autor: Dušinka
Dva kroky kupředu, jeden krok zpět
Chození do hodin angličtiny se od té chvíle stalo jen povinností. Bill i o týden později stále cítil bodání Tomova komentáře a jejich vztah se poté stal nápadně profesionálním. Bill už po škole nezůstával na doučování; popravdě to už ani nepotřeboval, a pokud si s něčím nevěděl rady, našel si to na internetu. Nyní, když on a Tom očividně definitivně skončili, Bill už v jeho předmětu necítil tu stejnou motivaci jako na začátku. Čtením bylo stále těžší se prokousat. Eseje neplynuly s tou samou lehkostí. U testů a kvízů se dokázal jen stěží soustředit nebo si vzpomenout na správné odpovědi.
Bill se rozhodl promluvit si se svým školním poradcem, aby zjistil, jestli může PoLit stále pustit. Odpověď byla, k Billovu překvapení, že ano, ale musel by si v tom předmětu vést velmi špatně, a Billův průměr byl v tuto chvíli C+. Nebyla to žádná hvězdná známka, ale stále byla až příliš vysoká na to, aby jej opravňovala od toho předmětu upustit.
Jen aby byly věci ještě neúnosnější, Bill Toma znovu potkal v supermarketu. Nezdálo se, že by si Billa všiml, a Bill si nebyl jistý, jestli se mu to líbilo, nebo ne. Nevěděl, co vlastně čekal, opravdu – že k němu Tom zničehonic přiběhne zpátky? Těžko. Bill byl hrozbou pro jeho práci a nic, na co by stálo za to čekat. Bolelo jej na to myslet, protože ačkoliv to Tomovi zazlíval, Bill s ním stále chtěl být. Byl to šok být takhle a tak rychle odstřižen. Jeho matky si také všimly jeho náhlé zasmušilosti a téměř denně se ho ptaly, co se stalo.
A tak Bill vymyslel plán – ten jediný, který se zdál, že vyřeší jeho problémy. Potřeboval se dostat z Tomovy třídy. Přinejmenším pak Toma nebude muset vídat každý den; a při nejlepším se Tom třeba rozhodne, že to znamená, že by konečně mohli být spolu.
Ale to druhé bylo velmi nepravděpodobné, pokud si Tom jednoduše myslel, že Bill byl chyba. To Billa opravdu zasáhlo, že Tom měl tu drzost říct mu tohle přímo do očí. Chyba. Billa to nutilo Toma nenávidět, ale pokaždé, když vztek ustoupil, viděl vinu pouze u sebe. Až příliš na Toma tlačil.
Dělal to znovu?
„Bille, prosím, přijď za mnou po hodině,“ řekl Tom tichým hlasem během hodiny jednoho dne začátkem prosince, kdy už studenti začali odpočítávat dny do zimních prázdnin. Řekl to, když procházel kolem Billovy lavice, ale Bill věděl, že to ostatní studenti slyšeli, a tak se na židli co nejvíce scvrknul.
Několik jeho spolužáků si všimlo Billova pádu z Tomovy přízně, speciálně Corey, jehož posměšky se řadily od mírných poznámek jako ´Už nejsi takový Kaulitzův mazlíček, co?´ až k otevřeně nechutným jako ´Chybí ti chuť jeho ptáka?´. Jednoho dne ten kluk dostane takovou ránu, že zapomene, jak se jmenuje, a vůbec to nebude čekat. Bill o tom snil tak moc, že to nejspíš bylo nezdravé.
Bill zvažoval, když hodina skončila, že by ze třídy nepozorovaně vyklouzl, ale Tomovy oči na něm byly přilepené, jako by to tušil. Bill zaúpěl a usadil se v plastové židli vedle Tomova stolu, v té, na které už neseděl téměř měsíc.
„Chci mluvit o tomhle.“ Tom mu podal kvíz, který měli minulý týden. Výraznou červenou na něm bylo napsáno číslo 37. „Požádal bych tě, abys mi to vysvětlil… ale myslím, že vím, proč to děláš.“
Bill si byl nepohodlně vědom toho, že několik spolužáků odposlouchává, a tak neřekl nic a jednoduše doufal, že co nejdříve odejdou.
„Taky mi od tebe chybí několik domácích úkolů, a ta esej, kterou jsi minulý pátek odevzdal, byla až zahanbující, jak byla mizerná.“ Bill cítil, jak mu zrudly tváře; nemohl si pomoct, aby se necítil zahanbeně, že odevzdal Tomovi cokoliv jiného, jen ne to nejlepší. „Všiml jsem si, že tvé známky se v poslední době zhoršily, což dává smysl, jelikož jsi přestal chodit na doučování, ale… prostě v tom není žádná snaha, vůbec, a já vím, že to umíš lépe, Bille. Jsi chytrý kluk… Nenávidím, když vidím, jak plýtváš svým potenciálem.“
Tomova slova způsobila, že se Bill cítil nepatrně méně na hovno; dokonce i když měl pocit, jako by Toma zklamal, alespoň v něj Tom stále věřil. To pro Billa pořád něco znamenalo. Ten Tom, kterého znal a miloval, tam pořád byl, stále stejný.
Což znamená, že je tady něco špatně se mnou, poukázala nesmělá část Billovy mysli okamžitě, a Bill se zamračil. Teď se cítil ještě hůř.
„Můžeš mi říct, proč bys něco takového dělal?“
„Už jste řekl, že to víte,“ zaskřehotal Bill, a přikrčil se nad svým hlasem. Zněl, jako by brečel. Rozpačitě si odkašlal, jako by měl cosi zaseknuté v krku.
„Rád bych tě to slyšel říct.“
Konečně byli ve třídě o samotě a Bill se na Toma provinile podíval, uvažoval, jestli by v jeho případě pomohlo, kdyby padl na kolena a prosil Toma, aby jej vzal zpátky. Nebo tak něco. Vlastně ani nikdy nebyli spolu.
Prostě jen nechci, aby sis myslel, že jsem byl chyba, nebo že jsi se mnou marnil svůj čas.
Bill si vzal vteřinu, aby se dal dohromady, a pak řekl: „Chtěl bych z tohohle předmětu odejít, ale… nemůžu, dokud nebudu propadat.“ Hlas mu zeslábl až do šepotu a on svěsil hlavu. Věděl, že Toma zklamal, a to jen zesilovalo jeho celkový pocit selhání.
„Bille… Já bych ten formulář stejně nepodepsal. Tohle je úplně zbytečné; všechno, co děláš, je, že si ničíš svůj průměr. Podívej se na mě.“
Nejdřív Bill neposlechl, ale nakonec zvedl hlavu a podíval se Tomovi do očí. Tom se naklonil kupředu, zapřel se loky o kolena, a Bill chtěl utéct. Bolelo to, mít jej tak blízko, znovu tak intimně, a vědět, že jej nemůže mít.
„Nevím, co se to mezi námi děje. Věci začaly být divné, hádám, že jsi na mě naštvaný… fajn. Buď naštvaný. Ale nedovol osobním věcem mezi námi, aby se dostaly mezi tebe a tvou školní práci.“ Znovu se napřímil a položil si ruce na kolena s roztáhnutými prsty. „Dávám ti druhou šanci, ale to je jediná, kterou dostaneš. Přijď dneska po škole, aby sis ten kvíz zopakoval. Máš nejpozději zítřek na to, abys mi odevzdal všechny úkoly, a v pátek ráno chci mít na stole jako první věc přepis tvé eseje. Můžeš jít.“
„Moc vám děkuji, pane Kaulitzi,“ řekl Bill jedním dechem, popadl svůj batoh a spěchal ze dveří, zatímco ignoroval kroucení svého žaludku. Znělo to tak špatně, říct tohle jméno, ale takhle to teď mezi nimi bylo.
Na konci dne se Bill vydal do Tomovy třídy, i když s neochotou. U jeho stolu bylo několik dalších studentů, kteří potřebovali pomoc, ale Tom s nimi byl rychle hotový, zatímco Bill si vyplňoval svůj kvíz. Tom mu dal pouze dvacet minut, stejné množství času, jaké měl v hodině, a on to v daném limitu jen sotva stihl. Bifloval se během obědové přestávky, ale to mu stejně příliš nepomohlo, protože Tom pro něj napsal úplně nový kvíz.
„Prosím, zůstaň tady, než to opravím,“ požádal ho Tom a sklonil se nad kvízem, zatímco Bill seděl na blízké židli, šoupal nohama o špinavé linoleum, které se čistilo pouze jednou za rok, a uvažoval, jestli jej Tom nechá vrátit se k doučování.
Po několika minutách se Tom narovnal a podal Billovi papír nazpět. „Zvládl jsi to dobře. Vím, že to umíš ještě lépe… a jestli chceš, můžeš se vrátit zpátky k doučování. Ty víš, že to vždycky bude možnost. Nějaké otázky?“
Bill zavrtěl hlavou, kvíz si uklidil do batohu a postavil se. „Ne. Děkuju, ehm…“ Bill se odmlčel, nejistý, jestli by měl říct ´Tome´ nebo ´pane Kaulitzi´. Obojí mu na jazyku znělo divně, a to se mu nelíbilo. Přál si tu lehkost, kterou dřív cítil při jméně Tom. „Děkuju za tuhle příležitost. Je… je hezké vědět, že alespoň jeden z mých učitelů ve mně věří.“
„Bille, všichni tví učitelé v tebe věří,“ řekl Tom vřele s laskavým úsměvem na tváři, a Bill se navzdory všemu usmál. „Jsi vysoce schopný student; jen se tomu musíš více věnovat.“
„Díky,“ řekl Bill, přešlápl z nohy na nohu, když se mezi nimi rozhostilo rozpačité ticho. Billovi se to nelíbilo, a už se chystal jít, když k němu Tom náhle přistoupil s vážným výrazem.
„Bille, co se to mezi námi děje?“ Zeptal se a Bill si nebyl jistý, jak má na ten náhle starostlivý tón reagovat. Potřásl hlavou. „Je… všechno v pořádku? Doma, s tvými přáteli?“
„Já opravdu nevím. Doufal jsem, že byste mi to mohl říct vy,“ přiznal Bill, sevřenýma rukama přitom kroutil s popruhy svého batohu. Ignoroval druhou otázku, protože ho dopalovala – jako kdyby Tom nevěděl, odkud přesně všechen ten Billův vztek pramení.
„No… okay. Já…“ Tom se pohledem přesunul ke stolu, rukama do něj rozptýleně poklepával. Bill už tu rozpačitost mezi nimi nedokázal déle vydržet a udělal krok vzad směrem ke dveřím.
„Už musím jít. Nashle… pane Kaulitzi.“
Bill se na patě otočil, popadl kliku u dveří a jen na moment zaváhal, než je za sebou zavřel. Říkal sám sobě, aby se neohlížel, i přesto našel sám sebe, jak nakouknul dovnitř proskleným oknem vedle dveří. Tom stál u svého stolu, opíral se o desku, hlavu měl skloněnou a tvář pokřivenou koncentrací. Těsně předtím, než se Bill mohl znovu otočit, Tom zvedl hlavu a podíval se Billovým směrem, jejich pohledy se setkaly. Bill zamrzl, zatímco sledoval, jak Tom zamířil ke dveřím, otevřel je, a postavil se přímo před něj.
„Bille,“ pronesl Tom, postavil se k němu blíž, až se špičky jejich bot dotýkaly, a natáhl se, aby Billa chytil za loket. Bill se okamžitě rozhlédl kolem, doufal, že se nikdo nenachází poblíž, ale většina studentů už odešla domů, pokud nepatřili do nějakého klubu.
„Tome?“ Zašeptal Bill, a Tom jen přikývl, lehce se naklonil kupředu. Na děsivý okamžik si Bill myslel, že se jej Tom chystal políbit, ale namísto toho začal mluvit.
„Podívej, jen to chci říct srozumitelně, aby věci mezi námi byly jasné. Pořád mi na tobě záleží… ale jen proto, že mi na tobě záleží, nechci to, co máme, nijak ohrozit.“
„Ale tys řekl…“
„Já vím, co jsem řekl, a když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, že jsi to možná pochopil jinak, než jsem měl v úmyslu… nebo jsem se nevyjádřil správně…“ Tom vypadal roztržitě, což byla emoce, se kterou se Bill v tuto chvíli dokázal ztotožnit, a položil svou ruku na Tomovu a diskrétně mu promnul prsty v naději, že to trochu zmírní všechnu tu bolest. Měl Toma rád, možná dokonce cítil i něco víc, a chtěl, aby byl šťastný a ne naštvaný. „Každopádně, pointa je, že jsem řekl něco, co tě naštvalo, a ať už to bylo cokoliv, beru to zpátky, okay?“
Bill přikývl, a pak se mu podařilo vytvořit úsměv pro Toma, který stále vypadal ustaraně. „Řekl jsi… že jsi se mnou udělal chybu.“
„Bille, ty nejsi… ne, já…“ Tom si povzdechl a volnou rukou si uhladil vlasy. „Nejsem moc opatrný člověk, a… a možná jsem svou chybu trochu přeopravil. Má chyba byla to, že jsem na tebe přenesl příliš velký tlak, a pak jsem se na tebe naštval, když jsi chtěl jít se mnou na rande. To je okay, chci říct… Já to chci taky. Ale prostě to nemůžeme riskovat, Bille, je mi líto.“
Opravdu vypadal, že toho lituje, žalostně a uboze a kajícně, a Bill mu stiskl ruku, šťastný, když jej ucítil stisknout nazpět. „Okay,“ odpověděl tiše a přikývl. Nebyla to ta odpověď, kterou chtěl, ale aspoň spolu znovu komunikovali. „Já to respektuju.“
Tom svou ruku odtáhl a Bill měl pocit, jako by mu ten pohyb zatahal přímo za srdce. Kývl na Toma, vynutil ze sebe další úsměv a otočil se, ale nějakým způsobem se nyní cítil ještě rozrušenější než na začátku.
„Uvidíme se v hodině, Bille,“ zavolal Tom a Bill zvýšil hlas v přiškrcené, bezeslovné odpovědi, než zabočil za roh.
Když se Bill vzdal svého plánu se na PoLit vykašlat, začal se v hodinách více zapojovat a navrátil se k doučování. Tom se zdál být více než šťastný, že jej má zpátky, ale něco v jejich sezeních chybělo. Něco bylo jinak a Bill nedokázal přijít na to, co to bylo. Ale důležitější byl fakt, že spolu zase mluvili, a dalších šest měsíců tam nebudou žádná další nedorozumění a flirtování. Flirtování – to byl ten rozdíl, uvědomil si Bill. Tom se držel zpátky. Bylo to pesimistické, ale Bill si pomyslel, že to bylo moudré rozhodnutí vzhledem k tomu, že v tom byli na delší dobu.
Příchod zimních prázdnin byl velkou úlevou. Být pryč od Toma bylo vedlejší plus; nebyla tam žádná rozpačitost, ale Bill si myslel, že by ji možná raději preferoval před možností nevidět Toma vůbec. Navíc měl před sebou dva týdny, na které se mohl těšit, bez stresu a domácích úkolů. Tom byl morálně proti zadávání úkolů na prázdniny, a Bill byl ve své umělecké třídě konečně znovu napřed, takže alespoň do svých pokročilých předmětů neměl žádnou práci. Projektů, kterých byl součástí v jiných předmětech, bylo minimálně.
„Billi, co se děje? V posledních dnech jsi pořád tak melancholický…“ Simone se posadila k nohám pohovky, kde se Bill rozvalil a sledoval reality show Skutečné paničky z Atlanty. Bylo to jeho největší provinilé potěšení a jeho rodiče byli ti jediní, kteří věděli, že to měl rád. Nyní, o prázdninách, to mohl sledovat, kdykoliv jen chtěl.
„Co? Ale mami, už ne znovu… Dívám se na svou show.“ Ačkoliv se Bill v poslední době cítil lépe, stále jej čas od času dostihlo, že měl před sebou pořád ještě více než šest měsíců, než Toma mohl mít.
„Ach, přestaň s tím, Simone. Není nabručený, jen letargický, protože tohle je jeho první skutečné volno od letních prázdnin. Myslím, že je naprosto v pořádku, aby nějakou dobu lenošil,“ vložila se do toho Karoline. Bill jen přikývl. Koneckonců měla z větší části pravdu.
„Jo, ale co ještě než začaly prázdniny?“ odporovala Simone.
„Ach, můžete, lidi, sklapnout a nechat mě dívat se na mou show?“ Zareptal hlasitě Bill. Jeho matky jej ignorovaly.
„Byl vyhořelý ze školy. Přestaň být tak moc starostlivá! Náš mladý muž by nám to řekl, kdyby tady bylo něco vážného, co by ho obtěžovalo, ty to víš.“
Náš mladý muž
, zopakoval si Bill v hlavě a přihlouple se zazubil. Z nějakého důvodu to v něm vyvolalo jistý druh pýchy. Pak vstřebal i zbytek Karolininých slov a jeho úsměv zmizel. On svým rodičům lhal, nebo ne? Neříkal jim něco, co bylo momentálně opravdu velkou částí jeho života, a to jej přinutilo se znovu cítit úplně na hovno. Bill si na sebe hodin deku a pokoušel se pod ni schovat, ale Simone ji stáhla pryč.
„Na Štědrý večer pracuješ, že?“ Alespoň upustila od předchozího tématu.
„Jo, dobře platí,“ řekl Bill nepřítomně. Málem se v práci zapsal i na vánoční svátky, jelikož je jeho rodina nijak neslavila, ale jeho matky měly v ty dny volno a on je chtěl strávit s nimi.
„Takže neděláme náš obvyklý zvyk?“ Zeptala se, a začala Billa hladit po vlasech. Bill cosi zamumlal v simulovaném protestu.
Jejich obvyklým zvykem bylo jezdit po ulicích města a prohlížet si vánoční výzdobu. Bill pokrčil rameny a vypnul televizi; stejně to bylo opakování. „Můžeme to prostě udělat o den dřív.“ Bill měl na Štědrý večer sedmihodinovou směnu a vrátí se pozdě.
„KiKi i já v ten den pracujeme, nevím, jestli se nám bude potom chtít… ale možná. Už jsi skončil se sledováním show?“
„Jo, jdu do sprchy,“ oznámil Bill, vydal se k odchodu.
Vánoce proběhly v nezajímavém oparu; moc toho nedělali, a svátky sdružující celé rodiny byly vždy rozpačitou částí roku, protože s velkou částí rodiny vůbec neudržovali styky. Karolinina rodina alespoň nebyla tak homofobní jako Simonina, která s ní více méně přestala mluvit krátce po rozvodu, ale stejně si s nimi nebyla příliš blízká. Jörg byl zcela a naprosto mimo obraz, společně i s jeho rodinou – dokonce ani Billovi biologičtí prarodiče se o něj příliš nezajímali. Celé svátky byly pro Billa jako v mlze, a dřív, než to věděl, přišel Silvestr, společně s blížícím se koncem jeho volna.
„Nic jsem neudělal,“ lamentoval před Karoline kolem deváté hodiny. Poslala mu pobavený pohled.
„Není to celá pointa prázdnin, zlato?“
„Zřejmě, ale… myslel jsem vedlejší projekty, věci, které nemají nic společného se školou. Víš, co jsem ale udělal? Další dílo do PoStUm. Já už chci, aby škola skončila,“ zasténal, a překřížil si ruce nad hlavou.
„Hej, neměl by ses už začít připravovat na tu Andyho párty?“ Zeptala se Karoline a šťouchla Billa do žeber. „Začíná být pozdě, a já nechci, abys jezdil po venku, když se tam začnou potulovat opilci.“
„Jo…“ Avšak dříve, než se Bill zvedl z gauče, ozvalo se zaklepání na dveře. Bill si s Karoline vyměnil zmatený pohled, a Simone vyběhla z kuchyně, kde připravovala občerstvení.
„Bille…?“ Zavolala Simone nejistým a váhavým hlasem. „Ehm… proč je tady tvůj učitel angličtiny?“
autor: Dušinka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 51
Tak tohle se vyvíjí mnohem lépe, než bych byla čekala. Po minulém díle jsem myslela, že už Toma mít ráda nebudu, ale ukazuje se, že jej už zase mám ráda. 😀 Jsem vážně ráda, že si kluci všechno vysvětlili a Tom se omluvil. Bylo mi strašně líto, když chtěl Bill s předmětem seknout, ač jsem jej chápala, protože koukat se na Toma tolikrát týdně, potom, co Billovi ublížil, muselo být peklo.
A Tom se stavil k Billovi domů? No páááááááni!!! Že by s ním chtěl strávit Silvestra? Noo, začínám se těšit na další díl! 🙂
Moc děkuj za překlad, Zuzu!
Placem. Slzy stastia zmacali moju tvar z tej poslednej vety. Toto je najlepsia cast mojho dna. 🙂 som rada ze Tom sa Billovi ospravedlnil. Uznal, ze jeho slova boli prilis drsne. Je super, ze vzal spat to co povedal. A ze je to medzi nimi zase OK. Myslim ze toto bude asi velmi prijemny Silvester pre Billa.
Dakujem za famozny diel a tesim, naozaj sa tesim velmi velmi, na pokracovanie.
Takto seknúť poviedku v tom najlepšom? To bolo od autorky veeľmi zlé! 😀 Teší ma, že si Tom konečne uvedomil, ako sa k Billovi posledných pár dní správal. No mám pocit, že to bolo aj najmä vďaka tomu ako sa mu Bill priznal, že rozmýšlal nad odchodom z jeho hodín. Popravde vážne by som sa Billovi nečudovala keby to aj spravil, byť na jeho mieste asi zvažujem podobnú možnosť. Mám radosť z toho, že na Tom chlapci nie sú už až tak ako predtým, a že sa pohli.. aj keď robia len centimetrové krôčky vpred. Každopádne som strááááášne moc zvedavá, prečo Tom prišiel k Billovi domov. Nech už je tu pokračovanie. Neviem sa ho dočkať! 🙂
ďakujem za dnešný preklad 🙂
Musim sa priznat, po minulom dieli som to nevydrzala,prehrabala THF a nasla poviedku, precitala som si dva diely a potom som sa zhrozila nad sebou,aka som nedockava,uz nebudem podvadzat,slubujem. Chapem Billa,ze sa chcel dostat z Tomovych hodin, lebo trpel, ja by som urobila to iste, kaslala by som na ulohy, menej by som sa ucila atd. Tom mal krasny preslov k Billovi, uz uz som myslela ze sa pobozkaju a ja zomrem stastim.A posledna veta je pre mna fakt prekvapiva, kto vie co Tom chce a co si budu o tom mamky mysliet 🙂
[4]: Koukám, že jsme na tom s nedočkavostí a netrpělivostí u povídek úplně stejně 😂
[4]: a jak se to teda jmenuje v originále? Já myslela ze název je změněny 😱
Parádně to skončilo až na to že jsi to usekla v tom nejlepším.
[6]: áno, je, poviedka sa volá inak kvôli určitým úradným záležitostiam ( autorka nevie o preklade). Napíšem ti názov kludne súkromne,nechcem ho zverejňovať (napíš mi email ak chceš 🙂 )
[5]: ja som doteraz vydržala vždy, ale toto mi proste nedalo, námet ma tak zaujal, že šaliem a púšťam sa do prekladov 😀 skvelý výber príbehu 🙂
[8]: Je ti jasné, že mě právě připravuješ o jednoho čtenáře, že? 😲
😁
[9]: zuzu neboj, já si to prectu i tak 👍🏻
[9]: tak to Mykerine nemám poslať ? Rozhodni o jej osude 😀
[11]: Tak to zas ne, na mě to neházej, rozhodni se sama! Kdo ví, co jsi na THF našla, třeba to je úplně jiná povídla 😁
[12]: 😀 😀 😀 haha 😀 bohužial je to ona a ja sa len tak tak držím aby som nešla čítať, idem rýchlo niečo robiť 🙂
Žienky nevydržala som ani ja! 😀 Trochu mi trvalo, kým som sa preklikala tým kvantom poviedok na THF a uistila sa ,že to je naozaj táto ktorú ty Zuzu prekladáš.. no kurnik stálo to zato 😀 Tá 9 časť, ktorú som si prečítala ma celkom šokovala :O A Toma som začala už aj ja zbožňovať 😀 Vďaka bohu, za google translator inak by sme my nie až tak znalé osoby AJ veeeľmi trpeli 😀
[13]: [14]: Lidi, nechte toho, nebo už mi nezůstane nikdo, kdo by mi to tady četl a komentoval!!! 😁 Proč já se s tím překladem vůbec namáhám… 😁
Zuzu tebe a tvojím prekladom zostanem verná aj naďalej 🙂 Neboooj.
[14]: boze ja mam taku chut sa tam ist ppzriet. Ale nie!!! Neurobim to!! Ja si pockam.
[17]: Děkuju 🙂
Ty jo, ja si dneska rikala, ze si zas po dlouhe dobe prectu neco v cestine a povidku jsem uz cetla v originale 🙈 nicmene i tak si ji prectu v cestine, preci jenom v nasem jazyce to vyzni uplne jinak. Super preklad, Zuzu! 😍
Už jsem si říkala, že Tom je na sebe a na Billa tak tvrdý (i když důvod chápu), že to až není normální. Žádné pokušení, selhání… nic? Na zamilovaného člověka dost nepravděpodobné, protože ti mají spíš tendenci všechno hodit za hlavu.
A ejhle… Jsem strašně zvědavá, jaký je Tomův důvod k návštěvě.
Děkuji za parádní překlad.
[13]: jooo pošli mi to. Můžeš na fb klidně Mykerina Tesoro nebo na e-mail mykerin2@seznam.cz ale spis ten fb 🤗
[21]: poslané na fb