autor: Želatýnka
Z druhé strany
Bill nesl to odmítnutí lépe než Tom.
Byla tady v životě rutina, norma, které se Tom potřeboval držet. I když Tom rutinu nesnášel, stále byla pohodlná, stále to bylo tak, jak věci měly být. Kousky puzzle do sebe pasovaly určitým způsobem, stejným způsobem, jakým Tomovy čepice pasovaly na své poličky, organizovaně a dokonale.
Bill jej neměl chtít tímhle způsobem. Tom Billa neměl chtít tímhle způsobem. Pokud nevěděl nic jiného, tak tohle věděl.
A tak Tom udělal to, v čem byl nejlepší. Vzal vzpomínku na ten polibek a zastrčil ji do zadní části své mysli. Předstíral, že se to nestalo.
Tom nepřemýšlel nad tím, co by mohlo být, nebo jestli by to tak vůbec chtěl. Neuvažoval nad tím, jestli Bill nyní odejde. Neuvažoval nad tím, co by bez Billa dělal. Tom nepřemýšlel nad tím, jaké to bylo cítit Billa ve svém náručí, o Billově přihlouplém úsměvu a přihlouplém způsobu jeho mluvení a o tom přihlouplém způsobu, kterým dělal Tomův život o tolik lepším. Nemyslel na Billovy jemné rty a na majetnické sevření jeho prstů a na jeho důvěřivé oči.
Tom nepočítal momenty, vteřiny od chvíle, kdy se Billovy rty dotkly těch jeho.
Počítal dny.
První den byl ten nejtěžší. Postupem času všechno bledne.
Celým svým srdcem, které se snažilo proříznout si svou cestu ven z jeho hrudi s každým nádechem, Tom musel doufat, že časem všechno vybledne.
Byla to první noc, kterou Tom spal sám v posteli, která málem byla jejich. Probudil se k prázdnotě a ve svém ospalém stavu nevěděl proč. Ospale zabručel a šátral rukou přes polštář, kde měla ležet Billova hlava, ale z nevysvětlitelného důvodu se tam nenacházela. „Bille…?“ Doufal, že mu Bill ve skříni opět nepřeskládává čepice.
Hřbetem ruky si promnul obličej a rozhlédl se po prázdném pokoji. Ticho bylo v Billově přítomnosti velmi vzácné. Dokonce i během spánku Bill mumlal a broukal a ospale mluvil o zlých pouličních lampách.
Ticho Billovy nepřítomnosti bylo hlasitější, než Bill kdy mohl být.
„Ach,“ řekl Tom do prázdného pokoje, uvědomění se k němu vrátilo s nechutným kvapem. Ach.
Nějakým způsobem Tom přesto věděl, že Bill neodešel. Byl rozdíl mezi tichem a hluchotou.
Pod rámem dveří na něj čekala vůně kávy. Tom se pomalu oblékal, snažil se sám sebe připravit na Billovu nešťastnost, snažil se připravit na to, až bude říkat ne Billovým přítulným prstům a pohledům plných chtění.
Když Tom vešel do kuchyně, Bill měl na sobě vybledlou zástěru s motýly a na hlavě obráceně jednu z Tomových červených čepic. Tancoval s obracečkou.
Tom se horečnatě rozhlédl po místnosti, napůl s obavami, že Bill pustil sporák a pokoušel se o nějaké komplikované jídlo vyrobené z nepoživatelných ingrediencí. K Tomově velké úlevě byl sporák vypnutý. Bill nevypadal, že by ve skutečnosti vařil, jednoduše tancoval s obracečkou.
„Tomi!“ Zvolal Bill s nečekanou veselostí a přiskákal, aby se Tomovi pověsil na ramena. Jeho dotek na Tomově kůži zabrněl, jako by se právě probudil.
Tom se odtáhl.
„S někým novým jsem se skamarádil,“ řekl Bill a poplácal kovovou částí obracečky Toma po tváři. Tom bez přemýšlení zahákl prsty kolem Billova kostnatého zápěstí.
„Jaké je jeho jméno?“ Zeptal se Tom, jeho hlas byl ze spánku ještě ochraptělý.
„Její jméno,“ opravil jej Bill a pro důraz ho znovu poplácal po tváři, „je Belinda.“ Když Tom vágně přikývl, Bill nespokojeně zabručel proti jeho krku. „Nebuď nezdvořilý, Tome! Pozdrav. Má tě ráda, samozřejmě.“
Bill neměl jediného kamaráda, který by Toma neměl rád. Dokonce ani teď. „Bille…“ Řekl Tom zajíkavě a otočil se čelem k Billovi, který zamyšleně zkoumal svou obracečku. Tom nevěděl, jaká slova by měl říct, ale byl si jistý, že tam bylo něco, co měl právě teď říct – není to tebou, je to mnou? – po tom tichu včera večer.
Nebylo tam jediné slovo na Tomových rtech, jediné slovo v jeho mysli poté, co od sebe Billa odstrčil. V reakci tak nečekané, jako byl i samotný polibek, Bill také nic neřekl.
Neřekl nic, čím by s Tomem nesouhlasil. Netrval na tom, že Tom je jeho spřízněná duše. Dokonce ani neblábolil o hvězdách. Nezpíval žádné nesouvislé texty ani nenaléhal, aby Tom hrál na kytaru. Když Tom zamumlal cosi o tom, že Bill bude spát ve svém vlastním pokoji, Bill bez námitek odešel.
Souhlasící, tichý a nenáročný Bill, to bylo něco, co Tom nikdy dříve neviděl a nevěděl, co to znamenalo. Nelíbilo se mu to. Bylo to pro Billa nepřirozené. Tom měl rád Billa takového, jaký byl – podivného a tvrdohlavého a zářivého a smějícího se a muzikálního a magického a Billovského.
Tom nenáviděl představu, že něčím, co udělal, Billa otupil, že mu tím něco vzal.
Ale Tom nebyl takový druh spřízněné duše, prostě nemohl být.
Bill bydlel v opuštěné budově, cenil si mikiny více než rolexek, bezmyšlenkovitě prohrabával popelnice, a přivodil si bolest hlavy vdechováním výparů z barev, když celé hodiny zíral do stropu na dvě namalované hvězdy.
Spálil si zvědavé prsty v horkém plameni ohně.
Tom nebude ten oheň, který Billovi ublíží. Tom bude ten, který bude Billa od ohně držet dál, dělat to lepší, držet ho v bezpečí.
Bill se možná nabízel, ale to neznamenalo, že by to od něj Tom mohl přijmout.
A jestli to Tom chtěl nebo ne, to v konečném důsledku vůbec nebylo důležité.
„On tě má opravdu rád,“ říkal Bill obracečce chlácholivě a hladil její rukojeť způsobem, který měl být zřejmě utěšující. „Jen se stydí, neboj se. Změní názor.“
„Bille-“ začal Tom v protestu, ale Bill odvrátil oči od obracečky, aby mu věnoval mrzutý pohled s jedním obočím nadzvednutým ve výrazu, kterým říkal, že si myslí, že je Tom ještě natvrdlejší než obvykle.
Tom pusu zase zavřel a Bill se na oplátku usmál, než se vrátil k hlazení obracečky. „Jasně,“ řekl Tom, o krok ustoupil, a až v tu chvíli si uvědomil, že má prsty omotané kolem Billova zápěstí. Neochotně ho pustil. „Kdo chce cereálie?“
Bill byl zaměstnaný šeptáním čehosi tajného obracečce a Tom si byl docela jistý, že to bylo o něm. I přesto mu Tom podal misku cereálií s malými, veselými marshmallows.
„Dneska zasadíme strom,“ prohlásil Bill u snídaně.
Sázeli spolu strom každý den. Už zasadili trsátkový strom, žárovkový strom, a dokonce i strom z laku na vlasy.
„Okay,“ souhlasil Tom lehce. Bill ho odměnil jasným, upřímným úsměvem, nějakým způsobem šťastný z věcí, které mu byly dány, i když to nebyly ty, které chtěl nebo potřeboval.
„Co je dneska za den?“ Zeptal se Tom po chvíli, snídaně před ním pro něj nebyla lákavá. Tom uvažoval, jestli Bill řekne pondělí. Tom uvažoval, jestli Nathan, někdo, kdo bude pro Billa ten pravý, vystoupí z lesa a vezme Billa pryč. Někdo, kdo dá Billovi všechno, co chtěl a potřeboval.
Tom tohle být pro Billa nemohl. Stále nemohl. Jen… ani nechtěl, aby to byl kdokoliv jiný.
Bill ze svých cereálií separoval další marshmallow a neodpověděl.
Dnes tedy ne.
Tomovi poklesla ramena úlevou.
„Neboj se,“ řekl Bill čistě. Tom vzhlédl a našel na sebe intenzivně soustředěné Billovy oči.
„Já nejsem tvoje spřízněná duše,“ řekl Tom, slova na jeho rtech se míchala dohromady. Pálila. „Půjdeš ho hledat? Pronásledovat hvězdy a hrabat se v jeho odpadcích a nastěhovat se do jeho domu a…“
Bill jen potřásl hlavou a věnoval Tomovi něžně podrážděný pohled. „Ty jsi moje spřízněná duše.“
„Nejsem,“ řekl, tak hloupý. „Já nejsem, nemůžu…“ Bill pozvedl obočí, „… tohle být.“
„Jsi Tom,“ řekl Bill jednoduše, jako by to pro něj bylo zcela jasné. Tom si přál, aby to mohlo být tak snadné. „Jsi můj Tomi.“
Já chci být, řekl Tom málem. Na poslední chvíli se zarazil a místo toho si do pusy vrazil lžíci.
***
Zasadili strom.
Byl to už třetí jablečný ohryzek na zahradě. Jen sotva se vešel mezi kytarové trsátko a marshmallow na malém prostoru zeminy v již dlouho mrtvé zahradě. Tom si nebyl jistý, jestli si Bill pamatoval, kolik stromů už tam zasadili.
Nevěděl, jak dlouho tam seděli, Bill hleděl na hlínu a jen čekal. Tom zíral na nažloutlou trávu, zíral na kočku u plotu, zíral na beton na domě, zíral na paní Martinovou, která na něj zírala nazpět dalekohledem ze svého okna.
Snažil se nezírat na Billa.
Bill měl za uchem malé znaménko.
„Nějakou dobu to ještě nevyroste,“ varoval ho Tom, když sledoval, jak Bill stále hledí na zem. Nejspíš to nikdy nevyroste.
„Už to roste,“ nesouhlasil Bill, vždy optimistický a tak zatraceně sebejistý. „Jen to nevidíš.“
Tom se na hlínu pochybovačně zadíval. „Jak to víš?“
Bill se v odpovědi otočil na Toma s jemným pohledem. Jejich oči se setkaly a Tomovými žilami projelo nějaké podivné teplo.
Tom se odvrátil a Bill se položil do trávy, aby hleděl na oblohu. Tom si nervózně šťouchal jazykem do piercingu ve rtu a připomínal si, že časem vše vybledne.
Vzduchem se roznesl Billův smích, veselý bez jakéhokoliv důvodu.
„Díváš se na hvězdy?“ Zeptal se Tom. Pohnul se, aby si lehnul na záda vedle Billa, aby viděl to stejné, co on. Slunce mu jasně zářilo do očí a on sebou trhnul a místo toho se otočil na bok čelem k Billovi.
Bill, ničím neobtěžován, stále hleděl vzhůru.
Tom bude muset Billovi pořídit sluneční brýle – takhle mohl oslepnout. Alespoň to Tom slyšel.
„Ne,“ řekl Bill. „Tentokrát se ony dívají na mě.“
***
I když svět kolem Toma byl matoucí a způsoboval mu závratě, hudba byla neměnná.
Bill přinesl hudbu zpátky do Tomova života.
Když Tom zvedl kytaru poté, co Billa odstrčil, nebyla tam žádná hudba.
Seděl na gauči s kytarou na klíně, zatímco Bill ležel na podlaze napříč místností a četl si vzhůru nohama kuchařku.
Když Tom přejel trsátkem po strunách, ozval se pouze zvuk. Nebyl hlasitý a náhlý, jako by byl pod Billovýma rukama, nebyl melodický, jak by měl být, nic neznamenal.
Zahrál toho víc, rychleji a silněji, ale stále to neznělo jako hudba. Adel se pyšně neusmívala. Bill společně s ním nezpíval.
Tom Kaulitz vzal do rukou kytaru a stále na tom nezáleželo.
Struna praskla a málem Toma švihla přes kůži. „Sakra!“ zaklel hlasitě. Frustrovaně hodil trsátko napříč místností.
A pak tam byl Bill, lezl po podlaze, aby zvedl ten malý kousek plastu, a konejšivě mu něco mumlal. Po čtyřech přilezl zpátky k Tomovi s trsátkem bezpečně uloženým ve své ruce. Tom beze slov otevřel ústa a Bill mu poklekl k nohám, prsty zkroutil kolem Tomových, dodával jeho studeným rukám teplo.
„Uvidíš,“ řekl Bill chlácholivým tónem a vložil trsátko zpátky Tomovi do dlaně.
„Já nic nevidím,“ řekl Tom beznadějně. „Ty pořád říkáš… co mám vůbec hledat, abych to viděl? Proč mi to prostě nemůžeš ukázat?“
„Já ti to ukazuju. Uvidíš.“ Bill se otočil, aby se těžce opřel o Tomovy nohy, teplo jeho těla Toma hřálo.
Tom zabrnkal další nelibozvučný akord a Bill zpíval proti Tomovu kolenu podivný tón.
Tom v tom možná nebyl nijak dobrý, ale aspoň byl pořád rocková hvězda.
***
Tomova postel nikdy dříve nebyla prázdná, než potkal Billa.
Bývala to prostě jen postel v pokoji a v domě, který nebyl opravdu jeho. Nezáleželo na tom, že když se přetočil, nebylo tam k němu přitisknuté ničí teplo, ničí vlasy mu nelezly do pusy, ničí horký dech proti jeho rameni, ničí studené nohy kolem jeho lýtka.
Nebolelo to přijít o něco, co člověk nikdy neměl. Teď to bolelo.
Ale Tom nemíval Billa, neměl Billa, a nemohl mít Billa.
Dokonce i když se Bill ospale opíral o rám dveří naproti přes chodbu, v Tomově pyžamu a s vlasy rozcuchanými a stále mokrými od stejného šamponu, který používal Tom, s pohledem na tváři, který Tom mohl popsat pouze jako toužebný.
I přesto.
„Dobrou noc,“ řekl Tom ochraptěle, udělal krok zpět do svého pokoje a zpocenými prsty sevřel kliku.
Bill našpulil rty, ale nepohnul se, aby Toma následoval. Tom mohl říct, že to v něm téměř vibrovalo, chtěl se vtisknout do Tomova prostoru tak, jako to obvykle dělával, naléhat, dokud se Tom nevzdá.
Z nějakého důvodu to tentokrát neudělal.
Tom si skoro přál, aby ano.
Bill si nezavřel dveře, pouze zmizel do temnoty svého pokoje, o kterém předstírali, že je jeho. Oddělené prostory pro oddělené osoby.
Tom tam stál, s rukou omotanou kolem kovové kliky, zatímco slyšel šustění přikrývky a Billův tichý povzdech, když se uvelebil. Bill pravděpodobně svíral šev polštáře tak, jako to vždycky dělával. Špulil rty a pomalu je olizoval, bořil svůj nos do látky polštáře a vdechoval jeho vůni. Oční víčka se mu chvěla, když se jeho oči přizpůsobovaly tmě, řasy černé proti jeho kůži dokonce i v mdlém světle. Pak by se přitiskl blíže k Tomovi, teplo jeho kůže by žhnulo proti Tomově a jeho dech by Toma lechtal na uchu. Tahal by za Tomovy dredy a natáčel by si je na prsty, šťastně by si broukal, dokud by on nebo Tom neusnuli.
Až na to, že tentokrát tam Tom nebude.
Tom své dveře násilně zabouchl oproti potřebě je vůbec nezavírat.
Rozčileně se vrhl na postel, kde měl ležet Bill. Když se Tom přetočil, aby zíral na strop, tak vše, co mohl vidět, byly malé svítící hvězdy, která tam Bill nalepil.
Vydržel osm minut. To nebylo tak špatné vzhledem k tomu, že mířil pro deset.
Dveře do Billova pokoje byly stále otevřené, zřetelná pozvánka.
Bill byl stočený na své straně postele. Tom přišel blíž tak tiše, jak jen mohl, zaklel, když klopýtl o látku svého vlastního příliš velkého pyžama, ne příliš nenápadně.
Bill byl přitisknutý k okraji postele, nezabíral celý prostor, dokonce i když ho měl jen pro sebe. Zdál se být tak malý, jako by se měl v těch polštářích a přikrývkách utopit. Vypadal křehce a osaměle a drobně, vůbec ne jako ta zanícená a nadšená osoba, jak jej Tom znal, která by se tiskla k Tomovu tělu a prala se s přikrývkou a kopala Toma, když se pokoušel získat svou poměrnou část jejich společného polštáře.
Billovy vlasy byly rozcuchané jako pokaždé, a jemné kolem jeho obličeje, několik pramenů měl na tváři. Tom je bez přemýšlení odhrnul a odkryl tak jemné rty – Tom znal pocit těchto rtů proti svým – a tmavé řasy.
Billovy oči byly až příliš násilně zavřené, jako by bylo opravdu třeba na spánek vážného úsilí a koncentrace. Nebo na předstírání spánku.
Za Tomovy rty zatahal něžný úsměv. Přitiskl na moment svou chladnou dlaň k Billově teplé tváři, než ji pomalu odtáhl, velmi si vědom toho, jak se Bill snažil ji následovat.
„Pořád vzhůru?“
„Ne,“ popíral to Bill dětinsky, oči měl stále pevně zavřené.
Tom si tiše odfrkl a přejel palcem po ostré linii Billovy čelisti. Bill se k jeho ruce instinktivně natočil.
Sevřel prsty bolestivě kolem Tomova zápěstí, jako kdyby Tom plánoval se odtáhnout. Bill za jeho ruku žalostně zatahal. Tom se podřídil tomu nevyslovenému příkazu a vlezl si do postele za ním. Bill se k němu okamžitě přitulil, mazlil se s Tomovým ramenem a jeho rty byly jemné proti Tomově kůži.
„Je ti zima?“ Zeptal se Tom, jeho hlas byl v té tmě tichý i přesto, že byli oba vzhůru, že ještě ani neusnuli.
„Taková zima,“ zašeptal Bill nazpět, omotal teplou ruku kolem Tomova krku a přitiskl se k němu, jako by mu opravdu byla zima, navzdory tomu žáru mezi nimi.
Tom se proti tomu doteku uvolnil a přitáhl si Billa až nemožně blízko, s rukou kolem jeho ramen. Tiskli se jeden ke druhému. „Mně taky.“
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. 😮
Som rada ze sa Tom umudril. Umudril sa,ci??? Ja som tiez taky clovek. Ze nechcem do svojho zivota nic nove. Co mi moze ublizit. Alebo co zmeni moj ustaleny chod zivota. Som rada ze Tom tomu dava sancu. Ved asy by sa netulil v posteli s Billom keby nechcel.
Je dobře že se Tom vrátil do postele k Billovi.
Vyzerá to tak, že Bill to nevzdal. Len sa múdro rozhodol nenaliehať a dal Tomovi čas si uvedomiť, o čo svojim rozhodnutím prichádza. A zdá sa, že Tom si to uvedomuje a chýba mu to. A to je dobre. Si na správnej ceste, Billy. Tommy, vzdaj to. Ďakujem za časť.
Ten konec! ♥ Úplně mi u něj došla všechna slova a já zapomněla na to, co jsem to chtěla do komentáře psát. Bylo to tak krásně křehké a něžné, když Bill tiskl víčka k sobě, aby si Tom myslel, že tvrdě spí anebo to, jak je prý Billovi děsná zima. Je to zlatíčko a já být na Tomově místě, tak si jej nechám už navždy se vším všudy a nikomu už Billa nikdy nedám ani nepůjčím. 😀
Každopádně jsem docela zvědavá na Tomovy důvody toho, proč chtěl být odtažitý. Napadlo mě, že se prostě zalekl vlastních citů a měl v sobě zmatek, anebo má spíše strach, že Billa zklame a nějak omylem mu ublíží, protože je pro něj Bill křehký a prozatím mu nerozumí tak, jak by chtěl. Navíc o Billově minulosti neví nic a i když má Billa rád takového, jaký je, je mu jasné, že Bill není obyčejný člověk, ale kdo ví, čím si v životě prošel, a tak má Tom prostě strach, aby pro Billa všechno jenom více neztížil či nezkazil. Samozřejmě netuším, jaké jsou Tomovy důvody a moc se těším na chvíli, kdy se všechny černá místa vyplní a já tak budu vědět všechno. Tím, že vlastně zatím nevíme NIC se musím uchylovat ke spekulacím. Opravdu strašně doufám, že se časem všechno dozvíme, protože jako zvědavce mě neuvěřitelně irituje, že vlastně stále nic nevím, musím si vše domýšlet a vesměs jsou mé odhady úplně mimo. 😀
Jednoznačně je ale tohle moje nejmilejší povídka na blogu pro tenhle moment! ♥ Moc za ni děkuji, Zuzu! ♥