autor: Becs
Kuchyní se ozýval cinkot příborů a hlasitý hovor. V těchto místech to byl naprosto nepatřičný zvuk, zvlášť proto, že většina hlasů byla mužských. Otevřel jsem dveře a našel jsem všechny tři Billovy kamarády, jak do sebe cpou snídani.
„Tome,“ pousmál se na mě Nicky, když mě zahlédl. „Přidáš se?“
„Nebo tě jen král poslal pro něco k snědku?“ rýpnul si Cassian, a přestože měl plnou pusu, zazubil se.
„Ne, Bill ještě spí a nevypadá, že se brzy probudí,“ vysvětlil jsem a sedl si vedle Georga. Ohlédl jsem se po dvou upírkách, jež kmitaly u kuchyňského pultu a udržovaly si bezpečnou vzdálenost. Ani jednu jsem neznal, takže pravděpodobně nepatřily k původnímu personálu zámku. Mladší z žen nenápadně pokukovala po Cassianovi a mě to po včerejším večeru vůbec nepřekvapovalo. Na černovlasého boha se lepily holky i upírky všech věkových kategorií a on si jejich pozornost náležitě užíval, i když s žádnou nezašel nikam dál.
„Někoho mi hrozně připomínáš,“ zašermoval Cass vidličkou, až se drobky z vajíčka rozlétly všude kolem a Nicholas ho počastoval přísným pohledem. „Georgu, nepřipomíná ti Croola?“
Georg si mě začal zkoumavě prohlížet a krčit obočí.
„Jestli myslíš Drákulova generála, tak to beru jako urážku,“ zamračil jsem se a poděkoval dívce, která přede mě položila plně naložený talíř.
„Znáš Croola?“ podivil se Cass.
„Jo, byl to Drákulův nejvěrnější, a taky vím, že to byl pěkně šeredný chlap. Všechny ty jizvy na ksichtě mu taky moc nepřidaly,“ mumlal jsem a pustil se do jídla.
„Tom zná Croola,“ obrátil se Cassian na Nickyho, který se jen pousmál a pokrčil rameny, jakože ho to zas tolik nepřekvapuje. „Byl tak šeredný právě kvůli těm jizvám, jinak to byl fakt sexy chlapík,“ pokračoval.
„Crool je Cassianův předek,“ vysvětlil Nick. „Takže když říká, že mu ho připomínáš, ber to jako lichotku. V podstatě ti tak chce naznačit, že jsi kus. Jako je on sám,“ dodal a zčervenal, kdy si uvědomil, co vlastně vypustil z pusy.
„Jsem zadaný, Cassi,“ zašklebil jsem se na kamaráda a znovu si nabral.
„A já už si dělal naděje,“ vzdychl teatrálně a Nicky nad jeho výstupem protočil oči.
Takhle to mezi nimi bylo pořád. Cassian byl ten urýpaný, který byl strůjcem veškeré zábavy. Nicky byl hlasem rozumu, jenž všechny usměrňoval, když se věci začínaly vymykat z rukou. Georg byl někde mezi nimi. Sám aktivně nic nezačínal, ale nedělalo mu problém se připojit k jakékoliv Cassově ztřeštěnosti. Na druhou stranu však dokázal s Nickym mluvit o historii, biologii nebo o politice. Každý byl jiný, ale navzájem do sebe zapadali jako puzzle. Bill se v jejich přítomnosti úplně proměnil. Zmizel ten nabručený morous z hradu. Najednou jsem měl možnost vidět v něm puberťáka Billa. Dokázal se bavit, a dokonce se utrhnout ze řetězu. Jakmile do něj kamarádi nalili značné množství alkoholu, uvolnil se natolik, že vtrhnul na taneční parket a protancoval polovinu noci.
Tušil jsem, že mu kluci udělali nějakou promluvu do duše, protože ke mně byl celý večer pozorný. Neustále se ujišťoval, jestli mi nic nechybí a jsou na mě všichni hodní.
Jako by Bill vycítil, že na něj myslím, vrávoravě vstoupil do jídelny a držel se za hlavu.
„Do prdele, proč jíte v kuchyni a ne v jídelně?“ zaklel a přistoupil k nám blíž. Přestože zářivky byly tlumené, mhouřil oči, jako by se musel dívat do slunce.
„Typický Billy,“ zakřenil se Cass.
„Je ti dobře?“ zeptal jsem se starostlivě a pohladil ho pod nadloktí. Většinu spánku proskuhral a převaloval se, takže má otázka byla na místě.
„Nebyl jsem tak opilý,“ ozvalo se ze čtyř úst, to jak Cass, Georg, Nicky i Bill odpověděli zároveň. Tři z nich se šíleně rozřehtali, až se kuchařky poplašeně ohlédly a Bill se zamračil.
„Jste zkurvení idioti,“ otituloval je můj přítel a sesul se na lavici vedle mě. Na jídlo se jen znechuceně zašklebil a opřel si hlavu o mé rameno.
„Vaše výsosti, nedáte si trochu nuly negativní? Zrovna jsem ji ohřála a vašim přátelům moc chutná,“ přistoupila opatrně mladší kuchařka a ruka se stříbrným džbánkem se jí třásla. Bill se na ni podíval, aniž by se zvednul z mého ramene.
„Ne, děkuji, Lindet.“
Cassianovo obočí vystřelilo vzhůru a Nicky si založil ruce na hrudníku.
„Ty nechceš krev?“ ozval se nakonec Cass. „Je čerstvá. Ročník devadesát pět. Dle kořeněného základu soudím, že je mužská, i když je extrémně jemná. Musel to být sportovec nebo možná vegetarián. Ohřátá na 37,7, jak to máš rád.“
„Sklapni, Cassiane. Dám si později od Toma,“ mávnul nad tím Bill rukou a několikrát polkl. Nebyl jsem si jistý, jestli zahání chuť na krev, nebo se mu navaluje z pachu smažených vajec. Když jsem na něj úkosem pohlédl, pochopil jsem, že první možnost je správná. Duhovky měl úplně modré a špičáky mu překrývaly spodní ret. Měl hlad.
„Tomovi v krvi pořád ještě koluje alkohol. Cucneš si a bude ti zle,“ rozumoval Nick a měřil si nás oba zkoumavým pohledem. „Tom by si mohl dát taky.“
Tahle jejich cílená manipulace se mi vůbec nelíbila, ale v jednom měli pravdu. Bill krev potřebuje a já mu ji momentálně opravdu poskytnout nemůžu. Možná je na čase udělat tenhle krok a aspoň to zkusit.
„Buďte té lásky a starejte se o…“
„Udělám to,“ skočil jsem Billovi do jeho nabroušeného monologu. „Udělám to,“ zopakoval jsem, abych přesvědčil hlavně sám sebe.
„Vážně?“ vystřelil černovlásek do sedu a na moment zavřel oči, protože mu ten rychlý pohyb evidentně neudělal dobře.
„Jo, oba potřebujeme krev, abychom se dali do kupy,“ přikývl jsem. „Zpátky letíme letadlem a ty to nesnášíš. Nikomu nepomůže, když ti navíc ještě bude špatně. A já… já si dám taky.“
„Lindet, dva pohárky prosím,“ zvolal okamžitě Bill. Určitě chtěl využít situace a bál se, že si to rozmyslím. Dívka před nás postavila dvě nádobky a naplnila je až po okraj. Čtyři páry očí mě dychtivě sledovaly a čekaly, co udělám.
„Pro Krista, musíte na mě tak čumět?“ vybuchnul jsem. „Jde jen o pití, ne?“
„Poprvé je to vždycky velká věc,“ zašeptal dramaticky Cass.
„Není to poprvé. Už jsem pil z Billa,“ usadil jsem ho.
„To je jedno,“ mávnul nad tím rukou a dál na mě dychtivě hleděl. Přiložil jsem si pohárek ke rtům a pomalu jej naklonil. Hodlal jsem si usrknout jen opravdu malinko, kdyby se mi náhodou zvedl žaludek. Do nosu mě zašimrala sladká železitá vůně, a jak řekl Cass, cítil jsem i něco kořeněného. Tlak v očích mě upozornil na změnu jejich barvy a sliny se mi začaly sbíhat. Teď už jsem se nebál, že se pozvracím, protože ať v tom pohárku bylo cokoliv, mé tělo to prostě chtělo. Usrkl jsem a první hlt hned následoval další a další, až jsem nádobku vyprázdnil celou.
„Aleluja,“ zavřísknul Cass a zdvihl ruce do vzduchu. Kuchařinka sebou trhla a z rukou jí vyklouzl talíř, který se s řinkotem rozletěl na tisíc střepů. Bill nic z toho nevnímal. Hleděl na mě s očima široce otevřenýma a ve tváři se mu zračil hrdý výraz. Byl na mě pyšný, jako bych snad vyhrál Olympiádu nebo co. Svůj vlastní pohár pořád ještě držel v ruce.
„Jsi na řadě,“ kývnul jsem k němu a on si až teď uvědomil, že je to v hlavně on, kdo krev potřebuje.
„Chceš ještě?“ vybízel mě Cassian a sugestivně hýbal obočím.
„Ne, myslím, že mi to prozatím stačilo,“ odmítl jsem jeho nabídku.
„Vidíš, není jako Alexis,“ bouchnul Billa do ramene, div že si nevybryndal krev na tričko. Následně vstal a začal křepčit po kuchyni a zpíval: „To se oslaví. To se oslaví.“
„Cassiane, zklidni to,“ napomenul ho Nicky. „Tu oslavu si budeš muset nechat na jindy. Tihle dva dneska odlítají.“
„A vy s námi neletíte?“ otočil jsem se na něj překvapeně.
„Ne, zatím ne,“ zakroutil hlavou, ale jeho výraz dával najevo, že s tím nesouhlasí. Ani já jsem nechápal, na co Bill pořád čeká? Proč si kluky prostě nevezme s sebou na hrad, aby mu v kralování trochu pomohli? Nick byl skoro taková studnice vědomostí jako Gustav, i když neměl jeho výcvik, pořád by byl dost užitečný. Bill si našeho rozhovoru nevšímal a věnoval se snídani. Já jsem byl ten poslední, kdo by mu chtěl nějak v kralování radit, ale občas jsem měl dojem, že až moc dává na otce. Sice tvrdí, jak si bude všechno dělat po svém, ale stejně se drží starých tradic. Už jsem otvíral pusu, že se ho na to zeptám, když do kuchyně strčil hlavu Jared.
„Všechno je zabaleno, Vaše výsosti. Měli bychom vyrazit, ať nepropásneme noční let.“
„Dobrá, dobrá. Vzhůru do toho pekelného stroje,“ zamumlal Bill a vstal.
Proběhlo krátké loučení se spoustou poplácávání po zádech a za krátko už jsme mířili směr Rumunsko.
Už dobrou půlhodinu jsem bloumal po velkém sále a obdivoval jeho výzdobu. Sonja se jako obvykle překonávala a všechno bylo naprosto famózní. Jako základní barvy použila zlatou a červenou a sál působil opravdu honosně. Zastavil jsem se u jakéhosi gobelínu pověšeného na zdi a zády se o něj opřel. Sledoval jsem dění kolem sebe, ale pořád mi chyběla ta správná večírková atmosféra. Bill mi zmizel z dohledu prakticky v ten moment, kdy jsme vstoupili, aby se pozdravil se spoustou důležitě vypadajících lidí. Tvrdil mi, že to jsou jen podřadná knížata, ale i tak se jim musí věnovat. „Jednoho přehlídneš a máš na krku válečný konflikt,“ vysvětlil mi znechuceně, když si na sebe bral tolik neoblíbenou slavnostní košili.
„Vypadáš, že právě řešíš největší záhady vesmíru,“ vyrušil mě ze zasnění zvonivý hlas.
„Ne, nic takového,“ usmál jsem se na Sonju a věnoval jí polibek na tvář. Po příjezdu jsme se museli okamžitě chystat na Zimní ples, takže nebyla příležitost jít se s rodinou pozdravit.
„Necítím z tebe žádné emoce,“ přimhouřila své fialkové oči.
„To protože si pevně držím svůj štít. Je tu moc lidí. Zbláznil bych se, kdybych měl zkoumat jejich pocity,“ vysvětlil jsem a napil se z pohárku s vínem.
„Jsi šikovný, když tím štítem nedokážu projít ani já,“ ocenila mě, ale její rentgenový zrak se do mě zavrtával. Už zase měla ten podivný výraz.
„Mám dobrou učitelku,“ usmál jsem se na ni. Neměl jsem teď chuť s ní probírat cokoliv, co se týkalo mých schopností. Byl jsem rád, že je mám pod kontrolou, a tím to pro mě haslo.
„Všechno v pořádku? S Billem? Nic se neděje?“ vyzvídala a tón jejího hlasu mě přinutil podívat se na ni lépe. Její krásná tvář byla stažená starostí. U Sonji to bylo hrozně neobvyklé. Většinu času na sobě měla ten výraz, jako že ví mnohem víc než my ostatní. Teď to však bylo pryč.
„Všechno v pořádku,“ odpověděl jsem jí se zamračením. „Nemělo by být?“
„Ne, to vůbec ne. Všechno je v pořádku,“ začala koktat a pokoušela se najít původní rovnováhu. To mi na klidu moc nepřidalo. „Tebe tyhle věci moc neberou, co?“ kývla bradou ke shromážděným upírům. Někteří posedávali u stolů a bavili se, ale většina z nich byla na tanečním parketu a předváděla nějaký druh valčíku. Přistoupil jsem na její změnu tématu a povzdychl si.
„Neznám tu moc lidí,“ pokrčil jsem rameny. „A ti, co znám, se mi vyhýbají,“ doplnil jsem, když jsem zrakem zachytil Anette, která se urputně snažila, aby se naše pohledy nestřetly. Povzdechl jsem si a radši se otočil zády k celé té podívané.
„Co je tohle?“ ukázal jsem skleničkou na gobelín, který mi až do teď sloužil jako opěrka.
„To je Drákulův rodokmen,“ vysvětlila Sonja a přistoupila blíž, abych si ho taky mohla prohlédnout. „Vidíš, tady úplně dole jsme my. Marcus, já a Matias, a tady je Bill. A za nedlouho tady určitě přibude i tvé jméno.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ povzdechl jsem si.
„Co tím myslíš?“ zamračila se na mě Sonja a znovu mě to překvapilo. Sonja nikdy nemá potřebu se ptát, jak někdo něco myslí. Prostě to ví.
„Nevím, jestli se to stane. Bill už o tom moc nemluví. A potom, co jsem viděl v Londýně, si říkám, že se tomu možná vyhýbá záměrně. Zkrátka, že se mu to nechce řešit.“
„Máš na mysli Nickyho a ostatní?“ nadhodila.
„Znáš je?“ pohlédl jsem na ni.
„Osobně jsme se nesetkali, ale vím o nich,“ usmála se svým záhadným úsměvem a mně se trochu ulevilo. Tohle byla Sonja, kterou jsem znal a miloval. „Ano, Bill je v některých věcech dost tvrdohlavý. Potřebuje si být jistý, než podnikne další krok. Co se týče jeho klanu, trochu mě mrzí, že je drží stranou. Rozhodně by to tady oživili. Obzvlášť Georg.“
„Georg?“ otočil jsem se na ni překvapeně, protože ač nerad, musím říct, že zrovna on na mě udělal nejmenší dojem.
„Ano, je nadaný. Jako ty a já,“ prozradila.
„Jaký má dar?“ vyzvídal jsem okamžitě, protože se pro mě okamžitě stával zajímavějším.
„Nepřísluší mi, abych to prozradila. Až bude chtít, vyjde s tím na světlo sám,“ zakroutila hlavou. „Každopádně bude Bill potřebovat nějaký kopanec do hlavy, aby dal věci do pohybu. Jen doufám, že na to nebude příliš pozdě.“
Než jsem si stihl začít dělat starosti ohledně jejích posledních slov a vážného tónu, jakým je pronesla, dorazil k nám Bill. Vyškubnul mi skelničku z ruky a na jeden zátah ji do sebe kopnul.
„Fuj,“ řekl, když si otřel ústa. „Myslel jsem, že je to krev.“
„Jen víno,“ pokrčil jsem rameny.
„Jsem tu jen na skok. Musím dál pokračovat v nudné konverzaci,“ odfrkl si a zatahal za jeden z volánů na své košili. Oči mu zářily a působil trochu omámeně. Kolem nás prošel číšník s tácem plným skleniček a Bill mu hned dvě uzmul, aby je obě obrátil do sebe.
„Nepřeháníš to?“ zamračil jsem se na něj.
„Jsi moje chůva?“ zamračil se na mě. „Tohle je ples. Očekává se, že se tu lidi budou bavit,“ sjel mě pohledem, který se mi vůbec nelíbil.
„Na rozdíl ode mě?“ založil jsem si ruce na hrudníku, až mi švy saka zasténaly.
„Nejmíň tři upíři se mě ptali, proč pořád otáčíš oči ke stropu a tváříš se, jako by ti trhali špičáky,“ vrátil mi.
„Možná proto, že musím stát bokem, zatímco ty si vyřizuješ svoje veledůležitá setkání,“ prsknul jsem a svěsil ruce podél těla, protože se mi samovolně zatínaly v pěst. Nerad bych mu ubalil jednu do nosu přímo před upírskou smetánkou.
„Je to moje povinnost, do prdele,“ zakřičel. „Jestli se ti tu nelíbí, támhle jsou dveře.“
„Jak chceš,“ prsknul jsem. Na nic jsem nečekal a se žduchnutím do jeho ramene jsem se vydal k východu. Nemám za potřebí se tady dál trápit pro nic za nic.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 34
Sakra práskněte už někdo toho Billa po hlavě, aby se mu konečně rozsvítilo!!!! Jinak mu Tom uteče, a pak už bude pozdě něčeho litovat….. I když mu to docela začínám přát.
Ten Bill je ako zena s poblaznenymi hormonmi. Raz je mily a raz je odporny. Mal by sa na neho Tom vykaslat. Nech aspon vie o co prisiel. Tom by mal odist do Londyna a ostat trochu s chlapcami.
Bill je opravdu pako jsem zvědavá kdy to Toma přestane bavit.
Kedy to Bill konecne pochopi? Aby uz nebolo neskoro ! Teraz nech ma pan hrabě pekne pocuva 😀 radim mu oficialne predstavit Toma ako jeho partnera, zapisat ho do rodokmena, zobrat si ho za muza a dufat,ze mu odpusti .
Jej to jsou paka oba. Pro samou praci nevidi co ma pred ocima a druhej jeste mlati dverma. No ja se pominu… Jeste vratime Alexise a me klepne.
A to jsem měla z Billa poslední dobou zase dobrý pocit! Myslela jsem, že po promluvě jeho kamarádů se nad sebou zamyslí, ale to, co zase předvedl…no hrůza. Mohlo mu být hned jasné, že to tam Toma nebude bavit, když tam nikoho pořádně nezná, všichni jsou k němu odtažité právě proto, že není čisté krve, Bill má plno vyřizování, a jak se tam má Tom asi zabavit? Ach jo, Bill by potřeboval konečně pořádně prozřít. Mám takový pocit, že to kralování z něj začíná dělat trochu necitu, a dává mu pocit moci nad každým, a když Tom nejede jako hodinky podle něj, je zle. Měl by si uvědomit, co všechno pro něj Tom dělá, protože by se taky jednou mohlo stát, že o něj přijde.
A strašně moc doufám, že by kluci (Georg a spol) mohli do Rumunska dojet co nejdříve! 🙂