autor: Želatýnka
Motýlí dotek
„Víš, jak je ten film, který se ti líbí,“ řekl Tom, „kde ten kluk koupí své holce hvězdu? To bych pro tebe totálně udělal.“
Billova hlava byla zakloněná k obloze, Tomovy sluneční brýle mu balancovaly na nose. Pozoroval by hvězdy a všechny je pojmenovával, protože už teď byly všechny jeho, ale bylo teprve poledne. Listí ze stromu, pod kterým Bill seděl, mu na těle vytvářelo stíny.
„Tome, hvězdy nemůžeš vlastnit,“ řekl mu Bill s očima stále přilepenýma k obloze.
Bill se pod stromem usadil okamžitě, jakmile Monica odešla, pokojně zíral na oblohu, zatímco Tom jej pozoroval přes okno a cítil se všelijak, jen ne pokojně.
Poté, co si to přiznal, poté, co konečně uznal, jak moc jsou s Billem spojení, jak moc spojený s Billem chtěl být, si Tom nebyl jistý, co má dělat. Kam měli od tohoto bodu pokračovat?
Změní to všechno? Změní to vůbec něco?
Přešlápl na místě a svíral přitom malou věc v ruce schované za zády.
„Ty ano,“ řekl Tom s váhavým krokem kupředu. „Všechny hvězdy. Všechny září jen pro tebe.“
Bill ze sebe vydal tichý, zvědavý zvuk. Opřel si hlavu o kmen stromu a podíval se na Toma přes své obří brýle, ve kterých vypadal jako moucha. Holým chodidlem promnul trávu Tomovým směrem, a nakonec nohu opatrně zvedl, aby jej kopnul do kolena. Se sevřenými a zpocenými dlaněmi se Tom rozešel, aby se posadil vedle něj. Jejich ramena se o sebe otřela, když se opřel o kmen. Bill neřekl nic – byl neobvykle tichý od chvíle, kdy Monica odešla, dokonce nechal Toma v domě samotného, aby šel rozmlouvat se svými schovanými hvězdami. Tom si nebyl jistý, jestli to bylo dobré znamení, nebo zlé.
„Myslel jsem to vážně.“ Tom zaměřil svůj pohled na oblohu, zatímco mluvil na ten určitý bod mezi dvěma mraky, kam si myslel, že se dívá i Bill. „To, že jsem s tebou zadaný. Myslel jsem to tak.“
„Já vím,“ řekl Bill jednoduše. Přetočil hlavu k Tomovi, jeho vlasy Toma lechtaly na spánku, ale pohled nepřesunul.
Tom nad tím přemýšlel celou poslední hodinu, čas mu rychle utíkal s kytarou v rukách a s notami Billovy písně. Ta píseň stále neměla konec. Tom si začínal uvědomovat, že nikdy nebude mít konec. A tak Tom hrál píseň, která nekončila, dokud mu pod rukama nepraskla struna. Jak ležela ohnutá a zkroucená na podlaze, Tom si všiml, jak září.
„Jsem s tebou svázaný, jako jsou spřízněné duše jedna ke druhé,“ řekl Tom. Nervózně si jazykem šťouchl do kroužku ve rtu a věc ze své sevřené pěsti pomalu otáčel. „Jako-„
„Já vím,“ zopakoval Bill a Toma tím přerušil.
Za koutky Tomových úst zatahal úsměv, navzdory zběsilým pocitům, které se mu proháněly hrudí. Možná to bylo díky těmto pocitům. „Ty víš všechno, viď.“
„Ano,“ souhlasil Bill. Snažil se vypadat vševědoucně, ale Tom mohl vidět úsměv i na Billově tváři díky tomu, jak si vesele skousl ret mezi zuby.
Tom ten ret chtěl políbit, ten potlačený malý úsměv a křivku Billových úst.
„Hej.“ Mozolnaté prsty pohladily delikátní kůži za Billovým uchem. Tom jemně naklonil Billovu hlavu čelem k sobě a palcem mu přejel přes nos, aby mu nadzvedl brýle. „Něco pro tebe mám.“
Billovy oči byly zvědavé, když je Tom odkryl, přetékající vzrušením. Bill si cenil všeho, co mu Tom kdy dal – jeho mikinu, jeho boty, čtvrťák, který s sebou stále všude nosil jako drahocennou věc. Tomovo srdce.
Tenký kov byl teplý od toho, jak jej Tom svíral v ruce. Naposledy ruku stiskl, než ji natáhl před Billa.
Bill ze sebe vydal potěšený zvuk a natáhl se, aby rozevřel Tomovy prsty omotané kolem té drobné věci. Na slunečním světle se to zalesklo a Bill zalapal po dechu. Palcem pohladil hladký povrch a současně i Tomovu dlaň. Kov byl zkroucen v těsných kruzích a ostré konce kytarové struny byly zahnuty vzhůru, aby Billa nepoškrábaly.
„To je prsten,“ vysvětlil Tom, když ho Bill z jeho dlaně sebral. „Udělal jsem ho pro tebe. Když už jsme ty spřízněné duše. Občas si spřízněné duše vzájemně dávají prsteny.“
Vzduch ochlazoval Tomovu zpocenou dlaň, zatímco Bill ten jednoduchý prsten zkoumal. Tom pečlivě zkroutil prasklou kytarovou strunu do něčeho připomínajícího prsten a jeden konec zatočil vzhůru a vytvořil na něm jako by tvar hvězdy (která vypadala spíše jako měňavka) v místě, kde by na jakémkoliv jiném prstenu byl drahý kámen.
Bill ho fascinovaně přetáčel v dlani. „Pro mě?“
Pro Billa všechno.
Tom čekal, tiše, dokud na něj nebyly zaměřeny Billovy oči, zvědavé a doufající a tolik dalších křehkých věcí.
„Chci vzít ten slib zpátky,“ řekl Tom, hlas měl i pro své vlastní ucho zdrsnělý. „A dát ti nový. Opravdový.“
Bill sevřel rukou límec Tomova trička, pevně, jako by Tom snad mohl vstát a vzít všechno pryč dřív, než to vůbec Billovi dal. „A co slíbíš?“
Slova byla až příliš, příliš věcí, které Tom ani nedokázal popsat. Všechny pocity, které se mu nadouvaly v hrudi, neměly žádné jméno, pouze Bill. Namísto toho se naklonil k Billovi blíž se slibem na rtech. Billovy oči byly široké, ne překvapené, ale něco jiného, něco mnohem hlubšího a mnohem křehčího.
Dělil je od sebe jen vlásek, Billův dech narážel do Tomových rtů. Když se Bill posunul kupředu, jejich rty se téměř dotýkaly, téměř, a Tom si nemohl pomoct, aby ještě jednou nehledal ujištění na tu drobnou nejistotu, která v něm zbyla.
„Co když to není to, co si myslíš, že to je?“ Zeptal se, neodtáhnul se od Billa, ale ještě ani nepřiblížil. Nemohl se nezeptat, nervozita a vzrušení a očekávání, to vše v něm vířilo a způsobovalo mu to pocit na zvracení a zároveň euforii. „Co když… co když já nejsem to, co si myslíš, že jsem?“
Bill zběsile zavrtěl hlavou, jeho vlasy Toma šlehaly po tváři. Obrys tenkého prstenu se zarýval do Tomovy klíční kosti, jak se jej Bill držel. „Ty jsi můj Tomi. Moje duše miluje tvou.“
Jemný dech naposledy zavál proti Tomovým rtům, než se Bill odtáhl. Jeho svírající prsty zmizely z límce Tomova trička. Tom sevřel Billovu druhou ruku, nenechal jej odejít.
Pohled v Billových očích byl váhavý, byla to nejistota, kterou Tom vídával jen vzácně. „Mohl bych počkat déle,“ nabídl.
Počkat déle – pokud Tom stále nebyl připravený, pokud si Tom stále nebyl jistý, pokud to Tom stále nechápal.
Bill by prostě dál čekal.
Celé roky; Tom věděl, že by Bill stále čekal, kdyby musel. Až bude Tom chodit o holi a Bill se s tou holí spřátelí a dá jí jméno, stále budou spřízněné duše, ať už to Tom uzná, nebo ne.
Bill by nadále čekal, ale Tom si nemyslel, že on by ještě mohl. Každá buňka v jeho těle, každý úder jeho srdce, on celý Billa chtěl. Celé jeho tělo Billa milovalo, celé jeho tělo potřebovalo celého Billa.
„Ty nejsi ztracený,“ řekl Tom a setkal se s Billovým pohledem. „Nejsi ztracený, a nejsi rozbitý, a nejsi zmatený…“
„Ne,“ řekl Bill jako vždy jednoduše. „Jsem tady. S tebou.“
To bylo vše, co Tom potřeboval, aby tady Bill byl.
Tom se znovu naklonil a Bill držel jeho pohled, zranitelný a čekající, doufající, chtějící. Tom mu chtěl dát všechno. Jejich rty se setkaly v sladkém polibku. Bill okamžitě odpověděl, rty pod těmi Tomovými rozevřel a hubené paže omotal kolem Tomových ramen. Držel se jej, jako se Tom držel Billa. Všechno, co Tom potřeboval, všechno, o čem nikdy nevěděl, že to potřeboval, bylo v tom jemném doteku Billových rtů proti těm jeho.
Když se polibek přerušil, Bill byl růžový a Tom cítil závrať, ačkoliv nevěděl proč. Byl si jistý, že by Billa mohl vdechovat věčně.
„Miluju tě,“ zašeptal Tom s pomocí té trošky dechu, kterou mu Bill neukradl. „Myslím, že jsem tě vždycky miloval.“
Bill se usmál, zářil životem a štěstím. „Já jsem to věděl.“
***
Zůstali pod tím stromem, dokud nevyšly hvězdy. Bill zavřel oči a opřel se Tomovi o rameno, unavený po noci, kdy zůstali vzhůru, po těch nočních můrách, před kterými si Tom slíbil, že jej odteď ochrání. Možná unavený z toho čekání.
Tom si jej držel blízko u sebe a pozoroval hvězdy, které zářily pro Billa, hvězdy, které nikdy neviděl předtím, než Billa poznal.
Bylo těžké si nyní vzpomenout, jaké to bylo předtím, než Billa poznal.
Tomovi se zachvělo srdce nad myšlenkou, že brzy možná zapomene i na to, jaké to bylo, nemít Billa úplně celého. Zadul vítr a Bill ze sebe vydal tichý, nesouhlasný zvuk, zamrkal a přitulil se k Tomovu rameni. Zazíval a po očku se na Toma podíval. Billovy vlasy byly větrem rozcuchané, oči měl ospalé a napůl zavřené. Tom pocítil závrať při vědomí, že měl nyní dovoleno se dotknout, políbit a držet Billa tak, jako to vždycky chtěl.
Podruhé za ten večer k sobě přitiskl jejich rty. Když se odtáhl, Billovy oči byly široce rozevřené.
„Ahoj,“ řekl Tom s přihlouplým úsměvem.
Bill naklonil hlavu, zvědavě, a znovu k sobě jejich rty přitiskl. Tom se široce usmál.
„Polibek na přivítanou,“ řekl Bill zamyšleně.
Tom se odtáhl a pomalu vstal, protože Bill byl studený a oni by opravdu měli jít dovnitř. Vzal Billa za ruku a kráčel s ním zpátky do domu.
„Chce se ti zpívat?“ Zeptal se Tom a stiskl Billovu ruku, zatímco zavřel dveře. „Jen musím natáhnout novou strunu na-„
„Jdu ven,“ prohlásil Bill náhle.
Tom zamrkal, s klikou od dveří stále v ruce.
Bill se vesele zhoupnul na chodidlech, dopředu a zpátky, a vypadal dokonale šťastně.
„Ale je zima,“ ohradil se Tom. Uvnitř jejich domu to bylo bezpečné a pohodlné. Chtěl si jen užívat Billovy společnosti; společnosti, která byla pořád stejná a zároveň tak odlišná. „A před chvílí jsme venku byli…“
Bill na něj hleděl s očekáváním.
Láskyplnost k Billově tvrdohlavosti nevyhnutelně vyhrála. Tom vzdychl a s úsměvem potřásl hlavou. „Chceš se dívat na hvězdy ze střechy, nebo-„
„Ven,“ zopakoval Bill. Zacouval o pár kroků ke dveřím a stále Toma pozoroval.
Tom čekal, zvědavý. Bill udělal další krok vzad a s rukou za zády otevřel dveře, aniž by se od Toma otočil. Dveře se otevřely a Bill udělal další půlkrok, stál v rámu dveří a dál se nehýbal.
Tomovi zatahala za srdce silná náklonnost. „Okay, co to děláš?“
„Sbohem,“ řekl Bill a naklonil své tělo k Tomovi, aniž by se pohnul ode dveří.
„Jak to myslíš?“ Když Tom postoupil do jeho dosahu, Bill mu zahákl paže kolem ramen a naklonil se, byl blízko a hřál.
„Sbohem,“ řekl Bill a šťouchl do něj. „Sbohem?“
„Proč – ach.“ Tom se zazubil a šťouchl svými rty do Billových, aniž by jej skutečně políbil. „Můžeš dostat polibek na rozloučenou, jen pokud doopravdy neodejdeš.“
S pohledem plným čirého úžasu Bill přitiskl své rty váhavě k Tomovým, poddajné a jemné pod Tomovým dotekem.
Polibek na rozloučenou, a žádný z nich neodejde.
Po zbytek dne Bill vesele nacházel nové důvody k tomu, aby Toma políbil. Polibky na rozloučenou a polibky na přivítanou. Děkuju polibky a není zač polibky. Dobré ráno polibky a dobrou noc polibky – ačkoliv mezi nimi uběhlo jen pár hodin. ´Podej mi sůl´ polibky a ´to není sůl, Bille´ polibky.
Tom mu nadšeně dal každý z nich. V žaludku mu šťastně vířilo, srdce se mu chvělo, tolik nových pocitů, které mohl cítit pouze k Billovi.
Požádal Billa, aby mu podal sůl, celkem třikrát, a nasypal si jí na jídlo tolik, že to bylo nepoživatelné, ale Tomovi to bylo jedno. Když Bill vešel do obývacího pokoje s Kazimírem v náručí poté, co byl pryč jen pár minut, aby kočku našel, Tom rychle vyskočil, aby mu dal polibek na přivítanou.
Bill tím vypadal svrchovaně potěšený, a okamžitě vyšel z místnosti a vrátil se pro další polibek.
„Nemusíš se mě snažit nijak obelstít, víš,“ škádlil jej Tom, vplížil se rukama kolem Billova pasu a opřel se o rám dveří. „Nepotřebuju důvod k tomu, abych tě políbil. Že?“
Bill vypadal, jako by z celého srdce souhlasil. Tomovi poskočilo srdce nad tím pohledem v Billových očích po jeho vlastních slovech. Byl to dobrý pocit, nechat jít vše, kromě Billa, nikdy nenechat Billa jít.
„Protože mě miluješ,“ řekl Bill a rozzářil se. Sevřel prsty kolem jednoho dredu a vesele s ním točil. „Tom mě miluje.“
Byla to pravda. Byla to pravda, a přiznat to Toma jen nutilo cítit se statečněji, bezpečněji, jako by s těmi slovy odešly všechny starosti.
A tak Tom dal Billovi polibek na přivítanou.
Polibek za včerejšek, a za všechny ty chvíle, kdy jej Tom nepolíbil.
Polibek za dnešek, a za všechny chvíle, kdy Tom nyní mohl.
A polibek za zítřek, a za všechno, co teprve přijde.
***
Když se tu noc společně schoulili do postele, Tom věděl, že už mu nikdy nebude zima. Billovi už nikdy nebude zima. To vědomí jej zahřálo u srdce. Billova blízkost jej hřála. Jeho hřejivé ruce byly na Tomově krku, jeho rty přitisknuté do polibku na okraji Tomových úst, stále tak nové, a přesto tak známé.
„Polibek na dobré ráno?“ Zeptal se Tom a jemně mu zastrčil vlasy za ucho.
Bill vědoucně zavrtěl hlavou. „Protože jsi Tom,“ řekl. „Polibek, protože jsi Tom.“
Tom těžce polkl, srdce se mu v hrudi nadmulo. Tom. Dostal polibek, protože byl Tom. Měl Billa, protože byl Tom.
Pouze on. Jeho jméno něco znamenalo. Být Tomem bylo speciální. Speciální jako Bill.
Doufající prsty se toulaly po obrysech Tomovy hrudi, Billův nehet kreslil na jeho kůži umělecké obrazce. Bill byl tak blízko, jak mu to Tom dříve nedovolil. Jeho dotek byl všude, dobrý a správný. Bill vklouzl rukou kolem Tomových ramen, aby sevřel zadní stranu jeho spacího trička, a Tom ho nechal, Tom jej mohl nechat. Jeho dech byl horký proti Tomově kůži, boky špičaté a nehty dlouhé.
Tom měl sevřený krk a kůže mu hořela. Úžasný pocit, planoucí pod Billovou energičností.
Bill vzal Tomovu ruku a poté si ji umístil pod své povytažené tričko na jemnou kůži svého boku.
„Oh,“ zašeptal Tom.
„Miluj mě,“ řekl Bill, prostě a jednoduše. Byla to jedna z mála pravd, kterou si Tom byl jistý.
„Já tě miluju,“ řekl Tom, pohladil palcem Billův bok nahoru a dolů. Zahákl prsty o okraj jeho kalhot a držel jej. „Už tě miluju.“
„Miluj mě tak, jako mě chceš.“ Bylo tam cosi v Billově tónu, cosi žádostivého a tázavého.
Nebylo tam třeba žádných otázek.
Billova tvář byla bez makeupu, vlasy měl zastrčené za ucho, kam mu je odhrnul Tom. Pod rtem měl znaménko, do kterého byl Tom až nemožně zamilovaný, na spánku měl jizvu, kterou chtěl Tom políbit. Dokonce i legrační špičky jeho uší byly pro Toma neodolatelné. Billova kůže byla pod Tomovým dotekem hedvábná a on se jí nikdy nechtěl přestat dotýkat, nikdy nechtěl nechat Billa jít.
„Já tě chci,“ řekl Tom, sevřeným hlasem. Nikdy neřekl nic více pravdivého. Polkl, rukou se vznášel nad Billovým břichem. „Jsi si jistý?“
Na Billových rtech se zableskl shovívavý úsměv. „Ano. Prosím?“
„Ano,“ souhlasil Tom důrazně, omotal paže kolem Billova těla a přitáhl si jej blíž.
Bill se šťastně rozesmál, popadl Toma za týl a přitáhl si jej k žádanému polibku. Pak zatahal za látku mezi nimi a otráveně jí přitom šeptal o tom, jak by spřízněné duše neměly být ničím odděleny, zatímco Tom nechal své prsty potulovat se po celém Billově těle, na všechna ta místa, kterých se nikdy nedotkl. Hladil prsty Billovu kůži, protože mohl, protože to Bill chtěl.
Bylo to euforické, mít Billa celého, mít dovoleno vzít si všechno. Dát sebe celého, a vědět, že to udělá Billa šťastného. Všechno z Billa, co Tom neměl, co si nedovolil mít, ne jen jeho části, ale Billa celého, všechno ze sebe navzájem.
„Říkal jsem ti, že uvidíš,“ řekl Bill do jeho doteku.
Když se Tom podíval, viděl, co tam bylo po celou tu dobu.
Tom viděl Billa. Celého Billa. Zranitelného, nahého a čistého Billa.
Viděl stejného Billa, kterého viděl pokaždé. Tmavé oči, které byly podivně jasné, rty, které se kroutily do neodolatelných úsměvů. Doteky, které Toma nutily cítit věci, jež nikdy dříve necítil. Hlas, který chtěl Tom slyšet pořád, zpěv a smích a povídání o stromech a o hvězdách a o rzi na boku staré plechovky.
Prostě Billa.
„Jsi nádherný,“ řekl mu Tom. „Vidím tě a jsi tak zatraceně nádherný.“
Bill se usmíval, vyzařoval z něj život a štěstí, které mu Tom dal. Tom věděl, že tohle bylo správné, být s Billem. Nikdy nevěděl, že byl k něčemu dobrý, nikdy nevěděl, že měl spřízněnou duši, ale věděl, že má Billa, a Bill má jeho.
Bylo to nádherné.
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Během čtení dnešního dílu se mi hlavou proháněl rozbouřený oceán. Sama sobě jsem slíbila, že si všechny pocity zapamatuji, že si zapamatuji každičkou myšlenku, co mě během čtení napadla a napíšu komentář, který by konečne dával alespoň nějaký smysl. Ale teď, když mám dnešní dávku téhle sladce bolestivé drogy za sebou, nacházím sama sebe pouze bezradně zírat na obrazovku s očima topícíma se v slzách. Panebože…. ♥
Jsem zamilovaná do Bila, do Toma, do celého tohohle příběhu, do každičkého slova dnešního dílu a nádherného překladu, jenž nám byl věnován. Mockrát děkuji Zuzu♥ vybrala jsi opravdový poklad!
Dnes to bol balzam na dusu. Na moju nerozhodnu dusu. Mam take divne obdobie teraz. Sama so sebou bojujem. Ci robim veci vo svojom zivote dobre. Ci treba bojovat alebo nechat veci len tak plynut.
Tento Tom ma nuti sa nad tym zamysliet. Je dobre ze urobil to co urobil. Ze si nenechal svoje stastie uniknut. Aj ked by Bill na neho cakal stale. Ale aj tak…vzal stastie do svojich ruk a chopil sa sance.
Moj rok 2018 sa zacal dost chaoticky. Vlastne je to len jeden mesiac z dvanastich. Cize asi to nie je take zle, ale aj tak…vsetko co sa moze posr…tak sa pos….
Dobre…koncim..uz pisem hovadiny
Tak to bolo krásne, Tom konečne uvidel. Myslím si, že Billova myseľ sa vyjasňuje, keď šťastný a milovaný, možno to súvisí s Nathanom a ich vzťahom v minulosti. Stále rozmýšlam nad tým, čo sa Billovi stalo, prečo je taký aký je, vŕta mi to v hlave a Tom? Tom urobil správnu vec, zvysoka sa na to "vyprdol" a miluje Billa 🙂 zbožňujem ich vzťah, je tak krásne čistý , dala by som čokoľvek za to aby som niečo podobné zažila(myslíte, že je to reálne?)
Nádherná povídka ty dva milují a překlad je užastný moc za něj dík.
V průběhu psaní komentáře se mi začal aktualizovat počítač sám od sebe a samozřejmě se komentář nikde neuložil! :-/ Takže se moc omlouvám, ale asi už nemám nervy na to psát celý komentář znovu a hlavně si už ani nepamatuji, co jsem psala…ach jo. 🙁
Takže dneska jenom ve zkratce:
Celý díl byl jako z pohádky! ♥ Blaženě jsem se tetelila u vyznání lásky kluků, nemluvě o Billovi, který si hledal důvody k tomu, aby mohl Toma políbit. Kdyby to bylo fyzicky možné, rozpouštěla bych se tady u laptopu! Nejvíc roztomilé mi přišlo, když se Bill z ničeho nic zvedl s tím, že jde ven. I na něj mi to přišlo trošku divné, ale na stranu druhou u Billa musíme čekat všechno :-D, vzápětí mi však došlo, co tím Bill vlastně myslí. Je to zlatíčko! ♥ Já být na Tomově místě, tak jej držím na místě a pusinkuji jej do vyčerpání! 😀 No a závěr dílu? To mi totálně došla slova, protože bych to ještě nečekala. Rozhodně ale nemám námitek a jen jim to schvaluji! 😛
Celkově mám i dneska přenádherné pocity sama v sobě a to jen díky tomuhle pokladu. Moc Ti za něj Zuzu děkuji! ♥♥♥