Jeho očima 12.

V Tomových ústech byl vlas.

Byl to neznámý pocit. Tomovy vlasy byly zadredovány už patnáct let. Neměl žádné volné prameny, které by mu mohly uvíznout v puse od chvíle, kdy byl dítě.

„… gurgfk,“ zamumlal Tom a zašmátral po otravném vlasu. Jeho prsty však namísto toho nahmataly jemnou kůži, křivku ucha.

Postel se pod ním podivně pohnula a on se zcela probral.

Dokonce i ve spánku Tom nezapomněl, že tam Bill je. Dokonce i když snil, byl si stále podvědomě vědom Billovy přítomnosti, tepla Billova těla blízko svého, blíž a blíž. Takže Tom nemohl říct, že byl až tak v šoku, když se vzbudil s Billem vedle sebe. Příjemně překvapený, ale ne v šoku.

Tom však neočekával, že bude Bill až tak blízko, jako byl. Billovy vlasy byly roztáhnuté jako černá sametová přikrývka přes jeho rameno a přímo před Tomovým obličejem, konečky jeho dlouhých vlasů Toma lechtaly na nose. Bill byl k Tomovi na posteli přitisknutý tak blízko, jak jen to bylo možné, aniž by vypadal spíše jako klíště. Jedna z Billových nohou byla omotána kolem Tomovy a Billovy prsty byly stále propleteny s těmi jeho.

Tom si vlasy před sebou odfoukl, lehce se odvalil a vymotal svou nohu. Bill zabručel, a když se Tom pokusil vyplést své prsty, Bill ospale zakňoural a probudil se, zmateně na Toma zamrkal.

„Dobré ráno,“ řekl Tom, jeho hlas byl neúmyslně jemný, zatímco na něj Bill zíral, jako by si nebyl zcela jistý, jak se tam Tom dostal.

„Tomi?“ Zeptal se Bill, zněl si sám sebou podivně nejistý.

„Jo.“ Tom se přistihl, jak se usmívá, protože Bill se neusmíval, a jeden z nich by měl, že? „Tomi.“

Billova tvář se rozjasnila do odpovídajícího zazubení a sevřel své prsty pevněji kolem Tomových. „Tomi! Dobré ráno!“

„Myslím, že to je snad poprvé, kdy je opravdu ráno, když jsi to řekl,“ vypozoroval Tom, vůbec nijak odrazen tím, že mu Bill nedovolil vzít si svou ruku zpátky.

Bill se jen stěží zdál být obtěžován denní dobou. S důvěřivou náklonností Toma pozoroval a jeho oči byly na tak brzkou hodinu až příliš jasné. Na tváři měl otisk zmačkaného polštáře, vlasy rozcuchané a rty suché a lehce popraskané. Tom ho pozoroval nazpět a cítil stejnou náklonnost.

„Ach!“ Billovy oči se náhle rozšířily a nervózně se kousl do rtu, když se pro něco natáhl. Billovy prsty se setkaly s Tomovým předloktím a Tom se otočil, když mu Bill přejížděl konejšivými prsty po kůži.

„Neubližuj si,“ řekl Bill. „Já tě nenechám si ublížit.“

„Co?“ Billovy oči byly veliké a starostlivé, možná vystrašené. Tom by se natáhl, aby… něco. Aby jej uklidnil, ale Bill měl své prsty pevně omotány kolem Tomovy paže a Tom si nemyslel, že by ocenil, kdyby ji Tom odtáhl.

Bill přejížděl polštářky prstů po Tomově kůži, až se zachvěl. Mělký škrábanec ze včerejšího večera štípal, když se ho Bill dotýkal, a když sebou Tom mimoděk cuknul, Bill ucukl taky.

„Promiň!“ Odpověděl Bill okamžitě, ruka mu ztuhla ve vzduchu nad Tomovou paží, rozpačitě se svírala a otevírala. „Promiň. Omlouvám se.“

„Je to jen škrábnutí,“ ujistil ho Tom, protože Bill vypadal, že si dělá opravdové starosti, a byl si sám sebou nejistý takovým způsobem, jakým jej Tom viděl jen vzácně. „Hej, to je v pohodě.“ Popadl znovu Billovu ruku, sevřel jeho dlouhé prsty ve svých a hladil palcem Billovy klouby v imitaci Billa samotného.

Tom nikdy dříve nevěděl, jak někoho ukonejšit, ale možná by jej Bill mohl učit.

„Já to spravím,“ řekl Bill s vykulenýma očima a vyklouzl z postele dřív, než jej Tom mohl zastavit. „Pojď, já tě spravím.“

„Já nejsem rozbitý,“ protestoval Tom, ale vyklopýtal z postele – která se stejně už nezdála být tak pohodlná bez Billovy přítomnosti vedle něj.

„Ty se nemůžeš rozbít,“ řekl mu Bill vážně, omotal prsty kolem Tomova zápěstí a táhl jej směrem ke koupelně. „Jsi moje spřízněná duše, nemůžeš být rozbitý.“

To bylo nové.

Tom na Billa těžce zíral a náhle nebyl schopný si vzpomenout, o čem to mluvili před Ty jsi moje spřízněná duše.

„Tome.“ Bill se na něj zamračil s obavami a zjevně otrávený Tomovou nepozorností. „Krvácíš.“

„A ty to chceš spravit,“ řekl Tom pomalu. „Protože jsem tvoje spřízněná duše.“ Bill přikývl. „A já nemůžu být rozbitý.“ Bill znovu přikývl.

No, alespoň byly na té samé stránce. Tom si nebyl jistý, jestli četli tu stejnou knihu, ale aspoň že byli na stejné stránce.

Tom pomalu vytáhl lékárničku a otevřel ji, aby Billovi podal náplast. „Okay.“

Bill si odfrkl a pustil náplast na pult, aby místo toho vytáhl z lékárničky gázu. Tom v tichosti sledoval, jak Bill gázu navlhčil, přitáhl si Tomovu ruku do svých jemných prstů a s vážnosti ránu otíral, jako by ošetřoval závažné zranění a ne škrábanec.

„Děláš tohle často?“ Zavtipkoval Tom, a pak si uvědomil, že se vší pravděpodobností byl možná blíž pravdě, než by se mu líbilo. Bill ho ignoroval.

Rána štípala, jak ji Bill čistil, ale jeho prsty byly jemné a pečující, a Tomovi to tolik nevadilo. Nemohl si vzpomenout, kdy se o něj naposledy někdo takhle staral.

Bill vydal tichý, kňouravý zvuk, když zaschlá krev na Tomově paži znovu zvlhla a vydávala kovový zápach. Přikrčil se a otíral Tomovu paži ještě pečlivěji.

„Nemáš rád krev,“ vypozoroval Tom. Bill se ještě více zamračil, ale nijak mu nevěnoval pozornost. „Já taky ne,“ přiznal Tom. „Je nechutná.“

Bill zabručel a něco si pro sebe starostlivě zamumlal, zatímco otřel Tomovu paži dosucha druhým koncem gázy a natáhl se pro náplast. Tom se láskyplně zasmál nad jeho vážným výrazem a Bill mu věnoval pobouřený pohled.

„Promiň“ řekl Tom, ačkoliv mu to vůbec nebylo líto. Bill pozvedl obočí a vážně se na něj zadíval.

„Nerozbíjej se,“ řekl mu Bill, když byl Tom zabandážovaný dle jeho uspokojení, a poodstoupil, aby si Toma starostlivě prohlédl.

„Já nejsem rozbitý.“ Tom natáhl zraněnou ruku, aby Billovi ukázal, že funguje, a pak se prsty jemně dotkl Billových vlasů a pohladil ho tak, jak se vždycky zdálo, že to má Bill rád. „Slibuju.“

„Slibuješ,“ zopakoval Bill a přikyvoval, takže se jeho vlasy zapletly do Tomových prstů.

„Slibuju,“ zopakoval Tom, a rozhodl se být opatrnější. Koneckonců, nebyl lhář.

Když sešli dolů do kuchyně na snídani a Tom otevřel dveře, aby nakrmil kočky, byl tam Kazimír a vzhlížel k němu jako všechny toulavé kočky každé ráno.

Bill zpoza Toma nadšeně spráskl ruce a okamžitě se Tomovi vrhl do náruče pro objetí.

„Bille!“ Tom se zakymácel a málem upustil misku s kočičím žrádlem. Na krátkou chvíli překvapením zamrzl, nejistý, jak zareagovat. Zrovna když se natáhl, aby Billa mužně poplácal po zádech, Bill se odtáhl.

„Děkuju, Tomi,“ řekl Bill a hleděl na Toma s obdivnýma očima.

Tom na něj zamrkal, vyveden z rovnováhy tím nadšeným objetím, a skoro si přál, aby se Bill neodtáhl. Pomalu přikývl. „Není zač, Bille.“

Tom neviděl důvod, proč by nemohl nechat Billa věřit tomu, že Tom kvůli němu zavolal jeho kočku z těch nejhlubších, nejtemnějších zákoutí vesmíru. Bill byl šťastný, a Kazimír to na Toma neřekne. Kromě toho, Tom měl rád, když se na něj Bill díval takhle – jako by Tom byl středobodem jeho světa, magický a báječný a stojící za to.

Kazimír se vesele vplížil do domu, otřel se přitom o Billův kotník, a Tom se chystal najít něco k snídani. Bill byl mnohem více potěšený svým jídlem, než by někdo tak hubený jako on měl být. Když ho Tom požádal, aby mu podal sůl, Bill mu vesele podal kečup. Tom pokrčil rameny a dal si na brambory ten. Nebylo to tak špatné.

„Takže, tahle věc se spřízněnou duší…“ Začal Tom, když byla snídaně u konce, v ruce přitom točil s vidličkou.

Bill se na něj zvědavě podíval, nacpal si do pusy poslední půlku své rolky jako křeček a zjevně očekával, že Tom bude pokračovat.

„Co všechno to přesně znamená, být spřízněná duše?“

Bill vypadal ohromně potěšený s Tomovým přijetím nové role. „Uvidíš,“ řekl mu Bill a natáhl se, aby Tomovi z talíře ukradl jeho rolku. „Říkal jsem ti to, pamatuješ?“

„Pamatuju,“ potvrdil Tom, zíral přitom na svůj prázdný talíř a uvažoval, jestli obětování posledního kousku snídaně bylo součástí toho být spřízněná duše.

Bill si vesele broukal, jak si na rolku nanášel absurdní množství másla. Tom usoudil, že to docela stálo za to.

***

Billovo pohodlné usazení v Tomově domě bylo záležitostí několika hodin, jako by tam po celou dobu patřil.

Možná, že ano.

Tom ho celým domem provedl a vypadalo to, že Bill shledává všechny části domu fascinující a smysluplné, stejně jako to Bill dělal pokaždé. Byl nadšený vypínači světla a ohromený klikami u dveří. Dokonce byl fascinovaný vyčnívajícími hřebíky na stěnách, kde dříve visely fotky, a které byly zrezivělé a už nijak zářivé, takže na nich Tom neviděl nic působivého.

Zdálo se, že všechno má pro Billa nějaký význam, a ať se Tom díval jakkoliv pozorně, on sám ho neviděl.

„Tenhle pokoj nepoužívám,“ řekl Tom, když vedl Billa dál chodbou, a poklepal na dveře hlavní ložnice – ložnice jeho babičky – když kolem nich procházeli. Bill se na místě zastavil, aby na dveře zůstal zírat, pravděpodobně fascinovaný jejich tajuplností.

Tom zavřel dveře od babiččiny ložnice v den, kdy ten dům zdědil, a od té doby je neotevřel. Uběhly dva roky. Dveře zůstaly zavřené.

„Ty si myslíš, že je prázdný,“ řekl mu Bill, když se Tom neochotně zastavil, aby na dveře taky zíral.

„Ne,“ popřel to Tom. „Není prázdný. Je tam moje kytara a nábytek… Jen ho prostě nepoužívám.“

Bill vzdychl a podíval se na Toma, jako by mu přišel být tím nejvíce frustrujícím stvořením na planetě. Což nebylo možné, protože ta pozice už patřila samotnému Billovi.

Ve chvíli, kdy Tom Billovi ukázal celý dům a sledoval ho, jak vede nesouvislou konverzaci se dvěma portréty, měl Tom už hodinové zpoždění do Cocoa’s.

„Budeš v pořádku, když půjdu do práce?“ Zeptal se Tom, a pak okamžitě vyskočil na nohy, když Bill zvedl velký nůž a podržel si ho u obličeje nakloněný ke slunci, aby odrážel světlo.

„Prosím, buď s tím opatrný,“ prosil Tom a omotal prsty kolem rukojeti přes Billovy prsty. „Ty taky nemáš povoleno se rozbít.“

Bill ho jednoduše nechal ten nůž vzít a pochvalně se na Toma usmál, než se vydal zpátky k prozkoumávání kuchyně. Tom si úlevně povzdychl a odložil nůž na stůl přesně ve chvíli, kdy Bill zapnul drtič odpadu.

Drtič se s vrčením probudil a Tom vykřikl a klopýtl o své příliš velké kalhoty, aby ho zase vypnul. Bill několikrát pohlédl od Toma k umyvadlu a znovu zpátky na Toma, jako by si nebyl docela jistý, jestli byl tím hlasitým zvukem rozrušený nebo fascinovaný.

Tom zavolal do práce, že je nemocný.

***

Bill ležel roztažený na podlaze obývacího pokoje – který se už zdál být jeho oblíbenou místností – procházel Tomova cédéčka a prohlížel si zblízka obrázky na bookletech. Byl bosý, oblečený v nějakém Tomově menším oblečení, které bylo na Tomovi pořád dost velké a na Billovi ještě větší. Vlasy měl mokré a rozcuchané ze sprchy a chodidly přejížděl po koberci, zatímco si pro sebe tiše zpíval slova písně, která nedávala žádný logický smysl. Alespoň ne mimo Billův svět.

Možná to bylo signálem, jak dalece už byl Tom do Billova světa vtažen, že jim téměř rozuměl.

„Zůstaneš,“ řekl Tom náhle, zatímco Bill vsál vlhký konec pramene svých tmavých vlasů. Bill vzhlédl, aby Toma zpola-zvědavě pozoroval. Tom se nervózně zavrtěl. „Chci říct, zůstaneš, že? Řekl jsi, že ano. Zůstaň.“

„Ano,“ řekl Bill jednoduše, a pak znovu odvrátil pohled k obrázku lebky.

„Měli bychom zajít pro tvoje věci.“ Tom se díval, jak Bill otočil booklet o devadesát stupňů, aby si lebku prohlédl i z téhle strany. Přemýšlel, jestli takhle vypadá lépe, jestli v ní bylo více magie, když na ni bylo koukáno z jiného úhlu. „Tvoje oblečení. Tvou krabici zářivých věcí.“

Bill přikývl a nechal booklet být, aby mohl vzhlížet k Tomovi. Kapka vody stekla po straně jeho tváře. „A můj make-up,“ dodal Bill.

„A tvůj make-up,“ souhlasil Tom s laskavým úsměvem. „Co bys dělal bez svého make-upu?“

Bill se zamračil, rozrušený tou myšlenkou. „Nebyl bych moc krásný,“ zauvažoval nahlas.

„Pořád bys byl,“ ujistil ho Tom. Tom obecně nechodil kolem a nenazýval věci ´krásnými´, ale usoudil, že pro Billa by mohl udělat výjimku. Bill byl vždycky výjimka.

Kráčeli ke staré budově společně, Bill si pozpěvoval své nesouvislé texty a Tom mu poskytoval rytmus plácáním dlaněmi o své džíny a občasným vydáním podivných zvuků svými ústy – což Billovi přišlo pokaždé úchvatné.

Dokonce i když už zápal toho okamžiku pominul, Bill se nezdál být nijak rozrušený, nebo dokonce překvapený Tomovou žádostí, aby zůstal. Zdálo se, že Tom sám si dělal s tou věcí daleko větší starosti, i když to byl Bill, kdo měnil své bydliště – pokud se vůbec opuštěná budova, ve které Bill žil, dala nazývat bydlištěm.

Ale zase, zdálo se, že Bill si nedělá starosti vůbec s ničím. Tom už pravděpodobně začal šedivět, jak se s tím snažil srovnat.

Co Toma překvapilo nejvíce, bylo, že Bill nijak neprotestoval ohledně svých přátel. Nestěžoval si, že tam nebude pro Kazimíra – jistě, když Tom Kazimíra naposledy viděl, byl vesele schoulený v Tomově koši na prádlo – a vůbec se nezmínil o Nathanovi.

Tom se neptal. Podle všech skutečností Nathan mohl být pouliční lampa nebo strom nebo něčí stará tkanička od bot, ve které Bill našel nějakou magii. Tom se nechystal o Billa přijít kvůli nějakému neživému předmětu. A jestli byl Nathan opravdu člověk… No, nebyl nikde kolem, a Bill řekl, že zůstane s Tomem, takže tak. Kdo si co najde, ten si to taky nechá.

„Jsem opatrný,“ řekl Tom, když obezřetně prolezl dírou v plotě vedle opuštěné budovy. Bill ho ostražitě sledoval. Tom trnul, když Bill prolézal rozbitým oknem, sklo bylo až příliš blízko jeho křehké pokožky. Tomovi se podařilo to samé bez jediného škrábnutí, k jeho úlevě. Bill se toho rána rychle posunul dál od opečovávání Tomova škrábnutí, ale čas od času vrhal po náplasti starostlivé pohledy. Bill byl velmi vzácně něčím rozrušen, a Tom nenáviděl představu, že jej rozrušil něčím tak malým.

Vnitřek budovy byl stejný jako vždy. Špinavý a rozpadající se, střecha se otřásala a schody vrzaly. Bylo to tam mdlé a postrádalo to jakoukoliv unikátnost, která Billa vždy obklopovala. Tom obezřetně procházel kolem trčících hřebíků a trnul, když Bill elegantně kráčel kupředu, aniž by se díval, kam šlape.

Billův majetek se skládal převážně z podivně stylizovaného oblečení a spousty věcí, o kterých Tom věděl, že je Bill sbíral jednoduše proto, že zářily, a tím pádem pro něj byly neodolatelné.

„Chceš si vzít i ten spací pytel?“ Zeptal se Tom a hleděl dolů na roztřepenou látku na místě, kde Bill spával kdovíjak dlouho. Šťouchl do pytle nohou a objevil vyčnívající hřebík ani ne tři centimetry od místa, kde zřejmě lehávala Billova hlava. Tom sebou trhnul a rychle couvnul. „Nepotřebuješ ho.“

Bill nevěnoval spacímu pytli žádnou pozornost. Byl mnohem více oddaný prázdným plechovkám od limonády a vrškům od piva než místu, na kterém spal, z čehož by si Tom měl nejspíš dělat starosti. Bylo to nepraktické, ale zase, ze všech věcí, které Bill byl, praktický rozhodně nebyla ani jedna z nich.

Bylo to v pořádku, Tom tam bude, aby se ujistil, že Bill nevymění svůj život za kouzelné fazole.

S pohledem na starou budovu, když se ocitli zpátky na ulici, si Tom liboval ve vědomí toho, že to bude naposledy, co tam musel být, že to bude naposledy, co tam Bill musel být. Tom by ho nenechal se tam vrátit.

„Jdeme už domů?“ Zeptal se Bill, v náruči měl kufr s nasbíranými poklady.

Tom se na něj díval s neznámým pocitem na hrudi, který v něm narůstal od chvíle, kdy poprvé viděl Billa stát na jeho trávníku a dělat binec s jeho odpadky. „Jo,“ řekl Tom, nutil se, aby jeho hlas zůstal lehký. „Jdeme domů.“

Tom si nebyl jistý, jestli už někdy dříve označil babiččin dům jako svůj domov.

Bill se neotočil, aby věnoval budově poslední pohled, když odcházeli.

***

Spát s Billem v jedné posteli díky náhodě byla jedna věc. Tom si mohl říkat, že to bylo vyčerpání, které mu umožnilo tam usnout. Mohl si říkat, že to bylo jen tím, jak moc mu Bill chyběl a že na něj chtěl dohlédnout, dokonce i ve spánku se zavřenýma očima.

Usnout v posteli s Billem jednu noc byla jedna věc, ale vědomě se rozhodnout udělat to znovu bylo něco úplně jiného.

Bill se nesouhlasně mračil ze svého místa ve dveřích, Tomovy příliš velké spací kalhoty mu visely na bocích a odhalovaly vrchní polovinu jeho hvězdného tetování, výstřih trička zase odhaloval jeho hubená ramena. „Pojď do postele, Tomi,“ řekl Bill znovu, očividně mrzutý, že našel Toma rozvaleného na jeho vlastní posteli a ne v pokoji pro hosty s Billem.

„Já jsem v posteli,“ vysvětlil Tom, neurčitě mávl směrem k polštáři a k plyšovému medvídkovi ležícímu vedle něj. „Já spím tady.“

„Mohli bychom spát tady,“ svolil Bill a letmo si místnost prohlédl.

Tom zavrtěl hlavou a sledoval, jak si Bill s obavami potahoval za výstřih svého příliš velkého trička. „Ty máš svoji postel a já mám svou,“ vysvětlil Tom. „Dvě různé postele.“

Bill na Toma zíral velkýma, hluboce zmatenýma očima. „Bude mi zima,“ řekl vážně. „Já nemám rád, když je mi zima, Tomi.“

Tom zíral.

Bill povystrčil spodní ret a věnoval Tomovi smutný pohled.

Pak se zachvěl.

Nebylo to opravdu tak, že by Tom ustoupil, rozhodl se, zatímco Bill vesele lezl do jeho postele.

Jaký by to byl kamarád, kdyby dovolil, aby Billovi byla zima?

Tom přetáhl přikrývku přes Billova ramena a Bill se usmál, vypadal sám se sebou hluboce spokojený a šťastně si broukal. Tom se uchechtl a usoudil, že bylo okay, že Bill dnes večer vyhrál. Pokud by Tom měl být sám k sobě upřímný, pak vyhráli oba.

Položil hlavu na opačnou stranu jediného polštáře a na moment zavřel oči, překvapivě ospalý, v teple a v bezpečí. „Dobrou noc.“

„Dobré ráno.“

Tom se usmál do svého – jejich – polštáře a otevřel oči, aby Billa chvíli sledoval. „Říkáš vůbec někdy dobrou noc?“ Zeptal se zvědavě.

Bill se zamračil a zdálo se, že o tom musí chvíli přemýšlet. „Ne,“ řekl nakonec. Tom čekal, ale Bill nenabídl žádné vysvětlení, jen se k Tomovi přisunul až nemožně blízko, jejich čela se téměř dotýkala a Billův dech byl horký proti Tomově tváři.

Tom usoudil, že to bylo okay. Možná tam nepotřebovalo být vždy vysvětlení pro věci, které Bill dělal, možná, že prostě jen ta skutečnost, že je Bill dělal, jim dávala význam.

autor: Želatýnka