autor: Želatýnka
Zpátky a kupředu
Bill onemocněl a Tom ho políbil.
To ten déšť. Tom si byl jistý, že mohl z celé té věci vinit déšť. Vždycky slyšel, že když zůstanete venku v bouři, můžete onemocnět.
Bill se snažil se s deštěm spřátelit, ale očividně se déšť kamarádit nechtěl. Tom nechápal, proč ne. Strávili celý večer v lijáku, Bill se smál, dával komplimenty opršeným listům a nadšeně říkal Tomovi, jak bude celé město zelené, když teď přišel déšť.
Tom to miloval. Byl tam, vedle Billa, a očekával duhu, která v temnotě nepřišla, ale na tom nezáleželo, protože tam byl Bill, on sám byl kaleidoskop plný barev.
Billovy vlasy byly stále vlhké, když usnul. Tomovy prsty už byly celé otupělé, jak mu jimi projížděl skrz zacuchané prameny.
Ráno se Tom probudil, aby nakrmil toulavé kočky, o kterých věděl, že budou čekat na zadní terase. Když opouštěl postel, Bill stále tvrdě spal, ale nebyl překvapený, když za sebou po chvíli uslyšel tiché kroky.
Od té doby, co Tom vstal a šel do práce, zatímco Bill spal, se Bill začal probouzet okamžitě, jakmile Tom vstal z postele. Tom si byl jistý, že by se měl cítit provinile, ale z větší části chtěl mít kolem sebe Billa po celou dobu.
„Znáš nějaké jiné toulavé kočky kromě Kazimíra?“ Zeptal se Tom, když sypal kočičí granule do misek. Bill se přirozeně přitiskl k Tomovu boku, jejich paže se hřejivě dotýkaly.
„Toulavé?“ Zopakoval Bill, zvedl z misky jednu kočičí granuli a zamyšleně ji pozoroval. Jeho hlas zněl podivně, a když se k němu Tom otočil, Bill podivně i vypadal.
Ne podivně tak, jako když si ozdobil tvář lesklými a pudrovými barvami, nebo jako když si vyčesal vlasy do exotické hřívy. Bill vypadal podivně, protože vypadal bezbranně, zranitelně. Jeho kůže byla bledší než obvykle, a když vzhlédl, aby se setkal s Tomovým pohledem, Billovy oči byly oteklé a červené. Než se Tom mohl na cokoliv zeptat, Bill ho přerušil silným kýchnutím.
Tom zamrzl a Bill se pokoušel nesouhlasně pohlédnout na svůj nos, oči mu přitom zkříženě zašilhaly.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom a rozhlédl se po kuchyni. „Chceš kapesník?“
Bill popotáhl a otřel si nos do rukávu mikiny, kterou měl na sobě. Která náhodou byla Tomova.
„Hádám, že ne,“ usoudil Tom. Když se Bill rozesmál, ten zvuk byl ochraptělý a Tom se zamračil, pohladil špičkami prstů Billův krk.
„Žhneš,“ začal Tom, polekaně.
„Jsem žhavý,“ souhlasil Bill.
„Ne, jsi – horký. Tvoje kůže. Je teplá. Horká.“ Tom přesunul svůj dotek plynule na Billovu tvář, Billova kůže byla hebká proti jeho nově vytvořeným mozolům. Jeho kůže byla teplá, ale zase, Bill byl živý, jeho kůže by měla být teplá, ne?
„Ano,“ souhlasil Bill znovu, jako by to nebyl žádný důvod k obavám.
„Tady, pojď sem.“ Tom se přisunul blíž a přitiskl se do Billova prostoru. Ať už Bill věděl, co to Tom dělá, nebo ne, byl spokojený a šťastný mít Toma tak blízko u sebe.
Tom k sobě přitiskl jejich čela. Mohl cítit Billův dech proti svým rtům. Bylo to blízko, bylo to horké. Tom stál, holá kůže přitisknutá k Billově, a Bill se na něj zvědavě podíval. „Viděl jsem to v televizi,“ řekl Tom tupě. „Ale nevím, jestli to dělám správně.“
„Líbí se mi to,“ řekl Bill, šťouchl špičkou nosu do Tomova.
„Pak to musím dělat správně,“ řekl škádlivě Tom a šťouchl Billa nazpět.
Billovo čelo bylo horké proti tomu jeho, a když mu Tom pohlédl do očí, byly zamlžené, ne jasné a plné života, jak by měly být.
„Tak pojď,“ řekl Tom, odtáhl se a snažil se ignorovat Billovo zakňourání nad ztrátou jejich kontaktu. „Nemocní lidé patří do postele.“
Bill se nechal zavést zpátky do postele – jejich postele – a Tom kolem něj nervózně poletoval, natřásal mu polštář, dokud nevypadal pohodlně, a zastrčil přikrývku pevně kolem Billových ramen, kdyby mu začala být zima.
Bill ho sledoval zastřeným pohledem, tváře a nos měl červené proti jeho bledé kůži. Byl nemocný, stejně jako by mohla být každá jiná osoba.
Takže přece jen člověk.
Tom nikdy nepomyslel na Billa jako na nehumánního, nepřemožitelného. Tom si o Billa dělal obavy větší než sám o sebe.
I přesto, díky vší té Billově magické, nadšené vášni, bylo nepříjemné mít ho zachumlaného v jejich posteli, s horečkou a popotahujícího, nejspíš s celým rozbolavělým tělem, a jeho nos jej pravděpodobně trápil, podle toho, jak ho Bill pravidelně krčil a škubal s ním.
Tomovi se to nelíbilo.
„Můžu… potřebuješ ještě něco?“ Zeptal se ztraceně.
„Potřebuju tebe,“ řekl Bill.
Tom přešlápl a nervózně se poškrábal vzadu na krku.
„Mě,“ zopakoval, nějak nejistě. Nikdo jiný v tom pokoji nebyl. Nikdo jiný tam pro Billa nebyl, uvědomil si Tom.
Bill měl jen Toma.
Bill přikývl proti polštáři a sledoval jej s nevinnýma a zároveň vědoucíma očima.
„Dobře,“ řekl Tom, a vlezl si do postele vedle něj.
Bill si zasloužil dostat to, co chtěl, řekl Tom sám sobě. Koneckonců, byl nemocný. Jaký by to byl Tom kamarád, kdyby Billovi nevyhověl, když byl nemocný?
Přitiskl se blíže k Billovu boku, ležel na přikrývce. Bill ho pozoroval průhlednýma očima, jemnýma a uvažujícíma.
„Ještě něco?“ Zeptal se Tom, jeho hlas byl téměř šeptající, s Billem tak blízko. Na jeho rtech se objevil škádlivý úsměv, ale Tom by udělal cokoliv.
Bill lehce pozvedl hlavu, naklonil bradu způsobem, o kterém si Tom pomyslel, že byl zjevnou žádostí o polibek.
Tohle ne, mohl Tom říct. Mohl Billovi poukázat na to, že polibek nachlazení nevyléčí, ani se díky němu nebude cítit lépe. Ale zase, Bill byl Bill. Tom si pomyslel, že možná láskyplnost opravdu mohla vyléčit Billův stav.
A tak ho Tom políbil.
Uchopil rukou Billovu tvář a jemně přitiskl své rty k Billovým. Tom nemyslel na věci, které by neměl dělat, na věci, které nebyly správné. Myslel pouze na Billa. Na Billa v jeho životě a Billa v jeho náručí.
Až ve chvíli, kdy ze sebe Bill vydal tichý, kňouravý zvuk a začal oždibovat Tomův spodní ret, Tom ucukl s rozšířenýma očima.
„Já jsem ne…“ Tom zatřepal hlavou, jako by doufal, že by se tak mohl zbavit své vlastní stupidity. „To jsem nechtěl udělat. Neměl jsem…“
Billovy oči se odpoutaly od Tomových rtů a přesunuly se k jeho očím. Bill se na něj usmál, a nějak, dokonce i když Tomovo srdce bušilo do rytmu slov, ach do prdele, ach do prdele, cítil se uklidněn Billovým nečinným přijetím.
„Jsi hodný,“ věnoval mu Bill kompliment, ačkoliv Tom byl všechno, jen tohle ne, a pak se zavrtal do Tomova ramene, až dokud mu Tom neudělal místo a neomotal kolem něj ruku. „Teď jdu spát,“ zamumlal Bill, položil si hlavu na Tomovu hruď a špičkami prstů několikrát promnul Tomovy svaly, jako by Tom byl pohodlný polštář a Bill ospalé kotě.
„Ale…“ řekl Tom, protest mu odumřel na rtech, když se Billův dech téměř okamžitě vyrovnal a Bill upadl do spánku.
„Sakra,“ zaklel Tom po dlouhé chvíli, kdy tam jen ležel a zíral do stropu s Billovou hlavou pohodlně uvelebenou na jeho hrudi.
Mysl mu pomateně vířila myšlenkami na Billa a na to, co Bill chtěl, na to, co Tom chtěl, na to, čemu pravděpodobně ani jeden z nich nerozuměli, a Tom musel být ten zodpovědný, Tom jej nemohl nijak využít.
Tom nikdy dříve necítil za nikoho zodpovědnost. Dělal to, co se mu líbilo, a na ničem opravdu nezáleželo, nikoho jiného to nijak neovlivnilo.
A pak, Bill.
„Já jsem o tebe nežádal,“ řekl Tom, pohladil Billovy jemné vlasy. Bill ve spánku zabručel, možná nějakou stížnost, a jeho prsty sebou škubly proti Tomově klíční kosti.
Tom překryl Billovu ruku svou vlastní.
***
Bill měl plány na všechno.
Tom pustil Billa před deštěm dovnitř, a najednou spolu bydleli.
Tom nechal Billa jednou spát ve své posteli, a o týden později měl Bill své studené nohy přitisknuté k Tomovým a pojmenovával Tomovy dredy, zatímco oba usínali v posteli, která byla jejich.
Tom řekl Billovi své jméno, a najednou byl Tomi, a pak můj Tomi.
Ten polibek nebyl v ničem jiný. Jakmile Tom jednou podlehl – chyba, dokonce i když mu tak nepřipadala – nebylo návratu zpátky, a v Billově mysli šlo všechno přesně tak, jak mělo. Tom to mohl vidět tak jasně, způsob, jakým Billova mysl pracovala rázně, nebezpečně za těma nevinnýma hnědýma očima.
„Moje srdce bude osamělé,“ protestoval Bill, když se Tom následujícího rána připravoval do práce. Bill měl své prsty majetnicky omotané kolem Tomova zápěstí, zcela nespokojený s tím, že by měl být nechán o samotě.
„Tvoje srdce musí počkat jen pár hodin,“ ujistil ho Tom a uvázal si kolem krku zástěru baristy. Bill dramaticky vzdychl a Tom se na něj shovívavě usmál. „Hej, tentokrát si to budeš pamatovat, že? Já tě neopouštím, budu zpátky dřív, než bude tma.“
Bill se ustaraně zamračil a vlekl se za Tomem směrem ke hlavním dveřím. „Pokud se nevrátíš, pak bude tma a já neuvidím oblohu…“
„Vrátím se,“ zopakoval Tom, u dveří se otočil směrem k Billovi, který ho pozoroval širokýma, ustaranýma očima. Z paniky, kterou v nich Tom viděl narůstat, jen sotva potlačené, ho bolel žaludek. Pustil kliku a poplácal Billa po rameni v upokojujícím, ale přijatelně zdrženlivém doteku a v já-nepřemýšlím-nad-tvými-rty-na-svých stylu. „Vrátím se. Slibuju.“
Billův výraz se okamžitě rozjasnil. „Slibuješ,“ zopakoval Bill šeptem, přikývl a věnoval Tomovi pohled, který byl bolestně důvěřivý. „Ano.“
Ale když se Tom pohnul, aby prošel dveřmi, Bill znovu zahákl prsty kolem jeho zápěstí. „Pusa pro mě?“ Zeptal se Bill s úsměvem, který by možná mohl být ostýchavý, pokud by ho Tom neznal lépe.
Tomova mysl se rychle vyprázdnila. Zíral nervózně, a Bill hleděl nazpět, trpělivě čekal.
Tom tak trochu doufal, že Bill na ten polibek z předchozího dne zapomene. Bill některé věci zapomínal. Zapomněl, kolik stromů už zasadili, a zapomněl jména portrétů, a dokonce občas zapomněl, kde je, kde bydleli. Nebylo tak nereálné doufat, že Bill zapomene na ten polibek, pomyslel si Tom. Ne nereálné, ale možná až příliš optimistické.
Bylo by to tak jednodušší.
„Bille,“ řekl Tom opatrně. „Když jsem, ehm…“
„Mě políbil,“ dodal Bill nápomocně.
Tom vzdychl, naděje ztraceny. „Jo, díky, když jsem to udělal, nebylo to něco, co jsem měl udělat. Kamarádi to nedělají.“
„Ale tys to udělal,“ poukázal Bill. „Takže musí.“
Tom si nemohl pomoct, ale musel se nad Billem něžně pousmát, nad tím, jak byl chytrý a sladký a odhodlaný a domáhající se svého.
„Udělal,“ souhlasil Tom neochotně. „Ale nebylo ode mě správné to udělat, okay? Už to znovu neudělám.“
„Ne,“ řekl Bill, jeho oči byly tajuplné a jeho tón hravý. Udělal krok vzad a pustil Tomovo zápěstí.
Tom byl napůl cesty do Cocoa´s, když si uvědomil, že Bill vzal jeho slova jako výzvu.
***
Až ve chvíli, kdy Tom začal obezřetně sledovat, jak se k němu Bill dostává blíž, si uvědomil, jak závislý už Bill je. Jak závislí jsou oni oba.
Bill se lepil k Tomovu boku, radostně se vedle něj kdykoliv usadil, přišel za Tomem, když ho bolela hlava, nebo když se mu ztratila kočka. Hrál si s Tomovými vlasy a majetnicky svíral prsty kolem látek Tomova oblečení.
Poté, co jej Tom políbil, se k němu Bill dostal až nemožně blízko, závislejší, více očekávající.
Bill se začal nějakým podivným Billovským způsobem pokoušet Toma svádět.
Dělal jasné pokusy políbit Toma na rozloučenou a na přivítanou, když Tom odcházel a vracel se z práce. Snažil se Tomovi připravovat jídla – pravděpodobně někde zaslechl, že cesta do mužova srdce vede přes jeho žaludek – a když to selhalo, Bill nabízel Tomovi kousky svých čokoládových tyčinek a štědré porce svých skittles.
Nosil Tomovi všechny drobné, zářivé cetky, které našel, dárky, která pro Billa znamenaly tak moc, že si Tom nedokázal zabránit, aby je stejně tak neopatroval jako on.
Tom by se možná i nechal svést, kdyby Bill k celé té věci nepřistupoval s rozdováděnou dětinskostí a nedostatkem starostlivosti, které doprovázely tak mnoho věcí, které Bill dělal.
Když se zdálo, že nic jiného nefunguje, Bill se uchýlil k nečestným taktikám, upíral na Toma své největší, nejsmutnější oči a trval na mazlení se tak blízko, jak jen to bylo lidsky možné.
Tom dělal to nejlepší, aby se odtáhnul, aby Billa zastavil v tom si myslet, že mezi nimi mohlo být něco, co být nemohlo, nikdy nemohlo být.
Zdálo se, že Bill to sdělení nedostal.
„Je mi zima,“ stěžoval si Bill proti zadní straně Tomova krku, jak leželi vedle sebe, Billův dech ovál jeho kůži a Tom se zachvěl. „Zahřej mě, Tomi. Je mi zima.“
Tom sevřel pěsti a jeho svaly sebou škubly, ale neotočil se, aby si Billa přitáhl blíž, aby přejížděl po Billových pažích, dokud Bill nevrněl blahem a štěstím nad tím kontaktem.
Bill se přitiskl blíž, snažil se neúspěšně zavrtat do Tomových zad.
Tom zavřel oči.
***
Tom se odtáhl a Bill se přitiskl blíž, tvrdohlavý a neodrazený.
Kde na něm Bill vždy visel, tam se k němu nyní přibližoval jako tekutá energie, žár, který nebyl nevhodný, ale měl by být.
Billovy dlaně se toulaly do míst, kam neměly, nehty přejížděly po Tomově krku, jeho prsty mizely pod látkou Tomových triček. Tom se pokaždé odtáhl, ale Billa to nezastavilo, aby se k němu znovu nevrátil, ještě odhodlaněji než předtím.
Tom seděl na gauči, když Bill vešel do místnosti, zazíval, protáhl se s kočičí ladností, a ihned se obkročmo posadil na Tomův klín.
Tom okamžitě popadl Billa za pas a nebyl si jistý, jestli ho chtěl odstrčit, anebo si jej přitáhnout blíž. Neudělal nic, pouze Billa držel a hleděl na něj, čekal.
„Potřebuješ mě,“ řekl Bill. „Ty mě nechceš?“
„Chci,“ řekl Tom, a pak chtěl sám sebe za to praštit. „Chci říct, že chci, abys ze mě slezl. To jsem tím myslel. Slez, Bille.“
Bill pozvedl obočí, naklonil hlavu a koketně se usmíval. Když Tom selhal s jakoukoliv odpovědí, Bill přejel prsty přes jeho klíční kost a nepřítomně si olízl rty. Druhou rukou panovačně sevřel Tomův bok, palcem si zvědavě pohrával s okrajem jeho kalhot.
Tom jeho ruce opožděně odstrčil.
„Nemyslím si, že víš, co děláš.“
„Já vím, co dělám,“ trval na svém Bill, a Tom by mu moc rád věřil, možná. „A ty?“
Tom bezmocně zavrtěl hlavou. „Ne.“
Bill se naklonil, aby ho políbil, a Tom odvrátil hlavu.
***
Billova píseň na Tomově kytaře vystavěla nepohodlné napětí, hlasité a vášnivé a divoké. Mimo kontrolu a nic, čeho by se dalo chytit, a Tom do toho mohl tak lehce spadnout, kdyby si to dovolil. Mohl se nechat vtáhnout do rozbouřeného moře hudby, oni oba mohli.
Mohli se utopit.
Tomovy prsty zamrzly a hudba náhle skončila.
***
Ať už se Bill zdál být jakkoliv nedotčený Tomovým odmítnutím, Tom věděl, že nebyl.
Bill následoval Toma po domě z daleko větší blízkosti a držel se Tomova širokého rukávu, jako by to byla ta jediná věc, která Toma držela před spadnutím z konce světa.
Bill byl až příliš závislý. Oni oba byli až příliš závislí jeden na druhém.
Byla jedna věc to vědět. Jiná věc byla být tím konfrontován způsobem, jakým se díky Billovi všechno zdálo být tak jednoduché a jasné.
Společně se dívali na Zápisník jedné lásky. Tom byl ochotný přiznat, že strávil polovinu času sledováním filmu a polovinu zíráním na Billa, ale jen proto, že to byl Zápisník jedné lásky, a žádný muž by neměl přiznat, že se na to díval, opravdu.
Kromě Billa, který byl obrazovkou okouzlen a uchvácen, tiše si pro sebe opakoval věty z filmu, rty se mu přitom jen sotva pohybovaly. Trhnul sebou, když postavy křičely, a ret se mu nebezpečně roztřásl, když našly lásku.
„Tobě se ten film opravdu líbí,“ pronesl Tom laskavě, když sledoval Billovy oči tak intenzivně zaměřené na televizní obrazovku.
Toma tak nějak náhle napadlo, že ta žena ve filmu, nemocná s demencí a neschopná pamatovat si téměř cokoliv, byla tak trochu jako Bill. A její manžel zůstal po jejím boku, stále tak zamilovaný…
„Proč se ti líbí?“ Zeptal se Tom opatrně.
„To jsme my,“ řekl Bill, čímž potvrdil Tomovy obavy, a ukázal na líbající se dvojici v televizi.
„To jsou manželé,“ protestoval Tom.
Bill vesele přikývl a zdálo se, že v tom vůbec nerozpoznal žádný protest. „Jsou spřízněné duše,“ řekl mu Bill, otočil se od obrazovky a vypadal Tomem stejně tak okouzlen jako předtím filmem. „Jako my.“
Tom bezmocně zavrtěl hlavou. „My takoví nejsme. My nebudeme… Víš to, že jo?“
„Já čekám,“ řekl mu Bill jednoduše. „Tvoje duše miluje mou. Já jen čekám na tebe.“
Ach, pomyslel si Tom.
Tom to věděl. Samozřejmě, že to věděl. Věděl, co Bill chtěl, co si Bill myslel, že chtěl.
Jen prostě doufal, že to Bill vzdá, aby mu Tom nemusel říct ne.
Měl vědět, že Bill nikdy nic nevzdává.
„Já to vím, vím, že čekáš,“ řekl Tom pomalu. „Ale Bille… uběhne rok, a ty budeš pořád čekat na pondělí. Pořád budeš čekat, až vyroste kytarový strom. Pořád budeš čekat na mě.“
Bill ho pozoroval s klidnýma, trpělivýma očima, které říkaly, že Billovi by nevadilo čekat rok. Bill by čekal věčně.
Tom zavrtěl hlavou a další slova ze sebe vynutil násilím. „Nestane se to. Pořád budeš čekat, ale nestane se to, bez ohledu na to, jak dlouho budeš čekat.“
„Myslím, že stejně počkám,“ rozhodl se Bill zamyšleně.
„Ne.“ Tom se narovnal, aby se obrnil proti Billovu naštvání. „Nepočkáš, neměl bys. Není tady na co čekat.“
„Na tebe.“
„Ne,“ řekl Tom finálně.
Bill se zamračil a vůbec se nezdálo, že by si uvědomoval, že to bylo konečné slovo. „Proč ne?“
Tom na to mohl říct spoustu věcí. Spoustu důvodů, všechny se v jeho hlavě míchaly přes sebe a vytvářely ocelovou síť s ostrými rohy.
Ale neudělal to.
Neřekl Nemyslím si, že přemýšlíš nad věcmi, než je uděláš.
Neřekl Nemyslím si, že se o sebe dokážeš postarat.
Neřekl Já se chci o tebe postarat.
Neřekl Jak se o tebe můžu postarat, když tě budu využívat?
Pouze řekl: „Když jsi takový, jaký jsi, Bille, tak já prostě nemůžu.“
Tom si nemyslel, že si to Bill nějak vezme k srdci. Bill se ze všeho tak lehce otřepal, že Tom nikdy nepřemýšlel nad tím, že by ho rozrušil, pouze nad tím, jak ho ochránit.
„Jaký jsem?“ Zeptal se Bill a zvědavě se zamračil.
„Tančíš s obracečkami a mluvíš v šifrách.“ Chci tančit s tebou. Myslím, že se učím tvůj jazyk. „Prostě s tebou nemůžu být, být to, co ty chceš.“
„Ale ty jsi se mnou,“ nesouhlasil Bill, stejně jako celé dny, celou věčnost.
Nemohlo to takhle pokračovat, Bill plížící se blíž a Tom odstrkujícího pryč. Nemohlo to tak pokračovat, protože Tom ho nemohl donekonečna odstrkovat. Nakonec, nakonec si myslel, že by to prostě vzdal, aby viděl Billa se usmát, nebo aby jej měl ve svém náručí, nebo aby si Billa nechal navždy a už nikdy znovu nebyl sám, nikdy znovu nebyl bez něj.
A tak Bill musel přestat žádat, nebo, nebo.
Tom někde slyšel, že nejvíce ubližujete těm, které milujete. Uvažoval, jestli tohle bude znamenat, že Billa miloval.
„Nikdy tohle pro tebe nebudu, Bille,“ zopakoval Tom. Zhluboka se nadechl, přál si, aby nemusel pokračovat, ale přesto pokračoval. „Slibuju.“
„… Slibuješ?“ Zopakoval Bill. Vypadal zdrceně, šokovaně. Jako by Tom rozbil dobrovolně danou, křehkou důvěru. Tom to nedokázal snést. Neodvrátil pohled.
„Slibuju,“ zopakoval Tom, hleděl do Billových očí, které se začaly lesknout slzami. Tom si pomyslel, že to byla možná ta nejtěžší věc, kterou kdy musel udělat, těžší, než vložit urnu do země na babiččině pohřbu.
Bill neplakal. Tom nevěděl, co by dělal, kdyby Bill plakal. Možná by to vzal všechno zpátky.
Bill se jednoduše otočil a tiše vyšel z místnosti, stejným způsobem, jako to dělal, než se k Tomovi nastěhoval, když jej navštěvoval a odcházel bez jediného slova a Tom nikdy nevěděl, jestli se vrátí, mohl jen doufat.
Tom si pomyslel, že nějakým způsobem je tohle konec. Konec Billovy spřízněné duše a konec Tomiho a konec Billových láskyplných pohledů a pátrajících, chtivých dlaní.
To bylo to, co chtěl.
Vítězství mu v tu chvíli připadalo hodně jako prohra.
autor: Želatýnka
betaread: J. :o)
Tom ty si taky hlupak!!! Ach…hnevam sa na neho velmi velmi!!! Dufam ze tento slub Tom porusi.
Tohle je šíleně bolavé. 🙁
Vlastně celý díl mi jako vždy připadal nádherný, kouzelný a neuvěřitelně milý, nutící mě se usmívat u každého řádku, u každého slova. Způsob, jakým Bill Toma sváděl byl dokonale milý a já se skutečně Tomovi divím, že ještě pořád drží. Já bych to nezvládla, protože Bill okolo sebe tak sálá láskou a kouzlem, že bych tomu propadla. Já jsem do něj zamilovaná i takhle jen přes ty řádky! Když Bill pak přirovnával sebe a Toma s párem s filmu, měla jsem slzy v očích. Bill to tak nádherně popisoval, že i když jsem ten film neviděla, věřím, že on k Tomovi cítí skutečně silnou lásku. Jenže Tomova slova pak poslala všechno zpátky…:-(
Nechci být na Toma naštvaná, protože jej asi na jednu stranu chápu – i když Billa miluje takového, jaký je, Bill je prostě jiný, a chápu, že by mu třeba připadalo, že Bill nějak využívá. Chci znát všechny Tomovy důvody, ale myslím, že je dokážu pochopit. Ačkoli ani to nemění nic na situaci, že jsem zdrcena stejně jako Bill. Neumím si přestavit, jak to teď bude pokračovat dál. Dokáže se Bill přes to dostat? Neuteče? Neuzavře se do sebe? Opravdu netuším, jak by tohle mohlo pokračovat, ale budu doufat jen v to nejlepší.
Moc děkuji za úžasný překlad! ♥♥♥
Tom si zrejme myslì, že Bill je nejak mentálne retardovaný, ak to musím povedsť tak ostro, a on by ho vlastne len zneužil, ak by s ním niečo mal. Som zvedavá, ako sa toto ešte vyvŕby. Nejakú predstavu mám, ale či to tak bude aj naozaj… ďakujem za časť.
Táto časť bola krásna a smutná zároveň. Billove pokusy o zvádzanie Toma boli rozkošné 🙂 Súhlasím s Mischulkou, keby som ja na mieste Toma podľahla by som mu už dávno a nevzpierala sa tomu citu. Nevzpierala by som sa Billovi. Lebo láska tam medzi nimi je, aj keď si ju až tak zatiaľ Tom neuvedomuje 🙂 Avšak ten koniec.. bojím sa, ako to bude teraz pokračovať. Dúfam len, že Bill neutečie – lebo presne také tušenie mám, že by takto mohol zareagovať. No možno by si Tom uvedomil o čo prišiel. Čo stratil. Som veľmi zvedavá, ako to s Billom v skutočnosti je – čo za chorobu má, a prečo je takýto. Chápem Toma, chápem prečo sa bráni rastúcim citom – ale dúfam, že sa to zmení. Teším sa na pokračovanie 🙂 Ďakujem za preklad.
Bill je zlatíčko Toma chápu ale Billovi tím moc ubližuje jen doufám že Bill neodejde.