Vampire sunrise II 23.

„Krvemor,“ vykřikl jsem na léčitele, jakmile jsem rozrazil dveře ošetřovny. Překvapeně vzhlédl od Tomova zápěstí, pravděpodobně mu zrovna měřil tep. Na druhé straně postele seděla Sonja a držela Toma za ruku, tak jak jsem to v posledních dnech dělal já. Přesto všechno, co mi řekla, jsem jí byl vděčný, že ho tu nenechala samotného a hlídala ho místo mě. „Otrávil ho krvemorem,“ zopakoval jsem, když léčitel nijak nereagoval.

„Toho jsem se bál,“ povzdechl si a položil Tomovu ruku zpátky na postel.

„Co tím myslíte? Říkal jste, že když budete vědět, co ho otrávilo, dokážete ho vyléčit,“ udělal jsem tři kroky vpřed a výhružně sevřel ruce v pěst. Jestli mi teď řekne, že tohle léčit neumí, vymlátím mu všechny zuby.

„Ano, dokážu ho vyléčit. Jenže krvemor je dost specifický druh jedu. Jednou jeho složkou je něčí krev, a pokud chci vytvořit protilátku, potřebuju kapku krve právě toho člověka, jenž byl v původní substanci.“

„To může být ale kdokoliv,“ zašeptala Sonja.

„Ano, to bohužel může. Krvemor je opravdu záludný. Je tak prastarý, že dnes už ho skoro nikdo neumí připravit. Vynalezli ho alchymisté, když tady ještě vládl Drákula..“

„Ten výklad si můžete odpustit,“ skočil jsem mu do toho, až sebou polekaně škubl.

„Jistě. Omlouvám se, vaše výsosti,“ poklonil se a odešel pryč.

„Kurva, kurva, kurva,“ nadával jsem a začal pochodovat v kruzích po pokoji. „Ten zmetek to věděl. Ten zkurvený zmetek věděl, že blafuju, a tak si nechal pojistku. Tohle je jeho zkurvená pojistka.“ Cítil jsem, jak ztrácím nervy. Zajel jsem si rukama do vlasů a zatahal za ně. Zabolelo to, ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. „Je to v prdeli. Teď už není cesty ven.“

„Bille,“ oslovila mě Sonja, ale já ji ignoroval. Pořád jsem si produpával cestu do svého vlastního šílenství. „Bille,“ řekla o poznání hlasitěji.

„Co je?“ vykřikl jsem, ale hned mi došlo, proč mě volá. Tom už se zase celý třásl a přístroje za jeho hlavou pípaly.

„Myslím, že pořád čte emoce. Když se vztekáš, rozrušuje to i jeho,“ vysvětlila a začala ho hladit po paži. Její síla okamžitě utišila jeho tělo a za okamžik i protivné přístroje. Přistoupil jsem k němu a vzal ho za volnou ruku. Nevydržel jsem stát a svezl se na kolena. Hlavu jsem si položil na jeho hrudník a začal nezadržitelně plakat.

„Nevím, co mám dělat. Zklamal jsem ho,“ dostával jsem ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. „Byl jsem idiot a on to za mě odnesl.“ Propadal jsem se čím dál víc do zoufalství.

„Pšš,“ pokusila se mě Sonja chytnout, ale já se ji vyškubl.

Nezasloužil jsem si úlevu ve formě její moci. Zasloužil jsem si takhle trpět. Trvalo mi dlouhých pár minut, než jsem se zvládl dát do kupy. Léčitel i jeho asistentka měli dost rozumu na to, aby nevycházeli ze svého pokoje.

„Půjdu znovu za Alexisem. Musí být něco, co ho přinutí říct mi pravdu,“ dostal jsem ze sebe, když se mi podařilo trochu se sebrat. Měl jsem dojem, že mi na hrudníku stojí minimálně transylvánský valach, protože jsem se skoro nemohl nadechnout.

„Dobře,“ kývla Sonja, ale víc se k tomu nevyjadřovala. Na klidu mi to moc nepřidalo, ale jinou volbu jsem neměl.

Třikrát jsem se zhluboka nadechl, než jsem začal sestupovat do sklepení. Ignoroval jsem zdvižené obočí všech stráží a Gustavovy dotazy jsem odmávl rukou. Alexis ještě pořád okouněl u mříže a culil se tak, že se mu div neroztrhla pusa.

„Jsi zpátky rychle,“ popíchl mě. „Není to ani půlhodina.“

„Řekni mi, čí krev jsi použil,“ přikázal jsem mu unaveně. Měl jsem dojem, že jsem za dnešek prožil snad sto životů. Nedostatek spánku a citové vytížení ze mě dělaly chodící mrtvolu.

„Popros,“ vystrčil Alexis bradu.

„Prosím,“ přistoupil jsem mu na jeho stupidní hru. Místo odpovědi se Alexis rozchechtal a odvrávoral dál to tmy cely. „Alexisi, jestli v tobě zbyla aspoň špetka soucitu, lidskosti nebo čehokoliv dobrého, prosím tě, řekni mi, čí krev jsi použil. Svou vlastní?“ opřel jsem se předloktími o mříž a na ty pak položil hlavu.

„To by bylo moc jednoduché, Billy,“ vysmíval se mi.

„Jo, to by bylo,“ přikývl jsem a vyschlýma očima si prohlížel špinavou podlahu. „Co chceš za to, že mi to řekneš?“

„To, co chci, mi dát nemůžeš, dokud je ten tvůj mazlíček naživu,“ odpověděl mi zpěvavým hláskem. Dostal jsem se ve své hlavě tak daleko, že jsem vážně zvažoval, že se Toma zřeknu a začnu žít s tímhle šílencem.

Je nakonec tohle jediná cesta ven? Vzdát se Toma, abych ho mohl zachránit? Odstoupil jsem od mříže a udělal tři kroky dozadu, až jsem narazil na kamennou zeď. Mlčky jsem civěl před sebe a přemýšlel. Sonja už nevidí Toma po mém boku. Možná to je proto, že tam zkrátka není. Budu muset žít bez něj. Odvolám prohlášení o tom, že je můj partner. Až to budu mít úředně, řeknu to Alexisovi. Možná by to mohl brát jako vstřícný krok a pak mi prozradil, čí krev použil. Zatímco mně se vařil mozek, Alexis přistoupil znovu k mřížím a sledoval mě pobaveným pohledem.

Otevřel jsem pusu, že mu vyložím svůj plán, když mi zrak padl na vědro, ve kterém se umyl. Někdo už z něj stihl vylít vodu, ale na dně pořád zůstával centimetr rudé vody. Zarazil jsem se a zamračil. Léčitel říkal, že stačí kapka krve. Možná že Alexis zabil více lidí, ale všechna jejich krev mu ulpěla v ústech a na obličeji. Je možné, že by krev, kterou potřebuju, byla právě v tomhle vědru?

Alexis si všiml, kam se dívám, a jeho výraz se zachmuřil. To pro mě bylo znamením, že se mé myšlenky rozhodně ubírají dobrým směrem.

„Ne, to ne,“ zakroutil hlavou a zalomcoval mřížemi. „Ne, to ne,“ zopakoval hlasitěji.

„Možná, že tě k tomu nakonec nebudu potřebovat, co?“ vrhl jsem se po vědru a bez ohlédnutí pospíchal pryč.

„Ne, ne, ne,“ doléhal za mnou jeho vřískot a s každým dalším jeho „Ne,“ mé srdce naplňovala další a další naděje.

Léčitele jsem rychle obeznámil se situací a ten jen kývl a vědro si ode mě převzal. Neřekl, že to vyjde, ale ani se netvářil nijak pohřebně. O půlhodiny později už vyšel ven s lahvičkou a jakousi houbičkou. Se Sonjou jsme se stáhli k nohám Tomovy postele, abychom mu nechali prostor na práci.

Muž mu vysvlékl košili a sundal obvazy. Odhalil tak ošklivou ránu, od které se táhly fialovošedé žilky. Pořád z ní ještě vytékala krev, teď už spíš černá než rudá. Musel jsem se hodně snažit, abych neodvrátil pohled. Sonja tak pevnou vůli neměla a otočila se zády. Vklouzla rukou do mé, aby mi dala najevo svou podporu.

Léčitel pracoval tiše a nijak své počínání nekomentoval. Potíral Tomovu ránu houbičkou a tvář měl stáhnutou soustředěním. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, řekl: „Hojí se to.“

„Takže to zabralo?“ vyhrkl jsem.

„Řekl bych, že ano. Podívejte,“ vybídl mě. A skutečně. Tomova pokožka už zase byla sněhobílá a po ráně zůstal jen jeden tmavší flek, který se také rychle ztrácel. „Ano, rozhodně v té směsi byla i krev, která byla obsažená v jedu.“

„Kdy se probere?“ chtěl jsem vědět.

„To nevím. Může ještě nějakou dobu trvat, než se jed zcela vyplaví,“ poučil mě, zatímco vlil pár kapek Tomovi i do úst. Pak už odpojil hadičku, která mému příteli pumpovala do těla krev. „Bude to dobré,“ ujistil mě, poplácal po rameni a odešel.

„Bude to dobré,“ zopakovala po něm Sonja a usmála se na mě. Jenže já měl pořád nějak problém tomu uvěřit. Prošel jsem si takovým peklem, že jsem nechtěl doufat, dokud neuvidím Toma otevřít oči.

„Vidíš teď už jeho budoucnost?“ dostal jsem ze sebe skrz knedlík v krku a podíval se jí do očí.

Sonja se kousla do rtu a pak zakroutila hlavou. Povzdechl jsem si a přisedl si na své obvyklé místo.

„Rád bych s ním byl o samotě,“ požádal jsem Sonju a ta bez řečí odešla.

Zdál se mi podivný sen. Seděl jsem na trůně a všude kolem bylo plno lidí. Vypadlo to jako nějaká oslava, jenže nehrála žádná hudba a hosté se hýbali podivně trhaně, jako to dělají lidé v kýčovitých filmem o zombících. Snažil jsem se někoho z nich poznat, ale byli to samí cizinci. Uvědomil jsem si, že mě koruna na hlavě nějak tlačí a pokusil jsem si ji sundat, jenže to nešlo. Čím víc jsem s ní zápasil, tím víc se zmenšovala a tlačila mi na hlavu. Jistě mi brzo rozdrtí mozek a já umřu. Začal jsem křičet, ale nikdo mi nevěnoval nejmenší pozornost. Lidé pořád tančili ten svůj podivný mrtvolný tanec a nikdo si nevšiml, jak zápasím s korunou a že mě jistojistě brzy zabije. A pak to zničehonic všechno přestalo. Hlavu jsem měl už zase volnou a vlasy se mi proplétal teplý vítr. Po pár chvílích jsem si uvědomil, že to není vítr, ale něčí prsty, a že už dávno nespím.

„Pššt, byl to jen zlý sen,“ ozval se ze tmy ten nejsladší hlas, jaký jsem znal. Ošetřovnu zahalovala tma, protože rolety byly na den zatažené a nikdo se neobtěžoval obnovit vyhořelé svíčky.

„Tome,“ zašeptal jsem, protože jsem se potřeboval ujistit, že si se mnou jen nehraje moje podvědomí.

„Pojď ke mně,“ přikázal mi a já ho víc než rád poslechl. Vklouzl jsem k němu na lůžko a zaplavila mě vlna úlevy, když mě Tom objal svými pažemi. Měl jsem co dělat, abych se nerozvzlykal jako malá holka, i tak jsem ale nedokázal zabránit slzám, které se mi draly skrz víčka.

„Neboj se. Už jsem v pořádku,“ šeptal mi do vlasů, kam mi následně vtiskl pár polibků.

„Tolik jsem se o tebe bál,“ přiznal jsem a nosem nasával jeho čistou vůni. Tiskl jsem se k němu, jako by to byl jen další sen a já se z něj mohl znovu probudit.

„Já vím, že ano. Ale teď už jsem v pořádku. Zachránil jsi mě,“ špitl a překulil se na bok, aby si mě mohl přitáhnout do náručí.

„Jak to víš?“ odtáhl jsem se, abych se mu podíval do obličeje, ale viděl jsem jen chabý obrys.

„Všechno jsem cítil,“ potvrdil Sonjinu původní teorii, že dokázal pořád číst emoce, i když byl v kómatu. „Později si musíme promluvit,“ dodal.

„O čem?“ zamračil jsem se, přestože to nemohl vidět.

„Později. Potřebuješ se prospat, jinak omdlíš,“ přikázal mi a znovu si mě důrazně přitiskl do náruče, abych mu už nevzdoroval.

„Hrozně moc tě miluju,“ zamumlal jsem mu do hrudníku. Měl jsem nutkavou potřebu mu to říct, protože se mě začínala zmocňovat obava, že po tom všem, co se stalo, se mnou už nebude Tom chtít být. Choval jsem se k němu hrozně a téměř ho vystavil smrti. „Prohlásil jsem tě za oficiálního partnera.“

„Vím to. Vztek tvého otce dolehl až sem ke mně,“ odpověděl mi na to a pak mlčel. Žádné ujištění, že je to v pořádku. Teď už se mě začala zmocňovat opravdová panika.

„Ty, Bille?“ oslovil mě nakonec.

„Ano?“ kníknul jsem jako myš v pastičce.

„Taky tě miluju. A teď už spi.“

autor: Becs