Jeho očima 15.

Všechen Billův majetek byl usídlen v Tomově pokoji, než mohl být považován za jejich společně sdílený prostor. Billovy nejcennější věci, kufr plný zářivých pokladů, se přestěhoval jako první a byl přisunutý k posteli, stejně jako byl v Billově opuštěné budově.

Tohle byl nyní domov.

Tomovy klíče od auta ležely nevinně právě v tom kufru.

Tom měl pocit, jako by dělal něco příšerného, když si je bral, kradl něco opatrovaného, co patřilo Billovi, zatímco spal.

Bill ležel schoulený v důlku uprostřed matrace, čelo měl nešťastně nakrčené a jeho prsty tápaly po něčem, co tam nebylo. Tom by tam moc rád byl, moc rád by Billovi dělal společnost, po které toužil dokonce i ve spánku, ale kdyby to Tom udělal, nejspíš by se do práce nikdy nevrátil.

Tomovi by se líbilo nikdy se do práce nevrátit.

Bill zabručel, oční víčka se mu zachvěla, jak se přetočil dál ke straně postele, na které spával Tom, a jeho ruce stále hledaly.

Tom nad ním ustaraně přešlápl, sledoval chvění jeho řas a zadržel dech, když si myslel, že se Bill možná probudí, ale Bill se jen přitulil k jejich společnému polštáři. Dokonce i ve spánku Bill vypadal zmateně a nešťastně, že byl v posteli nechán o samotě.

Nebylo to tak, že by Tom Billa opouštěl, jen prostě musel do práce. Lidé pracovali, tak to prostě bylo. Ne, že by tomu Tom opravdu rozuměl nebo to podporoval, ale prostě to tak bylo. Bill nebyl o nic víc ranní ptáče než Tom. Bill nemusel být vzhůru jen proto, že Tom odcházel.

Bill nepotřeboval být vzhůru, protože kdyby byl, Tom by neodešel. Bill by se zamračil a nabídl by mu jako lákadlo něco sladkého. Začal by mluvit o sázení stromu nebo o návštěvě Třpytky ve zjevné naději Toma rozptýlit. A Tom by ho nechal, Tom by se rozptýlil.

A pak by zavolal jeho šéf a znovu by vyhrožoval, že ho vyhodí.

Takhle to bylo lepší, řekl si Tom, sledoval, jak se Billovy prsty svírají a uvolňují kolem ničeho a cítil, jak se mu simultánně svírá srdce.

„Budeš v pohodě,“ řekl Tom bezmocně, jeho hlas byl tichý. Bill zakňučel, jako by vůbec nesouhlasil, jeho prsty sebou škubly, a Tom se nad hledající rukou slitoval a překryl Billovy prsty svými.

Bill Tomovu ruku sevřel neočekávanou silou, jeho prsty se zoufale zahákly o Tomovy. Neprobudil se, pouze lehce vzdychl do polštáře a schoulil se kolem jejich spojených rukou. Jeho kůže byla teplá spánkem a jeho dlaň do Tomovy dokonale pasovala.

Tom polkl a okamžitě od postele poodstoupil, snažil se přitom svou ruku nenápadně odtáhnout. Bill nespokojeně zamumlal, majetnicky ruku sevřel a nakrčil obličej se zjevným podrážděním.

„Musím na chvíli odejít,“ řekl Tom zbytečně a zatahal za svou ruku. Bill ji pouze sevřel silněji, o nic víc připravený nechat Toma odejít, zatímco spal, než když byl vzhůru.

Tom se bezmocně rozhlédl po pokoji. „Oh.“ Na rohu postele seděl převrácený jeho plyšový medvídek. Byl měkký a opotřebovaný svíráním, výplň byla napůl pryč, takže se medvídek převracel, když seděl, milovaná hračka z dětství.

Tom vtiskl hračku jemně do Billových prstů a svou vlastní ruku odtáhl, a Bill se zavrtěl, přitiskl si medvídka k hrudi a už se tolik nemračil.

„Můžeš si to chvíli nechat,“ řekl mu Tom povzbudivě a pomalu se vzdaloval od postele, ukradené klíče od auta převracel v ruce, dokud se kov od jeho kůže nezahřál. Bill stále kňoural do polštáře, jako by dokonce i ve spánku věděl, že je opouštěn. „Vrátím to hned, jak se dostanu domů,“ slíbil Tom a sevřel klíče. Bill se nevzbudil, prsty stiskl kolem medvídka a Tom těžce polkl, přejel prstem po přikrývce namísto Billovy vystavené paže.

Dokonce i když se otočil, už nyní se zpožděním, Tom mohl jen sotva ignorovat ten směšný pocit zlé předtuchy.

Starý motor náklaďáku se zdál být hlasitější než obvykle, burácel, a Tom sebou škubnul, jako by ho slyšel Billovýma citlivýma ušima, namísto svých vlastních.

Když Tom vešel vstupními dveřmi do Cocoa´s, nad hlavou mu zacinkal veselý zvonek a Natálie mu věnovala lítostivý pohled a mávnutím ho ihned poslal ke kanceláři šéfa.

„Nevypadáš, jako bys byl ve smrtelné dopravní nehodě,“ byla první věc, kterou mu ten muž řekl, když Tom prošel dveřmi. „Ve skutečnosti vypadáš docela živě.“

Tom se nad tím zamyšleně zamračil. „Jsem mrtvý uvnitř?“ Nabídl nadějně.

Jeho šéf jen zavrtěl hlavou, vypadal ztrýzněně. „A tvoje matka taky.“

„Už jsem ji nějakou dobu neviděl. Mohla umřít. Je to možné.“

Muž si unaveně promnul tvář. „Nemáš na ruce snubní prsten a pronásledování hvězd, Tome? Snažíš se vůbec?“

„Opravdu ne,“ připustil Tom upřímně.

Jeho šéf vydal smutný, umírající zvuk a vložil si hlavu do dlaní. Tak trochu vypadal, jako by se mu svět rozpadal k nohám.

Tohle s vámi udělá práce v Cocoa´s, usoudil Tom.

„Prosím tě zmiz z mé kanceláře.“ Odmávl Toma pryč s atmosférou muže rezignujícího na svůj osud. Tom pokrčil rameny a šel.

Jelikož si nemyslel, že by byl vyhozen, Tom si nasadil zástěru a vrátil se zpátky k nenávidění své práce.

„Slyšela jsem, že ses oženil,“ řekla Natálie a vyfoukla bublinu na žvýkačce. „Jak to šlo?“

Tom se podíval dolů na své stále černě nalakované nehty, na rtech se mu roztáhl váhavý úsměv.

„Nový styl?“ Zeptala se Natálie, jak si prohlížela Tomovy nehty přes jeho rameno, s nepotlačovaným pobavením v hlase.

„Nevím, jak se toho zbavit,“ řekl na svou obranu Tom, nehtem se mu přitom podařilo odloupnout maličký kousek černé barvy.

„Odlakovač?“ Nabídla Natálie tónem, který dával najevo, že si nemyslela, že je Tom příliš chytrý. „Mohl by sis ho koupit v drogerii naproti přes ulici.“

Tom se na své nehty zamyšleně zamračil, naklonil hlavu a podíval se na ně zblízka. Všiml si, jak lak odrážel světlo. Bill by byl nadšený tím, jak to zářilo.

Natálie za ním zvědavě zabručela. Tom si prsty ochranářsky zkroutil do dlaně. „Možná později.“

***

Tom neměl práci v kavárně nikdy příliš v lásce. Vždycky to byla jen práce, aby zabil čas, než se z něj stane rocková hvězda, práce, o které jeho matka cítila, že ji potřeboval, aby byl ´produktivním členem společnost´, jak to sama podala. Nyní, když on a Bill byli rockové hvězdy, s kytarou a Billovými nesouměrnými, měnícími se texty a vším, a Tom nemluvil s Donnou už celé měsíce, byl ještě méně potěšený tam pracovat.

Polystyrenové kelímky se mu vysmívaly, tím si Tom byl jistý. Zlostně zíral na kávu a zíral i na těch pár zákazníků a zíral na světle šedé zdi a zíral na hodiny, jak čekal, až bude jeho směna u konce. V poledne už mu v hrudi podivně bilo srdce, chvělo se a bylo úzkostlivé.

Vyhýbání se práci nebylo jen z lenosti. Tomovi se nelíbila představa, jak nechává Billa v domě samotného. Byl si jistý, že se Bill dokázal zabavit. Bill se dokázal zabavit odpadkovým košem.

Tom si však nebyl tak jistý, že by si Bill neublížil. Nebyl si jistý, jestli Bill nezapomene, že nemá sám šplhat na střechu. Nebyl si jistý, že si Bill nepřivodí další bolest hlavy.

Nebyl si jistý, že Bill nebude osamělý.

Když zůstane bez Tomovy společnosti, možná prostě opustí dům a půjde se zpátky potulovat po ulicích, hrabat se v popelnicích a sbírat věci, které se mu líbily, a žít v opuštěné budově pouze se svou toulavou kočkou, a nechá Toma samotného.

Tom nechtěl, aby se Bill vrátil k žití na tom zapovězeném místě o nic víc, než on sám se nechtěl vrátit k žití o samotě v babiččině domě. Když tam byl Bill, byl to jejich dům. Když tam nebyl, bylo to rozlehlé, prázdné místo. Žádní duchové ve stěnách, jak si Tom dříve představoval. Jen nicota, prázdnota.

S ustaraným povzdechem se Tom vrátil k zírání na polystyrenový kelímek. Kdyby tam byl Bill, našel by v tom kelímku něco magického. Tom do něho zvědavě šťouchl krátkým, černým nehtem. Kelímek se překlopil a rozlil vlažnou kávu po stole.

Tom se zamračil. Vůbec nic magického.

***

Ten zvláštní, neklidný pocit Toma po celý den v práci neopustil. Jeho prsty sebou neustále škubaly, pokaždé přitáhly jeho pozornost na černý lak na nehty, a srdce mu bilo v podivném, neznámém rytmu. Víckrát, než by se dalo spočítat, držel v nervózní ruce pracovní telefon a Billovi téměř zavolal. Ale Bill nesnášel, když telefon zazvonil, a pokaždé se od toho náhlého hluku držel dál.

Tom odešel z práce brzy a podařilo se mu domů nejet příliš rychle jen díky myšlence na Billovu úzkost při té představě.

Dům byl neporušený, když Tom přijel. Byla to malá útěcha, že dům nevybledl, zatímco byl pryč, že nezmizel i s Billem v něm jako sen.

„Bille?“ Zavolal Tom, když otevřel dveře. Nemusel Billa hledat. Když vkročil do domu, byl okamžitě přivítán vichřicí černých vlasů a svírajících prstů a pevných objetí. Vichřice se na něj přilepila jako povědomé klíště a oba je setrvačností přitiskla zpátky ke dveřím.

Tom zalapal po dechu, když se jeho záda setkala s pevným povrchem dveří a dlouhé nehty se mu zaryly do kůže, jak Bill omotal paže majetnicky kolem jeho krku.

„Um,“ řekl Tom inteligentně, rychle mrkal a byl náhle neschopný myslet na cokoliv jiného než na pocit Billova tepla proti sobě, na Billovy paže kolem sebe, na Billovu tvář přitisknutou ke svému krku a na Billovy vlasy, které jej lechtaly do nosu a voněly lakem na vlasy a Tomovým šamponem. Tom těžce polkl a natáhl se, aby se dotkly Billových vlasů v něčem jako konejšivém pohlazení, ale Bill pouze přitiskl svou tvář pevněji do Tomova krku a prsty kolem něj ještě víc sevřel, jako by se jej snad Tom možná mohl pokusit odstrčit. Tom svou ruku okamžitě stáhl, zmatený. „Zlato, jsem doma?“

„Tomi,“ řekl Bill tiše, jeho hlas měl zvláštní přízvuk, Tomův krk byl mokrý.

Ach bože.

Tom se váhavě dotkl Billova ramene a Bill se odtáhl jen na pár centimetrů, takže Tom mohl vidět, jak se mu nepřirozeně leskly oči.

„Nebyl jsi tady,“ řekl Bill naléhavě. „Hledal jsem tě, a nikdo nevěděl, kde jsi. Ptal jsem se – stěny se mnou nemluví. Nechoď pryč.“

„Já jsem nebyl…“ Začal Tom polekaný Billovým náhlým stresem. Bill se obvykle zdál být celým tím příšerným světem kolem sebe potěšený, neovlivněný. „Pracuju v kavárně. Jednou jsem tě tam viděl, pamatuješ?“ Nabídl Tom chlácholivě.

Bill zavrtěl hlavou.

„Nepamatuješ si,“ konstatoval Tom a kousl se do rtu. „Okay, ale, zůstal jsi tady už dřív, když jsem šel do práce. To si pamatuješ, ne? Použil jsi všechen ten lak na vlasy.“

Bill horečnatě vrtěl hlavou, dlouhé vlasy ho šlehaly do tváře.

„Aha,“ řekl Tom ztraceně. Bill vypadal nestále, oči měl rozšířené a červené ruce u svých boků naprázdno svíral. Tom znepokojeně přešlápl. „Tys, ehm, chyběl jsem ti?“

Bill popotáhl, zamrkal, a okamžitě propukl v pláč.

„Panebože,“ řekl Tom s vykulenýma očima. „Panebože, tohle nemáš dělat. Prosím, nedělej to.“ Bill zakňučel, slzy mu stékaly po tvářích a Tom si okamžitě uvědomil, že ze všech věcí, které mohl říct, tohle pravděpodobně nebyla ta správná, a sakra, už to podělával. „Chci říct, že můžeš. Ale nedělej to. Prosím ne.“

Bill skrz slzy vypadal nepřesvědčeně.

Možná měl Tom Billovi vysvětlit, co pracovat v Cocoa´s znamená. Možná mu Tom měl říct, že odchází. Možná Tom vůbec neměl odejít.

Tom nervózně přešlápl, natáhl ruku, aby se Billa dotkl, a pak ji spěšně stáhl, ze strachu, že by to možná jen zhoršil.

„Nemáš na sobě žádný make-up,“ vypozoroval Tom zbytečně. Slzy Billovi stékaly po tvářích bez očních linek. Billův obličej byl tím napětím celý zrůžovělý, jeho hluboké hnědé oči se leskly ve světle na chodbě. „Chci říct, že pořád vypadáš krásně. Vypadáš…“ Tom se odmlčel, když po Billových tvářích steklo ještě více slz bez jakýchkoliv překážek, a žalostně se mu třásl spodní ret. „Je na tebe hezký pohled?“

Bill vzlykl.

Tom zavřel pusu.

„Vrátil ses,“ řekl Bill plačtivě.

Jako by se snad Tom dokázal nevrátit, jako by Billa snad dokázal opustit.

Být opuštěn měla být Tomova obava. Bill byl ten, který měl ve světě najít větší věci, ten, který se měl změnit a dospět a neohlížet se. Bill měl odejít a Tom zůstat opuštěný. Tak to fungovalo, tak to vždycky fungovalo.

Toma bolelo srdce nad myšlenkou, že Bill se obával, že by jej Tom opustil, že Bill si myslel, že by to Tom vůbec dokázal, že by to vůbec někdy chtěl.

Tom znovu nejistě natáhl ruku a tentokrát ji Bill viděl a okamžitě ji chytil. Sevřel ji nečekaně pevně a znovu přitiskl tvář do Tomova krku a Tom pochopil, uvolnil se v tom objetí a dotkl se zadní strany Billovy hlavy, aby si jej přidržel.

„Ty víš, že bych tě neopustil,“ řekl Tom tiše do Billových vlasů, i když se zdálo, že to Bill přece jen nevěděl. Bill vypadal, že ví všechno, a Tom nechápal, jak to, že tohle zrovna ne.

„Odešel jsi,“ obvinil ho Bill, Toma na krku lechtaly jeho rty. „Opustil jsi mě.“

„Neopustil,“ popřel to Tom okamžitě, i když to vlastně byla pravda. „To bych neudělal.“ Bill znovu vzlykl. „Absence dělá srdce více milujícím?“ Nabídl Tom bezmocně, zopakoval tak Billova dřívější vlastní slova v nějaké mdlé naději, že jej tím utěší.

Bill se odtáhl, zamrkal, na tváři se mu pomalu zobrazilo uvědomění. Tom si nebyl jistý, co přesně to uvědomění bylo. Nedokázal se přimět se o to starat, jak Bill popotáhl a náhle vypadal klidnější.

„Oh,“ řekl Bill, jako by mu Tom vyjevil nějakou skrytou pravdu. Párkrát zamrkal, lesk slz z jeho očí ve vteřinách zmizel.

Tom ho pozoroval a zazubil se, pyšný, že byl schopný Billa uklidnit.

Pak se Bill naklonil kupředu a políbil ho.

Jeho rty byly jemné proti Tomovým, zvědavé, ale ne váhavé, nebál se toho, jak bude Tom reagovat, nebál se, že by ho Tom odmítl. Tom by moc rád řekl, že Billa nepolíbil nazpět. Moc rád by řekl, že nevjel Billovi rukou do vlasů, a nechytil jeho hlavu, aby si jej přitáhl blíž.

Moc rád by to řekl, ale byla by to lež.

Byl to jeden nekonečný moment, Billovy jemné rty na těch jeho. Vteřina nebo věčnost.

Když se Tom pomalu odtáhl, ať už šokovaně nebo neochotně, Billovy oči byly napůl přivřené, tváře měl stále růžové od slz a rty měl vlhké. Tom pevně sevřel lem svého příliš velkého trička s nějakou potlačovanou emocí, v krku měl sucho, ale ústa mu mravenčila.

„Ty nemůžeš…“ Tom se odmlčel, slova na jeho rtech byla zbytečná a ztracená. „Co… proč?“ Zeptal se pateticky, hlas měl ochraptělý.

Bill naklonil hlavu ke straně, podivný a křehký v tlumeném světle, známý a magický. „Jsi moje spřízněná duše,“ řekl jednoduše, jako by to snad všechno vysvětlovalo. Možná Billovi ano. „A já jsem tvoje.“

Tom si olízl rty, ochutnal na nich Billa. Zachvěl se, Bill k němu přistoupil blíž se zbožňujícím pohledem a Tom se za to nenáviděl. Když se pro něj Bill natáhl, Tom jej pevně odstrčil. Jako trest si do dlaní pevně zaryl nehty, zatímco jej Bill sledoval až příliš důvěřivě. „Já nejsem takový druh spřízněné duše.“

autor: Želatýnka