autor: Becs
„To jsem asi přehnal, co?“ kousl jsem se do rtu, když se ode mě Tom vzdaloval a svým ohromným tělem si razil cestu mezi lidmi. „Měl bych jít za ním.“
Pohlédl jsem na Sonju, ale ta jen kulila oči a s otevřenou pusou zírala do prázdna.
„Sonjo?“ oslovil jsem ji a lehce se jí dotkl na předloktí.
Několikrát zamrkala, jako bych jí vytrhl z hlubokého transu. Zorničky se jí stahovaly zpátky, jak se na mě snažila zaostřit. „Musíš za ním.“
„Proč?“ zeptal jsem se hloupě, jako by její vyděšený výraz nebyl dostatečným varováním.
„Okamžitě. Na nádvoří. Kašna. Sníh. Krev,“ dostávala ze sebe nesrozumitelně. „Děje se to. Je to teď.“
Nic dalšího jsem vědět nepotřeboval. Tom je očividně v nebezpečí a Sonja o tom měla vizi. Proplést se masou lidí mi trvalo snad sto let. Ignoroval jsem pobouřené šeptání a vyběhl ze sálu ven. Upíří rychlostí jsem se hnal chodbami. Doběhl jsem ke dveřím na balkóny, ze kterých byl výhled na nádvoří, a zběsile je rozrazil. A tady byl. Tom, živý a zdravý si to rázoval sněhem ke kašně, která byla momentálně bez života. Z nebe se snášely obrovské vločky, takže mi trochu rozostřovaly výhled, ale nepostřehl jsem ani známku toho, že by bylo něco špatně. Sonja dorazila asi minutu po mně a za ní v patách dva strážci. Gustav a Jared.
„Nic mu není,“ ukázal jsem na svého přítele. „Nespletla ses?“
Sonja se nadechovala k odpovědi, když v tom se jeden ze stínů u zdi nádvoří pohnul. Kradl se tiše jako myška, ale byl tak rychlý, že jsem nestihl ani mrknout, natož vykřiknout. Alexis se přiblížil k Tomovi zezadu a chystal se ho napadnout. Hrůza mě přimrazila na místě, když se ve světle luceren zablesklo rudé ostří. Nevím jistě, jestli Tom slyšel, že se za ním něco pohybuje, nebo to byl jen instinkt, ale otočil se na poslední chvíli, aby si všiml Alexisova šíleného úsměvu a čepele, která proťala vzduch. Byl jsem moc daleko. Byl jsem zatraceně daleko na to, abych mu ji dokázal vyrvat z ruky a zabodnout do srdce.
„Ne,“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dostal. Tom provedl úhybný manévr a podařilo se mu před dýkou uskočit. Na krátkou vteřinu jsem uvěřil, že to dobře dopadne. Že se Tomovi podaří Alexise přeprat, nebo ho aspoň zadržet na tak dlouho, než se k němu dostanou Gustav a Jared, kteří už běželi ke schodišti. Jenže to se nestalo. Alexis byl cvičený desetiletí a zocelený vězením. Stačila mu jedna chytrá klička a zabodnul dýku Tomovi z boku mezi žebra. Podobně, jak to Tom před mnoha měsíci udělal mně. „Nééé,“ zakřičel jsem. Se schodištěm jsem se neobtěžoval a přeskočil zábradlí. Když jsem dopadl, okrajově jsem vnímal, že si Tom dýku vytrhnul a klesnul na kolena. „Je v pořádku. Žije. Netrefil srdce,“ opakoval jsem si v hlavě pořád dokola, zatímco jsem se řítil na Alexise.
„Bille, lásko,“ usmál se na mě, a i když mě od něj dělilo několik metrů, cítil jsem z dechu pach zkažené krve. Lidské krve.
„Zabiju tě,“ zařval jsem a v běhu vytáhl dvě skryté dýky. Celou vahou jsem do něj vrazil s úmyslem povalit jej na zem, jenže Alexis na to byl připravený. Zapřel se nohama a můj útok odrazil. Začali jsme kolem sebe kroužit v bojovém postoji. Alexis odněkud vytáhl meč a držel jej oběma rukama.
„Udělal jsem to pro tebe. Udělal jsem to pro nás. On pro tebe není dost dobrý. Nikdy nebude,“ mumlal Alexis a oči se mu fanaticky leskly. Konečně jsem to viděl. To, před čím mě všichni varovali. Alexis byl blázen. Neobtěžoval jsem se s odpovědí a provedl další výpad proti němu. To už k nám doběhli Gustav a Jared a postavili se za mě.
„Nechte ho mně,“ přikázal jsem. Gustav zaklel, ale udělal dva kroky zpátky.
„Miluju tě,“ pokračoval Alexis a mně se zvedal žaludek při pohledu na jeho zuby pokryté vrstvou něčeho hnědého.
„Zase vraždíš lidi, Alexisi?“ prsknul jsem po něm.
„Jistěže ne,“ bránil se okamžitě a na chvilku se napřímil a vypadl tak z bojového postoje. Na to jsem čekal. Vyrazil jsem proti němu a několika přesně mířenými údery jsem ho připravil o meč.
„Billy, já tě miluju. Jsi moje životní láska. Pojď, na všechno zapomeneme a budeme zase spolu,“ blábolil Alexis, ale já ho sotva vnímal. Zaútočil jsem na něj s nově nabytou silou. Tasil jsem jednu z dýk a zabodl mu ji do stehna. Alexis se sklonil, aby si ji vytáhl, ale dřív, než to stihl udělat, jsem ho praštil pěstí do brady. A pak znovu do tváře. A ještě jednou. Už mi nezáleželo na tom, kam rány dopadají, hlavně když způsobovaly bolest. Alexis škobrtnul a upadl na záda, až se kolem něj zdvihl oblak sněhu. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a obkročmo si na něj sednul. Čepel nože jsem mu přiložil ke zkrvavenému hrdlu.
„Usmiř se s Drákulou,“ vycenil jsem na něj zuby.
„Bille,“ zvolala Sonja a v jejím hlase bylo tolik bolesti, že jsem chtě nechtě musel vzhlédnout. Tom ležel tváří k zemi a kolem něj se rozlévala kaluž krve.
„Ale to přece…“ zašeptal jsem. Nebylo to možné. Viděl jsem, jak si tu dýku z boku vyrval. Teď už by měl být v pořádku zahojený. To nebylo možné.
„Gustave,“ vykřikl jsem a můj guardian byl okamžitě u mě, aby mě nahradil. Společně s Jaredem a dalšími strážnými popadli Alexise a postavili ho na nohy. Tvář měl celou oteklou a z rozseklého rtu mu tekla krev. Teď už mě ale víc nezajímal. Rozběhl jsem se k Tomovu bezvládnému tělu a klekl si vedle něj.
„Pošlete pro léčitele,“ vykřikl jsem.
„Už jsem pro něj poslala,“ vzlykala Sonja a hladila Toma po tváři, která teď byla bledší než okolní sníh.
„Co se to děje? Tu dýku vytáhl. Viděl jsem to. Nezasáhl srdce,“ chrlil jsem na ni, jako by to snad byla její vinna, že se Tom nezvedá.
„Já nevím. Já nevím,“ plakala Sonja a nepřestávala Toma hladit, jako by na tom závisel její život.
„Hrozně krvácí. Jak je možné, že tolik krvácí?“ ptal jsem se, ale odpovědi nepřicházely.
„Uhněte mi z cesty,“ přikázal starší muž s černým kufříkem. Ještě jsem neměl možnost se s ním setkat, ale nepochyboval jsem o tom, že je to léčitel. Za ním klopýtala jakási dívenka, která vlekla další tašku. „Pomozte mi ho obrátit,“ ukázal na jednoho ze strážných a ten okamžitě poslechl. Doktor roztrhl Tomovi košili v místě, kde prosakovala krev, a něco si pro sebe mumlal.
„Kde je nůž, co mu to způsobil?“ otázal se a někdo další mu podal krátkou dýku. Už dřív jsem si všiml, že je ostří rudé, a to ještě nebylo potřísněné krví. Muž k ní přičichl a zamračil se.
„Je otrávená. Jed brání ráně, aby se zacelila,“ vysvětlil. Krev v žilách mi začala vřít, když se do ticha ozval smích. Nejdřív jen tichý a bublavý, ale pak nabral na síle a odrážel se od stěn. Alexis se chechtal z plných plic. Vstal jsem a pohlédl do jeho šíleného obličeje. „Šach, mat,“ zaskřehotal a pak se znovu rozesmál.
„Ty hajzle,“ rozběhl jsem se proti němu, ale dva muži mě zastavili. Nepochybně je na mě poslala Sonja.
„Nedělej to,“ zamumlala mi do ucha. „Tom tě teď potřebuje víc a tohle může počkat.
Znělo to rozumně. Opravdu ano, jenže já jsem teď cítil takový vztek, že bych Alexise nejraději zadusil holýma rukama. Pokoušel jsem se strážím vytrhnout, ale bylo to marné. Byla to až Sonjina magická síla, který mě zklidnila, takže jsem se za pár vteřin dokázal vzpamatovat a začít se trochu ovládat.
„Odveďte ho do sklepení a zavřete. V cele nebude nic. Ani jediný kousek slámy a na stráži budou čtyři muži, kteří se budou střídat každé dvě hodiny. Nikdo s ním nebude mluvit a ani se k němu nepřiblíží. Pokud uteče, dám vám všem setnout hlavy,“ rozdával jsem rozkazy a nikdo nebyl tak hloupý, aby mě neposlechl.
Gustav se ujal vedení a všechny organizoval. Nejenže vybral muže, kteří Alexise odvedou, ale dal do kupy i ostatní. Několik mužů vyslal hlídat dveře, aby se sem nezatoulal nějaký čumil, a pár dalších nasměroval do velkého sálu pro případ, že by měl Alexis spojence a chtěl zaútočit i na někoho dalšího.
Vrátil jsem se k Tomovi, který nevypadal ani trochu lépe. Víčka měl pevně semknutá a tak nějak sebou škubal. Zuby mu drkotaly o sebe. Netušil jsem, jestli to je zimou, nebo jedem, který mu koloval v žilách. Léčitel prohmatával okolí rány a pořád se hrozně mračil. Jeho výraz se mi ani trochu nezamlouval.
„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se, protože jsem potřeboval nějaké ujištění, že tohle není konec.
„Zatím to nemůžu s jistotou říct, Vaše výsosti,“ povzdychl si muž a z kožené kabely vytáhl jakousi lahvičku s tekutinou. Pokapal Tomovi ránu, ale nic se nestalo. Pořád z ní čůrkem vytékala krev.
„Řekl bych, že nezasáhl žádný důležitý orgán, ale s jistotou to nevím. Potřebuju mu udělat rentgen vnitřních orgánů. Jen kdyby se mi podařilo zastavit to krvácení,“ poslední větu procedil skrz zatnuté zuby. Znovu sáhnul do tašky a vytáhl něco, co smrdělo jako čpavek. Když tekutinu nakapal na Tomovu ránu, mocně se z ní zakouřilo.
„Myslím, že jsem na něco přišel,“ řekl si spíš pro sebe. „Potřebuju ho dostat dovnitř na ošetřovnu.“
Několik mužů se sehnulo a uchopilo Toma za končetiny. Proud krve neustával, ale zdál se mi trochu slabší než před chvílí. Jedna věc mi ale nedávala smysl. Pokud jde jen o krvácení, které se snad už brzdy podaří zastavit, proč je Tom v bezvědomí?
O hodinu později jsem už přímo běsnil bezmocí. Léčitel mě vykázal za dveře a já tu teď procházel jako lev v kleci. Chápal jsem, že potřebuje klid na práci, ale každá vteřina bez Toma pro mě byla utrpením. Když moje hysterie dosahovala vrcholu, dorazili k ošetřovně otec a Marcus.
„Gustav nám řekl, co se stalo,“ vysvětlil Cus s nepřirozeně bledou barvou v obličeji. „Jak mu je?“
„Nevím,“ rozhodil jsem rukama. „Už hodinu tam s ním něco dělá. Ta rána nechce přestat krvácet.“
„Otrávil dýku,“ zašeptal vědoucně otec.
„Jo, otrávil,“ potvrdil jsem.
„To je zmetek,“ ulevil si Cus a posadil se na lavici přiraženou ke zdi. Bratr nikdy nebyl Tomovým fanouškem, takže mě jeho chování dost překvapilo. Čekal bych, že bude pronášet nějaké sarkastické narážky a pošklebovat se. Byl jsem mu vděčný, že si to tentokrát odpustil.
Otec stál bez hnutí a krčil obočí, jako by o něčem usilovně přemýšlel. „Musím jít zpátky na oslavu. Pokusím se celou tu záležitost nějak ututlat. Zatím nikdo nic neví.“
„Jak praktické,“ odsekl jsem mu. Otec na to nereagoval a bez dalších řečí odešel.
„Sonja přijde za chvilku. Chtěla se ujistit, že je Matias v pořádku,“ řekl Marcus a mně bylo jasné, že jen tak plácá, aby vyplnil to tíživé ticho, které se chodbou rozpínalo.
O pár minut později k nám doběhla Sonja. Tvář měla celou zarudlou a na sobě pořád ještě plesové šaty zvlhlé roztátým sněhem.
„Nemusíte tu být,“ dostal jsem ze sebe přes stažené hrdlo.
„Neblázni. Nenecháme tě tu samotného,“ zakroutil hlavou Cus, abych o něčem takovém vůbec neuvažoval. Pak pohlédl na svou manželku, jako by se chtěl na něco zeptat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Když vyšel doktor ven, dostal jsem se ve svém psychickém zhroucení až na úplný okraj.
„Pojďte dál,“ pokynul nám.
Tom ležel na posteli a do ruky měl zapíchnuté nějaké hadičky. Jedna mu přiváděla do těla průzračnou tekutinu a druhá krev.
„Krvácení se mi podařilo utlumit, ale ne zastavit. Musíme mu tedy krev dodávat. Bohužel taky nemohu přijít na to, jak ho dostat z bezvědomí. Myslím si, že se jeho tělo bude muset vypořádat s jedem, aby se probral. Tento roztok ten proces urychluje, protože mu čistí tělo. Je na Tomovi, jak se s tím vypořádá. Teď nezbývá, než čekat,“ svěsil léčitel ramena a pohlížel na nás s omluvou v očích.
„To je všechno?“ vyštěkl jsem. „To je všechno, co pro něj můžete udělat, a teď máme jen čekat?“
„Bohužel, mám svázané ruce, když nevím, jaký jed tohle způsobil,“ řekl znovu omluvně.
„To snad není pravda,“ zakroutil jsem hlavou a otočil se k němu zády, jinak bych ho pravděpodobně praštil. Pohled mi padl na Sonju, která stála v koutku a z očí jí kanuly slzy jako hrachy.
„Co se děje?“ rozběhl jsem se k ní a popadl ji za nadloktí. „Cos viděla?“
„To je právě to, Bille. Já neviděla nic,“ zavzlykala. „Já už Tomovu budoucnost vůbec nevidím.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
To si ze me delas…! Ja te zabiju! Slysis! Jen pockej! Za tohle dvur odlozej tak o pul roku jak jsi ted namichla karmu! To proste nemuzes! Jezis at Bill kouka z toho pomatenyho kk…. Vymlatit co to je! Boze!
Infarkt!!!
Boze toto co sa stalo??? Neuveritelna scena!!! Boze….to ze nevidi Tomovu buducnost….snad sa nestane to….to co ani nemozem napisat. Lebo to sa nemoze stat. Nemoze!!!! Ach…teraz cakat!!!
Nieeeeeeeeeeeeeeee! Dúfam, že sa Tom preberie lebo inak idem osobne toho zasrana do Rumunska zaškrtiť. Škoda, že ho Bill nezabil holými rukami, to by ma fakt potešilo . Čo to môže byť za jed … Tom sa s tým musí vysporiadať ,Bill bude celú dobu pri ňom, bude ho držať za ruku a pomôže mu, to je rozkaz 😀 ! Doktor nech chváta zistiť, čo je to za jed. Teším sa na ďalší diel
Ale ne….. I kdyz mi Bill vposledních dílech dost lezl na nervy, tak az takhle jsem si jeho trest nepředstavovala. Jestli to Tom nepřezije, tak ho to zlomí a pak uz nebude mít co napravovat… 🙁
Mně trefí a nepřečtu si další díl.
Jejda!! 🙁
Ačkoli jsem čekala, když se Alexis objeví (nevěřila jsem tomu, že by prostě jen zmizel a bylo ticho po pěšině), tak jsem nečekala, že to bude zrovna v den plesu. Na stranu druhou ale zvolil dobře, protože na hradě byl obrovský povyk a pohyb a tudíž pro něj muselo být jednodušší do hradu proniknout a pokusit se Toma zabít.
Díky bohu za Sonju! Bez ní by byl Tom už jednoznačně mrtvý, protože by trvalo daleko déle, než by si jej tam chudáka někdo všiml. A taky vidím, že to Alexis hezky naplánoval…i s tím jedem a tak. 🙁 Je to magor a já doufám, že bude ve vězení už napořád. Anebo nepořádají se v upírském světě třeba popravy? I když jsem zásadně proti nim, tak on by si to docela i zasloužil.
Strašně moc držím Tomovi pěsti! Opravdu doufám, že to přežije a nebude mít nějaké trval následky. Nemůžu se dočkat čtení dalšího dílu!!!