Jeho očima 10.

Chůze k Billovi domů, ať už to bylo kdekoliv, byla tak vzdálená od něčeho příjemného, jak jen cokoliv mohlo být v Billově přítomnosti.

Což vážně nebylo zase tak špatné.

Tom dokonce ani nenavrhl, aby jeli autem. Nedokázal vystát myšlenku, že by Billa opět uvěznil v pasti svého auta, ani ten pohled na Billově tváři a způsob, jakým se jeho prsty zoufale zkroutily kolem bezpečnostního pásu.

Chůze to nebyla dlouhá, ale rozhodně to bylo směrem, kterým se Tom vydat nechtěl, a co bylo důležitější, bylo to směrem, kterým Tom nechtěl, aby se vydal Bill. Tom žil v Los Angeles dost dlouho na to, aby věděl, ve kterých oblastech bylo bezpečné se courat. Ta, do které právě mířili, to rozhodně nebyla.

Čím dále kráčeli, tím špinavější okolní ulice byly. Na autobusových zastávkách posedávali otrhaní lidé, oblečení v tolika vrstvách oblečení, že Tom ani nedokázal rozeznat, jakého byli pohlaví.

Bylo to pochmurné a zlověstné, ulice i těch pár lidí poflakujících se kolem, opuštěné budovy s rozbitými okny a stěny plné graffiti. Zdálo se to být ještě nebezpečnější, protože s Billem vedle sebe si Tom nemohl pomoct, ale bál se o jeho bezpečnost a přemýšlel nad tím, jestli Bill chodil po těchto ulicích sám.

Tom si nervózně olízl rty, když prošli kolem oprýskané budovy se zdmi tak tenkými, že mohl slyšet, jak lidé uvnitř na sebe křičí. Narovnal se v ramenou a doufal, že vypadá tvrďácky vedle Billa, který stále vypadal díky zbytkům laku na vlasy tak trochu jako rozcuchané chlupaté štěně.

„Víš jistě, že jsme se neztratili?“ Zeptal se Tom už asi po šesté nebo po sedmé. Ptal se Billa v pravidelných intervalech, jestli jdou správným směrem, a Bill mu pokaždé odpovídal se sebevědomým Ano!, kterému Tom ani trochu nevěřil. Jak se dostávali blíže a blíže k nebezpečným ulicím, Tom začínal doufat, že Bill jde opravdu špatným směrem.

„Ty mě bereš na samá krásná místa,“ zavtipkoval Tom.

Bill se vedle něj poklidně usmál. „To ano,“ souhlasil vážně. „Jen se nedíváš dost zblízka.“

Tom se podíval víc zblízka, ale všechno, co viděl, byla špína a drolící se cihly na domech hodících se tak akorát k demolici.

Tom uvažoval nad tím, co vlastně čekal. Uzavřenou komunitu s vrátným, s vilkami a s Billovými rodiči, kteří na něj budou mávat z terasy? Opravdu byl tak zaseknutý mimo realitu?

Bill se zdál být se vším kolem sebe tak šťastný, tak potěšený samotným světem, že si jej Tom nedokázal představit, jak existuje na místě, které je něco méně než dokonalé, něco méně než to, co si Bill zasloužil.

„Víš jistě, že jdeme správně?“ Zeptal se Tom znovu, když prošli kolem temné postavy opírající se o jasně barevnou stěnu plnou sprejové barvy.

„Jdeme navštívit čaroděje…“ Zazpíval Bill místo odpovědi a Tom fascinovaně poslouchal jako pokaždé, když se Bill rozhodl podržet tón.

„Mohl bys být rocková hvězda,“ řekl mu Tom vážně. „Mohli bychom být rockové hvězdy spolu.“

„Ano,“ souhlasil Bill. Tom přikývl.

Jednoho dne budou společně rockové hvězdy.

Byl to Tomův sen tak dlouho, jak jen si dokázal pamatovat. Pocit Gordonových kytar pod jeho prsty jej jako dítě uchvátil, hlasité zvuky, které vydávaly, když zabrnkal na struny, mu přinášely potěšení, a zároveň nutily jeho rodiče trpět a jeho babičku vibrovat radostí.

Bylo překvapivě jednoduché do toho snu nyní zahrnout i Billa.

Tom klopýtl, když jej Bill chytil za zápěstí a stáhl jej z chodníku směrem k malé, rozpadající se budově, která vypadala stejně jako všechny ostatní.

„Tady?“ Zeptal se Tom. „Ale to vypadá…“ Opuštěně.

„Tak pojď,“ chlácholil ho Bill, když se Tom zastavil a zíral na vybledlé cihly.

„Tady nebydlíš,“ řekl Tom a snažil se znít přitom příliš nadějně. Bill nemohl žít tady.

Bill se zamračil a pokračoval dál, a Tom jej následoval s těžkým pocitem v žaludku. Prošli kolem hlavních dveří do budovy, které vypadaly pevně zavřené, a zašli za roh. Tam byl drátěný plot s vrškem z ostnatého drátu. Zrovna když se Tom natáhl, aby Billa zastavil před ostrým kovem, Bill vyklouzl do strany a skrz díru v plotě. Podržel část plotu otevřenou i pro Toma, a Tom nervózně polkl a vklouzl za ním.

„Prostě ses ztratil.“ lhal Tom sám sobě. Bill se neztratil.

Tom možná byl ztracený, ale Bill rozhodně ne.

Na zadní straně budovy bylo rozbité okno, malé kousky roztříštěného skla stále trčely z okrajů okenního rámu. Bill se lehce vytáhl nahoru a skrz okno, než jej Tom mohl zastavit. Prostrčil ruku oknem směrem k Tomovi a nehlasně jej žádal. Jeho holá kůže byla až příliš blízko u zbytků skla pro Tomovo pohodlí.

„Tomi,“ zavolal Bill zevnitř a zahýbal prsty.

Tom ho chytil za ruku.

Vnitřek budovy nebyl v o nic méně dezolátním stavu než vnější část. Nebyl tam žádný nábytek, který by signalizoval, že tam někdo bydlí, nebo vůbec kdy bydlel.

„Ty jsi squatter,“ řekl Tom pomalu.

„Ne?“ Řekl Bill a vedl Toma dveřním otvorem z tlejícího dřeva.

„Zůstáváš tady nelegálně.“ Tom věnoval starým zdím nervózní pohled. „Nežiješ tady.“

„Já žiju všude, kam jdu,“ řekl Bill nesouhlasně. „Já jsem živý.“

Bill, jako vždy, nebyl svým okolím nijak rozrušen. Táhl Toma vesele vzhůru po nebezpečně vypadajících schodech a Tom sebou škubl pokaždé, když pod ním nějaký schod zavrzal, což byly téměř všechny. Nahoře Tom Billa následoval skrz dveře visící na jednom pantu do místnosti bez oken.

Uvnitř byla tma, s výjimkou tlumeného osvětlení pouliční lampy, které sem přicházelo z doslovné díry ve zdi. Ze stěn se sloupávalo obrovské množství barvy a podlahová prkna sporadicky chyběla. Byl tam průvan a něco nad nimi zapraskalo. Tom vzhlédl a viděl, jak se střešní trámy otřásají.

Škubnul sebou a zadržel dech, prsty omotal zoufale kolem Billovy hubené paže a uvažoval, jestli tam společně oba zemřou, rozmačkáni hnijícím dřevem v opuštěné budově v dusivém městě dřív, než kterýkoliv z nich dostane šanci stát se rockovou hvězdou.

Střecha se nepropadla, pouze se nadále otřásala, a Tom udělal pokusný krok kupředu. Bill ho okamžitě stáhl ke straně a Tom ztratil balanc a zakopl o vlastní nohu.

„Kurva-„

„Nešlapat,“ vynadal mu Bill a starostlivě Toma poplácal po paži, a Tom se ohlédl a zachytil záblesk trčícího špičatého stříbrného hřebíku, který dříve nejspíš držel podlahové prkno, ale nyní zde byla pouze překližka.

„Do prdele…“ Zašeptal Tom a šmátral po zdi po vypínači. Nebyl si jistý, co čekal, ale když ho našel a zmáčknul, žádná světla se nerozsvítila.

Žádná elektřina.

Byla to opuštěná budova, samozřejmě, že tam nebyla žádná elektřina.

Nebo ne tak opuštěná, uvědomil si Tom, když si jeho oči zvykly na tmu.

Bylo tam něco, co vypadalo jako spací pytel ve vzdálenějším rohu místnosti, s několika kartonovými krabicemi vedle něj. U protější zdi byl starý gauč, kterému chyběl pouze jeden sedák, a převrácená velká přepravka namísto stolu. Někde po Tomově levé ruce se ozýval nějaký vlhký zvuk, jako kapající kohoutek – tekoucí voda, poznamenal si Tom v duchu otupěle. Jak dlouho tady Bill bydlel?

Vedle provizorní postele byla skříň bez dveří. Malá dívčí mikina s černou a růžovou a s hvězdami byla v té skříni pověšená na jediném kovovém ramínku. Čestné místo, dokázal Tom říct okamžitě, jelikož Billovo ostatní oblečení bylo všechno úhledně poskládané na zemi.

Tom udělal opatrný krok směrem ke spacímu pytli, jen aby našel povědomé zelené oči hledící na něj ze tmy.

„Oh,“ řekl Tom.

„Kazimíre!“ Vykřikl Bill, a okamžitě se vydal vzít do náruče cosi chlupatého.

Kazimír?

Černá kočka se zelenýma očima na Toma hleděla, jako by v její mysli toho bylo víc, než kdy bude v té Tomově. Stejně jako na něj hleděla pokaždé.

„Kočka?“ Zeptal se Tom.

„Kazimír,“ opravil jej Bill trpělivě. „Můj kamarád.“

„Ale to je kočka,“ řekl Tom přihlouple. Bill na Kočku vydával tiché, broukající zvuky. Tu kočku. Kazimíra.

„Tvůj spolubydlící je kočka,“ řekl Tom a prohlížel si Kazimíra, který si jej prohlížel nazpět ze svého místa v Billově náruči. „Žiješ sám v opuštěné budově s toulavou kočkou. To je zasraně báječné.“

Tom to měl vědět, opravdu měl. ´Kamarád´ bylo slovo, které Bill ještě nepoužil pro žádnou lidskou bytost.

S výjimkou Toma.

„Ne sám,“ protestoval Bill. „Kazimír je tady. Nathan je tady.“

Tom uvažoval, jestli Nathan je kočka, náhrobní kámen anebo hvězda.

Tom zíral na šelmu v Billově náruči, na tu samou, kterou krmil od Adeliny smrti, tu samou, o které věřil, že je ženského pohlaví, tu samou, o které si myslel, že je Billovým spolubydlícím, a uvažoval, kolik dalších věcí o Billovi bral za samozřejmost, protože byly pochopitelné. Věci, které nemohly být pravdivé, protože na Billovi nebylo vůbec nic pochopitelného.

Když Bill mluvil o svých přátelích, bylo opravdu tak bláznivé předpokládat, že tito přátelé budou žít, dýchat, mluvit a chodit vzpřímeně?

Možná.

„Kolik dalších tajemství ještě máš?“ Přemýšlel Tom nahlas. Bill se místo odpovědi usmál a přitulil se ke Kazimírovu kožíšku.

Tom zavrtěl hlavou a prošel kolem Billa, který cukroval s Kazimírem. Něco stříbrného vedle spacího pytle upoutalo jeho pozornost. Vedle jedné bedny s Billovými věcmi ležel iPod. Bill vlastnil iPod.

„Ty máš iPod,“ konstatoval Tom přihlouple. Bill neměl elektřinu, ale měl iPod.

Bill naklonil hlavu.

Tom pomalu přešel k matraci, opatrně, aby se vyhnul chybějícím prknům a vyčnívajícím hřebíkům, a zvedl ten malý přístroj. Byl zrcadlově stříbrný a vypadal draze. „IPod,“ zopakoval Tom a zamával s ním, aby ho Bill viděl.

Bill vědoucně přikývl. „Dřív mi to zpívalo,“ vysvětlil.

Tom vzdáleně přemýšlel, jaký druh hudby Bill poslouchal.

Odložil přehrávač na zem a při tom si všiml částečně otevřeného kufru zastrčeného za matraci. Tom se zamračil a Bill nechal Kazimíra seskočit ze své náruče a ten starý kufr otevřel, víko přitom láskyplně pohladil.

Tom na obsah kufru tiše zíral. Věci, které zářily a odrážely světlo, pomuchlaný alobal a něčí stříbrný prsten. Čtvrťák. Víčka od piva a staré plechovky a hodinky.

„Tohle jsou Rolexky,“ řekl Tom připitoměle, natáhl se dolů a zvedl tu věc opatrnými prsty. „Ty nemáš světlo… nemáš pořádnou matraci, ale máš iPod a máš zatracené Rolexky?“

Tom na Billa nevěřícně zíral a Bill nad jeho tónem našpulil rty.

„Nathan na tom světle pracuje,“ prohlásil Bill. „Někoho zná.“

„Co to znamená?“ Zeptal se Tom a Bill pokrčil rameny, jako by sám nevěděl.

„Tohle nemůže být bezpečné,“ zamumlal Tom, zatímco jej Bill zvědavě pozoroval. „Kdo si k čertu schovává Rolexky společně s odpadem?“

Bill. Bill to dělal, protože pro Billa nic nebylo odpad. Pro něj to bylo všechno zářivé, a co by se Bill staral, jestli jeho hodinky měly diamanty anebo jen jejich plastové napodobeniny? Bill by je opatroval naprosto stejně.

„Nikdo tě tady neotravuje?“ Zeptal se Tom a myslel přitom na všechny ty lidi venku z ulice, kterým by se pravděpodobně hodila tekoucí voda a chátrající střecha a ty, kurva, ty Rolexky. „Nikdo sem nechodí a nesnaží se ti vzít tvoje zářivé věci?“

„Oni se bojí,“ odpověděl Bill a pohladil kousek pozlátka, který vytáhl z kufru. „Každý se moc bojí, Tome.“

„Bojí se,“ zopakoval Tom. „A čeho se bojí?“ Znovu vzhlédl ke střeše a uvažoval, jestli je to bezpečné, anebo jestli je dělí jen momenty, než se to na ně zřítí.

„Nathan bude křičet,“ svěřil se Bill. „A ublíží jim… Nelíbí se mi, když to dělá. Nikdy mě neposlouchá,“ řekl Bill kňouravě.

Jistě. Nathan.

„Do prdele,“ řekl Tom, jelikož to byla opravdu ta jediná věc, kterou mohl říct. Náhle vstal, pustil hodinky zpátky do Billova kufru pokladů a bezcílně se rozešel napříč místností s opatrností na hřebíky.

Kazimír prošel kolem něj a schoulil se v blízké bedně na zmuchlané mikině jako na polštáři. Billově mikině, uvědomil si Tom, jak se kočka točila v opatrných kruzích a tlapkama látku umačkávala.

Kazimír používal jeho mikinu, říkal Bill.

Kočka Kazimír spala na Billově mikině, aby se Bill mohl procházet v dešti v krátkých tričkách bez rukávů.

„Ty nemáš být kočka,“ řekl Tom vyčítavě Kazimírovi, který byl nyní šťastně stulený v bedně. „Nic nemá být takhle.“

Kazimír široce zazíval a neprokázal tak Tomovi žádné slitování.

Nic nebylo nikdy tak, jak to mělo být.

„Máš rád mého kamaráda,“ konstatoval Bill a postavil se za něj. Tom potřásl hlavou, otevřel a zavřel ústa a nevěděl, co říct.

Alespoň kdyby byl Kazimír člověk, byl by to někdo, kdo by na Billa dohlížel, někdo, s kým by Bill mohl mluvit. Ne, že by snad Bill byl povznesen nad to, aby mluvil s kočkou.

„Já nevím, kde jsem si myslel, že žiješ,“ řekl Tom a rozhlédl se po dezolátní místnosti bez života. Bill sám byl tak plný magie, že bylo těžké spojovat si jej s rozpadající se budovou, kterou Bill očividně obýval. Bill byl záře a život a vášeň a smích, a tohle místo, tohle místo bylo prostě mrtvé. „Na zámku v mracích nebo tak něco. Jen, sakra, ne tady.“

„Občas tady jsou mraky,“ řekl Bill tónem, o kterém si Tom pomyslel, že měl být uklidňující. Uvažoval, jestli vypadal, jako by potřeboval uklidnit. „Jsou tak blízko, že se jich můžu dotknout.“

„Smog,“ doplnil Tom, v krku se mu tvořil knedlík. „To je smog, Bille.“

Bill pokrčil rameny. „Není to takový rozdíl.“

„Jen ty můžeš něco takového říct.“

„Protože je to pravda,“ řekl Bill, a Tom se nedokázal přimět k tomu, aby nesouhlasil. Bill byl tak svéhlavý, když mluvil, že jste mu skoro museli věřit.

„U mého domu je taky smog,“ nabídl Tom, divoce potřásl hlavou, jako by z ní mohl tohle místo vytřepat, zapomenout, že tady vůbec někdy byl. „Pojďme tam, okay, teď když už jsi viděl… Kazimíra.“

Bill lehce souhlasil a pohnul se, aby kočku zvedl a majetnicky si to malé tělo přitiskl k hrudi. „Kazimír taky.“

Tom zamrkal a zamračil se na kočku přimáčknutou k Billově hrudi. „Ty chceš vzít svoji kočku? Opravdu?“

„Bude osamělý,“ řekl Bill a protočil oči. „Kazimír nemůže být osamělý.“

„Jasně.“ Tom se zamračil, měl potíže upustit od své přetrvávající nelibosti ke jménu Kazimír a k muži, o kterém si myslel, že mu to jméno patří. K tomu muži, kterým se nyní cítil být podveden, který vůbec neexistoval, a Bill o samotě na tomto místě…

Bill na něj ve tmě zamrkal široce rozevřenýma očima a přitulil si kočku blíž.

„Hádám, že Kazimír může jít taky.“

***

Bill vedle něj vesele poskakoval s Kazimírem v náručí, jak se vraceli k Tomovu domu, a Tom se snažil necítit příšernou úlevu, že se vzdalují od těch zatracených budov. Koneckonců, Bill se zítra vrátí. Zítra a další noc poté a pak tu další…

„Co tvoje máma?“ Zeptal se Tom náhle, když si vzpomněl, jak se o ní Bill zmínil na hřbitově. „Říkal jsi, že tvoje máma… ona na tebe nedohlíží? Kde je?“

Bill se otočil, aby na něj zazíral, a Kazimír v jeho náruči mu posílal podobně nezaujatý pohled. „Já nepotřebuju, aby na mě někdo dohlížel,“ řek mu Bill kousavě.

Tom si nebyl jistý, jestli to byla pravda, nebo ne. Určitým způsobem si Tom myslel, že Bill někdo potřeboval, aby ho následoval a dával pozor, aby se nedotýkal horkých sporáků nebo se nedostal rukama k ničemu ostrému, ale Bill se také zdál být zcela samostatný a spokojený. Dělal to, co dělat chtěl, a dělal to šťastně, a nezdálo se, že by se nějak příliš staral, jestli s tím má někdo nějaký problém. Jestli se Bill chtěl prohrabávat Tomovými odpadky, tak to udělá, a nebylo tam opravdu nic, co by Tom mohl udělat, aby jej zastavil nebo mu zničil jeho zábavu.

Možná Bill nepotřeboval, aby jej někdo vodil za ruku, ale Tom to stále tak trochu stejně chtěl.

„Ona tě nechodí navštěvovat?“ Zeptal se Tom. Bill pouze něco zabručel, zvedl bradu do vzduchu a docela zjevně Toma záměrně ignoroval.

Nějakou dobu kráčeli v tichosti, což byl u Billa vzácný stav. Tom nakopával nějaký kamínek a přemýšlel o svém kamarádovi, přemýšlel, jak Bill mohl být… v podstatě bezdomovcem, a přitom stále být tak rozzářený a živý a šťastný. Zdál se být světem potěšen daleko víc než dokonce samotný Tom, který měl střechu nad hlavou a jídlo a práci, kterou nesnášel, a kytaru, na kterou se nedokázal přimět hrát.

Kdyby na tu kytaru hrál, kdo by to slyšel? Jeho babička ne, nyní už jen stěny, jen její prázdné věci. Pokud uprostřed lesa spadne strom, vydá to nějaký zvuk, když ho nikdo neslyší? Pokud by Tom vzal do ruky kytaru, záleželo by na tom?

„Ty hvězdy jsou tak krásné,“ řekl Bill, protože Bill nedokázal zůstat zticha příliš dlouho. Vidíš je?“

„Jo,“ řekl Tom a zaklonil hlavu směrem k obloze, zatímco kráčeli.

„Tak krásné jako já?“ Zeptal se Bill hlasem plným ostýchavosti.

Tom se rozesmál a hrál dál. „Ne, nic není tak krásné jako ty.“

Bill potěšeně zabroukal.

Když došli k domu, Tom byl podivně zklamaný, že už tam jsou. Ale Bill byl šťastný jako vždy, nadšený z bílých zdí a ošklivých portrétů, ukazoval Kazimírovi spínače světla a interpretoval jeho mlčení jako pochvalný souhlas.

„Můžeš spát tady jako minule, okay?“ Řekl Tom, když vedl Billa do pokoje pro hosty, a Bill se vrhnul na postel. Tom pomyslel na místnost, ve které Bill zůstával, na tu díru ve zdi a nedostatečnou matraci a žádný druh zámku na dveře. „Tady je to bezpečnější.“

„Pojď ke mně do postele,“ zval Bill radostně, a Tom se zakuckal. Několikrát si odkašlal a Kazimír kolem něj proběhl a vyskočil na širokou postel, zatímco po Tomovi vrhnul vědoucí pohled. Bill se na kočku zářivě usmál.

Ach. Jistě. Kazimír. To dávalo větší smysl, než kdyby Bill zval Toma-

„Tomi taky?“ Zeptal se Bill a odsunul se, aby tam bylo místo i pro Toma, a rukou volný prostor poplácal.

„Ne,“ řekl Tom mezi kašláním. „Ne.“

Bill našpulil rty a Tom rychle odvrátil pohled. Jemné světlo lampy na nočním stolku osvětlující světle zelené zdi, a tlustá, přepychová přikrývka, to vše bylo v obrovském kontrastu oproti budově, do které jej Bill dříve vzal.

Zůstaň, chtěl Tom říct. Zůstaň tady a nikdy neodcházej.

Tom by to řekl, téměř, ale pak si Bill přetáhl přes hlavu své mrňavé tričko a ta rozsáhlá plocha odhalené kůže způsobila, že Tomovi vyschlo v krku. Hubená ramena a bledá, hebká pokožka, poznamenaná pouze černým inkoustem vytetované hvězdy a malými, roztroušenými znaménky.

Tom měl v hlavě náhle totálně prázdno.

Bill ho sledoval lehkým pohledem, očividně něčím potěšen. „Uvidíš,“ slíbil Bill. „Říkal jsem ti, že uvidíš.“

Tom si stále nebyl jistý, co to znamenalo, ale stejně souhlasil, jen aby viděl, jak se Billův už tak jasný úsměv ještě rozšířil. „Okay, jo. Uvidím.“

autor: Želatýnka