autor: Becs
„Ty jsi věděla, že se to stane. Proč jsi mě nevarovala dřív? Jak už je to dlouho, co víš, že se tohle všechno stane?“ rozkřičel jsem se na Sonju, jakmile se za námi zavřely dveře jedné z knihoven hned vedle velké síně. Čekal jsem různé odpovědi, ale to, co řekla, mi naprosto vyrazilo dech.
„Poprvé jsem tu vizi měla, ještě když jsme byli v Londýně,“ přiznala a zavřela oči, protože očekávala můj křik.
„V Londýně?“ vydechl jsem. „Už několik měsíců víš, že Tom umře, a nechávala sis to pro sebe? Dokonce jsi mě do toho vztahu popostrkovala. Řeklas mi, že mám Tomovi dovolit proměnu a proč vlastně? Aby mohl teď umřít?“ Cítil jsem horké slzy vzteku, jak se mi derou skrz víčka. Proč mě nenapadlo se jí na tohle zeptat hned ten večer, kdy Alexis Toma napadl? Měl jsem o něj takový strach, že všechno ostatní šlo stranou. Teď, když mě otec vytrhl z apatie, potřeboval jsem odpovědi.
„Já jsem nevěděla s jistotou, že je to Tom. A ani, kdy přesně se to stane,“ dostávala ze sebe ztěžka Sonja. „Věděla jsem jen, že se to musí stát.“
„Že se to musí stát? A proč? Pro nějaké vyšší dobro nebo co?“ rozhodil jsem rukama, protože mi to celé přišlo naprosto absurdní.
„Kdyby se to nestalo, utrpělo by tím království. Nestaly by se jiné věci,“ mlžila.
„Obětovala jsi Toma pro království? Co jsi vlastně zač?“ prsknul jsem na ni nenávistně. V žilách mi koloval čirý vztek.
„Kdyby se to nestalo,“ nadechla se, než pokračovala „království by na tom bylo špatně a ty bys nakonec zemřel.“
„Takže jsi rozhodla, že to místo mě bude Tom.“
„Sakra, Bille, já přece o ničem nerozhodla. Jen tu budoucnost vidím. Nerozhoduju o ní,“ našla v sobě Sonja kousek vzdoru.
„Okamžitě mi teď povíš všechno, co víš. Každý nepatrný záchvěv budoucnosti, který jsi o Tomovi viděla. Rozumíš mi? Jinak tě nechám zavřít do cely vedle Alexise,“ namířil jsem na ni výhružně prst.
„To bys neudělal,“ zhrozila se.
„Tom leží na posteli a já nevím jistě, jestli z ní někdy vstane. Nezkoušej teď zjistit, čeho jsem nebo nejsem schopný,“ varoval jsem ji.
Sonja přešla k oknu a zahleděla se na zataženou oblohu, pak si povzdychla a otočila se ke mně.
„Víš, proč Marcus odmítl korunu?“ začala nečekanou otázkou.
„Protože je to zbabělec,“ pokrčil jsem ledabyle rameny, jakože je to přece nad slunce jasné.
„Marcus odmítl korunu, protože jsem ho o to požádala,“ přiznala a mně málem upadla čelist na podlahu. „Tolik toužil stát se králem, ale nebyl by v tom dobrý. Já ho miluju, ale víš, jaký je. Je líný a nechává problémy, aby se vyřešily za něj. Není průbojný jako ty a váš otec by si z něj brzy udělal loutku. Vládla by Drákulova krev, ale zákony by prosazoval tvůj otec. Viděla jsem království, kterému vládnul Marcus, a nebylo šťastné. Pak mě napadlo ho požádat, aby se kralování vzdal a ta vize se začala měnit.“
Poodešla dál do místnosti a šaty jí jemně šustily. Svým způsobem mě ten zvuk konejšil. Připomínal mi šťastnější doby.
„Uviděla jsem na trůnu tebe a obraz se změnil. Všichni byli šťastní. Klany sjednocené a nezuřila žádná válka. Věř mi nebo ne, ale tohle pro mě bylo stokrát lepší, než být královnou. Jenže ty jsi váhal a čas od času se mi ta budoucnost před očima rozpíjela. Znovu zavládnul chaos,“ pokračovala a oči neupírala na nic konkrétního. Spíš jako by se soustředila na nějaké vzdálené vize.
„A pak sis domů přivedl Toma. Neviděla jsem ho přicházet a hrozně mě to zmátlo, proto jsem tě ten první den varovala. Jenže pak se obrazy vrátily. To dokonalé království bylo na dosah ruky a já tak nějak tušila, že toho Tom musí být součástí. Že bez něj to nikdy nebude. Víš, že moje vize nejsou vždy úplné. Většinou jsou to jen útržky, ale čím víc času s námi Tom strávil, tím jsem si byla jistější, že do tvého života patří. Proto jsem ti řekla, ať mu proměnu dovolíš. Bylo to pro dobro všech.“
„Pro dobro všech? A co Tomovo dobro? Myslela jsi na něj, když jsi viděla to báječné království?“ osopil jsem se na ni, protože jen tu sedět a poslouchat, jak vykládá o dokonalém místě pro upíry, mi rvalo uši.
„Jistě, že jsem myslela i na jeho dobro,“ zamračila se. „Moc dobře víš, jak mám Toma ráda. Ta vidina, kdy leží v kaluži krve, přišla tu noc, co se proměnil. Nechápala jsem to. Proč by někdo ubližoval Tomovi a proč bylo tak důležité, aby se to stalo?“
„To mi řekni ty,“ štěkl jsem po ní.
„To kvůli tobě, Bille,“ otočila ke mně tu svou krásnou tvář a já v ní viděl jen lítost a bolest. „Stáváš se pro království podobnou hrozbou, jakou by byl Marcus. I když si to nepřipouštíš, pořád se držíš starých zvyků a nevzdoruješ otci, tak jak bys měl. Ty sám nevládneš. Necháváš jiné, aby to dělali za tebe.“
„Takže proto musí Tom ležet v kómatu? Protože nevzdoruju otci?“ zakroutil jsem hlavou.
„Bille, tys byl vždycky rozmazlené, arogantní princátko a od té doby, co jsi na trůnu, vidím, jak v tobě tahle vlastnost bují,“ pokračovala, jako bych ji ani nepřerušil. „Neohlížíš se na city ostatních. Máš dojem, že to, co děláš, je nejdůležitější, a omlouváš si to tím, že je to nutné. Neplníš sliby, které jsi dal. Ztratil jsi veškerou pokoru.“
„Takže teď mě budeš ještě urážet?“ vstal jsem a vykročil k ní.
„Zastav se na chvilku a přemýšlej o tom. Je tohle všechno skutečně tak, jak sis to přál? Když sis představoval, že budeš vládnout, viděl jsi tohle? Nekonečné vysedávání v hlavní síni a tlachání s klany o ničem?“
„Je snad potřeba je sjednotit,“ rozhodil jsem rukama.
„Je potřeba to tak protahovat? Nestala se z toho pro tebe výmluva, abys nemusel řešit jiné věci? Abys opravdu začal vládnout? Prosazovat svoje názory?“ mhouřila na mě oči. „Tvrdil jsi, kolik věcí chceš změnit, ale zatím jen sedíš za stolem a k ničemu se nemáš. Tom čekal věčnost, než jsi ho přijal za svého. Nemluvě o bandě kluků, kteří se schovávají v Londýně. Tys zatím ještě nezačal vládnout. Papouškuješ, co káže rada. Zasekl ses, Bille, a jsi moc pyšný na to, abys to přiznal.“
„A proto Alexis bodnul Toma?“ zakroutil jsem pochybovačně hlavou. V hlavě mi hučelo ze všech jejích slov a nechtěl jsem si připustit, že by něco z toho mohla být pravda.
„Cestičky osudu jsou někdy podivné,“ pokývala hlavou a uhladila si šaty. „Já vím, že to teď bolí a je to nepochopitelné, ale jsem si jistá, že se to děje z nějakého důvodu. A i když Tomovu budoucnost nevidím, pořád vidím záblesky té tvoji. Vidím, že se usmíváš. Vidím, že jsi hrdý na to, co jsi s královstvím udělal. Tahle budoucnost se mi začala odvíjet před očima ve chvíli, kdy si Tom vytrhl dýku z těla.“
„Pokud Tom zemře, už se nikdy usmívat nebudu,“ pronesl jsem temně a každé slovo jsem myslel smrtelně vážně. „Jestli se z kómatu neprobere, vzdám se koruny. Nechci být králem, když u toho on nebude.“
„Pak je jen jediný člověk, který ti s tím může pomoct,“ upřela na mě své fialkové oči a mně došlo, co chce, abych udělal.
„Co když mi nebude chtít pomoct?“ zašeptal jsem.
„Miluje tě. Nakonec se ti podaří ho přesvědčit,“ řekla s takovou jistotou, že jsem jí to uvěřil. Neptal jsem se, jestli tuhle budoucnost viděla. Nechtěl jsem vědět, co se stane.
Tentokrát jsem se do sklepení nehnal tak jako poprvé. Sestupoval jsem klidně a s rozvahou. Krátce jsem promluvil s Gustavem o tom, jaký režim teď Alexis má.
„Dáváme mu minimální množství krve, takže je dost zesláblý,“ řekl a tvářil se podezřívavě. „Vaše výsosti, nechystáte se jít opravdu dovnitř, že ne?“
„Chystám. Jakmile budu vevnitř, stáhni všechny stráže. Nebude se mnou chtít mluvit, pokud nás budete poslouchat,“ nařídil jsem mu. U zdi jsem vzal prázdné vědro a napustil do něj vodu.
Alexis ležel úplně stejně, jako když jsem ho navštívil minule a tvářil se, jako že zažívá nejlepší dny svého života. Nejradši bych mu ten pitomý úšklebek smazal pěstí, jenže teď bylo nutné víc než kdy dřív, abych se pořádně ovládal.
„Donesl jsi mi dárek?“ nadhodil, aniž by ke mně vzhlédl. Kývl jsem na Gustava, který právě zamykal mříž, a pak jsem postavil vědro vedle Alexisovy improvizované postele. Sám jsem se posadil na betonovou lavici naproti němu.
„Myslel jsem, že se budeš chtít trochu umýt,“ pokynul jsem rukou k vědru.
„Takhle se ti nelíbím?“ zašklebil se na mě, ale přece jen se posadil, aby si mohl nabrat plné dlaně vody a umýt si obličej. Voda se začala zbarvovat do temně rudé a já jen znechucené odvrátil oči. Nechtěl jsem vědět, komu patří všechna ta krev, kterou ze sebe smýval. Poposedl jsem, protože mě beton tlačil, ale jinak se ani nehnul.
„No? Nezačneš se vyptávat, čím jsem otrávil tu dýku?“ povytáhl Alexis obočí a posunul se na lůžku až úplně dozadu, aby se mohl opřít zády o zeď. Byl jsem rád, že nás dělí dostatečný prostor. I když si ze sebe většinu špíny smyl, temné stíny pod očima tak snadno zmizet nemohly.
„Řekls mi, že mi to povíš sám, když tu s tebou strávím noc. Takže jsem tady,“ pokrčil jsem prostě rameny a úporně se snažil nepodívat se na něj přímo. Z jeho šíleného úsměvu mi běhal mráz po zádech.
„Věříš mi, že to udělám?“ provokoval dál.
„Jsi ledacos, ale jako lhář mi nepřipadáš, takže budu věřit v tvé lepší já,“ pronesl jsem tak mile, jak jen mi to můj ztuhlý obličej dovoloval.
„Chybíš mi,“ zašeptal, ale i tak se to celou rozlehlo. „Ve vězení mě drželo na živu jen to, že tě zase uvidím.“
„Kdybys nemučil všechny ty lidi, nikdy ses do toho vězení nemusel dostat,“ odvětil jsem prostě, ale třas ve svém hlase jsem nedokázal potlačit.
„Jen nedorozumění,“ odmávl to Alexis bezstarostně a skenoval mě svýma šílenýma očima. Jeho pohled mi byl krajně nepříjemný, ale snažil jsem se být naprosto klidný. Nedat na sobě znát ani špetku nepohodlí. Kdyby jen tušil, jak moc se mi hnusí. Uběhlo několik minut, kdy ani jeden z nás neřekl ani slovo. Takhle by to bylo nejlepší. Celou noc společně promlčet, jenže mi bylo jasné, že si Alexis jen utřiďuje myšlenky.
„Pamatuješ na to léto, co jsme se poznali?“ nadhodil nakonec. „Noci byly tak horké a žhavé. Přijeli jste s rodinou z Londýna na letní prázdniny, abyste se s Marcusem přiučili něco o tom, jak to chodí na hradě.“
„Vzpomínám si,“ odkašlal jsem si. Nejradši bych na něj začal ječet, že mě jeho vzpomínky nezajímají, že nemám nejmenší chuť se vracet k největší chybě svého života.
„Byl jsi pochopitelně starší než já, protože jsem byl jen obyčejný člověk, ale i tak jsme si hned padli do oka. Utíkal jsi kvůli mně z hradu a toulali jsme se spolu v lese,“ pokračoval ve vzpomínání. „Když jsem se sem vracel, dokonce jsem našel ten strom, kam jsi vyryl naše jména. Když jste odjeli zpátky do Londýna, myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím a lámalo mi to srdce.“
Nereagoval jsem a jen hleděl do prázdna.
„Jenže ty ses pak vrátil, aby ses mohl učit tady na hradě,“ dodal a čekal, až mu to potvrdím.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Protože jsi mě chtěl mít na blízku, že ano?“ zpovídal mě, i když odpověď moc dobře znal. „Přísahám, že když jsem pak byl plnoletý a tys mě konečně mohl proměnit, byla to ta nejšťastnější noc mého života. Když jsme začali chodit do školy spolu, myslel jsem si, že už nás čekají jen krásné věci.“
„Jo, to já taky,“ odsekl jsem kousavě. Držet neutrální masku mi dělalo čím dál větší problém.
„Jenže pak zemřela tvoje matka a ty ses změnil,“ obvinil mě.
Stiskl jsem zuby a nereagoval. Nechtěl jsem se s ním hádat. Nechtěl jsem s ním řešit jeho šílené domněnky a pokřivené závěry. To je práce pro nějakého cvokaře, protože šílence, jako je on, jen stěží někdo přesvědčí.
„Ale já to napravil, Bille, napravil. Zabil jsem je. Dostali, co si zasloužili. Teď už můžeš přestat truchlit. Můžeš být zase jako dřív,“ posunul se na kraj lavice a kulil na mě oči, jako by mi to chtěl vsugerovat do hlavy.
„Alexisi, to už je všechno dávno. To, žes je zabil, nic nezměnilo. Ona je pořád mrtvá,“ řekl jsem mu a na okamžik mě sevřel strach. Možná vážně nebyl dobrý nápad nechat se tu s ním zavřít. Jestli mu cvakne, rozsápe mě na kusy. Vypije mou krev, aby mě měl navždy u sebe.
„Ale ty jsi to chtěl,“ zatřepal zmateně hlavou. „Chtěl jsi je zabít a já to udělal za tebe.“
„To už je teď jedno,“ pokoušel jsem se ho uklidnit a pokud možno odvést jeho myšlenky někam jinak. Rozrušený byl ještě nebezpečnější.
„Chtěl bych být zase s tebou,“ pronesl tak zmučeným tónem, že mi ho bylo skoro líto. Oči měl úplně skelné a spodní ret červený z toho, jak si ho kousal.
„Nemůžu s tebou být po tom, co jsi udělal Tomovi,“ poposedl jsem a propletl si prsty, aby nebylo vidět, jak hrozivě se mi třesou ruce.
„A kdybych to napravil?“ narovnal se rovně jako svíčka. „Když ti řeknu, čím jsem ho otrávil, tak to zase budeme jen ty já?“ Bylo znát, že je celé jeho tělo naplněno nadějí. Vypadal jako malý kluk o narozeninovém dni.
„Možná, že ano. Pokud mi řekneš, čím jsi ho otrávil, požádám radu o shovívavost. Nenechám tě zase odvézt do vězení a budeš moct žít zase tady na hradě,“ na moment jsem se zarazil, protože jsem se bál, jestli jsem to nepřepískl. Byl tak naivní, že mi tohle věřil? Jeho nadějeplný pohled však neubral na intenzitě, takže mi to sežral i s navijákem.
„Přísaháš?“
„Přísahám,“ potvrdil jsem mu.
„Na hrob své matky?“ přitvrdil.
Dělalo se mi špatně od žaludku, když jsem musel vypustit z pusy tak nestydatou lež, ale přikývl jsem: „Na hrob své matky.“
„Je to krvemor,“ sypal ze sebe rychle. „Krvemor.“
„Dobře. Já to teď zajdu říct léčiteli, a pak hned začnu pracovat na tvém propuštění,“ vstal jsem a přivolal Gustava, kterému se očividně ulevilo, že jsem z toho vyvázl živý. Vzal jsem s sebou i vědro s vodou, aby Alexise nenapadly žádné kraviny, a postavil ho venku u zdi cely.
Když za mnou Gustav zase zamykal, Alexis vstal a přitiskl se na mříže. „Vyženeš ho, že jo? Až se uzdraví? Vyženeš ho a budeme zase spolu.“
Chvilku mi trvalo, než jsem se otočil zpátky k němu. Všechnu nechuť, kterou jsem kvůli němu potlačoval, jsem náhle pustil na svobodu. „Tom je mým právoplatným druhem a strávím s ním zbytek života. Ty, naproti tomu, strávíš zbytek svého života ve vězení. V nejhnusnější a nejpřísněji střežené cele,“ prskl jsem po něm.
„Tys mě obelhal,“ zašeptal a oči se mu zúžily. „Však počkej, ty se sem vrátíš a ještě budeš škemrat,“ pronesl zlověstně a rty se mu zkřivily do zlého úšklebku.
„Nemyslím si,“ vrátil jsem mu, na nic nečekal a hnal se zpátky na ošetřovnu ke svému druhovi.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Nevím, jestli se to zase neobrátí ve špatné… přeji si, aby Tom byl v pořádku a Bill, aby začal pořádně napravovat situaci s klany… děkuji moc
Konecne si to Bill uvedomil. Ze co je zle. Ze co on robi zle. Bolo to naozaj hnusne ze takto Alexisa oklamal. Ja viem, je to zmrd hnusny odporny, ale ja som taka citlivka. No kazdopadne sa obavam toho co Alexis povedal. Ta liecba nebude asi taka jednoducha ako si predstavujem. Je mi smutno ked je Tom takyto bezvladny.
Mám takový pocit, že když už se Bill rozhodl Alexisovi lhát, tak v tom měl ještě nějakou dobu pokračovat, a ne mu to hned vmést zpátky do obličeje! Co když ho Alexis jen zkoušel a neřekl mu pravý jed? V tm případě už z něj teď správnou odpověď nedostane… ch jo 🙁 Ale Sonja u mě zabodovala. Měl jsem strach z toho, co tají, že je to něco špatného, ale vůbec jí to nemám za zlé a se vším s ní souhasím!
Alex asi neřekl Billovi pravdu to bude ještě zajímavé.
Co ak Alexis klamal tiez 🙁 Bill mal este pockat a hrat tuto hru az kym sa nepotvrdi,ze jed bol krvomor.
Ja rikam porad, byt Sonja drakulova krev, je po problemech. Jay ale ted se budou dit veci kdyz Billovi konecne pripomnela KDO ma moc.
Naprosto souhlasím se Zuzu, protože po Alexisových slovech mám jednoduše pocit, že Billovi s jedem zalhal a jen jej zkoušel. Také si myslím, že to Bill neměl prozrazovat tak rychle. Nevím, nemám z toho moc dobrý pocit, ale i přes to doufám, že se Toma povede zachránit. Nemám ale ponětí, jestli je Alexis fakt tak zaslepený Billem, že by neprokoukl jeho lež…Fakt těžko říct, ale prostě budu doufat v to nejlepší!
No a Sonja je prostě nejlepší! ♥ Mám ji ohromně ráda a rozhodně si nemyslím, že by to všechno byla její vina. Ostatně jak sama podotkla, ona jen vidí budoucnost a kolikrát ji moc nemůže ovlivnit. Ostatně to byla ona, kdo dal Tomovi šanci na přežití tím, že se začalo jedna rychle na její pokyn.
Moc děkuji za skvělou povídku! ♥