Jeho očima 22.

Slyšet Billův hlas bylo cítit se jako doma. Když zpíval spolu s Tomovou kytarou, když Tom hrál spolu s Billovými slovy, bylo to jako svoboda. Když Bill k Tomovi mluvil slovy, která nedávala smysl, nebo která dávala smysl až příliš, bylo to pohodlné a uklidňující. Bill si broukal, když byl šťastný, a otráveně cosi mumlal, když byl naštvaný.

Poté, co byl Bill několik dní tak tichý, poté, co naprosto odmítal mluvit, jen slyšet jeho hlas přinášelo Tomovi pocit, že všechno na světě je v pořádku. Tom měl rád Billův hlas.

Tom se probudil za zvuku Billova hlasu.

Ležel v posteli, oči měl zavřené, napůl spící, a jen poslouchal. Zvedání a klesání tónu Billova hlasu, odmlky a protažené zvuky, zamyšlené broukání.

Ty zvuky nebyly jako to šeptání do Tomova ucha, když spolu sdíleli postel. Nebylo to tak melodické, jako když se Bill pustil do nějaké písně. Čím déle Tom poslouchal, tím více si uvědomoval, že to ani nebyl ten známý tón, který Bill používal, když mluvil s obrazy.

S prudkým otevřením očí se Tom na posteli náhle posadil. Přes dveře od ložnice, přes mezeru, o kterou nebyly dovřené, Tom mohl slyšet Billa mluvit. Nerozeznával slova, ale něco na Billově tónu nebylo úplně správné.

„Bille?“ Zavolal a už vylézal z postele. Bill nezavolal nazpět, neukázal se s úsměvem u Tomových dveří, a Tom se rychle oblékl a šel ho najít.

K Tomově úlevě Bill nepozval do domu žádného cizího člověka. Seděl v kuchyni sám, vlasy už měl vyčesané do lví hřívy a kolem krku měl tlustý řetěz.

Mluvil do telefonu.

„Ano,“ říkal Bill. „Abych vypěstoval kytary, samozřejmě. Tam, kde bydlíte, nemají stromy? To musí být moc smutné.“

Tom zalapal po dechu.

Billovi se okamžitě rozjasnila tvář, když Toma uviděl. „Dobré ráno, Tomi!“ Řekl přímo do telefonu. Tom stál, neschopen slova, a sledoval, jak Bill odpovídá na něco, co mu bylo řečeno. Nakrčil obočí a vypadal trochu ztraceně.

Po chvíli natáhl ruku a nabídl telefon Tomovi. „Ten telefon s tebou chce mluvit.“

Tom telefon z Billovy ruky pomalu převzal. Na displeji bylo jméno jeho matky.

„Tome!“ Mohl slyšet Donnin hlas, aniž by si dal telefon k uchu. „Co to s tím klukem je!“

Tom zavěsil.

„Ten telefon by se měl starat sám o sebe,“ řekl Tom na Billův zvědavý pohled. „Obtěžovala tě?“

Donna za poslední týden volala až otravně často poté, co se setkala s Billem. Vypadalo to, že volá jen proto, aby se ptala na něj, na to, co s ním Tom ´dělá´, jako by snad Tom měl nějakou kontrolu nad tím, co si Bill vybral, že bude dělat.

„Nemyslím si, že mě má ráda,“ řekl Bill. Jeho tón byl ostražitý, nezněl nijak ublíženě. Tom se naježil.

Jeho matka Billa ráda neměla, ne že by na to snad měla nějaké právo. Pořád se ptala, co je s Billem špatně, ptala se, kdo Bill je, ptala se, proč je takový, jaký je, ptala se a ptala.

Tom neměl odpovědi. Dokonce ani nerozuměl otázkám, opravdu.

Odkud Bill přišel, jak se tam dostal, zdálo se, že si Donna myslela, že oni – ona – musí vědět všechno. Tom neměl potřebu něco z toho vědět. On jen potřeboval, aby se tam Bill dostal a aby tam byl pořád.

Donna dokonce mluvila o hledání v nahlášených pohřešovaných osobách.

Tom se zachvěl, natáhl ruku, aby Billa pohladil po hlavě. Ten nápad se mu nelíbil. Pokud by Bill byl hledaná osoba, znamenalo by to, že někomu chyběl. Pokud někomu chyběl, tak ho někdo hledal a chtěl ho zpátky. Bill byl pro Toma a Tom nechtěl, aby Billa kdokoliv jiný dostal zpátky. Tom ho potřeboval. Bill řekl, že je Tomův, a tak to bylo jenom fér. Omluvně přejel prsty po Billově krku. „Omlouvám se, že je taková. Vždycky je taková. Měla by tě mít ráda – jsi úžasný.“

„A krásný,“ souhlasil Bill, zíral do stropu s předstíraným nezájmem. Tomovy rty se zkroutily nahoru. Nemohl nesouhlasit.

Bill udělal snídani. Na kuchyňském stole stály dvě misky s cereáliemi. Když to Tom zkontroloval, kočky, které obvykle čekaly na terase, byly také nakrmené, a radostně se dobývaly do celého desetikilového pytle kočičích granulí, který jim Bill dal.

V Tomově hrudi se zvedla pošetilá vlna lásky. Posadil se ke stolu a lehce nakopl Billův kotník, když se Bill zaměstnával tříděním marshmallows ze svých cereálií do skupinek podle barev. Bill cosi zamumlal a šťouchl do Tomovy nohy svou vlastní.

Uprostřed jejich jídla začal telefon znovu zvonit.

„Sakra,“ zamrmlal Tom. „Nemůže nás nechat na pokoji?“

Bill se za tím zvukem napůl rozrušeně a napůl zvědavě ohlédl. Tom s povzdechem vstal, aby telefon vypojil ze zásuvky, a tím ho umlčel. Pořád mohl slyšet iritující zvonění telefonů z ostatních místností v domě, ze kterých ho svrběla zadní strana krku, otravné a nepohodlné.

Bill tím zvukem vypadal méně rozrušený než jindy, možná proto, že tím byl více rozrušený Tom.

„Proč jsi ten telefon předtím zvedl?“ Zeptal se Tom po chvíli. Nikdy předtím neviděl Billa mluvit do telefonu. Rozhodně nevypadal, že by je měl rád.

„Dělal hluk,“ vysvětlil Bill s plnou pusou modrých a růžových marshmallows. „Ty jsi spal.“

„Protože je brzo. Je moc brzo na to být vzhůru,“ zamračil se Tom. „Proč jsi vůbec byl vzhůru?“ Tomovi v hlavě zabrnělo obavami, nejistota, která se pouze zhoršovala neustálým zvoněním telefonu s Donninými otázkami na druhém konci. Zavrtěl se na své židli a bojoval proti iracionálnímu nutkání držet si Billa tak, jako se Bill dříve držel jeho.

„Je poledne,“ vysvětlil Bill, cvrnknul přitom kousek cereálií, který nebyl marshmallow, na Tomovo čelo.

Tom jednoduše přikývl, protože zatímco Bill se v poslední době držel více odpovídajícího denního rozvrhu, stále měl volnost rozhodnout se, pokud chtěl, jaký je den a kolik je hodin. Pokud Bill chtěl, aby bylo poledne, Tom proti tomu nic neměl.

Pak se podíval na hodiny.

„Oh,“ řekl. „Do prdele. Je poledne.“

***

Tomův šéf nebyl potěšený. Opravdu, Tom nevěděl, proč od něj ten muž očekával více.

Natálie byla ještě méně potěšená z toho, že Tom přišel pozdě, hlavně proto, že musela skutečně obsloužit zákazníka.

„A pak,“ řekla, zamávala prstem Tomovým směrem, aniž by se na něj skutečně podívala, jak měla nos stále zabořený v časopise, „pak řekl, že si objednal bezkofeinové! Bezkofeinové. Kdo si něco takového objednává?“

„Uh huh,“ řekl Tom, a zíral z otevřených dveří kavárny. Obloha dnes byla modrá a čistá. Pokud by Bill dnes šel pronásledovat hvězdy, Tom uvažoval, jak dlouho bude pryč.

Tom byl nervózní bez Billa vedle sebe. Billova přítomnost byla vždycky uklidňující. Když tam nebyl, aby ho uklidnil, Tom si dělal starosti. Nikdy předtím než potkal Billa, si nedělal takové starosti. Než potkal Billa, neměl nikdy co ztratit.

Tom neměl rád Billa pryč ze svého dohledu pro případ, že už by se mu Bill nikdy nevrátil.

Donnin náhlý vstup do jeho života mu nepomáhal. Měla tolik otázek, dusivých očekávání a Tom neměl odpovědi.

Ani si nebyl jistý, co si Bill v poslední době myslel, to jeho podivné naléhání, aby si Tom našel jiného kamaráda.

„Tome,“ řekla Natálie, její tón byl otrávený. „Musela jsem udělat dvě kávy. Dvě. Pro toho stejného chlapa!“

Bill se už dlouho nikde nepotuloval. Neodcházel na delší dobu než jeden den. Měl postel, měl domov, svou kočku schoulenou v koši na prádlo, a Toma čekajícího na něj. Stále pronásledoval hvězdy, stále sedával na střeše, ale vždy se vrátil, pořád byl Tomův.

Tom nevěděl, co by dělal, kdyby se to změnilo.

„Tome!“ Řekla Natálie a plácla ho svým časopisem. „Nadáváme tady na zákazníky.“

„Jo.“ Tom potřásl hlavou, aby z ní vyhnal všechny myšlenky. „Zákazníci. Jo. Zhouba mé existence. Starbucks je dole v ulici. Ne, nemáme umělé sladidlo, ale tam v květináči je hlína.“

Natálie nevypadala nijak ohromeně. Uhladila svůj časopis po jeho srážce s Tomovými vlasy.
„Co je to s tebou? To ani nebylo dostatečně ohnivé.“

Tom vzdychl a zahleděl se na své ruce.

Nějakým způsobem si to Natálie vyložila jako pozvání začít konverzaci o jeho osobním životě.

„Sakra,“ řekla se zazubením. „Je to nějaká holka, že?“

Tom jí věnoval neurčitý pohled. „Ne.“

„Věděla jsem, že to jednou přijde,“ pokračovala Natálie, jak zjevně ´ne´ ve skutečnosti znamenalo ´Ano, zeptej se mě na to!´. Tom si odfrkl, ale Natálie se nenechala zastrašit. „Nedívej se na mě tak, já tyhle věci znám. Kromě toho, tvoje nehty jsou fialové, Kaulitzi. Nalakoval sis je sám, že.“

Tom si prohlédl své ruce. Ta fialová za to stála. Bill byl tak nadšený.

„Drž hubu,“ zamumlal jen napůl vážně, a palcem se dotkl jednoho hladkého, lesklého nehtu.

„Někoho jsi potkal,“ rozesmála se Natálie. „Ty. Jen sotva kdy opouštíš dům. Nejdeš se mnou dokonce ani na oběd!“

Tom zabručel, ale neřekl nic. Koneckonců, byla to pravda.

„Jaká je?“ Zeptala se Natálie, opřela se bokem o pult a projevovala o Toma větší zájem než za celá dva roky, které spolu pracovali, dohromady. „Krásná?“

„Šílená,“ odpověděl Tom, myslel přitom na Billa. Na sezení na střeše s Billem, na snahu vyšplhat na strom a být mezi listy. Na Billa a jeho šarm, jeho tajuplnost, jeho schopnost být zároveň matoucí i uklidňující. „Rozčilující. Matoucí. Magická. Dokonalá.“

„Nikdo není dokonalý,“ nesouhlasila Natálie.

„Bill je.“

Natálie pozvedla obočí. „Bill? Jako to klučičí jméno Bill?“

Tom potřásl hlavou a potlačoval přitom nevěřícný smích. „Věř mi, to je ten nejmenší z mých problémů.“

„Oh.“ Natálie se zamračila a naklonila hlavu. Vypadala, jako by zvažovala, že svůj časopis odloží, ale neudělala to. „Takže co je tedy problém?“

Nad tím Tom občas uvažoval taky.

„Není to průměrný, běžný kluk.“ Bill byl spousty věcí. Průměrnost nebyla jednou z nich.

„Co je s ním špatně?“ Zeptala se Natálie.

Tom si povzdechl.

***

Donna to řekla, Natálie taky. Žádná z nich Billa neznala, ale přesto, zasadilo to Tomovi do hlavy myšlenku a on se jí nedokázal zbavit. Opravdu bylo s Billem něco špatně? Zdálo se, že si to každý myslel. Bill byl jiný. Tomovi se jinakost líbila, nikdy neměl rád normálnost, takže to dávalo smysl. Bill byl speciální, myslel novými způsoby a mluvil v podivných rytmech. Nebylo jednoduché mu rozumět a on sám nerozuměl věcem, kterým většina lidí ano.

Tom Billovi rozuměl. Bill rozuměl jemu. Jen to bylo prostě jiné.

Tom nikdy opravdu nepřemýšlel nad tím, že by bylo s Billem něco špatně, ne tím způsobem, jakým ta slova řekla jeho matka. Myslel si, že Bill je tak trochu blázen, stále si to myslel. Ale něco špatného, jakože by Billovi třeba něco chybělo v hlavě – Tom Billa vždycky viděl jako by měl spíše něčeho až příliš mnoho, než ne dost. Usoudil, že Bill měl hlavu plnou tolika myšlenek a nápadů a slov a písní, že prostě nemohl vždy najít ty správné, a pak byl zmatený nebo se něčím nechal rozptýlit. Tom nikdy nezvažoval, že by tam snad naopak nebyl dostatek myšlenek.

Uvažoval, že jestliže on sám viděl něco odlišného, magického, speciálního, jestli by někdo jiný prostě viděl jen cosi menšího, než byl on sám, něco podprůměrného. Tom sám se cítil mentálně opožděný, když Bill rozuměl tolika věcem, tolika odlišným věcem, a Tom ne. Hvězdy k Tomovi nikdy nemluvily, nemohl vidět stromy rostoucí na zahradě. Jak mohlo být s Billem něco špatně, když všichni ostatní viděli svět jako plochou, nevýraznou šeď, a Bill ho viděl jako skrz kaleidoskop? Pokud taky s někým z nich bylo něco špatně, pokud někomu něco chybělo, něco malého, Tom si pomyslel, že to musel být on. Ale Donniny otázky stále zněly Tomovi v hlavě, její pochyby, hlasitěji a hlasitěji. Proč a kde a jak.

Ta myšlenka přetrvávala.

***

Bill stál pod garážovým světlem a hleděl vzhůru do jeho žluté záře, když Tom přijel.

„Ahoj, světlo,“ pozdravil, když Tom vystoupil z auta. „Ahoj, hvězdy. Ahoj, obloho. Ahoj, příšery a mimozemšťani a krásné zelené listí.“ Bill se natáhl, aby se dotkl listu břečťanu, a Tom se přesunul za něj, omotal ruku kolem Billovy paže, aby upoutal jeho toulavou pozornost.

„Ahoj, Bille.“

Bill zaklonil hlavu. „Ahoj, Tome.“

Na Tomových rtech se objevil úsměv, první od chvíle, kdy Billa viděl naposledy. Billovy oči byly velké a zvědavé ve slábnoucím světle, tancující a šťastné. Nevypadal tak vzdáleně jako obvykle, než se šel někam toulat. Nevypadal, jako by Toma opouštěl. Tom si úlevně oddechl.

„Tys neodešel,“ zamumlal, popadl Billovu ruku a postavil se pod světlo s ním.

„Proč bych měl jít?“ Přemýšlel Bill, oči se mu přesunuly od milovaného listu břečťanu k Tomově tváři. „My někam jdeme?“

Pořád byli ´my´, utěšoval se Tom. Možná Billovo naléhání, aby si udělal dalšího kamaráda, nic nebylo, jen nějaký rozmar.

Bill se na něj nyní usmíval s pohledem, který byl tiše vědoucí, ačkoliv si Tom nebyl jistý, co přesně Bill věděl. S pohoupáním Tomovy ruky ve své Bill pouze řekl: „Neboj se.“

Tom se bál. Bál se a uvažoval. Tom uvažoval, že ať už Bill přišel odkudkoliv, jestli jednoho dne jednoduše dostal toulavou náladu, následoval hvězdy, a nikdy se nevrátil.

Tom uvažoval, jestli někde čekal někdo jako on sám, seděl ve svém chladném domě bez Billa a počítal vteřiny, počítal pavučiny, počítal dešťové kapky. Čekal na Billa.

„Zajímalo by mě, kde jsi byl, víš, než jsi přišel sem,“ řekl Tom, a zastrčil Billovi vlasy za ucho. Bill naklonil hlavu do Tomova doteku a vydával tiché zvuky jako předoucí kočka. Neřekl nic a Tom ani nic nečekal. Ale když Tom svou ruku odtáhl, Bill se setkal s jeho očima.

„Byl jsem někde jinde,“ řekl, naklonil se k Tomovi, nejspíš doufal, že Tom svůj dotek zase vrátí. „Teď jsem tady.“

Měla by to být dostatečně dobrá odpověď. Bývala. Bill byl tady, s Tomem, a mělo by to tak stačit. Tomovou hlavou se ozývaly Donniny otázky, všechny ty zvláštní věci, kterým nerozuměl.

„Tomi,“ Bill mu zaťukal na paži, aby upoutal jeho pozornost. Díval se na Toma s upřímnýma, otevřenýma očima. „Teď jsem tady.“

„Já vím, že jsi,“ řekl Tom. „Já jen nevím, kde jsi byl předtím.“

Bill vzdychl. Vypadal zcela nezaujatý Tomem a jeho starostmi. Obrátil svou pozornost zpátky k břečťanu a šeptal mu jakési konspirační věci. Tom si byl jistý, že tam někde zaslechl svoje jméno, pravděpodobně doprovázené Billovým protočením očí.

Se zavrtěním hlavy Tom zatahal za Billovu ruku. „Pojďme dovnitř. Který film chceš vidět dneska?“

„Oh,“ řekl Bill, aniž by se odvrátil od břečťanu. „Já nemůžu.“

Tom zamrkal. „Nemůžeš co?“

„Ano,“ souhlasil Bill.

To se nezměnilo, konstatoval v duchu Tom. Bill byl stále tak frustrující, matoucí a tajuplný jako vždy. Tom k němu však stále cítil bláhovou láskyplnost, k tomu, jaký Bill byl, i když mu v hlavě stále přetrvávaly otázky.

„Stejně pojďme dovnitř,“ řekl, položil ruku na Billova záda, aby jej odvedl od rostlin, do kterých se až trochu příliš zamiloval.

Bill se nechal poslušně vést, ale když se dostali ke vstupním dveřím, na místě se zastavil.

„Já nemůžu být v domě,“ řekl Bill, vypadal bojácně. „Telefon bude naštvaný.“

„Telefon,“ zopakoval Tom. „Ty už jsi zase zvedl telefon?“

„Budeme kamarádi,“ řekl Bill, zněl si tím tak jistý, dokonce i když jej ten telefon očividně vykopnul z domu.

Tomova matka jej vykopla z domu.

Tom zasténal. „Ach bože, Bille,“ řekl a oběma rukama uchopil Billovu tvář. „Musíme si promluvit o tom, jak pořád mluvíš s mou matkou, to prostě není dobré. Je to čarodějnice, pamatuješ?“

Kdyby si Tom sám mohl pamatovat, že Donna byla čarodějnice, věci by byly o hodně jednodušší.

„Mohla by být hodná čarodějnice,“ trval na svém Bill, stále takový optimista. Přitulil se k Tomově dlani na své tváři a Tom poodstoupil.

„Není hodná,“ řekl. Oheň uvnitř něj tiše doutnal. Neměl od ní očekávat něco víc, ale přesto, přesto Tom nenáviděl myšlenku, jak se Donna dostává k Billovi, jak se dostává do Billovy blízkosti.

Kolem nich zavál chladný vítr a Bill se zachvěl. Neměl boty a v malém, černém tílku měl holá ramena. Tom odolával nutkání přitáhnout si Billa do hřejivého objetí, a namísto toho jej vzal za ruku a znovu jej táhl ke dveřím.

Bill vypadal nejistě. „To není můj dům. Ten telefon říkal, já myslím, že to není… My jsme se ztratili, Tomi?“

Tomovi se zkroutil žaludek, pocítil chlad a závrať. Občas uvažoval, jestli Bill byl ztracený.

Dokonce i kdyby ano, pořád byl doma.

„Tohle je tvůj dům,“ řekl mu Tom pevně a otevřel dveře. V hale bylo rozsvícené světlo a hřejivě je vítalo jako kontrast k venkovní tmě. „Tvůj domov. Vždycky bude tvůj, a nikdo nemá právo tě z něho vykopnout. Patříš sem, se mnou, okay?“

Ať už se Tom o Billa jakkoliv bál a přemýšlel o něm, věděl, že tohle bude vždycky pravda.

S podivnou váhavostí Bill vzal Toma za ruku. Nechal se převést přes práh a Tom mu stiskl prsty s vědomím, že tohle bylo správné, pokud nic jiného. „Nevím, odkud jsi přišel, ale vím, že patříš sem.“

autor: Želatýnka