autor: Becs
Odvedl jsem Toma do nejbližší prázdné místnosti, kterou byl malý nepoužívaný salónek. Tvářil se dost vyjukaně, ale tím jsem se nemohl nechat odradit. Potřeboval jsem mu říct všechno, co jsem se dozvěděl, už jen kvůli jeho vlastní bezpečnosti. Teď vážně nebylo moudré, aby se toulal někde venku. Ne, když už teď možná za hradbami číhá zlo.
„Bille, no tak. Začni už mluvit. Cítím z tebe úplně příšerné věci. Mluv, než se mi rozskočí hlava,“ vzdychl a posadil se na jeden ze zaprášených stolů.
Do místnosti za námi vklouzl Gustav, ale já ho ignoroval a nenamáhal jsem se vysvětlit jeho přítomnost ani Tomovi, když překvapeně povytáhl obočí.
„Jde o to,“ začal jsem a sepjal ruce. „Že jsme dostali zprávu z věznice uvnitř hory.“
„Přestaň chodit kolem horké kaše,“ přikázal mi Tom příkře a v jeho očích jsem viděl svůj vlastní strach.
„Jde o Alexise…“ nadechl jsem se, ale Tom mi do toho skočil.
„On utekl?“ vykulil oči. „Já ani nevěděl, že tam ještě je. Myslel jsem si… myslel jsem, že je mrtvý nebo tak něco.“
„Ne, on je velmi naživu a neutekl. Jeho trest skončil. Odseděl si, co měl, takže ho pustili,“ vychrlil jsem to dřív, než jsem ztratil odvahu.
„Pustili?“ zíral nevěřícně Tom a spodní čelist mu povolila. Gustav si za mnou odkašlal a přešlápl z nohy na nohu. Němě mě tak nutil, abych pokračoval, protože tohle ještě nebylo to nejhorší.
„Ano, pustili. Je to víc, než týden,“ pokračoval jsem. „To ale nebyl důvod, proč mi strážní poslali dopis,“ zarazil jsem se a sbíral síly na to, co jsem musel říct. Nedokázal jsem tomu uvěřit, když jsem to slyšel poprvé, a pořád mi to dělá problémy, když to mám teď zopakovat.
„Pro Krista Bille, mluv,“ ztrácel Tom trpělivost. Párkrát jsem na prázdno otevřel a zavřel pusu, ale slova mi z ní nevyšla. Zoufale jsem se otočil na Gustava, který mou tichou prosbu okamžitě pochopil. Vystoupil ze stínů a postavil se vedle mě.
„Přede dvěma dny někdo brutálně zavraždil tři vězně. Nikdo neví, jak se ten dotyčný dostal do cely, protože, když k ní strážní při obhlídce přišli, byla pořád zamčená a klíče mají jen oni,“ lehce si pročistil hrdlo a pokračoval. „Ti mrtví byli vrahové královny odsouzení na doživotí.“
„Ty si myslíš, že to udělal Alexis?“ obrátil se ke mně Tom a jeho tvář nyní měla zelený nádech.
„Já nevím, Tome,“ přiznal jsem upřímně. „Ale je to až moc náhod. A navíc…“ hlas se mi znovu lámal, ale cítil jsem nutkavou potřebu mu sdělit i tu špinavou část. „Předtím, než Alexis spáchal ty hrozné věci a my byli spolu, slíbil, že mou matku jednou pomstí. Že dostane její vrahy. Myslel jsem, že to říká, jen aby mě uklidnil, protože mě smrt matky pronásledovala léta. O pomstě jsem mluvil už jako dítě, a když jsem byl ve výcviku a potřeboval se vybičovat k výkonům, představoval jsem si, že vraždím právě je. Alexis to věděl. Myslel jsem si, že chápe, že je to jen pomůcka, ale já… asi jsem se spletl.“
„Aha,“ řekl Tom prostě a ztuhnul jako socha.
„Už půjdu,“ zašeptal Gustav a tiše se vytratil.
„Proč tady byl?“ zeptal se mě Tom po pár minutách toho nejhoršího ticha, jaké jsem kdy zažil.
„Aby se ujistil, že ti řeknu všechno. Poprosil jsem ho o to,“ přiznal jsem.
„Měl jsi strach, že to nezvládneš?“
„Ano. Chtěl jsem, ať víš všechno. Jenže jsem se obával, že to třeba nedokážu, abych tě chránil.“
„Nebo abys chránil sebe,“ pronesl Tom tak mrazivým tónem, až mě to bodlo u srdce.
„Ano, možná i proto. Bál jsem se, že když ti řeknu všechno, nebudeš se na mě dívat stejně jako dřív,“ sklonil jsem hlavu a v krku mě dusil tak palčivý pocit, že jsem měl strach, jestli se budu schopný vůbec nadechnout. Překvapilo mě, když jsem v zorném poli uviděl špičky Tomových bot. Jedním prstem mi zvedl bradu a já jsem byl nucený, podívat se mu do očí.
„Ty přece nemůžeš za to, že on je šílený magor,“ řekl něžně a chtěl si mě přitáhnout do náruče. Já však o krok ustoupil, protože jsem si jeho utěšování nezasloužil.
„Můžu za to. Moje krev ho proměnila. To kvůli mně se z něj stal šílenec. Obzvlášť, když jsem mu do hlavy zaséval vražedné myšlenky,“ kroutil jsem hlavou a cítil slzy, které se mi tlačily za víčky.
„Tvoje krev proměnila i mě a nevraždím lidi na potkání. Přiznávám, že jsem chtěl zabít Andrease, když jsem se dozvěděl, co udělal, ale neudělal jsem to. Jsem rád, že jsem od něj daleko a už na to nemyslím. Takže mi neříkej, že za Alexise můžeš ty. Nemůžeš. Pravděpodobně byl zkažený už předtím, jenže ty jsi to neviděl. Nebo nechtěl vidět,“ začal mě přesvědčovat, ale já pořád jen kroutil hlavou a couval dozadu, dokud jsem patami nenarazil na tvrdý kámen. „Není to tvou krví, Bille. Podívej se na mě. Sice se s tou svou novou mocí peru, ale nejsem zkažený. Nejsem jako on,“ naléhal.
„Vím, že nejsi,“ dokázal jsem ze sebe dostat a nechal ho, ať proplete naše prsty dohromady. Byl úplně ledový.
„Co myslíš, že Alexis udělá teď? Myslíš, že přijde sem?“ zeptal se opatrně Tom.
„Bude mě hledat,“ povzdechl jsem si. „Když ho odváděli a já ho viděl naposledy, křičel, že si mě najde. Že na mě nezapomene a vrátí se pro mě. Předpokládám, že si nejdříve ověří, jestli jsem tady, než aby se vydával do Londýna. Má to sem blíž.“
Tom zničehonic ztuhnul a vytřeštil oči na stěnu za mou hlavou. Pustil mé ruce a udělal dva kroky vzad.
„Bille, já jsem ho viděl,“ pronesl a mně ztuhla krev v žilách. „Když jsem se vracel zpátky do hradu, potkal jsem ho na okraji lesa. Mluvil jsem s ním.“
„Tys s ním mluvil?“ vyhrkl jsem a musel jsem polknout, protože jinak bych se pozvracel.
„Ptal se, jestli je král na hradě. Myslel jsem si, že je to nějaký velvyslanec klanu, i když byl příšerně špinavý. Myslel si, že je králem ještě pořád tvůj otec. Já mu prozradil, že jsi tady,“ říkal to tak tiše, že jsem ho slyšel jen díky upířímu sluchu. „Dokonce jsem mu řekl, kdo jsem já.“
„U Drákuly,“ zaklel jsem. „A on ti nic neudělal?“
„Kdyby mohl pohled zabíjet, asi bych byl mrtvý. Řekl jen, že dovnitř ještě nejde, a pak odběhl někam do tmy.“
„Kurva, Tome, od teď nevycházej ven z hradu. Nejlepší by bylo, kdybys nevycházel ani z věže, ale nechci tě tam zavírat. Přidělím ti stráž, která tě bude všude doprovázet. Nechci, abys byl sám a on tě překvapil nepřipraveného.“
Hrůzou se mi svíraly vnitřnosti, když jsem si představil, jak Alexis mluví s Tomem. Co všechno se v tom lese mohlo stát? Tom už teď mohl být mrtvý. Proč jsem nemyslel na to, že jeho trest jednou vyprší? Měl jsem na to myslet. Gustav má pravdu. Jsem hrozný zabedněnec. Nejsem vůbec připravený být králem.
„Dobře, teď doslova cítím, jak panikaříš,“ přerušil tok mých myšlenek Tom. „Uklidni se. Nejsem z toho nadšený, ale poslechnu. Má Alexis nějaký výcvik?“
„Má,“ přikývl jsem. „Stejný jako já. Ve škole mu to nešlo, ale na bojišti byl skvělý. A pokud opravdu dokázal zabít tři chlapy skrz zamčené mříže, nepochybuju o tom, že se mu podaří dostat se nepozorovaně do hradu. Ke všem vchodům dám postavit hlídky, ale ani to mu nezabrání.“
„Co myslíš, že po tobě chce?“ nadhodil Tom a zkoumavě si měřil můj obličej. „Chce tě zpátky?“
„Pravděpodobně. Jenže není nic, co bych s ním mohl udělat. Svůj trest si odseděl. Můžu ho vykázat z hradu, až sem přijde, ale to je tak všechno. Můžu jen sedět a čekat, kdy mu zase rupne v bedně,“ rozhodil jsem zoufale rukama. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, jak by tohle mohlo dopadnout. Pokud se Alexis zaměří na Toma a zabije ho, nikdy si to neodpustím.
„Jsi v pořádku? Co tvoje schopnosti? Asi je toho na tebe za dnešek zase hodně, co?“ ptal jsem se starostlivě.
„Bille, já nejsem nějaká porcelánová panenka. Vím, že se občas hroutím, ale jsem v pohodě. Zažíval jsi dneska hodně silné emoce a já je prožíval s tebou, ale zvládám to. Nemusíš mít obavy,“ zamračil se. Rád bych mu jeho slova věřil, jenže měl ve tváří pořád ten zelený nádech, a pokud cítil to, co já, pravděpodobně se mu teď chtělo dost zvracet.
„Nechtěl jsem tím naznačit, že jsi slaboch,“ bránil jsem se. „Mám jen starost.“
„Vím, že máš,“ hmátnul po mně, aby mě mohl obejmout. Nasál jsem jeho dokonalou vůni, jenže vzápětí mě zamrazilo. Cítil jsem ho. Ucítil jsem Alexise. Jeho pach ulpěl na Tomově oblečení. Byl slabý a překrytí něčím jiným, ale byl jsem si jistý, že se nepletu. Neměl jsem v úmyslu to Tomovi prozradit, takže jsem se jen odtáhl a vysoukal ze sebe: „Co kdybys šel do věže a dal si sprchu? Byl bych klidnější, kdybys tam dneska zůstal.“
„Fajn,“ vydechl rezignovaně Tom a pustil mě. Vtiskl mi polibek přímo na rty a pak se zeptal: „Máš dneska jednání?“
„Jo, to je další perlička. Právě mám jednání s Declanovým klanem. Přesně k němu spadají ti zavraždění. Vůbec nevím, jestli mu o nich mám říct.“
„Je možnost, že se to dozví nějak jinak?“ sondoval Tom.
„Dříve nebo později asi ano.“
„Tak mu to ještě neříkej. Vyřiď si s ním, co potřebuješ, a řekni mu to až pak. Využíval by to proti tobě,“ navrhnul Tom a já jsem se musel pousmát.
„Hodiny politologie s Adamem přinášejí ovoce?“
V Tomově tváři se mihla neidentifikovatelná emoce, ale rychle zmizela, když se taky usmál.
„Musím jít, jeden ze strážných tě doprovodí, jo?“ Tom jen přikývl a šoural se ke dveřím. Dřív, než položil ruku na kliku, jsem ho naposledy zastavil.
„Tome, nenechám ho, aby ti ublížil.“
„A já ho nenechám, aby ublížil tobě,“ oplatil mi s hřejivým úsměvem, při kterém jsem měl pocit, že se mi srdce v hrudi rozpíná.
Rozloučili jsme se a každý zamířil na opačnou stranu hradu. Necítil jsem se dobře. Ze setkání se Declanem a ostatními jsem byl nervózní už předtím, než Alexis zmasakroval jeho společníky. Sice už s ním prakticky neměli nic společného a tak jako tak by ve vězení strávili zbytek života, ale Tom měl pravdu. Použil by to proti mně. Vytřískal by z toho všechno, co jen šlo. Vyslal jsem modlitbu k Drákulovi, aby některý z mrtvých nebyl jeho příbuzný.
„Požadujeme výjimku v krmení na lidech,“ burácel Declan svým hromovým hlasem. Už deset minut pronášel seznam svých požadavků a z každého bodu se mi dělalo zle. Prakticky po mně chtěl, abych pro jeho klan zavedl nová pravidla. „Nebudeme na ně pořádat oficiální hony, ale požadujeme, abychom se na nich mohli beztrestně krmit, když se zatoulají na naše území,“ pokračoval a já v duchu kroutil hlavou. Navenek jsem si však nedovolil projevit ani špetku emocí. Musel jsem nahodit výraz pokerové hráče. Odmítnout ho dřív, než dočte ten svůj stupidní seznam, by nebylo moudré. To mi otec zdůraznil už před zahájením jednání.
„Dále zde mám seznam vězňů, které bych rád nechal propustit. Jedná se jen o drobné přestupky a nedorozumění s lidmi a myslím si, že byli obviněni neprávem.“
Při vyřknutí slova vězni jsem nedokázal potlačit zaškubnutí. Pár vteřin jsem se bál, že ví o tom, co se stalo ve vězení. Když pak ve svém seznamu přešel k nudnějším částem, uvolnil jsem se. Takovou jobovku by už dávno vytáhl na světlo.
„Tak a to je asi všechno,“ pousmál se svým křivým úsměvem a já měl co dělat, abych neprotočil oči. Koruna mě nepříjemně tlačila do hlavy. Měl jsem dojem, že je dnes těžší než obvykle.
„Vaše žádosti jsme vyslechli a pečlivě zapsali. Všechno projednáme a budeme vás kontaktovat co nejdříve,“ ujala se slova Marrion a já jí pro tentokrát byl vděčný. Neměl jsem chuť s tímhle chlapem o čemkoliv debatovat.
„Rádi si počkáme,“ zavrněl sladce Declan a Marrion se na židli zavrtěla. Snad se jí tenhle odporný chlap nelíbil. To už bych dneska asi vážně vrhnul.
„Kretén,“ ulevil si otec, když jsme v trůnním sále osaměli. „Prokletý kretén.“
„Copak, otče? Něco se ti nepozdává? Očekával si od něj milé a zdvořilé jednání?“ rýpnul jsem si a konečně sundal z hlavy ten kus kovu. Koruna zaduněla, když jsem ji odhodil na dřevěnou desku stolu.
„Ty si radši moc nevyskakuj a buď rád, že se k němu ještě nedoneslo, co Alexis udělal ve vězení,“ zpražil mě, takže jsem se radši znovu posadil.
„Ty o tom víš?“ vykoktal jsem.
„Jistě, že o tom vím. Ještě pořád jsem člen rady. Podařilo se mi to ututlat před ostatními, ale neočekávej, že to vydrží dlouho,“ vstal a přešel k velkému třídílnému oknu, které sahalo od podlahy až ke stropu. Povzdechl si a zahleděl se na zvlněné kopce zarostlé stromy.
„Nevíme jistě, jestli to byl Alexis,“ namítl jsem, ale můj hlas byl tak slabý, že jsem mu nevěřil ani já.
„Ale jistěže to byl on,“ okřikl mě otec, aniž by se na mě podíval. „Měl jsem toho parchanta dát podříznout a nedopřát mu soud. Až se tady ukáže, budou z toho jen problémy.“
„Nevíš, jestli se tady ukáže,“ zkusil jsem to znovu a tentokrát se na mě už otec ohlédnul.
„Jsi tak naivní? Nebo se snažíš přesvědčit sám sebe, že sem nepřitáhne a nebude žadonit, abys ho znovu miloval. A až se dozví o Tomovi, bude chtít zabít jeho. Stejně jako vždycky zastrašoval tu malou holku, kdykoliv se k tobě přiblížila,“ rozumoval otec. Mluvil se mnou sice přísně, ale jeho slova postrádala onen osten krutosti. Měl jsem dojem, že má o mě tentokrát opravdu strach.
„Jakou holku?“ vrátil jsem se k jeho slovům.
„Nevím, jak se jmenovala,“ odbyl to mávnutím otec a povzdechl si, když se zaměřil na cosi v dálce.
„On o Tomovi ví. Potkal ho dnes před hradem,“ prozradil jsem mu. Otec se otočil tak rychle, že jsem ho na moment viděl jen jako šmouhu.
„V tom případě pros Drákulu o ochranu.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Ta malá holka bude podla mňa Anett…a Tom mal fakt šťastie že ho Alexis nezabi. Mám plán – Tom by mohol začať trénovať, ved má svalov ako hora, mohol by svoju telesnú stavbu využiť v prospech oboch a ochrániť seba aj Billa ♥ a moc by ma potešili detaily Tomovho trénovania, bez trička samozrejme 😀 budem netrpezlivo vyčkávať na piatok, ďakujem za zaujímavý diel
Ja uplnr zijem s nimi na tom hrade. Citim tu lasku medzi Billom a Tomom. Ten Billov odpor k Declanovcom. Strach z Alexisa.
Jedina moznost ktora pripada do uvahy ako sa zbavit Alexisa je ho zabit. Ale musia to nejak urobit aby to nebolo mozne potrestat ich zakonom. Asi sa len tak beztrestne upiri nezabijaju. 🙂 mozno sebaobrana???
Kazdopadne sa chcem velmi podakovat za tak uchvatnu poviedku. Ten pribeh by si zasluzil a FILM!!!
Tak to bude horor z Alexem a do toho ten Declan moc povedená povídka.
Taky si myslím, že ta malá holka byla Anett… Ale momentálně mě úplně nejvíce štvou ty Tomovovy divné ´záchvěvy´ ohledně Adama. Netuším, co to má znamenat, ale vůbec se mi to nelíbí a mám strach, že to ublíží Billovi…
Já úplně do puntíku souhlasím s Dzes3. Také mě napadlo, že by ta malá holka mohla být Anett a hned jsem si říkala, že by se Tom po tomhle mohl dát na boj, protože ty jeho svaly by se perfektně zúročily a ochranku by snad ani nepotřeboval. No, přizná se, že začínám mít strach, co všechno se ještě v téhle povídce semele. Bláhově jsem si myslela, že největší peklo bude ohledně přijetí Toma jako Billova partnera, a pak možná ještě ten klan, co zabil Billovu matku, ale to, že sem zase zavítá Alexis, mě tedy doopravdy nenapadlo. Rozhodně se to skvěle zamotává a myslím, že nás čeká ještě pár napínavých dílů!
Každopádně jsem strašně ráda, že Tom Billovi řekl o tom, že Alexise viděl, a řekl všechno, co mu on sám řekl. Mám radost alespoň z toho, že před sebou kluci nemají tajemství, aby uchránili sebe navzájem. Mají nádherný vztah. ♥
Declan není kretén, je to sráč vyčůraný. Já jenom doufám, že i na něho se voda vaří 😛 a i když to zní divně, výjimečně souhlasím s Billovo otcem, Alexis se měl odkrouhnout už na začátku 🙁 bojím se, že těm mým miláčkům ještě moc ublíží 🙁
Bill je zlatíčko, že je odhodlaný, i když s morální podporou, být maximálně upřímný k Tomovi, i když ten jak je vidno, teď docela bojuje nejen s pocity svými, ale i ostatních… jízda pokračuje :-*