Jeho očima 20.

„Bille, mám tě ráda!“ Deklaroval Tom pisklavým hlasem.

Bill zíral na své ruce.

Tom si odkašlal a zkusil to znovu.

„Bille,“ zvolal, oháněl se ohnutou obracečkou, která bývala známá jako Belinda. Mluvil koutkem úst a mával obracečkou tam a zpátky, jako by mluvila. „Bille, mám tě ráda! Proč už se mnou nemluvíš? Jsem z toho smutná.“ Obracečka v Tomově ruce sklíčeně poklesla v přesvědčivém dojmu velmi deprimovaného kuchyňského náčiní. „Tom neumí tancovat. Kdo se mnou teď bude tancovat?“

Ne Bill, zjevně. Zůstával usazený u stolu a zíral na své ruce s mdlým nezájmem. Tom se jednou otočil kolem dokola a naklonil se, aby sklonil obracečku v podivné imitaci taneční kreace. Bill nevzhlédl, a Tom si nakonec povzdechl a položil Belindu na stůl s posledním chlácholivým pohlazením.

Poté, co Bill přestal mluvit se svými neživými přáteli, Tom začínal mít pocit, že musí on. Bill k nim býval tak laskavý, jeho láskyplnost byla nakažlivá, a nyní byli všichni opuštění. Tom byl opuštěný.

„Ty s nikým z nich nebudeš mluvit?“ Zeptal se, ve skutečnosti neočekával odpověď. Tom věděl, že Bill nebude, a věděl proč. Jen prostě nevěděl, jak to napravit, aniž by nevzal zpět všechno, co řekl. Kdyby vzal všechno zpátky, Bill by byl možná zase šťastný – srdce se mu nad tou myšlenkou sevřelo – ale Bill by si taky myslel, že budou spolu. Tom to nemohl udělat, jen aby mu to zase všechno vzal. Tom nemohl být s Billem, protože Bill byl… tak zvláštní, ale ani nechtěl, aby Bill přestal být zvláštní. Tom si nebyl jistý, jak přesně to fungovalo, jak to bude fungovat. V tuto chvíli ne příliš dobře. „Ani se mnou, co?“ Tom lehce úpěnlivě kopl do nohy Billovy židle. Bill se kousl do rtu. Jediný zvuk, který přerušil ticho, bylo vyskočení toustu z toustovače. „Jo,“ řekl Tom. „To jsem si myslel.“

Když Tom vytáhl svůj připálený toust, stejně toustovač pozdravil. Zdálo se být divné to neudělat.

***

Čím více se Bill snažil o normálnost, tím podivnější se zdál být. Bill nebyl stvořený k tomu být průměrným člověkem. Tom si to ani nedokázal představit. Možná Bill strávil celý svůj život vytvářením kolem sebe světa plného magie a potěšení jako pohádky. Obrazy měly jména, dokonce i když s nimi Bill nemluvil, stěny byly více než stěny, dokonce i když to Bill nevyjadřoval nahlas. Bill tyhle věci nemohl změnit. Nemohl změnit sebe. Mohl se pouze pokusit to potlačit, schovat pod dusivé vrstvy očekávání.

Tom by ho nenechal.

Bill seděl u okna v temné místnosti, když se Tom usadil vedle něj, přitiskl se do Billova prostoru, jako by to byl stále jejich prostor, jako by Tom byl stále vítaný. Bill se nedíval z okna, ale dolů na těžkou knihu balancující na jeho kolenech. Byla to stará učebnice historie – Tom to lehce poznal, jelikož nadpis byl otočený správně.

„Máš tu knížku vzhůru nohama,“ poukázal Tom a naklonil se blíž. „Jak k tobě může takhle mluvit?“

Bill ze sebe vydal frustrovaný zvuk a vypadal, jako by tu knížku chtěl po Tomovi hodit. Opravdu, Tom by neměl nic proti knize ve svém obličeji, pokud by to znamenalo, že jej Bill poslouchal. Reakce, jakákoliv reakce.

Náhle Tom vytrhl knížku z Billových prstů. Bill ucukl s vylekanýma, vykulenýma očima, a Tom se na něj zazubil.

„Teď ticho,“ instruoval ho, i když Bill neřekl a nechystal se říct vůbec nic. „Budu tuhle knížku předčítat. Já jsem úžasný knižní předčítač. Je to jeden z mých skrytých talentů. Jen poslouchej.“

V Billových očích obezřetně zableskl zájem a Tom se zazubil, cítil se odměněn. Nebyl si jistý, jak se to stalo, že on byl ten, který vyhledával pozornost. Nikdy dříve to tak nebylo. Nikdy předtím neměl nikoho, od koho by se dožadoval pozornosti.

Tom se přisunul o kousek blíž a usadil se s kolenem přitisknutým k Billovu. Otevřel si těžkou knihu na klíně a zíral dolů a na řádek za řádkem drobného textu. „Tahle kniha je o… stromech.“ Prohlásil Tom. „O stromech, které jsou… No, spřízněné duše, očividně.“

To byla ta správná věc, kterou měl říct. Bill se přisunul blíž, jeho výraz byl jasný s chabě potlačeným zájmem. „Opravdu?“ Zeptal se, a jen jeho hlas způsobil, že Tomovo srdce začalo bít o maličko rychleji.

„Ano, opravdu,“ ujistil ho Tom a otočil na další, náhodnou stránku. „Snažím se tady číst, nebuď tak ukecaný.“

Bill zabručel, tvrdohlavě, a usadil se u Toma blíž, zatímco knihu zvědavě pozoroval. Tom si dramaticky odkašlal.

„Takže jo, stromy se spřízněnými dušeni, a ony dělají hudbu – jsou to ty nejmuzikálnější stromy v lese, a když zafouká vítr, jejich listí dohromady šustí jako harmonický rytmus…“

Bill zamyšleně zabroukal vedle Tomova ucha, ten zvuk byl roztřesený a falešný, pravděpodobně napodobující píseň, o které si myslel, že by ji vytvářely stromy.

Byl to začátek.

***

„Tome.“

Tom zvedl ruku, aby si promnul krk, který měl ztuhlý od dlouhé doby v jedné poloze. Venku nyní byla tma a učebnice historie ležela na podlaze vedle jeho nohou, kde ji zanechal před několika hodinami.

Když Tom vzhlédl, Bill stál ve dveřích, napůl ve stínu z temné chodby. Nohou šoupal o podlahu a nervózně přešlapoval. „Moje bota se ztratila.“

Tom do tmy několikrát zamrkal, jak si jeho oči zvykaly. Jedna těžká bota visela opuštěně z Billových prstů, zatímco se Bill pohupoval tam a zpátky na bosých chodidlech.

Boty byly jedny z prvních věcí, které spolu šli Tom s Billem nakupovat. Zatímco Bill vlastnil tři boty, když se nastěhoval, žádné z nich nebyly pár. Žádné dvě z nich k sobě nepasovaly.

Tom byl zděšený.

Kde si Tom myslel, že byla největší důležitost sladit čepici s obuví, Bill neměl dokonce ani pár ladících bot. To muselo být okamžitě napraveno. Samozřejmě, když šli nakupovat, Bill si vybral ty největší, nejtmavší, nejzářivější a nejnepraktičtější boty se zvýšeným podpatkem, jaké jen byly dostupné. A ze kterých jedna z nich nyní očividně chyběla.

„Na co potřebuješ boty?“ Zeptal se Tom s obavami. „Snad někam nejdeš? Je pozdě, je tma, teď nepotřebuješ boty. Zůstaň tady, Bille.“

Bill zavrtěl hlavou a napřímil se s tvrdohlavostí, kterou Tom poznával. Okamžitě mu v hrudi vytryskla láskyplnost k tomu odhodlanému, náročnému stvoření, které se v poslední době schovávalo pod Billovou kůží.

„Ne, ne,“ naléhal Bill. „Moje bota je ztracená. Moje bota postrádá mou druhou botu.“

„Tvoje boty se postrádají navzájem,“ zopakoval Tom, cítil se hloupě nadějně.

„Moje bota ztratila svou druhou.“ Billův hlas se zachvěl. „Jenom jedna bota – byly tady dvě, a teď je tady jenom jedna. Tomi…“

Tom se vyškrábal na nohy a neohrabaně se přesunul napříč místností k Billovi. To byla ta nejbillovštější věc, kterou Bill řekl za dlouhou dobu, divná a dětinská, a nějak, v podivné alternativní realitě, kterou byl jejich svět, to byla dobrá věc. Bill mluvící ve zmatených kruzích byl úžasný, dokonalý.

„Okay,“ řekl Tom, neměl ani tu slušnost cítit se rozpačitě, když jeho hlas vyšel ven roztřeseně. Překryl Billovu ruku stále svírající botu svými vlastními mozolnatými prsty. Billova ruka sebou škubla, byla chladná pod Tomovou, ale neodtáhl ji. „Okay, půjdeme se podívat po druhé polovičce tvé boty. Někde tady je, neztratila se.“

Bill se za ním neochotně vydal, v tichosti a nejspíš trucovitě, jak jej Tom vedl chodbou. „Kde jsi ji viděl naposledy?“ Zeptal se Tom, když vstoupil do pokoje pro hosty, kam se Bill nazpět uchýlil, když už nebyl vítaný v tom Tomově.

Postel byla neustlaná, přikrývka pokrčená a polštář lehce promáčklý v místě, kde ležela Billova hlava. Tom těžce polkl a nervózně odvrátil pohled. Nebyl žádný důvod dělat si starosti s tím, že Bill spal o samotě, sám, protože Tom tam nebyl. Žádný důvod.

Bill tiše zakňoural, zatahal za svou ruku, a Tom Billovy prsty okamžitě pustil, když si uvědomil, jak pevné jeho sevření bylo. „Promiň. Ta bota, ehm…“

„Ztratila se,“ zakňučel Bill.

„Ne, je jen, ehm…“ Tom si vlastně nebyl jistý. Bill měl tendence umisťovat věci na podivná místa, na kterých si myslel, že budou mnohem šťastnější, než na jejich původních místech. Možná byly šťastnější – žádná z jeho čepic Tomovi nikdy nevyjádřila svá přání jako očividně Billovi ano.

´Chtěla cestovat,´ informoval Bill Toma jednoho dne, když Tom otevřel mrazák a našel tam svou čepici Red Sox. ´Na Antarktidu, na konec světa…´

Bill zasněně odkráčel se solničkou v ruce, kterou už Tom poté nikdy znovu neviděl, a Tom byl zanechán v kuchyni, zírající do mrazáku na svou čepici, nevinně sedící na vršku mražené večeře.

Pokrčil rameny a mrazák zase zavřel. Možná ta čepice patřila do mrazáku. Tom to nemohl vědět. Bill mohl.

Bota nebyla nikde, kam se Tom podíval. Bill vysílal nešťastně vlny a on nedokázal myslet – nedokázal myslet vůbec na nic.

„Já nevím, kde je,“ řekl Tom zbytečně a zavřel dveře šatníku.

Bill ze sebe vydal smutný, přidušený zvuk.

„Není to tak zlé,“ snažil se ho Tom ukonejšit. Bill vypadal naprosto zdrceně a Tom uvažoval, jestli by objetí bylo nevítané. Bill obvykle věděl, co chtěl, a dával to Tomovi okamžitě najevo. Nyní ne – nejspíš si Bill myslel, že by mu Tom nedal to, co chtěl – a Tom si nebyl jistý, co by měl dělat.

S povzdechem se Bill otočil a vrhl se sklíčeně na postel.

„Není to tak zlé,“ zopakoval Tom a opřel se o rám postele. Billovi se rozprostíraly vlasy kolem hlavy jako svatozář a Tom se k nim natáhl, ale nakonec svěsil ruku na matraci. „Tvoje boty budou v pohodě. Najdou jedna druhou, ano?“

„Ne,“ řekl Bill smutně. Ruku měl přehozenou přes oči a přijal tak za svou pozici člověka s velkým trápením. Tom by si dělal starosti, kdyby Bill neblábolil o botách. „Už žádné boty,“ prohlásil Bill. „Všechny boty jsou pryč.“

„Pořád tady jsou boty,“ sliboval Tom, váhavě pobavený Billovou dramatickou obuvní apokalyptickou předtuchou. „Je jich tu plná skříň. Můžeš mít dokonce i moje, jestli chceš.“

Bill si nešťastně povzdechl. Zdálo se, že Tomovy boty ničemu nepomůžou.

Bill se na posteli posunul, natáhl si ruce nad hlavu a prsty uchopil jemnou látku polštáře. Billovy nehty byly stále leskle černé. Jeho zápěstí byla stále příliš kostnatá a jeho lokty ostré a bolestivé, když vás praštily do žeber – to Tom věděl.

Tomovi nevadilo být udeřen do žeber. Bylo to hezké, pomyslel si. Tomovi se líbilo být udeřen do žeber. Byl to příjemný druh bolesti, opravdu. Chybělo mu to.

Bill mu chyběl.

Postel zavrzala, když na ni Tom vylezl. Přisunul se blíže k Billovi a položil se na záda. Jejich paže se úplně nedotýkaly, ale Tom si pomyslel, že mohl cítit horko Billovy kůže. Bill ho zvědavě pozoroval, tvář měl položenou na měkkém povlečení.

„Pořád ti bývá zima?“ Zeptal se Tom, jak neměl nic lepšího, co by mohl říct.

Bill se přetočil a zabořil obličej do polštáře.

„Už zase se mnou nemluvíš?“ Jeden krok kupředu a dva kroky zpátky – vypadalo to, že se s Billem nikam nedostává, a pokud ano, nebylo to dostatečně rychle. Tom chtěl, aby se Bill zase usmíval se září, kterou nikdo jiný nedokázal, zpíval, jako to nikdo jiný nedokázal, aby se díky němu Tom cítil jako díky nikomu jinému.

Bill neřekl nic. Ležel tak bez hnutí, tak tiše, jako by snad mohl být mrtvý. Tom ho ani neslyšel dýchat. Mohl se někdo udusit během několika vteřin? Pokud ne, mohl to udělat Bill, jednoduše proto, že to byl Bill?

Tomovo srdce bušilo dvakrát tak rychleji nad tou obyčejnou, iracionální představou, jak Bill možná nedýchá. Teď nebo jednoho dne – Tom to nedokázal snést.

„Nedělej to,“ řekl nevrle a strčil Billa do ramene, aby ho vyburcoval. Bill byl teplý a živý a Tom bez hnutí sledoval, jak se Bill přetočil zpátky na záda a mračil se na strop.

„Obloha je zeď,“ řekl Bill. Rozesmál se a byl to tak podivný zvuk, takový, jaký Tom nikdy dříve neslyšel. Znělo to zlomeně. Tom se cítil zlomeně.

„Ne,“ řekl Tom zoufale. „Ne. Ne, to není. Zeď je obloha. Tys mi to řekl. Ten strop – podívej.“ Tom popadl Billovu bradu a jemně mu zaklonil hlavu, aby Bill vzhlížel ke hvězdám, ke dvěma hvězdám namalovaným na stropě nad jeho postelí. „Vidíš?“ Tom zkroutil i druhou ruku, aby mu hlavu podepřel. „Vidíš? Strop je obloha. Mýlíš se. Já vidím hvězdy. Ty ne?“

Bill byl nyní tak blízko, že jeho dech byl slyšitelný. Bylo to uklidňující, a Tomovo tělo vedle něj bylo náhle horké a unavené.

„Oh,“ řekl Bill. „Ty hvězdy jsou odsud tak krásné…“

Tom ostře vydechl, zaplavila ho úleva. Bill o hvězdách nepromluvil ani jednou od chvíle, co jej Tom odstrčil. Možná to byla podivná věc k postrádání. Ale Tomovi to stejně chybělo.

„Jo,“ vydechl Tom. „Jo, jo, hvězdy a obloha jsou okay, Bille. Boty budou okay, a stromy a já a ty, my budeme okay. Všechno bude okay.“

Tom nevěděl, jestli to bude okay, ale chtěl, aby měl Bill pocit, že bude. Možná, když si Bill bude myslet, že to bude okay, tak všechno opravdu bude? Bill otočil hlavu a popotahoval do Tomova krku a Tom mu razantně šeptal sliby, o kterých nevěděl, jestli je může dodržet, ale chtěl.

Bylo to lepší než slib, který stejně nechtěl dodržet.

K Tomově velké úlevě se neobjevily žádné slzy a brzy se Billovo popotahování ztišilo do klidných, jemných výdechů proti Tomově kůži.

„Tohle jsem nechtěl,“ zašeptal mu Tom. Nepřemýšlel dřív, než promluvil, a možná to tak bylo lepší. „Nechtěl jsem tě změnit.“

„Chtěl. Řekl jsi to.“ Bill vzhlédl, spodní ret měl uvězněný mezi zuby, a jeho oči zoufale hledaly něco – něco.

„Byla to chyba,“ přiznal Tom ochotně, to uvědomění se náhle proměnilo v jasnou, konkrétní věc, nyní, když ta slova opustila jeho rty. „Být takovýhle není lepší. Já nechci, aby ses měnil. Neměň se.“

Tomovi brněla kůže proti Billovu dechu, a Bill přejel prstem dolů po jeho hrudi, přes látku Tomova trička.

„Jsi dobrý takový, jaký jsi,“ řekl Tom, přisunul se k Billově ruce. „Jsi skvělý takový, jaký jsi; mám tě rád takového, jaký jsi.“

„Ale ne dost,“ truchlil Bill, jeho ruka se zastavila a odtáhla pryč.

Tom ho popadl za zápěstí dřív, než to stihl. „Víc než cokoliv jiného,“ protestoval. „Víc než můj dům a víc než mou kytaru a víc než… víc než sebe. Mám tě rád víc, než mám rád sám sebe. To musí být dost. Nemůže to stačit?“

Bill zamrkal a odvrátil pohled, vlasy si zastrčil za ucho.

„Nemůže to prostě být takové, jaké to bylo předtím,“ prosil Tom. „Nebylo to dobré? Já myslím, že to bylo opravdu dobré. Lepší než cokoliv.“

„Ale Tome,“ protestoval Bill. Byla to z Billových rtů běžná stížnost a Tom věděl, že nebude následovat nic dalšího.

„Prosím?“ Požádal, popadl Billovu ruku a přitiskl si ji ke své. „Mám rád to, jak zpíváš a mluvíš a tančíš a dýcháš-„

Najednou Billova ruka překryla Tomovy rty. Tom ztichl a Billovy oči se setkaly s jeho, jasnější, než byly.

„Nebuď tak ukecaný,“ zopakoval mu Bill nazpět a jednou narazil dlaní do Tomových rtů, než ji přiložil na Tomovu hruď, přes jeho srdce.

Tom si tiše odfrkl a palcem pohladil Billovo zápěstí. Zastavil se, když Bill popadl jeho ruku a naléhavě za ni zatahal, aby se ujistil, že má Tomovu plnou pozornost – jako by ji snad někdy neměl.

„Ty jsi dost,“ řekl mu Bill, když se na něj Tom podíval. „Ano.“

„Ano,“ zopakoval Tom přihlouple. „Ano?“

„Ano,“ souhlasil Bill, tak jistý sám sebou, jako vždycky byl, jako vždycky měl být. „Ale ty uvidíš.“

„Pořád si nejsem jistý, co to znamená,“ řekl Tom, náhle Billa popadl kolem ramen a přitáhl si jej do pevného objetí. Bill si na posteli lehl napůl na něj. „A já vím, že mi to neřekneš,“ pokračoval, a odtáhl se jen natolik, aby na něj pozvedl obočí. Bill se nevinně usmál nazpět a Tomovi se přetočil žaludek. Přitiskl dohromady jejich čela a cítil, jak se k němu Bill přitulil blíž. „Ať už hledám cokoliv, slibuju, že tě vidím, Bille.“

Bill přikývl proti Tomovu čelu, jeho oči měly nerozpoznatelný odstín. Když se odtáhl pryč, nebylo to špatné.

Bylo to dost.

autor: Želatýnka