Jeho očima 17.

Bill to nevzdal.

Tom pochyboval, že Bill vůbec někdy něco vzdal. Nevzdal růst nemožných stromů. Nevzdal Nathana, který měl stále přijít v pondělí. Nevzdal to ani s Tomem.

Tom věděl, že to Bill nevzdal, ale Bill byl tichý, tajuplný takovým způsobem, až to bylo zjevné.

Bill tiše kul pikle a Tom zvedl svou kytaru a začal hrát zkušební píseň, tu jedinou hudbu, která dávala smysl.

Píseň pro Billa.

***

Hodně věcí se změnilo, když se Bill nastěhoval. Tom se dělil o svou postel, protože Billovi byla zima, když byl sám. Dělil se o své jídlo, protože jídla na Tomově talíři byla vždycky pro Billa lákavější než jeho vlastní. Dělil se o své oblečení a byl připravený, že Bill ustřihne rukávy perfektně dobrých triček, aby z nich vytvořil podivné kostýmy.

Tom se také s Billem cítil odlišně, živě, jako by znal každé slovo, které opustilo jeho rty, a každou barvu kolem sebe, každý dotek jeho prstů.

Stáhnul peníze ze svého dědictví, kterého se nikdy nechtěl dotknout, na které nikdy nechtěl ani pomyslet, které nikdy nechtěl ani vzít na vědomí. Koupil Billovi lak na vlasy a gumové medvídky a dalekohled.

Tom seděl vysoko na střeše po Billově boku, aby sledoval hvězdy, které během dne nesvítily. Skočil po telefonu pokaždé, když zazvonil, aby Bill tím zvukem nebyl rozrušený.

Většina z těchto věcí byla dobrá a úžasná způsobem, jakým si Tom ani nebyl jistý, že to chce přiznat, ale občas nastala příležitostná nepříjemnost. Když Tom skočil po telefonu, znamenalo to, že nezkontroloval jméno volajícího.

To znamenalo, že když zvedl sluchátko, na druhé straně se ozval pronikavý, známý hlas jeho matky, a na to Tom nebyl připravený.

„Dobrý den,“ řekl Tom mechanickým hlasem, jakmile zaslechl její hlas. „Dovolali jste se do hlasové schránky Toma Kaulitze. Právě teď nejsem doma. Po pípnutí zanechte zprávu a vaše jméno a-„

„Tome!“ Vyštěkla Donna a Tom sebou škubl a poraženě vzdychl.

Za pokus to stálo.

„Promiň, mami,“ zamumlal Tom a přitiskl si telefon blíže k uchu. Seděl na gauči a sledoval Billa, jak se točí po místnosti a tančí s půvabnou nešikovností. Ze sterea hlasitě duněla hudba a celá místnost tak vibrovala nejen Billovou energií. Taky díky tomu bylo docela těžké vést konverzaci.

Stejně to nebyla konverzace, kterou by Tom chtěl vést.

Tom sebou škubnul, když jeho matka znovu vyštěkla jeho jméno. „Promiň, co jsi to chtěla?“

„Molly mi řekla, že často nechodíš do práce, Tome,“ Donnin hlas přes špatné spojení zapraskal.

„Mmhmm.“ Tom potlačil smích, když Bill nadšeně skočil na gauč vedle něj a s očekávání do Toma šťouchl nohou. „Co to děláš?“ Zeptal se Tom a smál se, zatímco Bill naléhavě tahal za jeden z jeho dredů. „Já s tebou nepůjdu tancovat.“

„Co to – Tome!“

„Oh,“ Tom potřásl hlavou, a pak se zamračil. „Počkat, Molly?“ Nepracoval s nikým jménem Molly.

„Molly Martinová!“ Tom mohl i přes telefon cítit matčino nesouhlasné zazírání. „Ty ani nevíš, jak se jmenují tví sousedé?“

„Aha…“ Zamumlal Tom, snažil se odstrčit Billovu ruku, která popadla více Tomových dredů, jak se za ně pokoušel Toma vytáhnout z gauče. „Paní Martinová. Jasně. Přátelíš se s paní Martinovou. Samozřejmě, že ano.“

„Marvin,“ nabídl Bill nápomocně.

„Marvin a moje matka,“ souhlasil Tom, popadl Billovo zápěstí, než mu mohl vytrhat všechny vlasy, a přitáhl si jej na gauč vedle sebe. Bill se zamračil, když našel sám sebe, jak sedí. Věnoval Tomovi pohled, který byl zmatený a zároveň rozhořčený.

Tom mu z tváře odhrnul několik divokých pramenů a zastrčil mu je za ucho.

„To není žádný problém,“ řekl Tom do telefonu, jak jeho matka pokračovala v hlasitém projevu nesouhlasu. „Když mě vyhodí, najdu si práci ve Starbucks, povýším, stejně už všechny jejich kávy znám.“

„Molly říkala,“ řekla Donna, její hlas byl stále pronikavý. Tom zjistil, že takový byl skoro vždy. „Říkala, žes do matčina domu nechal nastěhovat bezdomovce.“

„Je to můj dům,“ vyštěkl Tom defenzivně. Bill podezíravě okukoval telefon přitisknutý k Tomovu uchu. „A on není bezdomovec, pokud je jeho domov tady, že.“

„Nezodpovědné,“ odsekla Donna a Bill zakňoural, když Tom sevřel čelist. „Ona ti ten dům dala, Tome, a všechny ty peníze. Ona-„

„Mně,“ odvětil Tom nevraživě. „Dala ho mně, ne tobě. Věřila ve mně. Věděla, že ze mě bude rocková hvězda.“

Donna odpověděla chladným tichem. Bill Toma pozoroval nečitelným pohledem.

„A já jsem. Dělám hudbu,“ řekl Tom s nucenou lehkostí, jak se snažil odvést konverzaci do méně nepřátelského území. Byl to první rozhovor, který se svou matkou za celé měsíce vedl. Tom nechtěl, aby skončil špatně. Už tak se jí dostatečně vyhýbal. „Teď mám Billa, a mám svou kytaru, a my-„

Do Tomova ucha bolestivě zahrál dlouhý tón.

„Do prdele,“ Tom práskl sluchátkem do držátka navzdory skutečnosti, že jeho matka to už očividně položila a nebude schopná jeho vztek slyšet.

Hudba stále nahlas duněla. Bill se plynule zvedl na nohy, ale už se znovu nesnažil Toma vtáhnout do tance. Vypnul stereo, než se posadil blízko k Tomovi, jejich nohy byly přitisknuté k sobě.

Bill nic neřekl, kupodivu, pouze omotal prsty kolem Tomova zápěstí a jemně ho konečky prstů hladil.

„Ona mi nedůvěřuje,“ vyhrkl Tom. „Nikdy se jí nelíbilo nic z toho, co jsem dělal.“

Billovy prsty se na jeho zápěstí nezastavily. „Moje babička ano,“ řekl mu Tom, vzpomněl si na výraz na matčině tváři, když jim byla přečtena poslední vůle. „Ona ve mně věřila.“

„Nezahazuj to,“ řekl Bill jasně. Tom se k němu zvědavě otočil. Bill vypadal podivně vážně, jeho oči byly zaměřené na Toma, jako by nikdy ani nebyly míněny k tomu, aby se dívaly na něco jiného.

„To neudělám,“ řekl Tom. „Nezahodím to.“

A neodhodím nikam ani tebe, slíbil mu Tom beze slov.

Když Donna zavolala nazpět, aby mu řekla, že by ji měl ve středu navštívit, Tom jí řekl, že nemůžou. Ve středy navštěvovali Bena.

***

Chodili spolu všude pěšky. Chodili na benzínku pro sladkosti, chodili do menších obchodů, protože nemohli jít pěšky do velkého obchoďáku. Chodili do parku, aby viděli Třpytku z nového úhlu, a na hřbitov, aby navštívili Bena.

Stejně jako střecha, i hřbitov Toma dříve znervózňoval, a nyní se tam cítil pohodlně a v bezpečí, bylo to místo, které měl Bill rád, a místo, kde stálo za to být.

Chodili na trh a do restaurací s rychlým občerstvením. Billova oblíbená byla pizzerie, která byla až příliš blízko u staré, opuštěné budovy, ve které dříve žil, pro Tomovo pohodlí.

Bill nezapadal, a bez ohledu na to, kam šli, všechny oči byly na něm. Tom se nikomu opravdu nedivil – on měl taky potíže z Billa spustit pohled.

Takže když ten odbarvený blonďák z pizzerie Billa pozorně sledoval od chvíle, kdy prošli dveřmi, Tom nebyl vůbec překvapený. Prsty mu škubaly s nějakým ochranným nutkáním, ale po většinu času Tom prostě zůstal po Billově boku, jako vždy, a snažil se mu vymluvit, aby si na pizzu objednal ananas.

Seděli u viklajícího se stolu v rohu, Bill vesele brebentil o zářivkách a Tom jen přikyvoval. Ten blonďák jim přinesl jejich pizzu, a když přistoupil ke stolu, Bill se k němu otočil se svým megawattovým úsměvem.

„Ahoj, Andreasi!“ Pozdravil ho Bill přátelsky.

Tom věnoval tomu klukovi zvažující pohled. Ne každý reagoval pozitivně na Billovo podivné kouzlo. Pracovník na benzínce zhnuseně zkroutil rty pokaždé, když Billa uviděl, a podle se smál, když Bill něco nadšeně vykládal. A Bill se na něj vždy zazubil, protože pro Billa smích byl smích, radostný zvuk, a nezáleželo na tom, že jej ten chlap nejspíš nenáviděl jednoduše za to, že byl sám sebou.

Ten blonďatý číšník, nyní přezdívaný jako Andreas, ale vypadal přátelsky, a když Billovi podal pizzu, usmál se a podíval se mu do očí tak, jako bylo ochotných jen málo lidí, jakmile si uvědomili, že Bill se nacházel mimo jejich hranice normálnosti.

„Ahoj, Bille,“ řekl Andreas.

Tom vyprskl svou colu a rozkašlal se.

Bill Toma poplácal po zádech s ustaranou vráskou mezi očima. „Nezapomeň dýchat, Tomi,“ napomenul ho.

„Byla dietní?“ Zeptal se Andreas a nervózně přešlápl s pohledem zaměřeným na colu, zatímco Tom kašlal s uslzenýma očima. „Ta dietní je vždycky – já myslím, že je snad toxická nebo něco. Mám přinést něco jiného? Omlouvám se za to.“

„Ne,“ zaskřehotal Tom, utřel si oči a poplácal Billovy svírající prsty. „Ne. Ty ho znáš. Ty znáš Billa?“

Tom si, z nějakého důvodu, začínal myslet, že Bill byl nedotčený naprosto vším kolem sebe. Že Bill byl Tomův a nikoho jiného, a že Bill neexistoval – že ani jeden z nich neexistoval? – než se spolu setkali nad převrácenou popelnicí.

Andreas mezi nimi váhavě pohlédl. „Jasně,“ řekl, jako by nevěděl, proč to byla tak velká věc. „Nějakou dobu jsem ho neviděl…“ Andreas se podíval na Billa s podivným zaváháním. „Kde jsi v poslední době byl?“

Kupodivu, Bill o Andrease neprojevoval nijak velký zájem. Tahal za Tomovy dredy a prsty stále mnul Tomova záda. „Snaží se tě ti hadi uškrtit?“ Zeptal se Bill s obavami. „Mohl bych jim zazpívat.“

Bill přitiskl rty blízko k Tomovu uchu, jeho dech lechtal, na rtech měl píseň. Tom se zachvěl a zrůžověl, když si všiml Andreasova pohledu.

„Je se mnou,“ řekl Tom, protože se to zdálo být něco, co by měl říct. Billovy rty se otřely o jeho ucho, pohnuly se, a Tom věděl, že se usmívá, protože Bill se vždycky usmíval. Tom vždycky chtěl, aby se usmíval. Andreas přikývl, sledoval Toma s tichým zamyšlením, a Tom se zamračil. „Kde jsi byl ty?“ Zeptal se Tom, i když ve skutečnosti nevěděl, kdo ten kluk je. Jestli Billa znal, jestli věděl, kde Bill žil…

Andreas přešlápl – Tom si pomyslel, že vypadá jako nespolehlivý člověk – a pokrčil rameny, o krok ustoupil. „Jen tady, připravoval pizzu, člověče.“ Andreas už se k nim otáčel zády. „Promluvíme si později, Bille,“ řekl přes rameno. „Můžeš vždycky přijít, když máš hlad, pamatuješ?“

„Hej, počkej!“ Zavolal za ním Tom, ale byl pohotově ignorován.

Tom cítil náhlý impuls blonďáka pronásledovat, ale Bill měl svou ruku v Tomových vlasech, a Andreas zmizel za kyvadlovými dveřmi.

„Počkej,“ řekl Tom pateticky do prázdné místnosti.

„Já čekám,“ slíbil Bill a pohladil Tomův krk. Tom se k němu otočil, všiml si Billových ustaraných očí, něžného úsměvu.

„Ty ho znáš?“

Bill shovívavě přikývl. „Andreas. Andreas chodí za Nathanem,“ řekl Bill a posílal Tomovu kousku pizzy predátorský pohled, i když měl před sebou svou vlastní. „A má pizzu,“ zamumlal Bill, natáhl se nenápadnými prsty pro Tomův kousek a ukousl si z něj, přičemž se nevinně setkal s Tomovým pohledem.

„A odkud zná Nathana?“ Zeptal se Tom, doufal v jakoukoliv informaci, kterou mohl z Billa dostat, o Billovi. Odkud jsi přišel a jak dlouho zůstaneš?

Bill položil Tomův kousek pizzy zpátky na jeho talíř a podařilo se mu chovat, jako by si z ní právě neukousl velký kus. „Nathan si pro sebe dělá všechno šedé,“ řekl Bill se zamyšleným zamračením. „Říkal jsem mu to, ale on řekl, že má rád věci šedé. Proč by chtěl mít věci šedé, Tomi? Všechno je tak barevné.“

Bill zněl být tou myšlenkou upřímně zmatený. Jeho oči byly rozostřené, jako občas bývaly. Tom by Billovi moc rád dal odpověď, kdyby rozuměl otázce.

„Kdy jsi ho naposledy viděl?“ Zeptal se Tom místo toho.

Bill několikrát zamrkal a pohlédl dolů na své ruce. S nezájmem si olíznul prsty od omáčky. Tom se snažil nezírat, ale když Bill vzhlédl a setkal se s jeho očima, Tom nedokázal odvrátit pohled.

„Koho?“

„Andrease,“ pomohl mu Tom, mávnul rukou směrem ke kyvadlovým dveřím, kde se ten nedůvěryhodný blonďák nepochybně schovával. „Špatně odbarvený, velká brada. Znal jsi ho. Nebo, ho znáš…?“

„Oh,“ řekl Bill, zamrkal a podíval se zvědavě na dveře, jako by skrývaly všechny odpovědi. Dveře zůstaly zavřené. „Někdy zapomínám věci,“ přiznal Bill.

Tom si všiml.

„To je okay,“ řekl, pohladil Billovy hedvábné vlasy, otázka byla zapomenuta. Tom se nestaral o Andrease – Tom měl Billa. „Pamatuješ si ty důležité věci.“

Bill se zářivě usmál a Tom musel odvrátit hlavu pod intenzitou jeho úsměvu, v jeho očích se odráželo slunce. Tom se podíval z okna; ulice plné smogu vypadaly temně, zastíněné šedými mraky, připravující se na bouřku.

„Tak pojď,“ řekl Tom a vzal Billa za ruku. „Pojďme domů.“

***

„Uvnitř prší,“ řekl Bill, zněl uchváceně.

„Jo,“ souhlasil Tom, jak sledoval pomalu se zvětšující mokrý flek uprostřed obývacího pokoje, kam ze stropu kapala voda.

„Líbí se mi to,“ řekl Bill rozhodně.

Tom se rozesmál, neschopný zastavil ten cit, který se mu rozpínal na hrudi. „Jen tobě by mohlo.“

V poslední době pršelo neobvykle často, a Tom si nemohl pomoct, ale pokaždé cítil úlevu, že je Bill s ním, že Bill má nějaké suché a bezpečné místo na spaní, dokonce i když Billovi samotnému věci, jako byla bezpečnost, vůbec nedělaly starosti. Speciálně proto, že Bill si s tím nedělal starosti.

„Déšť může taky zůstat uvnitř,“ řekl Bill. „Jako já.“

„Ne tak úplně jako ty,“ popřel Tom a vstal, aby se postavil vedle Billa, který seděl u okenního parapetu. Bill se tajuplně usmál a Tom to nijak dál nerozváděl.

Venku silně pršelo, bylo tam mokro a šedivo, ulice byly kluzké od oleje a stromy se pod tou vahou ohýbaly. Všechno vypadalo nasákle a skelně, nemocně.

„To je tak krásné,“ vydechl Bill hledící ze stejného okna, ale vidící něco zcela jiného. Tom se podíval na mokré okno a na nasáklý beton a neviděl to, ale jen ta skutečnost, že Bill si myslel, že je to krásné, tomu dávala něco speciálního.

„Jo…“ řekl Tom pomalu, a ani to nebyla lež. Bill dělal všechno kolem něj lepším, stojícím za to a úžasným svým vlastním způsobem. Jeho energie a úžas se rozprostíraly jako požár, který všechno pohlcoval, dokonce i Toma.

Bill sám byl ten nejúžasnější, nejspeciálnější, nejkrásnější. Tom ho okouzleně pozoroval. Bill zíral z okna, jeho oči byly jasné a fascinované a jeho prsty se zvědavě tiskly k chladnému povrchu okna.

Byl magický a nebezpečný. Srovnal se zemí všechny Tomovy obranné zdi, všechny Tomovy stížnosti. Všechno, co si Tom kolem sebe vystavěl, čím se chránil a držel dál, Bill to zbořil, prošel skrz s jednoduchým švihnutím svého jemného zápěstí. A pak Tom neměl nic, ale měl Billa.

Chtěl mít Billa.

Tom nervózně zakašlal a Bill se otočil od špinavého okna, aby se na něj zvědavě podíval. „Chceš jít tam, ven?“ Zeptal se Tom a kývl hlavou směrem k mokré zahradě.

Bill se zazubil.

Brodili se blátivou vodou na dvorku, Bill v jedné z Tomových obrovských mikin, jak poskakoval vodou v kalužích a Toma táhnul za sebou. Bill se smál a kopal do vody s rukou omotanou kolem Tomovy, tak lehce potěšitelný čímkoliv.

Pomalu se zastavili na úpatí zahrady. Když se Tom promočený od deště otočil k Billovi, Bill se k němu natáhl s něčím blýskavým ve své ruce.

„Něco si přej,“ řekl Bill s úsměvem. Vložil čtvrťák bezpečně do Tomovy dlaně.

Tom nevěděl, co by si měl přát – Tom nevěřil na přání. Ale Bill stál vedle něj, kýval se ve větru, a Tom hodil čtvrťák do louže s jakousi nevyslovenou touhou.

Kov ve vodě zářil jen na okamžik, než se Bill sklonil, aby minci znovu zvedl. Vložil si ji zpátky do kapsy, a Tom se neobtěžoval mu říct, že si minci neberete zpátky, když si něco přejete.

Tom usoudil, že jeho přání byla stejně ve větším bezpečí u Billa.

„Chceš si taky něco přát?“ Zeptal se Tom a chytil se Billovy paže, jak postoupil kupředu.

Bill se rozesmál, zatímco mu déšť dopadal na kůži, namáčel mu vlasy. Znovu zatáhl Toma kupředu. „Ne,“ řekl jednoduše, a Tom doufal, že to znamenalo, že Bill měl vše, co potřeboval, alespoň prozatím.

Tom se díval, jak Bill vesele pobíhá po zahradě, mluví ke stromům a má krátké, náhle končící konverzace, o kterých si Tom pomyslel, že se Bill možná snaží pozdravit každou kapku, než dopadne na zem.

Tom stál na zahradě, zíral dolů do hlíny, nyní bláta, o kterém si Bill myslel, že mu vytvoří les. Tam, ve špíně, něco upoutalo Tomovu pozornost.

Pomalu poklekl, nevěřícně, že by kterýkoliv ze stromů opravdu zakořenil.

Když se Tom natáhl, aby z té věci otřel zbylé bláto, nebyl to rostoucí strom.

Bylo to jeho trsátko.

Silný déšť smyl hlínu a zanechal tam trsátko, které zasadili s Billovým očekáváním kytarového stromu.

„Ach,“ řekl Bill, náhle po Tomově boku. Zvědavě pohlédl Tomovi přes rameno, zněl potěšeně a vůbec ne překvapeně. „Už to roste.“

autor: Želatýnka