autor: Emilia
Ve čtvrti byl běžný okolní ruch. Projížděla auta, lidé procházeli na chodníku a povídali si. Nedělo se nic zvláštního. Tom ožil až ve chvíli, kdy venku zaburácel silný zvuk motoru. Zvedl se z podlahy, kde celou dobu spočíval, a podíval se přes žaluzie z okna. Nebyl to nikdo jiný než jeho ďábelský kytarista. Rychle přeběhl do koupelny, chrstl si na obličej studenou vodu, aby mu splaskl otok kolem zarudlých ubrečených očí. Osušil se a než vylezl z pokoje, věnoval si ještě jeden pohled v zrcadle. ‚Lepší to nebude.‘ Pomyslel si. Popadl první mikinu, která mu přišla pod ruku, a tryskem seběhl schody. Skoro se na posledních dvou přerazil. Nazul si tenisky, na nichž se neobtěžoval zavazovat tkaničky, a vyběhl ven. Kytarista právě sesedl z motorky a sundával si helmu, když před ním Tom škobrtl o rozvázanou tkaničku a spadl přímo na něj. Starší muž ho pohotově zachytil do náruče.
„Neříkal jsem ti, že s rozvázanejma tkaničkama choděj jenom profíci?“ Ušklíbl se Bill a pomohl mu najít stabilitu.
„Jo, neuvědomil jsem si, že i na tenhle druh věcí je potřeba talent.“ Podotkl Tom, ale od kytaristy se neodtáhl. Pověsil se mu kolem krku a vdechl jeho vůni. V dlaních pevně stiskl límec jeho kožené bundy. „Jsem tak rád, že tě vidím.“ Zamumlal Tom.
„To vidím.“ Uchechtl se kytarista a volnou rukou ho objal kolem pasu. V té druhé stále třímal svoji helmu.
„Odvez mě odsud pryč.“ Řekl Tom, když se od kytaristy odtáhl a vrhl na něj prosebný pohled ublížené laňky.
„A kam by si vaše veličenstvo přálo?“ Zeptal se Bill s pozvednutým obočím.
„Někam, kde se můžu dotknout hvězd.“ Tom se mírně pousmál a vyskočil si na motorku.
„Fajn.“ Pokrčil Bill rameny, jako by to nebyl vůbec žádný problém, a také nasedl na motorku.
Když ji nastartoval a Tom ucítil, jak mu ta síla vrní mezi stehny, cítil se o něco líp. Uvnitř ho zaplavil známý komfortní pocit a v žaludku se mu rozlilo teplo. Jakmile se rozjeli, připadal si jako v jiném světě. Obloha již byla trochu zčernalá, protože se začínalo stmívat. Tom měl rád všechny ty pouliční lampy, co lemovaly cestu. V rychlosti, v jaké jeli, se světlo rozmazávalo a vytvářelo tak optický klam. Tvořilo světelnou dráhu, po které uháněli vstříc novým zítřkům a neznámým dobrodružstvím. Tom si přál, aby tahle cesta nikdy neskončila. Aby mohli takhle uhánět rovnou za nosem navždy. V realitě ale každá cesta někde začínala a někde končila… I ta jejich. Na místě, kam přijeli, moc pouličních lamp nesvítilo. Tom mžoural kolem sebe do tmy, když slézal z motorky, a uvědomil si, že to tady poznává. Byla to stará budova továrny, kam ho Bill už jednou vzal. Tenkrát to však bylo za bílého dne.
„To je tvoje přemýšlecí místo.“ Podotkl Tom, když se rozešli k budově.
„Můžu ti ho občas půjčit.“ Mrkl na něj kytarista a Tom to v té temnotě sotva zahlédl. Párkrát po cestě zakopl o kamínky, co se mu připletly pod nohy. Kytarista ho pevně chytil za ruku a přitáhl si ho k sobě.
„Proboha, Panenko, ty neumíš chodit ani se zavázanejma botama.“ Popíchl Toma. Tomu to ale vůbec nevadilo, protože se tetelil z toho, že se drží za ruce. Pevně mu ji stiskl, čímž dal najevo, že se jí rozhodně nechystá pustit, dokud to nebude nutné.
„Na to musíš mít taky zvláštní talent.“ Řekl důležitě Tom. Kytarista jen s úšklebkem zakroutil hlavou. Když dorazili k žebříku, Bill se pokusil vymanit svoji ruku z Tomova sevření, ale ten mu ji nepustil.
„Budeš mě muset pustit, protože tímhle stylem se nám moc dobře nepoleze.“ Ušklíbl se starší muž. I v té tmě mohl vidět, jak na něj Tom kulil oči nevinného dítěte, kterému se právě chystali vzít zmrzlinu. S protestem ve tváři jeho ruku nakonec propustil ze svého železného sevření.
„Lez první, budu tě radši jistit.“ Uchechtl se kytarista.
„Je to studený.“ Usykl Tom, když se dotknul železného žebříku.
„Já tě nahoře zahřeju.“ Vydechl mu kytarista do ucha a Tomovi naskočila husí kůže. ‚Na něco je ta tma přece jenom dobrá.‘ Pomyslel si, jak se mu do tváří začínalo nalévat teplo při představě způsobu Billova zahřívání. Kytarista se o jeho rozehřátí přičinil už nyní a stačila mu k tomu pouhá slova. Tom byl nahoře tak rychle, že se tomu podivil sám. Cítil za sebou kytaristovy pohyby, a kdyby se s lezením zdržoval a musel to vydržet ještě chvíli, nejspíš by odpadl. Najednou se zarazil, jak se rozhlédl kolem sebe. Mohl vidět skoro celé město a všechna jeho světýlka.
„To je nádhera.“ Vydechl. Trochu se ochladilo a od pusy mu šla bílá pára. Kytarista mezitím došel za něj, uchopil mu hlavu do dlaní a zvedl mu ji směrem k obloze. Nebyla ještě kompletně posetá hvězdami, ale pár se jich už začínalo objevovat.
„Chtěl ses dotknout hvězd, ne?“ Zopakoval Tomovo předchozí přání. Tom se o něj opřel a chvíli takhle stáli, než se otřásl. Kytarista si s úšklebkem rozepnul svoji bundu a přehodil mu ji přes ramena. Tom překvapeně zamrkal.
„Tobě nebude zima?“
„Kdybych se ještě chvíli díval na to, jak se třepeš, tak by možná začala být.“ Utrousil a zamířil k okraji budovy, kde si sedl. Tom se do bundy s vděkem zachumlal. Byla mu na rukávech značně velká, protože neměl tak vypracované paže jako kytarista. Voněla po Billovi, benzínu a kůži. Tom si blaženě povzdechl a přišoural se vedle kytaristy.
„Já zapomněl na to, že ti v žilách koluje benzín místo krve.“ Zavtipkoval Tom a posadil se vedle něj. Kytarista se jen ušklíbl a potáhl ze své elektronické cigarety.
„Posledně ses bál k tomu okraji jen přiblížit, a teď si tu dobrovolně sedáš?“ Pozvedl obočí Bill.
„Chtěl jsi mě shodit ze střechy.“ Odfrkl si Tom.
„Znáš mě, jsem nenapravitelnej romantik.“ Podotkl starší muž s úšklebkem.
„To je pravda.“ Zasmál se Tom.
Chvíli seděli v tichu a pozorovali tu nádheru před sebou. Ani jednomu z nich ticho mezi nimi nepřišlo trapné.
„Lituješ toho někdy?“ Zeptal se najednou Tom.
„Čeho?“ Otočil se na něj kytarista s otazníky v očích.
„Že ses se mnou tenkrát v tom baru pustil do řeči.“ Vydechl Tom. Připadal si trochu hloupě, že se na tohle ptal, ale už ho ta otázka víckrát napadla. Kytarista se podíval do dáli a vydechl kouř nosem.
„Nikdy ničeho nelituju.“ Odpověděl.
„Nikdy?“
„Snažím se žít tak, aby ne. Litovat můžeš věcí, na který jsi nikdy neměl koule je udělat.“ Pokrčil kytarista rameny. Tom pomalu posunul svoji dlaň na hřbet kytaristovy ruky a propletl s ním prsty.
„To je dobré životní motto. Taky bych se ho měl držet.“ Řekl hned chytře Tom.
„Tak mi hlavně nerozdrť prsty, ještě je budu potřebovat.“ Bill zachytil mezi zuby svou kuličku v jazyku a provokativně zahýbal obočím. Tom ho druhou rukou šťouchl do ramene.
„Panebože, ty prostě nemůžeš být aspoň na chvíli slušný, že ne?“ Kroutil Tom hlavou, když si představil, na co všechno by je kytarista mohl potřebovat. Na rtech mu ovšem stejně pohrával úsměv.
„Ne, je to nuda.“ Odvětil okamžitě Bill. „Navíc ty nechceš, abych byl slušný, jen se to snažíš sám sobě namluvit.“ Zaprovokoval kytarista, přitáhl si ho a olízl mu ret. Tom přivřel oči.
„Víš, co je na tom to nejhorší?“ Zašeptal Tom, jako by tam snad nebyli sami a mohl je někdo slyšet.
„Co?“ Čekal Bill na odpověď.
„Že máš nejspíš pravdu.“ Vypustil ze sebe Tom a kytarista s úšklebkem zrušil mezeru mezi nimi. Jejich rty se spolu hravě objímaly. Bill skousl Tomovi ret a vkradl se mu svým jazykem dovnitř. Tom vypustil z hlavy veškeré tíživé myšlenky a ztrácel se v tomhle okamžiku. Cítil se tak lehce, jak jeho mozek nebyl schopný zpracovávat nic jiného, než to, co se právě odehrávalo. Měl pocit, že s Billem mohl zapomenout na všechno. Měl tu schopnost, že kdykoli se nacházel v jeho přítomnosti, jako mávnutím kouzelného proutku se mu vše vypařilo z hlavy.
„Přál bych si, abychom tu mohli zůstat navždy.“ Zašeptal Tom, když se od sebe na malou škvírku odtáhli. Kytarista se Tomovi zahleděl do očí, a potom se s povzdechem odtáhl úplně. Jeho ruku ovšem nepustil. Pohrával si s jeho hubenými prsty.
„Nic není věčný.“ Řekl neurčitě. „Měl bych ti něco říct, Panenko.“ Začal najednou.
„Co se děje?“ Tom se zarazil. Udělal něco špatně? Řekl něco nevhodného? Možná by se měl kontrolovat s těmi svými přehnanými projevy náklonnosti. Byl to přeci jenom Bill. Věděl, že ho tím svým způsobem uvádí do rozpaků, jestli se to tak dalo nazvat, protože měl pocit, že to snad ani nejde. Většinou uváděl do rozpaků kytarista jeho nebo ostatní lidi. „Promiň, jestli jsem řekl něco, co ti vadí…“ Začal se Tom o překot omlouvat, ale kytarista mu přiložil prst na rty.
„S tebou to nemá nic společnýho.“ Bill ho vyvedl z omylu.
„Tak co je to?“ Tom byl zmatený.
„Musím odjet.“ Zachraptěl kytarista tiše. Předpokládal, že vypustit tahle slova z pusy, bude mnohem jednodušší, než se to v tuto chvíli zdálo být. Rozum se srdcem se o ně přetahovali, a tak lezla ven těžce.
„Dobře. A kam? Jestli mi to teda chceš říct? A na jak dlouho? Nevadí mi to, budu na tebe čekat, až se vrátíš. Doufám, že si budeme moct aspoň psát.“ Tom si oddechl a spustil na kytaristu salvu zvědavých otázek. Znal Billa, prostě se na jednom místě nezdržel dlouho a Tom ho musel akceptovat takového, jaký byl. Nemohl mu viset na noze jako koule, to by mohlo staršího muže po čase otrávit.
„Už se nevrátím.“ Bill přerušil Tomovo švitoření a ten najednou ztichl, jako když utne. Chvíli opařeně seděl, než začal otvírat ústa a snažil se zformovat nějaká slova.
„Jak… myslím tím… ty se… já tomu nerozumím.“ Tom nesouvisle mumlal a krčil u toho nos, jak se snažil dát si dohromady význam toho, co kytarista právě vypustil z pusy. Ten si nahlas povzdechl.
„Je to složitý. Nemůžu ti nic říct, ale musím se odsud ztratit kvůli hodně špatnejm lidem, kteří po mně jdou. Hlavně se nevyptávej, odpovědi nemůžeš dostat, i kdybych ti je chtěl dát. Už tak jsem řekl až dost. Není to okay pro tvoji bezpečnost, čím míň víš, tím líp.“ Bill nikdy nikomu nemusel nic vysvětlovat a ospravedlňovat svoje jednání. Když chtěl, tak se sebral a jel neznámo kam a nikomu do toho nic nebylo. Jenže s Panenkou to bylo jiné. Tom mu věřil, měl ho rád… miloval ho… jak se jednou odvážil vyslovit se ze svých citů nahlas. Naservíroval se mu na stříbrném podnose a nežádal za to nic na oplátku. Tak jak měl teď vysvětlit jedinému člověku, na kterém mu kdy takhle záleželo, že musí prásknout do bot? Že tu musí za sebou všechno nechat, nastartovat svoji motorovou krásku a odjet na ní bez ohlížení a výčitek? Tentokrát to bohužel nepůjde ani bez jednoho. A co hůř, nebudou sami. Bolest a žal se k nim velice ochotni rádi přidají.
„A co tvoje bezpečnost?“ Vyhrkl Tom s chvějící se čelistí. Snažil se zhluboka dýchat a potlačit slzy, které se mu draly do očí.
„Budu v pohodě. A hlavně mi tu nebreč, nebo tě z tý střechy vážně shodím.“ Řekl kytarista trhaně. Přiložil Tomovi dlaň na tvář a setřel palcem slzu, která protrhla zábrany a kutálela se po Tomově líci dolů. „Nevidím tě rád smutnýho.“
Tom se od toho doteku otočil do strany.
„Tak to máš smůlu, ty mizero jeden mizerný, jak si myslíš, že se mám cítit já?“ Tom na něj vykřikl a pěstičkami mu vrážel do hrudi. Kytarista mu chytil ruce a snažil se ho k sobě přitáhnout. Tom nějakou dobu bojoval, ale za moment to vzdal. Cítil se tak slabý. Nechal se přitáhnout do objetí, stiskl pevně kytaristovu bundu a vzlykal mu do hrudi.
„Pojedu s tebou.“ Vypadlo z Toma ubrečeně, když se po chvíli odtáhl. Zanechal na tričku staršího muže mokré stopy.
„To nejde a ty to víš. Jsme oba z úplně jiných světů, Panenko. Ty zůstaneš doma, doděláš si školu a budeš vydělávat obrovskou škváru. Budeš mít nóbl dům, zahradu a psa. Najdeš si slušnýho manžílka a budete spolu žít šťastně až do smrti. A možná i potom.“
„Ale já chci být jenom s tebou.“ Zaštkal Tom a vzdoroval nejvíce pravděpodobné realitě, kterou mu právě Bill nastínil.
„Podívej se na mě, Panenko. Vždyť mě znáš. Já ani nevím, co bude zítra, natož za 10 let. Žiju z minuty na minutu, jednou nohou v kriminále s chlupatýma a zubatou za zadkem. Já nikdy nebudu žít spořádanej život, nikdy si nenajdu normální fachu, protože víš, že mám problém s autoritama a pravidlama, což je dost podstatný. Nechci mít nalajnovanej život a nebudu ti klečet u nohou jako poslušný psík, víš, že jsem zběhlej podvraťák. A to ani přesto, že mě máš jako jedinej člověk na světě ochočenýho. Nemůžeš změnit to, kdo jsem. Ani já sám ne.“ V kytaristových slovech byla slyšet naléhavost. Tom se na něj otočil a podíval se mu do očí.
„Nikdy jsem nechtěl, aby ses kvůli mně měnil. To jaký jsi, je v první řadě důvod, proč tě miluju. Jo, budeš muset překousnout, že jsem to řekl, tak to prostě je.“ Tom do kytaristy šťouchnul a ten se mírně ušklíbl. Tom věděl, že když mu kytarista řekl, že ho má ochočeného, že mu tím v podstatě svým vlastním způsobem vyznal city.
„Vždyť nic neříkám.“ Utrousil a přitáhl si Toma k sobě. Ten mu zabořil nos do krku a nasál jeho vůni.
„Už víš, kam pojedeš?“ Zeptal se Tom, i když tušil, jakou dostane odpověď.
„Rovnou za nosem.“ Ušklíbl se kytarista.
„Ozveš se mi někdy?“ Padla další otázka. Tom si nebyl jistý, jestli na ni chce znát odpověď. Hrozilo totiž, že to nebude ta, kterou by chtěl slyšet.
„Nebudu ti nic slibovat.“ Řekl neurčitě kytarista.
„To jsi nedělal nikdy. Což je asi důvod, proč jsi mě nikdy nezklamal.“ Tom se musel pousmát. Byla to pravda. Pro kytaristu měly sliby svoji váhu, a proto nikdy nikomu zásadně nic nesliboval.
„Pokusím se, okay?“ To bylo všechno, co mohl kytarista nabídnout, a Tom to s vděkem přijal. Nechtěl po něm nemožné.
„S tím se spokojím.“
Seděli tam v objetí noci ještě dlouho a snažili se z té chvilky, co jim zbývala, vytěžit co nejvíc. Tom strávil u Billa noc, a přestože věděli, že tohle je sbohem, ani jeden z nich neměl myšlenky na žádné intimnosti. Jen leželi v objetí a užívali si přítomnost toho druhého. Tom si přivlastnil jednu z kytaristových košil a pomyslel si, že ji nikdy nevypere, aby mohl stále vdechovat jeho vůni. Tom si slíbil, že neusne ani na sekundu, aby nepromarnil zbývající čas, který s kytaristou mohl trávit. Jenže teplo vycházející z pevného těla staršího muže a pravidelný tlukot jeho srdce ho ukolébaly ke spánku. Vzbudili se skoro v poledne. Tom měl na telefonu spoustu zmeškaných hovorů od otce i Adušky. Ani jednomu z nich nedal vědět, kde bude, ale Adelaide si to dokázala vydedukovat sama poté, co zjistila, že není u Erica. Napsal pouze stručnou zprávu, že je u kamaráda a nic mu není. Tom nechtěl, aby nastal okamžik, kdy ho bude muset kytarista odvézt domů, ale věděl, že to nemůže prodlužovat věčně. Zdálo se mu to jako mžik, kdy seděl na kytaristově buracející krásce s vědomím, že na ní jede pravděpodobně naposledy.
„Jsme tu.“ Řekl kytarista, když zastavil před Tomovým domem a slezl z motorky.
„Jo.“ Pípl Tom a cítil, jak se mu tvoří knedlík v krku.
„Varuju tě, Panenko, žádný slzy, nebo na ti na ten tvůj malej pěknej zadek naplácám tak, že si týden nesedneš.“ Pohrozil mu kytarista a Tom se musel uchechtnout.
„Nic ti neslibuju.“ Vrátil mu protestně Tom, ale zamrkal v pokusu odvrátit katastrofu. Nebyl by to totiž vodopád slz, ale rovnou tsunami, co by se vyřinulo ven, kdyby s tím začal.
„Uvidím tě ještě někdy?“ Zeptal se Tom se smutkem v očích kytaristy.
„Když to tak osud bude chtít, Panenko.“ Odpověděl tajemně Bill. Řekl mu to, když se potkali. Tom si pamatoval každé jeho slovo. Tom ho pevně objal.
„Dávej na sebe pozor.“ Chvíli se takhle objímali, než se Tom odtáhl. „Měl bys už jet, protože jestli tady zůstaneš ještě chvíli, tak už tě nepustím.“ Tom popotáhl a otřel si nos. Kytarista zašátral do vnitřní kapsy na své kožené bundě a vytáhl složený pomačkaný papír.
„Pro mě? Co je to?“ Tom byl překvapený.
„Uvidíš. Otevři to, až budeš chtít, abych ti byl blíž.“ Kytarista si po těchhle slovech nejistě promnul krk. Tom se koukal na papír v ruce, jako by mu starší muž dal něco naprosto posvátného, a opatrně ho schoval do kapsy košile, kterou mu odcizil. Měl ji na sobě pod svojí mikinou. Chytil se kytaristy za předloktí, stoupnul si na špičky a přiblížil se k němu pro polibek. Ten bez váhání mezeru mezi nimi zrušil. V tom jediném posledním polibku bylo tolik citu, vášně, bolesti, žalu a něhy, jako nikdy předtím. Byl to mix všech pocitů, které v sobě oba chovali a snažili se si je beze slov předat.
„Nebudu ti říkat sbohem, protože budu doufat, že tě nevidím naposledy.“ Vyřknul Tom a bolestivě přivřel oči.
„Nikdy to nebude sbohem, Panenko. To, co máme, nám už nikdo nemůže vzít, a vzdálenost mezi námi to nezmění.“ Vydechl mu kytarista na rty a Tomovi se zatočila hlava. Byla to ta nejhezčí a nejsentimentálnější věc, co mu kdy řekl. Poté nasedl na motorku a bez ohlédnutí se rozjel. Tom ho pozoroval, dokud nezmizel v dáli. Cítil se, jako by si bral kus jeho sebou. Prostě si sem jednoho dne přifrčel na svojí pekelné mašině a převrátil mu tím celý svět naruby. Připadal si tak trochu jako Alenka v říši divů. Bylo velmi těžké se po tom všem vracet zpátky do všední reality, kde nebyli mizející kocouři, mluvící králíci a housenky s dýmkou.
Sáhl do kapsy pro pomačkaný papír, který si tam před chvílí strčil. Bill mu přeci řekl, aby ho rozbalil, když mu bude chtít být nejblíž, ne? To bylo hned ve chvíli, kdy se mu ztratil z dohledu. Opatrně ho rozbalil a začetl se do kostrbatého písma, typického pro kytaristu.
Mohu se nabourat do tvého života?
Můžeš spravit moji duši?
Můžeš mi dnes v noci zlomit srdce?
půjč mi svá křídla,
vyměním je za svět
za všechno, co mě drží,
vyměním je dnes večer,
za všechno, co mám.
Vyprávěj mi všechny ty lži,
udělej to tak, ať v to věřím.
Lámeš chladno, když mluvíš,
každým svým nádechem mě zachraňuješ,
uvidíme se znovu, někdy…
jen šedé zdi a žádné světlo,
nemohu se zde najít,
nepoznávám sám sebe,
přijď a dostaň mě odsud,
dám za to všechno.
a my jsme, my jsme
jen dva z nich
a padáme skrze nebe.
Můžu tě naplnit svojí prázdnotou dnes v noci?
Můžu držet tvoji ruku,
zatímco proklouzneme do světla?
Protože andělé padají dolů
a my jsme, my jsme
pouze dvě poškozené duše.
Byl to text písně, kterou pro něho napsal. Tom nyní nemohl zabránit slzám, i kdyby sebevíc bojoval. Nebyly to ovšem slzy smutku, ale slzy štěstí. Bill mu kus jeho samotného vzal, ale taky mu zanechal něco ze sebe. Něco, co mu zůstane navždy. Měl pravdu, když mu řekl, že už jim nikdo nevezme to, co měli. Mohl se schovat ve svém srdci na místo, které patřilo jenom kytaristovi, a znovu se na všechno, co spolu prožili, podívat. Bolelo to, ale všechno mělo svoji cenu, obzvlášť když upsal svou duši Ďáblu. Bez váhání by to ale udělal znovu…
Po asi 6 letech se povídka zdárně dočkala svého konce. Moc se omlouvám všem, kteří jí kdy četli, za to, že mi to trvalo tak dlouho, a doufám, že to čekání za to stálo. Dokopala jsem se k tomu nejenom kvůli povídce samotné, ale také kvůli vám čtenářům. Sama mám rozečtené dle mého úžasné povídky na THF, u kterých si myslím, že se už konce bohužel nedočkají, takže vím, jaký je to pocit. Nezaslouží si to jak charaktery z povídky, tak hlavně čtenáři. Moc vám děkuji za veškerou podporu a komentáře, kterými jste mě během psaní provázeli. Byl to pro mě obrovský motor pokračovat dál. Cením si každého jednoho písmene i slova. Budu ráda, když mi na konci uděláte shrnutí, jak na vás povídka po celou dobu působila, co se vám líbilo či nelíbilo, případně pokud máte ohledně povídky nějaké nejasnosti, ráda vám je vysvětlím. Děkuji všem, mějte se krásně twincesťáčči! Em 🙂
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 33
Tohle byla pro mě osobně ta nejhezčí povídka. Mrzí mě,že je konec. Je mi smutno,že tahle povídka neměla typický konec ,,žili spolu šťastní až do smrti" Pro mě osobně bude tahle povídka a zvlášť pan Ďábelský Top 💝
Nééé 😭😭😭 Je fakt, že v jednu chvílu už jsem se začala bát, že to skončí nějakou tragédií, a ono to vlastně skončilo nádherně smutně… Ale tak, že se teď cítím přesně jako Tom a chce se mi brečet…
Povídku jsem myslím nečetla od začátku, ale dostala jsem se k ní až později a dočítala ji zpětně, ale i tak mi chyběla a doufala jsem, že se dočkám jejího dokončení, protože, přesně jak píšeš, i já marně vyhlížím na THF několik povídek, u kterých bych dala všechno za to, aby je autorky dopsaly…
Strašně moc se mi tady líbilo to jejich prohození rolí, to moc často nebývá, a tohohle ďábelského Billa jsem si naprosto zamilovala a bude mi chybět, a je mi líto i Toma, takže je mi z toho vlastně smutno dvojnásob…. 😢
Uvažovala jsi nad tím, ze bys, možná, někdy…. napsala pokračování? O dospělém Tomovi, který vyráží do světa, aby našel svého Ďábla…? To by bylo úžasné….
[2]:taky se priklanim k pokračování .. moc prosím tohle je moje srdcovka 💕
Když jsem uviděla slovo konec, dostala jsem menší šok.. 😀 Povídku jsem během těch let měla moc ráda, nevadilo mi čekat na další díly, protože jsem vždycky byla nadšená, když se nový díl objevil.. Bill a Tom tu měli báječně vykreslené charaktery, moc se mi líbila ta chemie mezi nimi… Odted nechci žádný andílky, ale stejně jako Tom jsem upsala duši ďáblu.. 😀 Konec mě trochu zamrzel, proto bych se chtěla autorky zeptat, jestli ten nádherně smutný konec byl plánován od začátku.. a přikláním se i výše k Zuzu a Evce jestli by byla možná druhá řada, jak se Bill a Tom znovu potkají.. 🙂
Ja som sice tuto poviedku necitala celych 6 rokov. 🙂 ale zamilovala som si Panenku a aj Dabla. Ten ich vztah….to ako si Tom Billa uplne ziskal. To ich prve stretnutie. Vsetko. Som rada ze si tuto poviedku dokoncila. Neskoncila sice HappyEndom. Je to skor taky otvoreny koniec na pokracovanie. 🙂 kazdopadne dakujem velmi pekne za krasnu poviedku
Prosím prosím prosím! Nemůžeš to takhle nechat! Tahle povídka si zaslouží epilog 😔😔😔 me to úplně lamalo srdce, když mu ďábel řekl ze odjíždí 😭😭😩😩😩
Někde, hluboko v koutku svého srdéčka, jsem trochu doufala, že to bude mít "pohádkový" konec, i když moje protivě racionální JÁ vědělo, že tak to určitě nebude.
Ale povídka to byla krásná a já ti za ni moc děkuji. Opravdu jsem si nevinného andílka Toma a ďábelského Billa nesmírně užívala.
Zahrám sa teraz na moju 3 ročnú sestru.:Neeeeee 😢😭😭😭😭😭! Prooooč? Mňa bavilo až veľmi čítať"nekonečnú poviedku". Čakala som nejaký wou koniec ale nie takýto typ. No nevadí. Ale by som si prosila pokračovanie😢 prooooskooooo!
Jaaaj a takmer som zabudla! Díki za poviedku je jedna z najlepších aké som čítala.
P.S.Bolo ich veeeeeľaaaaaa
Čekala jsem konec takový nešťastný a zoufalí ale tenhle byl nádherný pokračko by se mi také líbilo.********************
Všem vám moc chci poděkovat za komentáře! Jsem ráda, že přestože trvalo, než jsem povídku zdárně dokončila, mnozí z vás zůstali věrnými čtenáři nebo se přidali noví 🙂 Moc mě těší, že vám povídka přirostla k srdci stejně jako mě.
Co se týče konce, musím napsat, že bez něho by vlastně celá povídka nikdy nevznikla. Uhánějící Bill na motorce vstříc neznámým zítřkům s Tomem za sebou, který sice byl smutný z Ďáblova odjezdu, ale chápal proč to tak musí být a cítil se přesto šťastně, protože měl možnost si někoho takového vpustit do života. Rozhodně toho nelitoval ani napříč bolesti, kterou cítil, když Billa sledoval odjíždět. A nikde není psáno, že se už nikdy nesetkají, osud bývá někdy opravdu nevyzpytatelný 🙂 Přesně tato představa, myšlenka, problesknutí, nápad či jak tomu chcete říkat, mi projel v hlavě a na jeho základě jsem vystavěla a vymyslela celý příběh. Takže ano, konec byl určen již od začátku.
Ať už píši jakoukoli povídku, snažím se jí v rámci možností a daného příběhu dát ten nejvíc nejreálnější konec, který připadá v úvahu. Nejsem fanouškem přehnaně dramatických konců a naopak happy endů za každou cenu.
Co se týče pokračování…když jsem začala povídku psát, nic takového nebylo v plánu. Jenže pak, když jsem dopisovala konec, bylo pro mě těžké příběh opouštět, takže jsem v zápalu zkonstruovala téměř celý děj druhé řady a vymyslela i název 😀 😀 Nakonec jsem se ale rozhodla se do toho nepouštět. Mám k tomu svoje důvody, co se povídky týčou. A také jsem se teď chtěla věnovat v psaní jiným věcem, které mám rozdělané. Nicméně jak se říká nikdy neříkej nikdy. Nechci ovšem nic slibovat, v tomhle jsem jako Ďábel, slibům se vyhýbám na sto honů 3:)
Ahoooooj Em! Doufam, ze se jeste prijdes podivat a muj komentar si precist, vicemene bohuzel z TWC blogu jsem se vzdalila a ctu hodne na THF, ale diky tve povidce jsem se vratila! Proto jsem nekomentovala predchozi dily, zhoukla jsem vcera a dneska asi 20 kapitol 😀 takze si nemyslim, ze bys je jeste kontrolovala vsechny xD anyway…. je to CWTD byla jednou z nejkvalitnejsich a nejpropracovanejsich povidek tady, tedy alespon podle meho nazoru. Uz od zacatku si to brala velmi vazne a to se mi libilo. Ten konec me pomalu dohnal k slzam, myslela jsem, ze jsem to ja kdo je mistr na otevrene konce 😀 ale evidentne se hodne mylim! To preci takhle nejde!!!!!! Nemuzes to ukoncit takhleeeeee! Jsem zvedava, jak to dopadlo se Stanz a s Benem a s Ericem. Tohle si zada sequel aspon tridilnou! Omg predstava CWTD po patnacti letech treba, tvl to by me asi kleplo <3 vermi, ze tuhle povidku jsem mela hodne rada a urcite se k ni jeste vratim! Tleskam!!!!
Tak můj oblíbený ďábelský příběh skončil… Musím říct, že nekontroluju twc blog zas tak často, a když jsem nenašla povídku v rozepsaných, skutečně jsem se vyděsila, že už nebude. A pak mě napadlo jít do dokončených a hele, překvapení!
Tak jsem si přečetla naráz posledních deset dílků a smekám! Musela jsem si počkat hezkou řádku let, než jsem se dočkala konce, ale stálo to za to. Tohle postavení rolí, kdy ze Bill ten drsňák a Tom něžný kvítek, nebývá moc časté; o to víc se mi líbí.
Možná by pokračování všechno pokazilo, jak to tak s pokračováními někdy bývá, ale i přes to riziko bych ho strašně moc chtěla, protože tahle povídka se mi zažrala do kůže jako máloco.
Bože jak je to mozne, ze u tehle povídky neni muj komentar???????? Vzdyt uz jsem ji cetla 2x sakra!!!!!!!!!!!!!!! Inu vezmu to hodne strucne, ale o to výstižněji:
T H E B E S T O F E V E R
💔❤️💔❤️💔❤️💔❤️💔❤️💔❤️💔❤️