autor: Želatýnka
Společnost
Tom Billa rád pozoroval. Jeho nos byl nakloněný a jako vílí, uši měl špičaté a prosící o dotek. Jeho ústa se pohybovala proti polštáři, jako by mluvil beze slov. Jeho kůže byla posetá znaménky a vráskami od úsměvu, což bylo tajemství, které mohl Tom vidět pouze, když se podíval dost z blízka. Podívej se hlouběji, podívej se blíž, zjisti, co je uvnitř. Možná bylo děsivé takhle zírat, ale Bill se vplížil do jeho pokoje, aby na Toma zíral, už dřív. Tom si pomyslel, že to bylo jen fér. Pouze mu to oplácel.
Také Bill byl… Tom si ani nebyl jistý tím slovem, ale už nikdy nechtěl svůj pohled odtrhnout. Jejich postel byla teplá a vítající, a Tom by byl šťastný, skutečně šťastný, jako nikdy dříve nevěděl, že by mohl být, kdyby tam jen mohl ležet a na věky zírat.
Zdálo se však, že Billova kočka měla jiné představy.
Naříkavé mňoukání začalo přesně ve chvíli, kdy se Tom probudil, a během následující hodiny bylo čím dál hlasitější a naléhavější. Nyní už byl Kazimírův nářek konstantní, útrpná věc. Bill musel nechat v noci otevřené dveře, aby mohla kočka spát v jeho posteli. Anebo Kazimír nejspíš neměl rád dělení se o svého člověka s Tomem.
Ať už to bylo cokoliv, Tom si přál, aby byl zticha, protože Billova oční víčka se začala chvět. Tom jej ukonejšil zpátky ke spánku s rukou v jeho vlasech a tichými slovy už dvakrát, ale nyní už oknem prosvítalo světlo, osvětlovalo Billovy křivky, a Tom věděl, že tahle chvíle brzy skončí.
Co přijde poté, to Tom nevěděl. Hlava se mu točila nejistotou. Když se podíval zpátky k vrásce, kterou studoval, hned vedle Billova oka, Bill jej pozoroval taky, oči měl napůl přivřené a ospalé.
„Víš o tom, že jsi míval propíchnuté ucho?“ Zamumlal Tom. „Máš tu malou jizvu, přímo tady.“
Jeho prsty se natáhly k doteku přesně tak, jak to toužil udělat celé ráno, a Bill vydal udivený zvuk. Tomův palec přejel přes tu delikátní kůži.
„Ach,“ řekl Bill tiše, a tázavě natáhl ruku. Tom si nemyslel, že se odtáhl, ale Billova ruka nikdy nedosáhla jeho tváře, jak se téměř okamžitě zastavila.
Bill se převalil na záda očima ke stropu, a protáhl se jako kočka s rukama proti čelu postele.
Jediná přikrývka, kterou měl omotanou kolem chodidel a kterou Tomovi téměř celou chamtivě ukradl pro sebe, sklouzla na podlahu. Pouze Bill a Tom, společně na posteli, a jejich palce na nohou se o sebe otíraly.
Bill naklonil hlavu, sledoval Toma z podivného úhlu a na tváři měl legrační úsměv.
„Chyběl jsi mi,“ řekl Tom, a nebyl si jistý proč.
„Když jsem spal?“ Zeptal se Bill. Jeho hlas byl hluboký a rozespalý, vlasy měl roztomile rozcuchané.
Tom pokrčil rameny proti polštáři a protáhl si ruce nad hlavou, kde u čela postele narazil do Billovy. „Tak nějak. Možná předtím? Já nevím, je brzo.“
Bill souhlasně zabroukal a oči se mu pomalu zavřely, jako by možná zvažoval návrat ke spánku. Tom v to na okamžik doufal, aby se mohl vrátit k nestydatému zírání. Ne, že by snad nezíral, když byl Bill vzhůru, jen se za to lehce více styděl.
Billovi vyjelo tričko vzhůru, jak se protahoval, a jeho prsty našly cestu k tetování, kde tmavými nehty lemoval tmavé linky. Ta hvězda, která tam byla pro Bena.
Tom nevěděl, co byla ta správná věc, kterou by měl říct po tom všem, s čím se mu Bill svěřil. V ranním světle Bill stále vypadal jako pořád stejný Bill. Stále to byl stejný pocit mít jej po svém boku, stejně jako když jej měl u sebe schouleného tu první noc. Bill se nezměnil, a Tom nevěděl, jestli by měl vůbec něco říct.
Možná by mohli zasadit Benovy brýle na zahradě.
Billovy prsty polechtaly Toma na kůži, dva prsty se plížily po Tomově paži, dokud nebyla Billova ruka v jeho vlasech. V očích mu uličnicky zajiskřilo, jak si začal hrát s dredy a broukal píseň na zaříkávání hadů.
Tom zavřel oči, sám uřknutý, a tál na posteli, zatímco se Bill přitulil blíž. „Hodně jsi mi chyběl,“ řekl Tom, Billův nos jej polechtal na tváři.
Z haly se ozvala hlasitá rána.
***
„Promiň, babi,“ řekl Tom truchlivě, když zametl poslední kousek starožitné lampy do pytle na odpadky. Bill se opíral o nedalekou zeď s Kazimírem v náručí, a milostně na kočku vrkal.
„Chudák Kazimír,“ řekl Bill a škrábal jej za uchem. „Ta hrozná lampa na něho zaútočila.“
Tom něžně potřásl hlavou, zatímco pytel zavazoval. „Myslím, že ti Kazimír lže, Bille.“
Bill dotčeně zahučel. Kazimír pod jeho rukama jednoduše předl. Ta kočka měla vždy Billovu loajalitu, ale Tom usoudil, že to bylo jenom fér. Kazimír tam byl pro Billa déle než Tom, a on to dokázal ocenit. Tom měl tu kočku stejně podstatně raději, než jakéhokoliv jiného z Billových předchozích společníků.
Když Tom zhoupl pytlem s rozbitým sklem tam a zpátky, ostré střepy o sebe pronikavě zachrastily. Okamžitě se k němu přesunula Billova pozornost, živá a všetečná.
„Ty máš v tom pytli hudbu,“ řekl, malý úsměv se rozšířil, když se natáhl pro plastikový pytel.
Tom ho odtáhl pryč. „To je hudba s ostrými hranami.“
„To je ta nejlepší,“ naléhal Bill. Snažil se znovu popadnout pytel, ale Tom se vymanil z jeho dosahu a proklouzl kolem Billa do haly.
Nedostal se daleko. Bill zaútočil na zadní stranu Tomova trička, zatáhl za něj a pevně ho držel, takže se Tom na místě zastavil. „Nemůžeš vyhodit hudbu,“ řekl Bill s nádechem skandálu v hlase. „Už ne. To už bys měl vědět, Tomi.“
„Ale je to rozbité,“ protestoval Tom. Věděl, že Bill neměl rád, když se cokoliv vyhazovalo, ale z té lampy zůstala jen hromada střepů, a Bill měl rád ještě méně, když někdo začal krvácet.
„Není to rozbité,“ řekl Bill, když vytáhl pytel s velmi rozbitou lampou z Tomových rukou.
„Ne, hej, ne.“ Tom s obavami zatahal za Billovu paži, ale Bill jeho snahu jednoduše ignoroval. „Je to rozbité. Ublížíš si.“
„Můžeš mít jednu rozbitou věc,“ řekl Bill a za nějakým účelem se přesunul do kuchyně. Otevřel pytel a převrátil ho, takže vysypal hromádku rozbitého skla na kuchyňský stůl. Jiskřilo to a cinkalo a Bill se rozzářil. Zvedl jeden střep, aby ho pyšně ukázal Tomovi. „Anebo můžeš mít spoustu nových věcí.“
Tom zamyšleně zkoumal rozbité sklo v Billově ruce. Bill přinesl Tomovi spoustu nových věcí. Bill sám byl nová věc, něco nádherného z něčeho rozbitého.
„Ta lampa stejně nikdy nefungovala,“ rozhodl Tom. Vzal střep z Billovy otevřené dlaně a položil ho na okenní parapet, kde mohl odrážet světlo.
„Perfektní!“
„Jo, perfektní,“ řekl Tom se smíchem. Našel ve skříňce vázu, nasypal do ní zbytek střepů a položil ji taky na parapet. Světlo se od nich odráželo v barevných paprscích. Vypadalo to cool, to musel Tom přiznat.
„Vidíš?“ Bill se naklonil, aby Tomovi poklepal na nos. „Kdybys to vyhodil, nemohl bys vidět, jak to září.“
„To by bylo smutné,“ souhlasil Tom. V hrudi pocítil nával náklonnosti, když viděl Billovu veselou náladu. Dokonce ještě více, po předchozí noci, Tom cítil úlevu, že Billa viděl spokojeného a šťastného. „Jak bych udržel tvou pozornost bez čehokoliv zářivého? Možná by ses začal nudit a odešel pryč.“
Bill přimhouřil oči. „Neodešel,“ řekl dotčen. „Já sem patřím. Říkal jsi to, pamatuješ? Už jsi to řekl.“ Billovy prsty našly cestu k lemu Tomova trička a sevřely plnou pěst látky. Majetnicky se jí držel a naklonil hlavu, jako by Toma vyzýval, aby to vzal pryč – aby vzal to, co dal.
Tom ho jen škádlil, opravdu, ale to jej nezastavilo, aby se nezeptal: „Ale navždy? Chci říct, že nemůžeš zůstat navždy-„
Bill vypadal raněně.
„Ne,“ přerušil Tom okamžitě sám sebe. „Chci říct, že, můžeš zůstat navždy, totálně můžeš, ale jednoho dne možná budeš chtít, no… Já bych to nechtěl, ale ty možná—“ Bill vypadal s každým slovem více a více nešťastný a Tom se plácl do čela nad svou vlastní stupiditou. „Prosím, zůstaň napořád. To by bylo cool. Budeme mít každé ráno palačinky. Chceš palačinky?“
Snažil se poodstoupit, v rozpacích, ale Bill měl svou ruku stále omotanou kolem Tomova trička a nechtěl ho pustit.
„Ty chceš napořád,“ řekl Bill.
Tom si nebyl jistý, jestli se ho Bill ptal, nebo mu to oznamoval, ale stejně otupěle přikývl, cítil se jako blbec, že z Billovy tváře ukradl jeho úsměv. Billovy úsměvy byly drahocenné, jeho dobrá nálada, jeho štěstí. Každý výdech z jeho rtů chtěl Tom chránit, chránit Billa.
Myšlenka na napořád mu dodala hřejivý pocit na hrudi, spokojený a s úlevou nad myšlenkou, že nikdy nebude bez Billa. V tu samou chvíli to pálilo a bolelo, ta myšlenka, že nikdy nebude bez Billa, ale zároveň nebude ani nikdy s Billem.
Hořkosladké, ale Tom stejně znal odpověď. „Napořád. Samozřejmě, napořád. Ty a já, okay?“
Bill a Tom a ta zeď mezi nimi.
„Palačinky,“ řekl Tom, odkašlal si a pokusil se odtáhnout. Znovu zjistil, že nemůže.
Bill stál před ním a lehce pohupoval tam a zpátky svými prsty propletenými s Tomovými. Jen čekal.
Tom si ani neuvědomil, že se drželi za ruce, a uvažoval, jestli to byl on, kdo jejich ruce spojil, anebo Bill. Bill na jejich spojené ruce zamyšleně hleděl. Tom naklonil hlavu a snažil se zachytit Billův pohled. „Budu ji potřebovat zpátky. Je to, však víš, moje ruka. Používám ji na různé věci.“
Když Bill vzhlédl, jeho pohled byl až příliš vnímavý, a on stiskl Tomovu ruku tou svou. Tom se snažil se pod jeho intenzivním pohledem nezavrtět.
„Mohl bys to vzít zpátky,“ řekl Bill, jeho hlas byl jemný. „Nechal bych tě vzít to zpátky, Tome.“
„Vzít zpátky co?“ Zeptal se Tom a kousal se do rtu. Nemyslel si, že Bill mínil jeho ruku. Billovo držení bylo až trochu příliš něžné, jeho dech až trochu příliš blízko. Příliš blízko, anebo ne dost blízko, Tom si ani nebyl jistý.
„Sliby neplatí, když je tak nemyslíš,“ sdělil mu Bill.
„Sliby…?“ Tom se odmlčel, v tom mu to došlo.
Nikdy tohle pro tebe nebudu
, řekl. Slibuju.Mohl to vzít zpátky. Vzít zpátky slib, který dal. Ten, o kterém dokonce ani tenkrát nevěděl, jestli ho tak myslel. Srdce se mu kolem té myšlenky zoufale sevřelo. Mohli začít zase úplně od začátku. Mohlo by to být jiné. Proč by nemělo?
Mohl mít to, po čem tak zoufale toužil, mohl mít Billa. Mohl Billa milovat tak, jak si Bill přál být milován.
Mohl, ale nevěděl, jestli by měl. Stále jej to drželo zpátky.
„Omlouvám se,“ řekl Tom pod Billovým neochvějným pohledem. Nevěděl, jestli to byla omluva za to, že slíbil něco, co tak nemyslel, nebo za to, že ten slib nevezme zpátky.
Billovy rty sebou škubly v úsměvu a on si začal broukat známou melodii, odtancoval od Toma, aby vzrušeně třepotal kolem duhy odrážející se kolem kuchyňského okna.
Tom se přesunul za ním, stál po Billově boku, aby sledoval odrážející se světlo, když to, co opravdu chtěl, bylo sledovat Billa. „Slibuju, že jsem tvoje spřízněná duše,“ řekl. I když si nebyl jistý, jestli to bylo odmítnutí, nebo přijetí.
Bill jen zabroukal, jeho prsty tancovaly kolem světla.
„Hej,“ řekl Tom jemně, zachytil Billovy prsty, kde byly omotané kolem okraje vázy, hrany rozbitého skla mu poškrábaly špičky prstů.
Bill se odtáhl, vypadal mírně zklamaně.
A to byl přesně důvod proč. Přesný důvod toho, proč Tom nemohl dát Billovi všechno to, co chtěl. Protože Bill dostatečně nepřemýšlel, nebyl dostatečně opatrný. Bill chtěl, aby ho Tom miloval, a Bill chtěl svírat skleněné střepy holýma rukama. Tom nemohl dovolit, aby to sklo Billovi ublížilo – Tom Billovi nemohl ublížit.
„Není to tak, že bych tě nechtěl, víš,“ řekl Tom, přejel palcem po Billově zápěstí. „Ty to víš. Víš to lépe než já. To jen… že se bojím. Bojím se o tebe. Není to tak, že tě nechci.“
„Nebuď vystrašený,“ řekl Bill, dotkl se Tomovy tváře.
Trvání na tom, že není vystrašený, leželo na špičce Tomova jazyka, ale nikdy ho nevypustil ven. Jaká by byla pointa Billovi lhát? Bill všechno vždycky věděl dříve než Tom.
„Jsem,“ přiznal. Bill zaujatě naklonil hlavu. „Bojím se, že na sebe nedáš pozor. Že se pořežeš o rozbité sklo. Že jednou začneš být zmatený, když budeš pronásledovat hvězdy, a vrátíš se zpátky do té staré budovy. Že onemocníš, když bude pršet, a že dostaneš úpal, když nebude. Sakra, bojím se, že spadneš a utopíš se v jezeře – a široko daleko tady žádné jezero není, ale stejně se toho bojím.“ Tom těžce polkl, rukou svíral lem svého trička. „Prostě se o tebe bojím. Nikdy jsem se o nic takhle nebál, než jsem tě potkal.“
Tom byl vděčný, když byl vtažen do pevného objetí, Billovy paže se kolem něj hřejivě omotaly. Billovo sevření bylo něžné, ale překvapivě pevné, chránilo Toma před všemi obavami, dokonce i když ta věc, o kterou se bál, byla samotný Bill.
„Bojím se,“ řekl Tom, jeho hlas byl zastřený proti Billovu rameni. „Že bys mě nechal, abych ti ublížil, kdyby sis myslel, že to chci.“
Bill byl Tomovi tak moc oddaný a díky tomu i zranitelný. Nechal lidi už dříve, aby mu ublížili. Neznal nic jiného, než je nechat, aby mu ublížili. Tom nemohl být jedním z těch lidí. Nechtěl být cosi ubohého z Billovy minulosti, chtěl být Billova budoucnost.
Bill se jen usmíval, sladce a jemně a stále tak zranitelně. „Ty bys mi nechtěl ublížit.“
„Nechtěl,“ řekl Tom a divoce vrtěl hlavou. „Nikdy, nikdy bych nechtěl. Ale co kdybych to stejně udělal? Nikdo si nemyslí, že to, co dělá, je špatné, když to dělá, víš, dokonce ani ti největší kreténi a nejpitomější idioti. Já bych nemohl… Já to nechci udělat. Neudělám to.“
Když Billa nenechá, aby dal Tomovi sebe celého, jak Tom věděl, že by to udělal, pak mu Tom nebude moct ublížit, ne tak, jako můžete ublížit lidem, které jste milovali.
„Jak víš, co jsou chyby?“ Zeptal se Bill. „Nemělo by to být to, co ti připadá špatné?“
Tom našel sám sebe, jak se snaží tisknout se pevněji k Billovu tělu, když se Bill snažil poodstoupit. „Možná. Já nevím.“
Bill se odtáhl navzdory Tomovým protestům. Cítil se být vystavený celému prostoru kuchyně, chladnému vzduchu kolem něj bez Billova sevření.
„Možná…“ zopakoval Bill, a otočil se. Jeho hlas se proměnil v zasněný a jeho ruce našly znovu cestu ke skleněným střepům, ale bez doteku. Oči měl napůl přivřené, jak hleděl do slunečního světla, a na tváři se mu odrážela duha z rozbité lampy.
„Není to tak, že bych tě nechtěl,“ zopakoval Tom přihlouple.
Bill neřekl nic.
Ticho přerušilo ostré zazvonění zvonku u dveří.
Bill se odtáhl od parapetu a divoce mrkal. Pohlédl od Toma ke dveřím na chodbě, náklon jeho hlavy se zdál být téměř bázlivý.
Tom se natáhl pro jeho paži, aby jej držel, aby se omluvil, aby se jej jednoduše dotkl, ale Bill se z jeho sevření vymanil s elegantní lehkostí. Podíval se na něj přes rameno s podivným výrazem, zatímco se pohyboval směrem ke dveřím. „Tvoje kamarádka je tady.“
Tom ho se zamračením následoval. „Moje co? Kdo?“
Bill po něm hodil nerozluštitelným pohledem. Než mohl Tom říct cokoliv dalšího, Bill otevřel dveře hnědovlasé dívce, která stála na jejich prahu. Tom ji nepoznával.
„Tome?“ Zeptala se dívka. Nervózně se usmívala, bílé zuby jí zářily proti lesklým rtům.
Tom se zamračil, prohlížel si ji odshora dolů. „Ehm? Kdo jsi?“
Dívka si tiše odkašlala a zhoupla se na chodidlech. Ruce měla spojené za zády a byla oblečená v šatech s našitými flitry, které by Bill ocenil. Nevypadala, jako by něco prodávala, a neměla by znát jeho jméno.
„Ahoj,“ řekla a zvedla ruku, aby krátce zamávala. „Ty jsi Tom? Omlouvám se, jestli je tohle špatný dům…“
Tom zvažoval, že by jí řekl, že má špatný dům. Nezdvořilé, pravděpodobně, ale bylo mu to opravdu jedno. Nebyl fanouškem lidí, kteří mu narušovali jeho prostor, zvláště ne lidí, kteří narušovali jeho chvíle s Billem. Což byl každý, opravdu.
„Je to Tom,“ informoval ji Bill nápomocně, než mohl Tom přijít s něčím přijatelně falešným.
„Ahoj,“ zopakovala dívka. „Dobře… skvělé, chci říct. Předtím jsem byla u špatného domu.“ Mávla rukou k domu naproti přes ulici. Její nehty byly zářivě červené, ne černé jako Billovy. „Otevřel mi takový starý muž – bylo to trapné. Já jsem Monica, mimochodem. Poslala mě moje babička. Říkala, že by sis se mnou rád dal oběd.“
Vnučka paní Martinové. Tom na ni během všech těch událostí posledního týdne zapomněl.
„Aha,“ řekl Tom.
Monica ze znovu nervózně zasmála, na prst si natáčela pramen vlasů. „Vím, že je to trochu – moje babička se mi pokaždé snaží někoho dohodit. Je takový vměšovací typ.“
„Aha,“ zopakoval Tom.
V žádném případě se ji nechystal někam brát, ne dnes, po včerejší noci, poté, co byl u něj Bill v jejich posteli tak blízko – ale když otevřel ústa, aby to řekl, Bill promluvil jako první.
„Chceš být Tomova kamarádka?“ Zeptal se lehkým a zvědavým hlasem.
Dívka chvíli zírala, přecházela pohledem mezi Billem a Tomem, jako kdyby to byl nějaký vtip, který tak úplně nechápala. Tom si taky nebyl jistý, jestli ho chápal. „Já… ehm, hádám, že jo? No, ano, samozřejmě. Moje babička o něm mluví – o tobě…“
„To jsem si jistý,“ zamumlal Tom a představoval si všechny ty věci, které o nich musela paní Martinová povídat. Vlastně vůbec nevěděl, proč tam ta dívka je, vzhledem k tomu, co všechno už nejspíš slyšela.
Monica se rozesmála. „Ach, tak ona jen ukazuje svou láskyplnost.“
„Pak do mě musí být zamilovaná,“ řekl Tom a potřásl hlavou.
Monica přikývla, jako by souhlasila.
„Panebože,“ řekl Tom, ta myšlenka mu přivodila závrať. „Myslím, že si potřebuju lehnout.“
Bill ze sebe vydal starostlivý zvuk a pohladil Toma po rameni. Zkroutil prsty kolem Tomovy klíční kosti v majetnickém gestu. Tom se do toho sevření uvolnil, očekával, že Bill tu holku pošle pryč. Bill nikdy neměl rád, když ho Tom nechal o samotě, a rozhodně by se mu nelíbilo, kdyby ho Tom opustil, aby šel na nějaké pseudo-rande s hezkou holkou.
Takže byl Tom lehce šokovaný, když Bill použil ruku na jeho rameni k tomu, aby jej o krok postrčil směrem k Monice, a řekl jednoduše: „Ahoj, Tome.“
„Cože?“ Zeptal se Tom přihlouple, svět se před ním podivně točil. Celá ta věc mu způsobovala závratě. Billova ruka stále přetrvávala na jeho lopatce a Tom by tím byl ukonejšen, kdyby se Bill nechoval tak, jak se choval. „Ahoj, Tome?“
„Ne,“ řekl Bill a protočil oči, a Tom na moment pocítil úlevu, než Bill pokračoval. „Ty jsi Tom. Já jsem Bill. Ahoj, Tome.“
Tom zamrkal. „Já to nechápu.“
„Budeš se dobře bavit,“ říkal mu Bill, jako by to všechno dávalo smysl. „Se svou kamarádkou.“
Tom zůstal stát jako opařený. „To myslíš vážně?“
Bill na něj s očekáváním zíral nazpět.
„Ty – ty chceš, abych ji někam vzal,“ řekl Tom. „Opravdu.“
„Budeš se bavit,“ Řekl Bill. Úsměv na jeho rtech nebyl tak úplně šťastný, ale ani ne úplně smutný. Ačkoliv byl Tom zvyklý, že je Bill občas matoucí, obvykle měl alespoň sebemenší představu, o co šlo. V tuto chvíli nerozuměl v Billových očích vůbec ničemu.
„Ne,“ řekl Tom pomalu. „Nebudu.“
Monica si tiše odkašlala. Tom k ní vzhlédl, úplně ztracený.
Věnovala mu zdvořilý úsměv. „Myslela jsem – no, mám docela hlad… Čekala jsem s jídlem, protože mi babička říkala, že si spolu dáme oběd – ale jestli nechceš…“
„On chce,“ řekl jí Bill, protože byl očividně chybně informován. Ustoupil od dveří, od Toma, a nechal tak volný prostor, aby Monica mohla vejít.
Dívka s nejistým úsměvem vstoupila.
„Ty máš tam moc třpytek,“ říkal Bill a cvrnkal do flitrů na jejích šatech, zatímco se Tom šoural za nimi, cítil se otupěle.
Od toho, co mu Bill předchozí večer řekl, přes to, jak se s Billem dnes ráno vzbudil a jak k němu měl jen před několika okamžiky tak blízko, a najednou jej Bill pobízel, aby šel na rande – Tom byl zmatenější než kdy dřív.
Monica se usadila v křesle v obývacím pokoji a Bill pojmenovával flitry na jejích šatech.
„Vypadáš jako lampa,“ informoval ji.
„Já… vážně?“ Monica vypadala popleteně. „To není moc hezké říkat…“
„To byl kompliment,“ ujasnil jí Tom, zatímco vklouznul prstem do poutka na Billových kalhotách a táhl jej ven z místnosti s nevrlým „Omluv nás.“ Monica za nimi něco zašvitořila, ale Tom neměl energii, aby přemýšlel, co to bylo.
Zatáhl Billa do koupelny, zavřel dveře s úmyslnou jemností a opřel se o ně hlavou, chladné dřevo proti jeho čelu.
„Okay,“ řekl Tom stále čelem ke dveřím. „Co?“
„Ano?“ Zeptal se Bill.
Tom vzdychl a otočil se, aby se o dveře opřel. Bill stál pod koupelnovou zářivkou, tmavé vlasy měl rozprostřené kolem obličeje. Nenabízel žádné vysvětlení, jako by to, že chtěl, aby Tom odešel na rande s nějakou cizí holkou, vůbec nebylo nijak divné.
„Já tomu nerozumím,“ řekl Tom pomalu.
Ať už se ohledně Billa cítil jakkoliv zmatený, ohledně všeho občas, alespoň Tom věděl, že nechce vzít na rande nějakou holku, kterou nezná, kterou ani nechtěl poznat. S výjimkou toho, že Bill si myslel, že chce. Bill to tak chtěl? Nedávalo to smysl. Bill nikdy nedával smysl – občas to bylo roztomilé, většinou na to byl Tom zvyklý, a právě teď se to zdálo být kompletně nefér. Můžeme se vrátit do chvíle, než ten zvonek zazvonil, chtěl Tom požádat. Chci to zkusit znovu. Zdálo se, jako by to Bill měl chtít. Bill mu vždycky dával druhé šance. Ale náhle nic nebylo tak, jak se zdávalo.
„Ty chceš kamarádku, nebo ne, Tomi?“ Zeptal se Bill. V jeho tónu bylo něco, co bylo pro Toma nečitelné, a jemu se to ani trošku nelíbilo. „Měl bys s ní jít. Bude se ti to líbit. Já chci, abys šel.“
„Ne,“ řekl Tom a překřížil ruce. „Já nechci jít. Nikam nejdu.“
Bylo to nepohodlné, říct ne. Tom by pro Billa udělal hodně, ale jestli Bill opravdu nechtěl, aby to udělal – a on nemohl, on prostě nemohl – nepočítalo se to jako odpírání mu něčeho, co chtěl, opravdu ne.
Jako vždy, Bill byl tvrdohlavý, když se snažil, aby bylo po jeho, dokonce i když to doopravdy nechtěl. „Kvůli mně,“ řekl Bill a přejel prstem po Tomově paži. „Prosím, Tomi?“
Tom se nepohodlně zavrtěl, stále nešťastný, že Billovi cokoliv odpírá.
„Půjdu s tebou,“ snažil se Tom o kompromis. „Půjdeme ven spolu, dáme si oběd. Pěšky, samozřejmě, ne autem. Ale bude to tak cool. Ty a já.“
Nadšení pro tu myšlenku se Tomovi začalo hromadit v hrudi ještě dřív, než Bill dostal šanci zavrtět hlavou. Tom se zamračil.
„Proč ne?“ Zeptal se, jeho hlas zněl kňouravě dokonce i jeho vlastním uším.
„Uvidíš,“ řekl Bill, s vědoucím úsměvem.
Tom zasténal, krátce zauvažoval, že by udeřil hlavou do stěny. Přesně takový to byl pocit, když jste s Billem v něčem nesouhlasili, jako byste se snažili rozbít pevnou zeď vlastní hlavou. Pouze vás z toho nakonec bolela hlava.
„Já nepůjdu,“ znovu zdůraznil Tom, paže na hrudi si přitom rozkládal a znovu skládal.
Bill zabroukal, naklonil hlavu a vstřebával Tomův postoj. Tom si odkašlal a narovnal se, snažil se vypadat pevně a neochvějně.
Naneštěstí se tím Bill nenechal přesvědčit. „Vrať se brzy, Tomi.“
„Já nikam nejdu!“
„Já chci, abys šel,“ řekl Bill, naklonil hlavu a podivně se usmál. Tomovi se nelíbilo, jak to na něm vypadalo, úsměv, který nebyl úsměvem.
„Ne,“ řekl Tom. „Nechceš. Já vím, že nechceš.“
Bill pozvedl obočí. „Já nechci?“
„Ne,“ řekl Tom nyní sebejistě. „Nemáš rád, když jsi o samotě, o nic víc než já… Nechceš, abych odešel.“
Pohled v Billových očích byl jemný a vystavený, křehký, jako by jej Tom mohl zlomit holýma rukama. Možná to bylo doznání, ale Bill to nenechal být. „Bude to dobré,“ naléhal.
Nezdálo se to být dobré.
„Bille,“ řekl Tom, unaveně si promnul oči. „Co to děláš?“
Bill lehce pokrčil rameny, náhle vypadal tak malý. „Jak víš, co jsou chyby?“
On věděl, že Bill dělá chybu. Alespoň on to věděl. Tom si povzdechl a zastrčil Billovi vlasy za ucho. „Vždycky jsem věděl, že jsi bláznivý člověk.“
Byla to pravda. Bill by Toma nechal, aby mu ublížil. Bill by sám sebe nechránil, na sebe samotného by ve všech svých plánech zapomněl, ve všech těch malých, symbolických věcech, o které měl Bill daleko větší zájem než o své vlastní potřeby.
Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, protože si Bill myslel, že stále pomáhá Tomovi ´vidět´ nebo jednoduše proto, že si Bill chybně myslel, že Tom bude šťastnější s někým cizím jako s kamarádem, by Bill Toma poslal pryč s holkou, která nebyla jeho spřízněnou duší.
Ale Tom mu to nemusel dovolit. Bill sám to řekl. Dokonce i když by Bill Toma nechal, aby mu ublížil, neznamenalo to, že to Tom udělá. Nikdy.
Tom opustil koupelnu s váhavým Billem v patách, a znovu našel pohledem tu dívku. Usmála se na něj, nervózně a s očekáváním. Po chvíli uvažování Tom řekl: „Doufám, že máš ráda palačinky.“
***
Tom ji měl provést kolem, a tak to udělal.
„Tohle je strom,“ řekl, a ukázal na strom z kuchyňského okna. „Není to Billův oblíbený strom, ale je pravděpodobně v top pětce.“
„Aha,“ řekla Monica a kousla se do rtu. Opírala se o zeď a vyhlížela z okna s váhavým pobavením.
Tom přikývl. „Má listy, větve. Chápeš. Tady nahoře je větrák. Bill na něj pořád věší nějaké věci a ty potom odletí, když ho zapneme.“
„Vzrušující,“ řekla Monica, za rty jí zaškubal úsměv.
„Velmi,“ souhlasil Tom. „Na trávníku před domem je rozbitá dekorace, ale už jsi toho nejspíš viděla dost. Na jeden den to je až příliš vzrušení najednou.“
„Ach, ale já mám ráda vzrušující věci,“ řekla Monica pobaveně. Tom přikývl.
„Tohle je Bill,“ řekl, a ukázal na Billa, který jedl plnou lžíci hnědého cukru. „On je taky vzrušující.“
Monica se tiše rozesmála. „Jsi roztomilý.“
„Co?“ Zeptal se Tom, rozptýlený, když Bill nasypal polovinu balíčku hnědého cukru do palačinkového těsta. „Jo, to on je. Bille, tys to nezvážil-„
Nechal za sebou tiše se hihňající Monicu, aby odstrčil od mísy Billovy ruce, a zvedl recept. Byl vzhůru nohama.
Tom láskyplně protočil oči. „V palačinkách hnědý cukr ani není, Bille.“
„Ano,“ řekl Bill a olizoval lžíci. Ukázal na mísu plnou cukru, těsta, a záhadně i dvou gumových medvídků. „Je přímo tady. Vidíš?“
Tom tam s uchechtnutím přidal trochu mouky a doufal v to nejlepší. Monica se usadila u kuchyňského stolu a hleděla do zahrady. Nezdála se být nijak zvlášť naštvaná, že ji Tom nezval nikam ven na oběd. Bill poletoval po kuchyni spolu s Tomem a asistoval při všem, o čem si zjevně myslel, že byly všechno Tomovy chyby, dokonce i když se Tom pouze řídil podle návodu. Bill pouze mávl rukou vágně k receptu, aby vyjádřil, že tam opravdu bylo řečeno, že palačinky vyžadují špetky.
Opět se usmíval, a tentokrát to vypadalo skutečně. Tom na něj fouknul trochu mouky, jen aby Billa viděl vyjeknout smíchy s bílým nosem.
Bill na něj hodil gumového medvídka a Monica se u stolu tiše pochechtávala. Bylo to, jako by bylo všechno překvapivě normální, jako by byli podivný pár, který měl hosta a tak všechno.
Palačinky byly hotové v napůl uvařeném napůl gumovém stavu, barevné a překvapivě dobré. Tom se usadil u stolu po Billově boku a šťouchl jej do nohy.
„Babička mi neřekla, že jste zadaní,“ řekla Monica a způsobně si na klín rozložila ubrousek.
Tom se rozkašlal a odložil sklenici s vodou, kterou držel v ruce. „Uh…“
„Je to tak legrační, protože jsem tak trochu myslela – no, zřejmě ne. Každopádně, hodně o tobě mluví, myslela jsem si, že by se o něčem takovém zmínila,“ rozesmála se Monica a potřásla hlavou.
Tom koutkem oka pohlédl na Billa, ale ten celou konverzaci spokojeně ignoroval a nanášel si na palačinky sirup v uměleckých obrazcích, které měly pravděpodobně nějaký hluboký a symbolický význam. Tom si pomyslel, že jeden z nich vypadá jako tučňák.
Nemohl jí říct, že nejsou zadaní. Byl s Billem, byl uzpůsoben tomu, aby byl s Billem. I kdyby nevěděl, co to znamenalo, i kdyby nevěděl, jak se to stalo, Tom stále věděl, že to je pravda.
Byl Billův. A Věděl, že i Bill je jeho.
A Tom si uvědomil, že tam opravdu není třeba žádného dalšího rozhodnutí. Ať už měl z toho jakékoliv obavy, obavy o Billa, není tam nic, co by na tom mohl Tom změnit. Nebyla tam žádná volba, dobrá nebo špatná, a nebylo tam žádné chránění Billa před jakýmkoliv ublížením, které by mu Tom mohl způsobit.
Všechno už bylo.
Ať už to akceptoval nebo ne, Bill se pevně usadil v čekání na Tom bez ohledu na to, jak dlouho to Tomovi bude trvat. Bill byl Tomova spřízněná duše.
Dokonce i cizí člověk to mohl vidět, tak proč to nemohl vidět Tom?
Nebyl v tom žádný rozdíl, pokud to přizná nahlas, pokud se podle toho začnou chovat. Vždycky to tam bude. Vždycky to tam bylo.
„Jo, to jsme,“ řekl Tom pomalu. „Jsme zadaní.“
Monica se zastavila s vidličkou na půl cesty ke rtům. „Já vím? Chci říct, že jsem se neptala?“
Tom zamrkal. „Aha. Jasně.“
Bill Toma pozoroval zpod svých řas, vlasy mu padaly přes oči, jako by jimi mohl schovat svůj zvědavý pohled. Tom mu pod stolem šťouchl do kolene a vyvolal tak na Billových rtech spokojený úsměv.
Tom se cítil být velmi zadaný.
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Konecne. Kolko znakov moze clovek napisat do tohto komentara?? Lebo ja mam co povedat ku kazdemu odseku tejto casti. To Tomove skumanie Billa ako spi. Ja to tiez rada robim so svojou spriaznenou dusou. Je to nadherny pocit. Odporucam.
To ako Bill chce aby Tom zrusil slub. Aj ja chcem aby ho zrusil. Lebo ja chcem aby bol Bill pre Toma vsetko.
Ako vieme co je chyba? Myslim ze to nikto nevie pokial to neskusi a nezisti. Ci to bolo dobre a ci nie. A Bill to skusil a nechal dievca aby s nimi stravilo obed. Skusil a neurobil chybu. Lebo toto Tom potreboval. Uvedomit si, ze Bill je jeho a on je Billov. Ze on miluje vsetko co miluje Bill. Je su vlastne absolutne dokonaly par.
Pri minulej casti som slubila este nejakt komentar, ale tento diel ma uplne dostal.
Bill si presiel asi riadnym hovnom v zivote. Ale pritomnost je dolezitejsia. Pritomnost s Tomom. S jeho spriaznenou dusou. Lebo s drakom sa nedalo spokojne zit.
Bill vie viac, než sa zdá. Alebo len príliš verí v Toma a jeho lásku. A vychádza mu to. Vďaka Bohu. A zdá sa, že možno aj získali spojenca. To by bolo určite fajn. Tom by evidentne potreboval pomoc s tým, ako poriešiť Billa a intímne veci. Ďakujem za časť, bola super.
Prostě tuhle povídku miluji! ♥
Dneska mám v hlavě úplně vygumováno, takže ze mě nikdo nedostane kloudný komentář, tak chci hlavně říct, že jsem zamilovaná do Billa s Tomem! Jsou spolu úžasní, vtipní, roztomilí a krásně hašteřiví. Pokaždé se u čtení téhle povídky rozněžňuji a pokaždé je mi po přečtení dílu a něco lépe. Moc Ti, Zuzu, děkuji za její překlad! ♥
Ach ja som prestala citat po nejakom siestom dieli ,stratila som zaujem, vyvoj udalosti sa mi zdal cudny a Bill otravny a vacsiu chybu som urobit nemohla. Je to perfektne, Bill je nadherny clovek, ked povedal ze niekedy nevie ako sa vola ale vzdy vie,kto je Tom som sa roztopila a zamilovala, som priputana. Bill si na neho pocka akokolvek dlho bude treba, som rada,ze to Tom pochopil lebo by vsetci to vieme uz davno 🙂 krasny pribeh, je naozaj uplne iny, Tom je tak laskavy a obcas trosku prehnane opatrny,ale to sa spravi 🙂 dakujem za preklad, stale dokola chcem pisat ake je to medzi nimi nadherne takze radsej ukoncim komentar 😀
Krásná kapitolka.