Zaslepení 6. (2/2)

Bill ve čtvrtek vynechal školu, stále naštvaný, a navíc i bez auta. Jeho matky s tím souhlasily bez otázek, jelikož Billovi stejně chyběly materiály do školy. Bill strávil celý den střídavě mezi tím, že byl šťastný a zmatený ohledně svého nového vztahu s Tomem, a vzteklý a v rozporu kvůli svému otci. Nedokázal přijít na to, jak se má cítit, a dělil svůj čas mezi flákání se v posteli a dumání nad plátnem. Později toho večera volala policie, aby Billa informovala, že našli jeho auto a že jeho otec je ve vazbě. To jen Billa rozrušilo ještě víc, a jeho matky mu za něj auto laskavě vyzvedly.

A aby bylo všechno ještě horší, Tom nebyl v pátek ve škole. Bill zvažoval, že by zašel za školní zdravotnicí a pokusil se dostat ze školy dřív, ale nakonec zvedl hlavu vzhůru a nějak se tím prokousal.

„Mami.“ Bill večer přistoupil k Simone a posadil se vedle ní na gauč, vytáhl si z kapsy telefon a nečinně si s ním pohrával. „Můžeš mi něco povědět o… Jörgovi?“

„Asi ano… co bys chtěl vědět?“ Zeptala se Simone a přisunula se k Billovi blíž. Položila mu ruku na koleno a on k ní zvedl svůj pohled.

„Nikdy jsi mi opravdu… neřekla, co se mezi vámi stalo. A… já mám pocit, že jako tvůj syn mám právo to vědět,“ prohlásil Bill tiše. Nikdy dříve se nezeptal, protože k tomu neviděl důvod, a vždycky tak nějak usuzoval, že Simone by za ním s těmi informacemi přišla sama, pokud by chtěla, aby to věděl. Nikdy nepřišla.

„Upřímně, čekala jsem, že se mě na to zeptáš mnohem dřív,“ podotkla Simone, a Bill se přikrčil.

„Myslel jsem, že bys o tom nechtěla mluvit,“ přiznal, a ona pokrčila rameny.

„Od našeho rozvodu už uběhlo víc než deset let, Bille. Řeknu ti cokoliv, co chceš vědět. Pojď sem.“ Simone natáhla ruku ke svému synovi, který se přisunul a nechal svou drobnou matku, aby si jej přitiskla ke svému boku. Bill se uvelebil, opřel si hlavu o její rameno a čekal.

„Potkala jsem ho, když mi bylo devatenáct,“ začala Simone. „Tak moc mladá a nepřipravená na dítě. Ale byla jsem tak hluboko v popření sebe sama a, no… byl tady on. To bylo předtím, než se opravdu dalo do pohybu hnutí za práva gayů… stále to bylo velké tabu, a já jsem nebyla pyšná na to, kdo jsem. Po většinu času jsem své city ignorovala a prostě se přizpůsobila, abych byla stejná jako všechny ostatní dívky. A jednu noc jsem potkala Jörga… musím říct, že byl tenkrát docela hezký. Od té doby dost zpustl…“

„Ty zraješ věkem daleko lépe,“ vložil se do toho Bill, a Simone mu stiskla rameno.

„Ty jsi takový vlezdoprdelka, co?“ Popíchla jej a lehce jej plácla po hlavě. Bill to plácnutí okamžitě vrátil.

„To nejsem! Mám velmi krásnou mámu. Dokonce dvě.“

„Ach, přestaň, zlato,“ stěžovala si Simone a ostýchavě se usmívala. Bill se zazubil. „Zpátky k příběhu. Dala jsem se s Jörgem dohromady nejspíš proto, že byl takový mizera, a já jsem chtěla své rodiče něčím provokovat… Myslím, že proto, že jsem jim nemohla říct, jak to se mnou skutečně je. Byla to tak trochu odplata. Byla jsem dost vzpurný teenager, to ti teda řeknu. Vlastně jsem někdy docela překvapená tím, co se z tebe vyklubalo, vzhledem k tomu, jaká v tobě koluje krev…“

„V každém případě, nějakou dobu jsme spolu chodili. Ne déle než šest měsíců, myslím, a pak… no, a pak jsem šla jednoho dne k lékaři a on mi řekl, že budu mít tebe.“ Poklepala prstem na Billovo rameno. „A mí rodiče byli morálně proti tomu, abych šla na potrat, a ani já ani Jörg jsme na to neměli peníze…“

„Ty jsi uvažovala, že bys šla na potrat?“ Vykřikl Bill a Simone ho umlčela.

„Nevím, jestli bych to udělala, i kdybych na to ty prostředky měla. To jen, že… v takové situaci uvažuješ nad vším. Bylo mi devatenáct! Neměla jsem tušení, jak být dospělá, natož jak založit rodinu.“

„Ale stejně jsi to udělala.“

„No, musela jsem. Jörg a já jsme se vzali, ne proto, že bychom se opravdu milovali, ale proto, že jsme potřebovali podporu. Kdyby ses nenarodil… no, vlastně si nemyslím, že bych Karoline vůbec potkala.“

„Víš, Jörg je velmi sebestředný. Nikdy neprojevil příliš velkou snahu se o mě starat, když jsem byla těhotná, a stejně tak ani o tebe, když ses narodil. Mí rodiče mi pomáhali všemi způsoby, jak jen mohli, a starali se i o tebe, když byl Jörg příliš zaneprázdněný… ach, já nevím, trávením času s přáteli a flákáním, když měl pomáhat. Měl práci… v hudebninách, víš, všechen svůj umělecký talent máš po něm – ale byla jen na poloviční úvazek, protože jsem ho nedokázala přimět si uvědomit důležitost práce na plný úvazek, aby mohl podporovat tebe. Měl nějakou výmluvu… že má špatná kolena, nebo něco, a nemůže stát celý den za pultem. Každopádně o tom, jak jsem potkala Karoline. Jakmile jsi byl dost velký, mí rodiče si tě začali brát na víkendy, abych měla nějaký čas pro sebe, protože Jörg se něčím takovým prostě vůbec neobtěžoval. Hledala jsem si nějakou práci na částečný úvazek, když jsem potkala jednu dívku… ne Karoline, jen prostě jednu dívku, která mě více méně popadla za krk a vytáhla mě rovnou z mého popření. Mí přátelé a rodiče pořád nic nevěděli, ale aspoň už jsem nelhala sama sobě. A poté jsem začala vídat další ženy, dokud jsem nakonec nepotkala Karoline. Nějakou dobu jsem vedla dvojí život – v jednom životě jsem byla paní Ackermanová, přepracovaná matka a manželka, která sotva vycházela, zatímco pracovala šestnáct hodin týdně, a ve druhém jsem byla Simone, nespoutaná žena, která poprvé objevovala svou sexualitu… a také se poprvé zamilovala.“

„Mamí, někdo by měl podle tvého života natočit film,“ přerušil ji Bill zcela vážně. Simone ho jen znovu plácla.

„Takže, vídala jsem se s Karoline několik měsíců, déle, než s jakoukoliv jinou ženou, a uvědomila jsem si, že to začínám brát vážně. V tu chvíli mi už bylo dvacet dva, a tobě byly asi… dva roky? Karoline věděla o tobě i o Jörgovi, samozřejmě, a chápala, že nejsem připravená s tím vyjít na povrch, ale nakonec začínala být frustrovaná. Když se na to tak dívám zpětně, nemůžu jí to mít za zlé – dělila se o mně s jiným člověkem, navíc s mužem, a nemohla se setkat s mými milovanými jako nic víc než jen kamarádka. Pak, když jsme spolu byly už asi rok, jsme se rozešly. Jen na pár měsíců, ale pro mě to byla zkouška reality. Bez Karoline jsem byla nešťastná – v manželství bez lásky, kdy jsem se prakticky sama starala o dítě; mí rodiče a přátelé už byli z neustálého pomáhání unavení, a Jörg mě pravděpodobně podváděl stejně, jako jsem já podváděla jeho. A tak jsem udělala tu jedinou věc, o které jsem si tenkrát myslela, že můžu udělat – veřejně jsem všem oznámila svou orientaci, řekla jsem Jörgovi, že se chci rozvést, a prosila jsem Karoline, aby se ke mně vrátila.

Jak už víš, všechno se nakonec vyřešilo. Ale trvalo to dlouho, než jsme k tomu dospěli. Jörg mě překvapil, když naléhal, že se mnou chce zůstat, že mě miluje, že se polepší… a bez ohledu na to, kolikrát jsem mu řekla, že jsem lesba a že našemu manželství už není pomoci, nikdy to nepochopil. Nikdy ke mně otevřeně nenamířil žádný projev homofobie, ale zdálo se, že byl vůči mé sexualitě spíše v popření. Trvalo nám pár let, než jsme celý ten rozvod dotáhli do konce, ale nakonec se to povedlo. Víc než cokoliv jiného jsem tě chtěla dostat pouze do své péče, protože jsem věděla, že to v sobě nemá, být otcem… a myslím, že to, co se stalo včera, bylo následkem jeho uvědomění, že s tebou zcela selhal. Vnitřní hodiny mu tikají a nejspíš věří, že už nikdy nebude mít další vlastní děti, a tak to chce s tebou napravit. Ale prostě tento druh závazku nedokáže přijmout. Což ho vedlo k tomu, aby ti ukradl auto… Pořád si nejsem tak úplně jistá. Ale jsem si jistá, že jemu to tak nějak dávalo smysl.“

„Nikdy jsem nevěděl, že jsi Karoline potkala, když jsi ještě byla vdaná za Jörga… ale hádám, že to dává smysl, že?“

„Upřímně, nemůžu uvěřit, že ti je skoro osmnáct a tohle je poprvé, kdy ti ten příběh vykládám.“ Simone stiskla Billovi rameno a zvedla hlavu, aby jej políbila na tvář. „Bože, kdy jsi tak vyrostl? Vážně. Takže, potkáš už brzy muže svých snů? Jediný kluk, se kterým jsi chodil, byl ten tupý Georg, a opravdu, hned od prvního dne jsem věděla, že to nebude fungovat.“

„Dej tomu nějaký čas, mami,“ zamumlal Bill roztržitě s myšlenkami u Toma. Jak vážné to mezi nimi bylo? Technicky nebyli spolu, ale jedna Billova malá část předpokládala, že se dají dohromady, jakmile odmaturuje a všechno bude fajn. Byl si jistý, že Tom je ten pravý? Jak měl kčertu něco takového vědět?

„Nepřemýšlej nad tím tak moc. Až ho potkáš, tak to budeš vědět.“

„V to doufám,“ řekl Bill upřímně.

„Takže co uděláme s Jörgem? Prostě ho necháme být?“ Pokračovala Simone a láskyplně svému synovi promnula koleno.

„Jo, asi jo. Já jen… prostě už s ním nechci mít nic společného. Nikdy to mezi námi nefungovalo a nikdy nebude. Nevím, proč jsem si myslel, že tentokrát to bude jiné než všechny ty ostatní chvíle, kdy prostě vstal a opustil mě. Kromě toho… nepotřebuju dalšího rodiče,“ zamumlal proti matčině rameni. Nepotřeboval dalšího rodiče; se Simone a Karoline byl zcela spokojený. Byly pro něj vším.

Tak proč měl pocit, jako by něco stále chybělo?

***

Přišel víkend a Bill ležel schoulený na gauči a skicák mu balancoval na klíně, zatímco si rukama mnul paže a přál si, aby jeho matky zapnuly topení. Nemohl za to, že na svém těle neměl žádný tuk, který by jej hřál, ale přesto jej pokáraly pokaždé, když se pokusil upravit termostat. Víc se obleč, řekly mu, snaž se udržet energii.

Když se rozhodl, že žádné kreslení se prostě konat nebude, Bill zavřel skicák a odložil ho stranou. Stáhl z opěradla gauče přehoz, omotal ho kolem sebe pro nějaké to extra teplo navíc a uvažoval, jako v poslední době často, co asi dělá Tom. Jeho páteční nepřítomnost se mu vůbec nepodobala – bylo to něco naprosto neslýchaného, alespoň podle Andrease a jeho ´interních´ informací o Tomovi. Bill si nemohl pomoct a přemýšlel, jestli to bylo kvůli němu – vyhýbal se mu Tom snad? Dokonce i když Bill věděl, že si to možná zasloužil, tak doufal, že ne. Myslel si, že si to mezi sebou vyřešili, více méně.

„Hej, copak tady děláš?“ Karoline se opřela o opěradlo gauče a naklonila hlavu nad Billem, který se otřásl a zvedl k ní pohled.

„Um, jen přemýšlím…“ Řekl Bill roztržitě, zatímco uvažoval, jak asi Tom tráví svůj víkend. Známkováním, možná. Nebo relaxováním, jestli dokončil své známkování už v pátek. Bill si krátkou chvílí užíval představu, že by se mohli někdy sejít, třeba během příštího víkendu. Jen si dát kávu, možná se trochu muchlovat…

„No, nepřemýšlej až moc, mohl by sis ublížit,“ doporučila mu Karoline, a Bill si odfrkl.

„KiKi!“ Zakňoural a plácnul svou matku, která se před ním pokoušela uskočit. „Jdu do sprchy,“ oznámil, shodil ze sebe přehoz a vstal.

„Pak přijď dolů, abys nám pomohl s večeří, okay?“ Řekla mu Karoline.

„Přijdu,“ slíbil Bill, a nakonec strávil minimálně hodinu sprchováním, ponořen do fantazií o Tomovi.

***

Přišlo pondělí a Tom byl zpět ve své třídě. Bill si odložil batoh a poté počkal u Tomova stolu, dokud si jej jeho učitel nevšiml. Když vzhlédl, Bill spatřil, že vypadá trochu bledě, a poprvé zauvažoval, jestli byl skutečně nemocný. Byl to pochopitelný předpoklad.

„Ahoj, Bille, s čím ti můžu pomoct?“ Nemocný nebo ne, ten milý odlesk v jeho očích byl stále přítomný.

„Jen jsem přemýšlel, proč jste tady v pátek nebyl,“ zeptal se ležérně a posadil se na opěradlo židle vedle Tomova stolu, nohy položil tam, kde měl sedět jeho zadek. Tom ho plácl po koleni.

„Slez dolů,“ vynadal mu, více hravě než káravě, a Bill se okamžitě přesunul, než si další student všimne jejich flirtování. „Měl jsem otravu jídlem, věř tomu nebo ne. Je jen málo věcí, které by mi mohly zabránit jít do školy, ale zvracení je jedna z nich.“

„Ach, to je mi líto,“ Bill se zamračil a uvažoval, co může a nemůže říct v přítomnosti ostatních studentů. „Jak se cítíte teď?“ Zeptal se, a doufal, že na sebe Tom netlačil, aby byl ve třídě.

„Docela dobře, neboj se o mně,“ řekl Tom zamítavě, a Bill jen povystrčil ret. Ta odpověď se mu nelíbila. „V každém případě, běž se posadit, už bude zvonit.“

Když Bill vstal, rozhlédl se po třídě, jestli kdokoliv ze studentů věnoval pozornost tomu, jak mluvil s Tomem. Našel Coreye, který se díval jeho směrem, a jeho tyran zvedl pěst ke rtům a jazykem vyboulil tvář, aby napodobil kouření ptáka. Bill zkroutil ret a okamžitě se odvrátil, sevřel pěsti i čelist, zatímco se vydal ke své židli a posadil se. Jednou, až si bude jistý, že za to nebude vyloučen ze školy, by tomu kreténovi opravdu moc rád jednu vrazil.

Na konci hodiny se Bill loudal, ignoroval své spolužáky a soustředil se na to, co chtěl říct Tomovi. Nebyl si jistý, jestli má vůbec co říct, ale vždycky chtěl s Tomem strávit tolik času, kolik jen mohl. Tom mazal tabuli a Bill musel odolat, aby ho po jeho zadku umazaném od křídy hravě neplácl. Místo toho si zastrčil ruce do kapes a opřel se o poličku na křídy, zatímco čekal, než si jej Tom všimne.

„S čím ti můžu pomoct, Bille?“ Zeptal se Tom nakonec, a neohlédl se, dokud třídu neopustil i poslední student. Odložil houbu a otřel si ruce od křídového prachu. Sdíleli spolu něžný úsměv a Tom pokračoval. „Jak to ve středu šlo? Našli tvoje auto?“

„Jo, mám ho zpátky, a rozhodli jsme se nepodávat trestní oznámení.“

„Pochopitelné,“ řekl Tom, přikývl, a překřížil si ruce na hrudi.

„Takže, v Ruby Tuesday tě otrávili jídlem?“ Naléhal Bill a věnoval mu nesouhlasný pohled. „Víš jistě, že se cítíš dobře?“

„Je mi fajn, přestaň se strachovat,“ řekl Tom bezstarostně. „Podívej, můj bratr by mě nikdy nepustil z domu, kdyby si myslel, že na to ještě nemám. Nedělej si starosti.“

„Okay,“ řekl Bill a přistoupil blíž. Neměl už co dalšího říct, ale ještě od Toma nechtěl odejít.

Následovalo ticho a Tom svěsil své ruce. „Všechno v pořádku?“ Zeptal se, ale Bill neodpověděl. Jeho mysl byla zcela jinde, a bez jakéhokoliv přemýšlení nad následky Bill zahákl prsty kolem Tomovy kravaty, přitáhl si jej blíž a políbil ho. Ve zlomku vteřiny byl přitisknutý ke zdi za sebou, jak se na něj Tom natěsnal, jeho rty se dychtivě setkávaly s Billovými a rukama svíral Billův pas. Polibek však trval jen sotva déle než pět vteřin, než se Tom odtáhl se vzdáleným pohledem a červenými tvářemi. Bill lapal po dechu, pohlcen všemi těmi intenzivními pocity, které byly napěchované v tom krátkém polibku.

Tom promluvil jako první, když si otřel rty do rukávu. „To bychom opravdu neměli dělat.“ Ani ne o vteřinu později se dveře od třídy otevřely a oba poskočili. „Měl bys jít do třídy, přijdeš pozdě,“ řekl Tom spěšně, a na patě se otočil. Bill se nemohl dostat ze třídy dostatečně rychle, navzdory skutečnosti, že zvonek zvonil teprve před minutou. Při odchodu poslal Tomovi přes rameno toužebný pohled, ale na oplátku obdržel jen úšklebek.

autor: Dušinka