autor: Becs
Nastal konec světa a já už neměl pro co žít. Tak proč jsem tady pořád byl? Proč jsem dýchal a mé zlomené srdce dál tlouklo, když už nebylo nic, pro co bych žil? Seděl jsem vedle Tomova lůžka a držel ho za studenou ruku. Pravidelné pípání přístroje, na který byl napojený, jsem už přestal vnímat. Nevnímal jsem nic. Jediné, co jsem viděl, byl bledý obličej mého přítele strnulý do mrtvolné masky. Rty měl úplně bílé, a kdybych na vlastní oči neviděl, jak monitor ukazuje pravidelný tlukot jeho srdce, nevěřil bych, že je ještě v provozu. Jeho tep byl tak slabý, že jsem ho sluchem nezachytil.
Jak dlouho jsem vedle jeho lůžka seděl? Jak dlouho už to bylo od rozhovoru se Sonjou o tom, že už nevidí Tomovu budoucnost? Neměl jsem nejmenší tušení. Byly to dny, ale klidně to mohly být i týdny.
„Jak to myslíš, že nevidíš jeho budoucnost?“ otočil jsem se na švagrovou.
„Když se snažím podívat do jeho budoucnosti, je tam jen tma. Pokoušela jsem se podívat na tvoji, ale nikde ho nevidím po tvém boku,“ přiznala a její krásná tvář byla zmáčená slzami.
„To ne,“ zašeptal jsem a polil mě studený pot. Cítil jsem, jak se mi ruce začaly třást a nohy vypovídaly službu.
„To přece neznamená, že je…“ nedořekl Marcus, protože nechtěl být tím, kdo jako první pronese „mrtvý.“
Nevím, co bylo dál. Zbytek rozhovoru si nepamatuju, protože jsem se skácel na podlahu. Když jsem se probral, bez rozmyslu jsem se rozběhl do sklepení, kam jsem nechal zavřít Alexise. Ignoroval jsem varování všech strážných a přistoupil až k mřížím. Gustav se mě pokusil zastavit rukou položenou na mé rameno, ale setřásl jsem ho. Našel jsem Alexise, jak se povaluje na betonové lavici. Jednou nohu měl svěšenou dolů a houpal s ní do rytmu nějaké melodie, kterou si bezstarostně pískal.
„Jakým jedem jsi otrávil tu dýku?“ vypálil jsem bez okolků. Trvalo věčnost, než se na mě Alexis podíval a na tváři se mu roztáhnul ten nejzářivější úsměv.
„Proč nejdeš za mnou sem dovnitř? Pošeptám ti to,“ vystrčil vyzývavě bradu.
„Alexisi, přestaň si se mnou zahrávat. Nechám tě mučit, jestli mi okamžitě neřekneš, jakým jedem jsi otrávil tu dýku,“ zkusil jsem to znovu přísněji. Hlas se mi šíleně třásl, takže to dost ubíralo do důvěryhodnosti mého projevu.
„Ale ne, Billy. Náš měkkosrdcatý král by nikdy nenechal nikoho mučit. Obzvlášť, když ví, jak hrozným způsobem umřela jeho drahá maminka. Nikdy by žádnému tvorečkovi neublížil,“ vysmíval se mi. „Dokonce ani takovému, jako je zlobivý Alexis.“
„Možná, že už mě tak dobře neznáš,“ procedil jsem skrz zatnuté zuby.
„Tak do toho. Muč mě. Svaž mě. Bij mě a klidně mě předhoď slunci. Nebude to nic oproti tomu, co už jsem zažil,“ zasyčel Alexis a v očích se mu zablesklo. „Jestli chceš vědět, čím jsem otrávil tvého milovaného mazlíčka, tak pojď za mnou do cely. Zůstaň tady se mnou celou noc a já ti za úsvitu pošeptám, do jakého jedu jsem dýku namočil.“
„Nejsem tak pitomý, abych tam za tebou vlezl a ty mě dostal do pasti. Použil bys mě jako svoji vstupenku ven,“ prskl jsem na něj.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny a zase se odvrátil, aby si mohl začít pískat tu debilní melodii.
A tak jsem tady. Sedím na židli vedle mého polomrtvého přítele a doufám, že se z toho nějakým způsobem vyhrabe sám. Doktor se po pár dnech marných pokusů přestal snažit. Vyzkoušel všechno, aby našel lék. Neúspěšně. Ať do Tomova těla pumpoval cokoliv, nezabíralo to. Rána pořád krvácela a zbarvovala do ruda další a další obvazy. Byl jsem si jistý, že Tom stále žije jen kvůli velkým dávkám krve, kterou dostával přímo do žíly.
„Bille,“ oslovil mě někdo a já zvedl hlavu. Byl jsem tak mimo, že jsem ani nezaznamenal příchod mého otce. Nějakou dobu už za mnou posílal své nohsledy a vyžadoval, abych se vrátil na trůn a ke svým královským povinnostem. Jenže mě teď nic nezajímalo míň, než nějaké stupidní královské problémy. Neměl jsem pro co žít.
„Tohohle už bylo dost. Tím, že tady sedíš, mu nepomáháš,“ pronesl tvrdým tónem, při kterém se mi začala vařit krev v žilách. On byl tím, kdo by měl vědět nejlíp, jaké to je přijít o milovaného. „Musíš se vrátit zpátky. Kralování na tebe nepočká.“
„Jsem si jistý, že to zvládáš perfektně i beze mě,“ zamumlal jsem bez většího zájmu.
„Osud celého království je v tvých rukou. Klany se nechtějí setkat se mnou, ale s tebou. Přijal jsi zodpovědnost, tak se seber a jdeme,“ přikázal.
„Děláš si ze mě srandu?“ vykřikl jsem, protože mé sebeovládání začalo selhávat. „Neodejdu odsud, dokud se Tom neprobudí.“
„To může trvat i roky,“ vrátil mi otec přísný tón. „Tvůj lid tě potřebuje hned. Nemůžu tě omlouvat do nekonečna. Zvlášť, když Tom ani není členem královské rodiny.“
Nadechoval jsem se k odpovědi, jenže se stalo něco podivného. Tom stiskl ruku, za kterou jsem ho ještě pořád držel. Ne nějak slabě, že bych si to mohl jen představovat, ale opravdu silně, až to zabolelo. Vzápětí se jeho tělo začalo třást a přístroj zvýšil frekvenci pípání.
„Co se děje?“ přiběhl okamžitě léčitel z vedlejší místnosti.
„Nevím. Najednou se začal třást,“ couvnul jsem, aby k němu mohl přistoupit. Začal kontrolovat přístroje a pak otevřel Tomovi jedno oko, aby mu mohl zkontrolovat zorničky. Ještě dřív, než stihl udělat něco dalšího, se Tom postupně vrátil zpátky do svého strnulého stavu, jako by se ta malá příhoda nestala.
„To je zvláštní,“ zahuhlal si doktor spíš pro sebe a mračil se na přístroje. „Pokud byste zaznamenal cokoliv neobvyklého, okamžitě mi dejte vědět, vaše výsosti.“
„Jistě,“ povzdechl jsem si a znovu se posadil se. Nedokázal jsem v tom vidět, cokoliv nadějného. Byl to prostě jen nějaký záškub. Možná, že už jeho tělo začalo vypovídat službu a tohle byla první předzvěst konce. Bude chladnout, až z něj nezbyde nic než skořápka. Rychle jsem tu představu vypudil z mysli, protože něco takového bych nedokázal unést.
„Takže?“ založil si otec ruce na hrudníku a znovu si mě měřil přísným pohledem.
„Do prdele s tím,“ zasupěl jsem a vstal. Zlostně jsem produpal kolem otce a vyšel na chodbu. Tak tak, že se mnou zvládal držet krok.
„Takže se vracíš k vládnutí?“ sondoval.
„Udělám něco, co jsem měl udělat už dávno,“ štěkl jsem po něm a ignoroval ho. Prohnal jsem se hradem jako vítr a rozrazil dveře do hlavní síně. Všichni seděli u poradního stolu a poplašně vzhlédli.
„Musím s vámi mluvit,“ oznámil jsem jim příkře, a když na mě házeli povýšené pohledy, nevěnoval jsem tomu pozornost. Obzvlášť Marrion se tvářila, jako by kousla do kyselého jablka.
„Co chceš řešit? Máme spousty důležitých věcí na práci,“ mračil se otec, když si sedal na své místo. Vzal jsem do ruky korunu, ale nenasadil jsem si ji a ani jsem se neposadil na trůn.
„Bude to jen krátké,“ ujistil jsem ho. „Chci Toma prohlásit oficiálním partnerem.“
„Teď, když je v kómatu, ho chceš prohlásit oficiálním partnerem? Nevíš, jestli se probudí,“ zabručel otec rozmrzele.
„Až se Tom probudí,“ řekl jsem důrazně, „uspořádáme pořádnou oslavu, ale prohlásit za oficiálního partnera ho můžu hned.“
„To nemůžeš. Musíš k tomu mít duchovního, aby ti požehnal, a pak by taky bylo vhodné, aby byl přítomný i druhý z dvojice,“ vzdoroval mi otec a jeho čelist se zatínala.
„Při Drákulově krvi, která koluje v mých žilách, a při koruně, která mi právem náleží, prohlašuji Toma Trumpera za svého oficiálního partnera.“ Střílel jsem jen tak od boku. Netušil jsem, jestli to bude ve skutečnosti fungovat, ale za pokus to stálo. To, že jsem uspěl, mi prokázal sykot, který se mi ozýval za zády. Z gobelínu, na kterém byla vyobrazena Drákulova krevní linie, a tedy i moje, se začalo kouřit a od mého jména se táhla ohnivá linka a hned za ní se tvořila ozdobným písmenem slova. A ne jen tak obyčejná slova. Bylo to Tomovo jméno.
„No, jak je vidět, duchovního k tomu nepotřebujeme. Tom je od teď můj oficiální partner,“ otočil jsem se zpátky ke shromážděným a aspoň na okamžik mi bylo na srdci lehko. Otec byl ve tváři popelavě šedý a tisknul k sobě čelist tak pevně, až jsem měl strach, že si vyláme zuby.
„Vaše výsosti,“ vzala si slovo Marrion. „Jak nyní hodláte vyřešit otázku nástupnictví? Vy a váš druh nemůžete zplodit potomka.“
Dřív, než jsem se stihl vůbec nadechnout, abych ji poslal do patřičných míst, vstoupila do sálu Sonja.
„S tím bych pravděpodobně mohla pomoct já,“ řekla a plavným krokem došla až k nám.
„Jak bys s tím asi tak chtěla pomoct?“ vyštěkl na ni otec přísně. To bylo poprvé, co jsem ho slyšel mluvit s ní takhle příkře. Otec měl Sonju vždycky rád.
„Jednoduše,“ usmála se a položila si ruku na břicho. Uteklo několik vteřin, než všem došlo, co tím myslí.
„Jsi těhotná?“ vykulil jsem oči, protože to bylo to poslední, co bych čekal. Rozhřešení mého problému s nástupnictvím. Marcus odmítl nástupnictví pro sebe a pro Matiase, ale na další jejich děti se to nevztahuje. Tady leželo řešení. Sonja jej nosila ve svém lůně. Proč mě to nenapadlo dřív?
Klekl jsem před ní a přiložil ucho k jejímu bříšku. „Slyším ho. Slyším, jak mu buší srdíčko,“ oznámil jsem zkoprnělé radě. „Tady máte svého budoucího krále,“ ukázal jsem na Sonju a znovu vstal.
„No vlastně,“ přerušila mě Sonja. „Bude to královna.“
„Ještě lepší,“ zaradoval jsem se. „Pokud mě teď omluvíte, vrátím se zpět ke svému druhovi. Teď, když je už členem královské rodiny, vyhlašuji za něj oficiální smutek. Všechna jednání jsou zrušena do doby, než se probere. Nepřijímám návštěvy. Můžete rozeslat dopisy a všem to oznámit.“
Chystal jsem se vrátit ke své původní činnosti, a to k apatickému zírání na svého přítele, když mě něco napadlo. Přes mlhu, která mi v posledních dnech zatemňovala mozek, jsem nedokázal myslet dost jasně. Jenže teď, když jsem měl Sonju před očima, mi došla jedna věc. A i když mě teď právě zachránila od opravdu velkého problému, cítil jsem, jak se mě zmocňuje vztek, za který mohla právě ona.
„Sonjo, chci s tebou mluvit,“ oznámil jsem jí tak klidně, jak jen mi to můj třesoucí se hlas dovolil. Sonja jen poraženě kývla a následovala mě ven z velké síně. Určitě už tušila, o čem s ní chci mluvit. Tomovu budoucnost možná neviděla, ale rozhodně znala tu moji.
autor: Becs
betaread: J. :o)
to je nádherný
Abh boze!!! Zachrante niekto Toma!!! Pocujete!?! Zachrante ho?? To sa nemoze Bill oficialne kralovsky spytat svojich poddanych ze ci nepoznaju nejaky zakerny jed co skoro zabije (nemozem ani napisat ze zabije, lebo nepripustam si Tomovu smrt) a ze toho kto na nieco pride vyvazi zlatom?? Alebo nejaky iny napad?? Boze….milujem tuto poviedku. Famozna. Dokonala. A Alexisa by som nakrajala na platky. Pomaly a smiala by som sa na yom ako trpi hajzel jeden. Len nech Bill neurobi nejaku hlupost a nenecha sa nim oklamat.
Doufám že najdou způsob jak Toma zachránit toho zmetka Alexe bych vykuchala.
To je najednou tolik informací, až mi z toho jde hlava kolem… Jen prosím, ať něco, cokoliv, pomůže Tomovi!!! Sonja je s tím těhotenstvím hezky zacjránila, ale zajímalo by mě, o čem to s ní Bill chce mluvit. Co provedla, nebo zatajila???
Dúfa, že sa Tom preberie 🙁 mali by toho spratka mučiť, aby vyzradil čím otrávil dýku, možno by sa nakoniec vzdal. Nemôže Sonja a jej muž prehlásiť, že aj ich ďalší potomok sa vzdáva trónu? To by bol prúser, keby si to rozmysleli ako u prvého potomka.
Toma je mi strašně líto. Trošku jsem doufala, že by se to v tomhle díle mohlo rozseknout a Tom byl v pohodě, ale asi to jen tak nebude. Strašně moc mě zajímá, co za jed Alexis použil, když jej léčitel nemůže identifikovat. Ach jo, ať na to přijdou a Toma co nejdříve zachrání! Děsí mě, že Sonja nemůže vidět žádnou Tomovu budoucnost. 🙁 Ale ještě mě napadlo, že to je třeba proto, že by Toma tenhle útok mohl poznamenat a ona třeba nebude schopna už nikdy číst jeho budoucnost, i když by byl živý. Já nevím, začínám si vymýšlet teorie, jen abych se uklidnila, že bude Tom v pořádku. 🙁
A Sonja je nejlepší!!! Vůbec mě nenapadlo, že její další miminko by mohlo mít nárok na trůn. Očekávala jsem, že to bude muset být Billův potomek, když je králem on, ale je perfektní, že to jde takhle! Nejlepší a nejjednodušší řešení! 🙂
Prosím, Becs, zachraň Toma!!!!