Jeho očima 21.

Nebylo to dost.

Mělo by být. Být s Billem, být Billův kamarád, mělo by to být dost. Tom chtěl, aby to stačilo.

Žádné množství Billa, které nebylo všechno, nemohlo nikdy stačit.

Mít Billa ve svém životě Tomovi způsobovalo, že byl chtivý. Bill byl víc, než o co kdy Tom žádal, víc, než si zasloužil, víc než cokoliv kdy měl, a stále ne dost.

Neměl chtít víc. Nepotřeboval Billa ve svém náručí, Billa ve své posteli, Billa ve svém srdci. Tyhle věci byly pošetilé, falešné. Tom měl Billa ve svém životě.

Mělo to stačit.

´Mělo´ bylo slovo, které bylo proti Tomovi zaujaté.

Bylo tady až příliš mnoho toho, co by měl a neměl. Měl by chodit do práce. Měl by být zdvořilý ke svým sousedům. Měl by udržovat svou hudbu na přípustné hladině hlasitosti. Neměl by být zamilovaný do Billa. Neměl by nechat Billa být zamilovaný do něj.

Neměl by zavraždit svou matku ve spánku.

S tím posledním měl Tom v poslední době velké potíže.

„Máš zodpovědnost za to, být dobrým sousedem, Tome. Zdědil jsi víc než jen ten dům.“ Zvuk jejího hlasu se nepříjemně rozléhal z telefonu přitisknutého k Tomovu uchu.

Bylo to potřetí za poslední týden, co Tom s Donnou mluvil – nebo spíš ona mluvila s ním – a tohle byly ty jediné chvíle, kdy Tom zvedl telefon namísto toho, aby ho jednoduše vytáhl ze zásuvky. Jeho matka mu nezavolala celé měsíce, než si jí paní Martinová byla zjevně stěžovat na Toma a jeho ´bezdomoveckého hosta´.

Tom neviděl důvod, proč by měla volat teď, jen aby si stěžovala na… cokoliv, na co si stěžovala. Něco.

„Uh huh,“ zamumlal ve vágním souhlasu, když se rytmus jejího hlasu zpomalil v očekávání odpovědi.

Bill nebyl ani bezdomovec a ani host. Patřil do toho domu, do jejich domova víc, než tam kdy patřil Tom. Možná, že nerozsvěcoval světla, když potemnělo, a možná, že preferoval podlahu namísto židle. Možná, že zpíval texty, které neseděly s těmi na cédéčkách, a možná jej rozčiloval telefon, ale patřil tam. Obrazy měly jména a toustovač byl kamarád.

„-dívku,“ říkala Donna. „Když už budete sousedi, měl bys-„

„Jo,“ řekl Tom. „Cool.“

Dům se zdál prázdnější s Donniným hlasem v jeho uchu. Tom kráčel chodbou a nahlížel do pokojů, dokud nenašel Billa sedícího na pultu v koupelně. Nanášel si make-up s opatrnou precizností, tmavé kruhy kolem očí, které Tomovi stále připomínaly mývala.

Bill měl pouze dokončené jedno oko a jeho tvář tak měla přihlouplý, nevyvážený výraz. Tom jej špehoval od dveří a přemýšlel, kde byl jeho starý fotoaparát. Stálo by to za to, pomyslel si, vidět výraz na Billově tváři, kdyby jej Tom takhle vyfotil.

„Tome, posloucháš mě vůbec?“

Tom si telefon na uchu posunul a setkal se v zrcadle s Billovýma očima. Bill vydal tichý zvuk, ať už nesouhlasný nebo vítací, a rychle začal pracovat na nedokončeném oku. To bylo moc špatné, pomyslel si Tom. Takhle vypadal roztomile.

„Jo, okay,“ souhlasil Tom do telefonu. „To zní dobře. Promluvíme si později.“

„Tome-!“

Tom zavěsil. Odhodil telefon stranou a postavil se Billovi za záda se škádlivým úsměvem. „Napůl mýval, napůl Bill.“

Bill na něj hravě vyplázl jazyk a zamával černou tužkou Tomovým směrem. „Já tě taky udělám krásným,“ řekl. Tom si byl jistý, že to byla výhružka.

„Buď opatrný,“ varoval ho Tom. „Mám materiál k vydírání. Řeknu všem tvým přátelům, jak vypadáš bez make-upu.“

Bill zabroukal, nijak tím neobtěžován. Obě jeho oči už nyní měly hotové tmavé stíny a on odložil tužku a natáhl se pro lepkavý lesk na rty, o kterém Tom věděl – neměl by vědět, ale věděl – že chutnal sladce a ovocně.

„Jak jim řekneš, že vypadám?“ Uvažoval Bill. Setkal se v zrcadle s Tomovým pohledem, jak našpulil rty s průhledným leskem.

Když Tom Billa potkal poprvé, přišel mu ten make-up divný. Myslel si, že všechno na Billovi bylo podivné, to oblečení a ty dlouhé, černé vlasy, to jak mluvil a věci, které dělal. Bylo to divné.

Tom už si to nemyslel.

Bill se neustále měnil, jeho tvář ukazovala každou emoci, celé jeho tělo vyjadřovalo přesně to, jak se cítil. Pokleslý a smutný jako zvadlá květina, když byl zklamaný. Rozcuchané vlasy a ospalé oči po ránu. Čilý a vibrující, když byl nadšený – Billův přirozený stav.

Někdy úlisný a intenzivní, sledující Toma tmavýma očima. Někdy éterický a zářivý, moudrý a vědoucí.

Ve všech jeho formách, vždycky pro Toma vypadal jako Bill.

„Jako Bill,“ řekl Tom. „Řeknu jim, že vypadáš jako můj Bill.“

***

„Můžeš být hrdina,“ řekl Bill a se zamáváním podal Tomovi nůž na máslo. „Tohle je tvůj meč. Užij ho dobře, Princi Tome.“

„Já jsem hrdina a princ?“ Zeptal se Tom a natočil nůž, aby odrážel světlo, a Bill vydal potěšený, ohromený zvuk. „To zní jako spousta práce. Víš jistě, že nemůžu být prostě jen dvorní šašek nebo něco takového?“

„Ne,“ řekl Bill a ušlechtile pokynul hlavou. „Přijal jsi svůj meč, a teď jsi hrdina. Takhle to funguje.“

Pohádky byly Billovou nejnovější posedlostí. Tom s úderem geniálnosti jednu půjčil z půjčovny filmů nedaleko jeho práce. Nebylo žádným překvapením, že se Bill okamžitě zamiloval. Byl zaujatý každým příběhem, každou princeznou a její neutěšenou situací, každým hrdinou a jeho vítězstvím. Bill byl z těch filmů tak rozjařený, že poskakoval na místě, zatímco je sledoval. Jeho emoce byly nakažlivé jako vždy, a Tom si nemohl pomoct a byl do toho vtažen také.

„Tome,“ řekl Bill a šťouchl do něj, „princ nesedí celý den na zadku. Musí jít porazit žábu, aby ochránil království a zachránil princeznu.“

Tom pozvedl obočí. „Tady v domě žádná žába není.“

Bill zamrkal.

„Bille, řekni mi, že tady v domě není žádná žába.“

Bill se kousl do rtu.

V domě byla žába.

Tom vzdychl. „Skvělé.“ Bill se zářivě usmál a Tom ho poklepal po čele nožem na máslo.

„Argh!“ Vykřikl Bill a vrhnul se na podlahu v neelegantním rozplácnutí. Tom na něj šokovaně zíral.

Oh. Jasně. Ten nůž na máslo byl jeho meč.

Hups.

„Zase jsem zabil princeznu?“ Zeptal se a šťouchl Billa do paže. Bill nechával své oči zavřené, čímž dával najevo, že ano, zase byl mrtvý. V každé pohádce, o které se Bill rozhodl, že si ji sami zahrají, měl Tom nešťastný talent pro zabíjení, ztracení, a při jedné příležitosti i rozmačkání princezny. „Říkal jsem ti, že ze mě máš udělat šaška.“

Tom vzal Billa za ruku a vytáhl jej do sedu. Bill vzal Tomovi z rukou nůž na máslo, jelikož mu s ním zřejmě nemohl důvěřovat, a chlácholivě jej poplácal po hlavě.

Tom se zrovna chystal zjistit relativní velikost a umístění žáby, kterou Bill nepochybně přinesl do domu, když ho přerušil ostrý zvuk. Bill ztuhl a oči se mu rozšířily.

„To je jen zvonek,“ řekl Tom a pohladil ho po paži.

Uvažoval, jestli vůbec někdy zvonil zvonek, když byl Bill v domě, a uvědomil si, že ne, že zvonil pouze, když se s ním bavil sám Bill. Bylo vzácné, aby se vůbec někdo jiný objevil u dveří. A když ano, byla to vždy paní Martinová, a ta měla tajuplnou schopnost dostat se dovnitř, dokonce i když si byl Tom jistý, že zamkl dveře.

„Nemáš se čeho bát,“ slíbil Tom, když si všiml, jak Bill podezřívavě okukuje telefon. Bill stále vypadal nejistě, a Tom jej vzal za ruku a pevně ji držel, když spolu kráčeli chodbou.

Když Tom otevřel dveře, v očekávání podomního prodejce, a namísto toho přišel tváří v tvář se svou matkou, rozhodl se, že promluvil až příliš brzo. Donna byla rozhodně něco, čeho jste se měli bát. První pohled na ni byl vždycky ten nejhorší. Žena, která ho nikdy neměla příliš ráda, nikdy příliš neměla ráda děti, ale stále to byla Tomova matka. Byla tam, i když tam nebyla pro něj. Vyrostl s tím, že jí říkal ´mami´.

První pohled na ni byl vždy ´Už jsem pro ni dost dobrý?´

Druhý pohled na ni měl vždy nahořklou příchuť, protože nebyl, protože nikdy nebyl, a protože Tom nedokázal vystát ten pocit, nedokázal vystát sám sebe, že i po všech těch letech nad tím přemýšlel, i když věděl, že nebyl dost dobrý.

Poté už zůstávala jen přetrvávající nechuť, únava a sarkasmus a bezútěšná prázdnota.

Dnes Bill zatahal za Tomovy dredy a nakoukl na ni přes Tomovo rameno. „Ahoj,“ řekl, zněl zvědavě, ale potěšeně. „Vy jste čarodějnice nebo královna?“

Donna zírala.

„Nemůžete být drak,“ řekl jí Bill omluvně. „Kazimír je drak.“

Může být čarodějnice, chtěl Tom říct, ale Donna si kousavě odkašlala způsobem, který zněl opravdu čarodějnicky.

„Ahoj, mami,“ řekl Tom. „Co chceš?“

Donna protočila oči, ale Tom věděl, že něco chtěla. Lidé vždycky něco chtěli.

„Můžu dál?“ Zeptala se a prošla kolem Toma do domu, aby dala najevo, že to přece jen nebyla otázka. Prošla chodbou, podpatky jí cvakaly o podlahu, a Bill ze sebe vydal tichý, zvědavý zvuk a následoval ji. Tom následoval Billa.

Donna byla stará žena – ne věkem jako spíše vzhledem. Její vlasy byly téměř tak šedé jako vlasy paní Martinové, její vrásky od mračení ještě výraznější. Dávalo to jejímu obličeji permanentní nespokojený výraz. Tom si nemyslel, že by to byla nepřesná reprezentace jejích nálad.

Zastavila se na konci chodby a zůstala stát v obývacím pokoji. Tom ji nevyzval, aby se posadila.

„Sundal jsi rodinné fotky,“ vyzkoumala, když si prohlížela zdi.

„Před dvěma lety.“

Její zamračení se prohloubilo. „Nezavolal jsi mi celé měsíce.“

Nebylo to tak, jako by snad Donna byla o něco lepší, taky mu nezavolala. Alespoň ne do chvíle, dokud neslyšela o Billovi. „Byl jsem zaneprázdněný.“

Bill se nakláněl nad Donniným ramenem a ona se k němu otočila s falešným úsměvem. „S tebou.“

Jako vždy, Bill nebyl obtěžován. Kdyby byl rozrušený tím, že je v jejich domě, byla by to opravdu hezká výmluva, jak ji požádat o odchod, pomyslel si Tom smutně.

Bill naklonil hlavu, nejspíš proto, aby si Donnu prohlédl z nějakého lichotivějšího úhlu. Tom si nemyslel, že nějaký najde. „Ahoj.“

Tom se ušklíbl. Bill byl zdvořilejší, než byla jeho matka.

„Ahoj,“ ozvala se Donna. „Kdo jsi?“

Bill znovu naklonil hlavu, aby si ji prohlédl z jiného úhlu. Ať už hledal cokoliv – něco zářivého? Uvažoval Tom – zřejmě to nenašel, protože rychle ztratil zájem a prošel přímo kolem té ženy zpátky tam, kde byly po zemi roztaženy jeho pohádky a meč z nože na máslo.

Donna vypadala polekaně a váhavě se pro něj natáhla, ale Bill už se přesunul k mnohem magičtějším věcem.

Bylo to divné, pomyslel si Tom, že Bill byl tam zcela nezaujatý některými lidmi, a tak fascinovaný jinými. Zdálo se, že Toma měl rád celkem v pohodě.

Jeho matka vydala podivný, dotčený zvuk, a otočila se zpátky k Tomovi. „Přišla jsem, protože si dělám starosti,“ řekla Donna, v očích se jí objevil podivný, jemný pohled. Bylo to téměř láskyplné. Tom se otřásl a nepohodlně si složil ruce na hrudi. „Moly si také dělá starosti. O dům, o tebe, o toho bezdomovce… to je on?“

Tom si byl jistý, že dřív nastane konec světa, než si o něj bude paní Martinová dělat starosti. Starosti o drby? Ano. Starosti o Toma? To bylo k smíchu.

„Bill není bezdomovec,“ řekl Tom. „Bydlí tady.“

Donna přikývla, očima střelila napříč místností k Billovi. „Kdo je to?“

„Je to Bill,“ řekl Tom. Bill točil nožem na máslo, snažil se jím odrážet světlo, jako to dělal Tom. Tom nedokázal ze svého hlasu vymazat tu láskyplnost – jeho matka by si toho stejně nevšimla.

„Ano,“ řekla Donna, už zase zněla rozmrzele. „Odkud Bill je? Jak se sem Bill dostal? Proč Bill bydlí v matčině domě?“

„V mém domě,“ opravil ji Tom. Nikdy mu nepřipadal jako jeho. Stará ložnice jeho babičky, její staré věci, její vzpomínky. Nikdy mu to nepřipadalo jako jeho, ale nyní mu to začínalo připadat jako jejich – Billa a Toma.

Donna se otřásla, ale neřekla nic ohledně vlastnictví domu. Tom její názor stejně znal.

„Bill je odsud. Se mnou,“ řekl. „Je tady, protože… řekl, že zůstane. Se mnou.“

„Já jsem tady vyrostla, víš,“ řekla Donna tónem, který Tomovi naznačoval, že přijde poučování.

„Očividně,“ zamumlal Tom. Donna ho ignorovala, vešla dál do místnosti, jako by byla vítaná, protože tam vyrostla, protože to bylo Adelino, protože byla Tomova matka a Tom jí nemohl říct, že není vítaná, i když nebyla.

„Vyrostla jsem tady, žila jsem tady – a tvůj Bill rozhodně ne.“

„Tak jsem to nemyslel. On je prostě… je to Bill, okay?“ Tom se zamračil na své nohy, jak jeho matka přejela prsty přes sádrokarton se známým dotekem. Přesto jí to stále nepatřilo.

Bylo nemožné vysvětlit, kdo Bill je; byl tolik věcí. Tom Donně nevěřil natolik, aby se s ní o kteroukoliv z těch věcí podělil.

Když se Donna přesunula, aby se posadila na gauč, Bill prošel kolem ní a ven z místnosti. Tom ho následoval s úlevou, že má výmluvu, aby se vyhnul té nepříjemné situaci. Bill se nevzrušeně přesunul na trávník před dům.

„Ty nevíš, odkud je,“ řekla Donna, která pochodovala za Tomem. Alespoň teď byla pryč z jejich domu. „Nevíš, kdo to je – Tome, víš vůbec něco o tom muži, který s tebou bydlí v matčině domě?“

Bill na sobě neměl boty, jak se procházel po trávě. Tom věděl, že to bylo proto, že se bál, aby nenaštval trávu.

„Nevíš!“ Řekla Donna. „Nenapadlo tě, si o něm třeba nejdříve něco zjistit, než jsi ho pozval, aby s tebou bydlel? Kde ses s ním vůbec seznámil? Mohl by to být kdokoliv!“

Tom těžce polkl, odmítal se setkat s matčiným pohledem a místo toho sledoval Billa. Vlasy měl dnes volně spuštěné dolů, poletovaly mu kolem ramen, Tomova mikina lehce zhoršovala jeho pohyby. Pomalu se Bill začal pohupovat, nejspíš napodoboval lehký pohyb stromů ve větru.

„Já vím,“ řekl Tom, sebevědomí se mu opět zvedlo jen díky sledování Billa. Bill dokázal dělat úžasné věci, dokonce i když o tom nevěděl. „Zpívá ve spánku. Myslí si, že moje vlasy jsou hnízdo hadů. Trvá na dezertu před obědem. Mluví s hvězdami, se vším se přátelí – vidí nějakou hodnotu úplně ve všem. Vidí hodnotu i ve mně.“

Donna odvrátila pohled, zírala před sebe. Pozvedla obočí a Tom následoval linii jejího pohledu k neznámému předmětu jejich konverzace.

„On je…“ Donna se odmlčela, permanentní zamračení na její tváři se prohloubilo víc než obvykle.

„Je to Bill,“ doplnil Tom za ni.

„Je velmi zvláštní,“ opravila jej Donna s očima upřenýma na Billa. „A velmi… Je velmi zvláštní.“

To Bill byl, a Tom přikývl. Na tom nebylo nic zlého.

„Co je s ním špatně?“ Zeptala se Donna. Pohled na její tváři Tomovi připomínal ten, který posílali zákazníci v Cocoa´s jeho dredům.

„Je excentrický,“ bránil ho Tom při pohledu na Billa na trávníku.

Donna se zamračila. „Co to dělá?“

„Mluví se zahradními trpaslíky paní Martinové,“ odpověděl Tom, a vůbec se kvůli tomu necítil rozpačitě.

Když však Bill jednoho zvedl a políbil ho, pocítil lehké obavy.

„Bille!“ Zavolal Tom a přiběhl k němu, s úlevou, že se dostal dál od své matky. „Tihle jsou oškliví.“ Bill se otočil a věnoval Tomovi zářivý úsměv, až se Tomovi přetočil žaludek a jeho nálada se zvedla. „Hej,“ řekl, pohladil Billa po tváři, aby upokojil Billa nebo aby upokojil sebe. „Je tohle sedm trpaslíků?“

Bill vypadal potěšeně. „Ano.“

„Zase jsem princ?“

Bill protočil oči a nepoctil to žádnou odpovědí. Samozřejmě, že Tom byl princ.

Tom se ohlédl přes rameno na svou matku a přisunul se blíže k Billovi. „Jak by se ti líbilo, projet se na princově věrném oři? Však víš, navštívit na chvíli další zemi, dostat se pryč. Hlavně se dostat pryč.“

Bill vypadal zmateně. „To je pohádka?“

„Ne,“ řekl Tom. „Ale možná unikneme mé matce.“

„Ne,“ řekl Bill a podíval se Tomovi přes rameno. „To nepůjde.“

Když se Tom znovu otočil, paní Martinová stála na jeho trávníku vedle jeho matky.

„Ach bože,“ řekl Tom a beznadějně svěsil ruce podél svých boků. „Co jsem komu udělal, že jsem si tohle zasloužil? Co by mohl kdokoliv udělat, aby si tohle zasloužil?“

Bill láskyplně zatahal za jeden z Tomových dredů. Když se k němu Tom otočil, Bill byl blízko a jejich nosy do sebe narazily. Bill se rozesmál a šťouchl Toma nazpět, něžně a sladce. Alespoň jeden z nich byl v dobré náladě.

Tom pateticky zafňukal. „Ať jdou pryč, Bille.“

Bill ho konejšivě pohladil po paži. Když Tom znovu nakoukl na ty dvě ženy, nijak magicky nezmizely. Donna si všimla jeho pohledu a mávnutím jej volala k sobě.

Tom zvažoval, jak moc zbabělé by to bylo, kdyby se schoval za Billa.

„Tome!“ Zavolala jeho matka.

Tom vzhlédl k obloze.

Byl to Bill, kdo vesele přikráčel k paní Martinové a Donně. Tom ho rychle následoval, neschopen obětovat Billa pro své vlastní dobro.

„Tome,“ řekla jeho matka, když přišel blíž, ruku zoufale omotal kolem Billova zápěstí. „Také jsem s tebou přišla prodiskutovat, jak už jsem říkala po telefonu, že Mollyina vnučka se sem stěhuje zpátky-„

„To ji lituju,“ zamumlal Tom.

Donna zazírala a Tom povadl. „Byla bych ráda, kdybys ji někam pozval, jakmile tady bude, jako milý mladý muž, aby se cítila vítaná.“

„Ale já nejsem milý mladý muž.“ Protestoval Tom a zatahal za Billovy prsty, aby se jej zastal. „Jsem cynický samotář.“

Paní Martinova vypadala ustaraně. „Musím s ním souhlasit. Nemyslím si, že to je ten nejlepší nápad, Donno-„

„Vychovala jsem tě lépe než tohle,“ vložila se do toho Donna a přerušila tak paní Martinovou. Bylo neuvěřitelné, že ta žena skutečně zmlkla. Jeho matka dokázala umlčet dokonce i paní Martinovou, uvědomil si Tom. Což bylo nešťastné, protože se pro jednou zdálo, že je paní Martinová na jeho straně. Nepochybně proto, že si myslela, že Tom by její vnučce přivodil doživotní trauma. Tom jí to neměl za zlé, nejspíš to byla pravda.

Donna však byla přesvědčivá. „Můžeš tu dívku vzít na jeden večer někam ven. Možná dokonce získáš i… vhodné přátele.“

Donniny oči blýskly po Billovi a Tom se napjal. Zaťal zuby s milionem urážek na rtech. Tys mě vůbec nevychovávala a Měla mě radši než tebe, svou vlastní dceru.

Bill promluvil dříve, než to Tom stihl. „Kamarádka, Tomi,“ řekl s povzbuzujícím úsměvem na rtech, podivným a malým. Prsty konejšivě pohladil Tomovo zápěstí. „To se ti bude líbit.“

„Bude?“ Tom si byl docela jistý, že nebude.

Bill moudře přikývl. „Žádná hvězda nemůže zářit sama.“

Já myslel, že mám tebe, téměř zaprotestoval Tom. Nebyl sám, měl Billa.

Nebo ne?

Donna si odkašlala s rukama v bocích. Paní Martinová se hluboce mračila, ale neřekla nic. Bill stiskl Tomovo zápěstí.

„Já… okay. Když to tak chceš.“

Donna spokojeně přikývla. Tom nemluvil k ní.

***

Když Donna odešla – s hrozivým ´Více si o tom promluvíme později´ – Tom a Bill byli opět o samotě.

Bylo to výrazně méně pohodlné, než to bývalo.

Tom byl vždy ten, který odstrkoval. Bill býval ten, který tlačil, chtěl, potřeboval, a Tom býval ten, který dával, poskytoval, a občas odstrkoval. Nebylo to něco, co by chtěl dělat, bylo to něco, co muselo být uděláno. Nelíbilo se mu to.

Bill Toma nikdy dříve neodstrčil. Povzbuzovat Toma, aby si našel kamaráda, jiného kamaráda, bylo jako být odstrčen. To se mu taky nelíbilo.

„Nemyslím si, že můžeš mít víc než jednu spřízněnou duši,“ řekl Tom, zatímco se šťouchal jazykem do piercingu ve rtu. „Tak proč se obtěžovat, že? Jsi tady ty, a…“

„Já jsem tady,“ řekl Bill, znovu točil v prstech nožem na máslo. „Jsi tady ty?“

Tom si byl docela jistý, že ano. „Jo?“

Bill vzhlédl, s povzbudivým úsměvem. „Dobře.“ Nabídl nůž na máslo opět Tomovi. „Buď princ, Tomi.“

Tom přijal meč.

autor: Želatýnka