Zaslepení 10. (2/2)

Po škole Bill odmítl nabídku jít vykoupit celý Taco Bell ve prospěch doučování s Tomem. Jeho přátelé začínali být podráždění, jelikož je odmítal častěji, než si s nimi opravdu někam vyšel, ale Bill si nemohl pomoct. Čas strávený s Tomem o samotě byl drahocenný a vzácný.

„Ahoj Bille,“ pozdravil ho Tom, když vešel, a Bill na něj kývnul. Opět mluvil s DeShawnem, a tak se Bill posadil a začal pracovat na své gramatice. Pro jednou necítil žádnou žárlivost, dokonce i když se společně smáli; Bill už věděl, že je Tom jeho, a to stačilo.

Jakmile DeShawn odešel, Bill odhodil svůj batoh na židli vedle Tomova stolu a více méně skočil Tomovi do náruče, přičemž jej kradmo políbil na krk. Kdyby někdo nahlížel z venku, pouze by viděl, jak Bill svého učitele objímá.

„Za co to bylo?“ Zeptal se Tom nedůvěřivě, když se Bill odtáhl.

„Za dnešek,“ vysvětlil Bill a posadil se. Tom zčervenal a zazubil se.

„Co… kvůli Coreymu?“ Tom vypadal znepokojeně, zatímco si třídil papíry na svém stole; vždy si vše udržoval pedantsky organizované. „Zase jsem zareagoval přehnaně,“ řekl zahanbeně.

„Bože ne, já jsem ho chtěl praštit. To by byla přehnaná reakce. To objetí bylo za… no, za všechno. Za to, že jsi byl ke třídě tak důvěrný, za to, že jsi obecně prostě úžasný…“ Bill Tomovi poslal úšklebek a Tom mu krátce stiskl ruku.

„No, tak díky. Vytáhni si prosím svůj dnešní test…“ Tom zvedl papír ze stolu a dodal: „Corey byl dnes přistižen za školou, byl na čtyři dny vyloučen.“

„Vážně?“ Zeptal se Bill, snažil se přitom neznít až příliš nadšeně, a Tom přikývl. „Za to, že byl za školou, nebo za to, co se stalo v hodině?“

„Za obojí.“ Tom si těžce povzdechl a naklonil se kupředu, aby nakoukl na Billův test. „Takže, číslo šest máš špatně–„

„Počkej. Nevypadáš moc šťastně,“ vypozoroval Bill a přetočil svůj test, aby se na něj Tom nemohl dívat. „Co se děje?“

„No, já vím, že je Corey tvůj úhlavní nepřítel a tak, ale já ho nechci vidět vyloučeného. Nemyslím si, že to je to, co potřebuje. Zkoušel jsem ho jednou oslovit, i když to nešlo moc dobře…“

„Zkoušel?“ Zeptal se Bill překvapeně. „A kdy to bylo?“

„Ehm… myslím, že v listopadu. Požádal jsem ho, aby se za mnou stavil před vyučováním. Pokoušel jsem se s ním mluvit o jeho… no, problémovém postoji, a snažil jsem se, aby pochopil, že pro něj chci opravdu jen to nejlepší… ale myslím, že všechno, co jsem mu řekl, šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jsem si docela jistý, že si myslí, že každý, kdo má nad dvacet, po něm jde.“ Tom znovu vzdychl a Bill se natáhl, aby mu stiskl koleno. On sám se o Coreye osobně vůbec nestaral, ale ani nechtěl, aby byl kvůli němu rozrušený Tom.

„Tome… opravdu obdivuju, že se mu snažíš pomoct, opravdu. Ale některým lidem… prostě není pomoci. Neříkám, že je beznadějný případ, jen že má před sebou ještě dlouhou cestu k tomu, aby dospěl, a ty nemůžeš nikoho přinutit, aby se naučil věci, které se teprve musí naučit. Nezáleží na tom, kolikrát mu řekneš, že jsi na jeho straně, on tomu stejně nebude věřit. Nevěří ti, ať už z jakéhokoliv důvodu; nemůžeš ho přinutit změnit názor.“

Bill se kousal do rtu, zatímco to Tom vstřebával, nejistý, jestli to dávalo smysl, anebo jen střílel do tmy. Tom si sevřel kořen nosu, pevně zavřel oči, a zeptal se: „Kdy jsi začal být tak chytrý?“

„… já nevím,“ přiznal Bill a ostýchavě se usmál. „Vážně nevím, odkud to přišlo. Všechno, co vím, je, že Corey má nadutý smysl sebestřednosti a že tě nejspíš nebude poslouchat, ani nikoho jiného.“

„Jo, jo, máš pravdu. Rozhodně to tak vidím,“ zamumlal Tom. Uhladil si vlasy, zívnul, a zamrkal na svůj stůl. „… Půjdu si dát kafe,“ oznámil a vstal, lehce se přitom zakymácel.

„Ehm, Tome, myslím, že už jsi pro dnešek hotový. Proč nejedeš domů?“ Navrhl Bill jemně a položil dlaň na Tomovu. Tom zavrtěl hlavou.

„A co učení?“ Zeptal se se zamračením. „Zítra máš práci, takže tě nemůžu doučovat…“

„Myslím, že budu v pohodě. Vlastně si myslím, že je teď stejně důležitější, abych dočetl Doriana Greye. Takže… běž domů, zdřímni si, přinuť Dereka, aby za tebe udělal známkování…“

„Měl bys přijít,“ řekl Tom, a začal si balit věci do své tašky.

„V pátek,“ řekl Bill jemně, navzdory touhy svého srdce. „Pokud nechceš, abych dnes vynechal práci a šel místo toho k tobě…“

„Ne, ne, mám na tebe špatný vliv,“ řekl Tom s potřesením hlavy. „V pátek. Bože, to je jediná věc, díky které celý tenhle týden přežiju…“ zasténal a začal se plahočit ke dveřím. Bill ho následoval ven a sledoval, jak Tom zhasnul světlo a zamknul. „Uč se sám, okay? Máme před sebou ještě hodně gramatiky, než tenhle týden skončí.“

„Okay… poslední objetí,“ rozhodl Bill a pevně Toma sevřel. „Dávej na sebe pozor.“

„Budu,“ slíbil Tom, a pak společně vyšli ven. Bill mu naposledy zamával, a poté zamířil ke svému autu.

***

Ten týden se táhnul a Bill ho strávil s nosem zabořeným v knihách. Nebyl to ten nejlepší týden, ale stejně se přes něj dostal. Vidět každý den Toma bylo něco, na co se mohl těšit, a Coreyova absence dělala školu o hodně méně stresující.

Když přišel pátek, Bill byl ze svého rande s Tomem tak nadšený, že měl potíže chovat se, jako že bude své rodiče postrádat. Odpoledne strávil ve svém pokoji a s nadšením si vybíral svůj večerní outfit.

„Bille, my už jdeme!“ Zavolala Karoline, a Bill slétl ze schodů, aby své matky odchytil, než odejdou. Takovéhle výlety si dělaly často; jely na pláž, nebo si zarezervovaly hotel, nebo navštívily Karolininu rodinu, a udělaly si klidný víkend samy pro sebe. Bill proti tomu nikdy nic neměl; chtěl, aby měly jeho matky čas od času nějaký čas o samotě a rozmazlovaly se. Zasloužily si to. Mimoto, měl díky tomu taky nějaký čas sám pro sebe – nebo, v tomto případě, čas pro Toma.

„Mějte hezký výlet, a něco mi přivezte!“ Řekl jim Bill, když omotal paže kolem Simonina krku, a poté i Karolinina. Tento víkend jely do resortu v západní části státu a nevrátí se dřív než v neděli večer.

„Tohle je to místo s opravdu dobrou směsí na horkou čokoládu,“ připomněla Billovi Karoline. „Pamatuješ, když jsme ji odtamtud přivezly minule?“

„Pamatuju! Ta nejlepší horká čokoláda, jakou jsem kdy měl. Musíte mi nějakou přivézt!“

„Přivezeme,“ slíbila Simone. „Buď hodný, žádné divoké večírky, žádní kluci… no, hlavně bezpečně. Máme tě rádi. Ahoj, zlatíčko.“ Poslala mu pusu, a pak odešla i s Karoline.

Bill počkal asi deset minut, pro případ, že by něco zapomněly a musely se vrátit, a pak spěchal nahoru, aby se připravil. Shodil ze sebe pyžamo, které si oblékl po své předchozí sprše, a převlékl se do vybraného outfitu: černých kalhot, koženého opasku, večerní obuvi a uhlově šedé dámské blůzy, která mu dokonale seděla. On a Tom si dají večeři v Romano´s, klasické italské restauraci ve městě, a Bill chtěl vypadat co nejlépe. Měl pouze jeden ´hezký´ outfit, který nosil na každou formálnější událost, která se vyskytla, ale vyměnil košili za svou blůzu. Měl rád dámské oblečení, a Tom prozatím neukázal žádnou averzi k Billově zženštilejšímu vkusu. Bill si taky narovnal vlasy, ale nenanesl si žádný make-up, měl pocit, že už by to možná bylo až příliš.

Jakmile byl připravený, zavolal Tomovi, aby mu dal vědět, že je na cestě, pak si oblékl svůj zimní kabát a odjel k Tomovu bytu. Derek byl předem varován a stráví tu noc u své přítelkyně, takže budou mít na noc byt sami pro sebe.

U Tomových dveří Bill zaklepal, pak poodstoupil a zastrčil si ruce hluboko do kapes, zatímco se pohupoval na patách. Popravdě byl trochu nervózní, ale z větší části byl z jeho a Tomova prvního opravdového rande vážně nadšený. Dveře se otevřely jen o pár vteřin později, a objevil se Tom, oblečený v těžkém, šedém kabátě a ve stejných, tmavých kalhotách, jako vždy nosil i do školy. Bill se zazubil a políbil ho dřív, než kdokoliv z nich stihl něco říct.

„Wow,“ řekl Tom, když se odtáhl s rukama na Billových ramenech. „Vypadáš fantasticky.“

„Nechal ses ostříhat,“ poznamenal Bill, zatímco Tom zamykal, a pak se natáhl pro jeho ruku. „Líbí se mi to.“

„Chtěl jsem dnes večer vypadat hezky,“ řekl Tom trochu nesměle, uchopil Billovu ruku a vedl jej ke svému autu. Bill si ukradl další polibek, než do něj nastoupil.

„Měl jsi dobrý týden?“ Zeptal se Bill, jakmile Tom vyjel na ulici, a stáhl dolů sluneční clonu, aby se podíval na cédéčka k ní přicvaknutá. Vybral si jedno označené známým písmem jako ´Tomův Mix 2´ a zastrčil ho do přehrávače.

„Jo, zlepšovalo se to, ale začínám být ve stresu, protože se brzy budou uzavírat známky na pololetí. Tahle část roku je vždycky stresující, hlavně když studentům chybí odevzdané úkoly, nebo chybí i samotní studenti, a já si pak musím udržovat přehled o tom, kdo měl omluvenou absenci, a jestli je tedy jejich úkol doručený pozdě nebo ne…“

„Ale nemusíš to snad dělat po celý rok?“ Přerušil ho Bill a přeskočil první píseň, která začala hrát. Bylo to příliš tvrdé; on chtěl něco tiššího.

„Dělám – proč jsi přeskočil Led Zeppelin? – dělám, ale v téhle části roku ne to nejhorší, protože se studenti najednou můžou přetrhnout, aby všechny své opožděné práce odevzdali…“

„Není na tom cédéčku něco tiššího?“ Zakňučel Bill, když přeskočil i třetí píseň. Tom si odfrkl.

„Ne, pokud je to můj mix číslo dvě. To je můj mix tvrdého rocku. Podívej se po číslu tři.“

Bill zasténal, pak disk vytáhl a uklidil nazpět. „Ale ty neakceptuješ pozdní práci,“ připomněl Tomovi, zatímco si znovu prohlížel cédéčka. „Není tady.“

„Pak je pravděpodobně už v přehrávači. Začíná to s Aerosmith, myslím. A já akceptuju pozdní práci, záleží na případu.“

„Aha…“ Bill projel přes dva další disky, než našel Mix 3. „Takže jen pokud byl unesen a neměl žádný způsob, jak by mohl dokončit úkol, nebo tak něco.“

„… nebo jim byl ukraden školní batoh?“ Navrhl Tom a připomněl tak Billovi okamžik, kdy mu jeho otec ujel i se všemi jeho materiály do školy. Bill se kousl do rtu. „Co se s ním vůbec stalo? Slyšel jsi o něm něco?“

„Ne,“ Bill si povzdechl, opřel se hlavou o okno a sledoval ubíhající pouliční lampy. „Já nevím. Cítím se docela špatně, když na to pomyslím, protože jsem si jistý, že jen chtěl udělat správnou věc…“

„Tím, že ti ukradl auto?“

„Ne, tím, že mě znovu chtěl vidět. Myslím, že chce udělat věci správně, ale prostě… to nedokáže. Upřímně, nevím, jestli se mě pokusil kontaktovat. Nemá moje telefonní číslo ani email… jen na mé matky.“

Billovy myšlenky však byly trochu někde jinde. Od chvíle, kdy se Simone zmínila o tom, že Bill potřeboval ve svém životě silný mužský vzor, nutilo jej to uvažovat. Nikdy neměl otce ani nikoho jiného, kdo by do toho popisu zapadal, a nikdy nad tím příliš nepřemýšlel. Když mu někdo řekl, že mít dvě matky bylo divné a nepřirozené, vždy své matky bránil a trval na tom, že člověk ve svém životě nepotřebuje otcovskou figuru k tomu, aby byl zdravým, dobře vychovaným člověkem. A stále tomu věřil… ale čím více nad tím přemýšlel, tím více si všímal, že téměř každý, kdo mu byl blízký, byl ženského pohlaví. Andreas byl jediná výjimka. Dříve si vždycky myslel, že to bylo proto, že ženy měly tendence být ke gayům chápavější, ale teď jej to nutilo přemýšlet.

„Jsi v pohodě?“ Zeptal se Tom, lehce jej plácl po koleni, a Bill se natáhl pro jeho ruku.

„Jo, jen přemýšlím,“ řekl. Stiskl Tomovu ruku. „Přehodnocuju svůj život, nic moc vážného…“

„Ale? Hej, když už o tom mluvíme… už ses rozhodl, kam půjdeš na vysokou? Pořád posíláš přihlášky?“

Překvapen tou náhlou změnou tématu Bill řekl: „Ach, ehm, já… už jsem se přihlásil na spoustu škol, jen čekám na odpovědi. Nějaké mi už přišly, ehm, na jednu školu jsem se dostal, ale je v Utahu, takže…“

„Ew. Prosím, nestěhuj se ode mě tak daleko,“ vtipkoval Tom, ale Bill dokázal říct, že byl v jeho prosbě i vážnější podtón.

„Nebudu. Nebo kdyby jo, tak ještě minimálně rok ne. Dávám si rok pauzu kvůli práci, jinak bych si školu nikdy nemohl dovolit.“

„To je chytré,“ pochválil jej Tom a promnul Billovi prsty, zatímco zaparkoval před restaurací. Vypnul motor a naklonil se, zvedl Billovu ruku, aby ji políbil. „Můžeme?“

Až příliš vzrušený Bill zamumlal tiché „ano,“ políbil Toma, a vyklopýtal z auta.

Šťastně znova přijal Tomovu ruku, než vstoupili do restaurace, a nijak si nevšímal podivných pohledů poslaných jejich směrem. Už na ně byl až příliš zvyklý. Tom řekl servírce své jméno a ta je odvedla k jejich stolu, boxu v zadní části. Billovi to nějakým způsobem přišlo extra romantické s tím tlumeným osvětlením a odlehlým umístěním. Objednali si pití a prohlíželi si menu; Bill si s sebou vzal jen dvacet pět dolarů, a tak dohlížel při výběru objednávky pečlivým okem na ceny. Spousta předkrmů stála více než dvacet dolarů.

„Takže si necháš svou práci v těch potravinách?“ Zeptal se Tom, jakmile odložili menu a pokračovali ve své dřívější konverzaci.

„Hlásím se i na jiná místa. Teda, pochybuju, že najdu další práci, kde budou ochotní mi hned od začátku dávat víc, než kolik dostávám teď, ale, však víš, co můžu ztratit?“ Bill pokrčil rameny, jako by v odpovědi na svou vlastní otázku, a zvedl nabídku dezertů. „Říkal jsem si, pokud budu rok pracovat na plný úvazek za osm dolarů na hodinu, to je šestnáct tisíc dolarů – což je co, cena za jeden semestr na většině škol?“ Zasténal a nabídku dezertů zase odložil – chtěl je vyzkoušet všechny, ale neměl na to peníze a ani kapacitu žaludku.

„No ne, pokud dostaneš stipendium,“ připomněl mu Tom. „Mají tví rodiče nějaké peníze, aby ti pomohli?“

„Neptal jsem se,“ přiznal Bill. „Žádné hromady peněz nevydělávají… Vím, že máme na nájem, ale se zbytkem peněz jsou vždycky strašně opatrné. Chtějí, abych šel na vysokou, protože ani jedna z nich na žádnou nechodila, a opravdu se moc snaží… pomáhají mi sehnat stipendium, a vzaly mě už na návštěvu asi, jako, milionu škol, ale…“ Bill se odmlčel a vložil si bradu do dlaní. Věděl, že by mu jeho matky pomohly zaplatit za vzdělání, kdyby mohly, ale realita byla, že Bill nejspíš nakonec skončí tak, že bude muset zároveň pracovat i studovat, aby to zvládl.

„To je drsné,“ řekl Tom jemně a pokýval hlavou. „Mí rodiče… mi celé vzdělání zaplatili, ale musím jim to vrátit zpátky. I když jen polovinu, a bez úroků, ale pořád jim budu nejspíš ještě nějakou dobu platit. Chci říct… miluju učit, ale jen sotva mi to přináší dost peněz k žití.“

„Já to nechápu. Jak učitelé vycházejí?“ Zeptal se Bill a roztržitě si rozbalil příbor.

„Spousta mladých učitelů, které znám, má druhou práci. A někteří k tomu ještě chodí do večerní školy, aby získali magisterský titul, a tím i lepší plat, anebo aby se přesunuli na vysokoškolskou úroveň. Někteří učitelé mají prostě štěstí a jejich drahé polovičky vydělají dost za ně oba. Tím chci říct, že ne každý učitel je chudý jak kostelní myš, ale…“ Tom se odmlčel a poklepal vidličkou o okraj sklenice. „Mí rodiče nebyli moc šťastní, když jsem jim řekl, že chci učit… myslím, že nakonec souhlasili, že mi zaplatí studium, jen proto, že jsem lhal a řekl, že ze mě bude vysokoškolský profesor.“ Zasmál se. „Jo… mí rodiče stojí za hovno.“

„Tak trochu jsem se na to chtěl zeptat,“ prozradil Bill, který byl rád, že o tom Tom začal jako první. „Nezdá se, že byste si byli příliš blízcí.“

„To ne. Jsou to kreténi. Totiž, můj otec je v pořádku – moje nevlastní matka… Já nevím, má pro mě a Dereka takovou velkou vizi, a myslí si, že se z nás stanou doktoři nebo právníci, a zaplatíme jí celý důchod, nebo tak něco. Sama si našla práci teprve nedávno, protože byla matkou v domácnosti pro svou dceru, mou nevlastní sestru. Což je fajn, to mi na ní nijak nevadí… jen to, že se snaží chovat jako naše matka, když už jednu máme.“

„Takže s ní jste v kontaktu?“ Hádal Bill, a Tom se usmál.

„Jo, tak trochu. Posílá nám šeky a jednou za čas nás navštíví. Volá na naše narozeniny. Možná pro nás nikdy nebyla matkou způsobem, jakým jsou pro tebe ty tvoje, ale má zájem, zase jejím způsobem. Nesnaží se nás kontrolovat, což je milé. Taky vydělává hromady peněz jakousi prací pro vládu. Zaplatila půlku za mé vzdělání, tu půlku, kterou nemusím vracet. Na druhé straně můj otec… je milý, dokud nepřijde na peníze. Pak je z něho opravdu skrblík, jako by si snad o peníze musel dělat nějaké starosti.“

„Hmm. To je legrační, tak trochu máme… protikladné rodiny. Totiž, já jsem jedináček, ty máš dva sourozence; já mám dvě matky a nejsem si blízký se svým otcem; ty tak trochu máš taky dvě matky, a nemáš k nim nijak blízko…“ Bill se odmlčel, když na něj Tom pozvedl obočí.

„Tví rodiče mi taky připadají jako mnohem liberálnější… zatímco mí jsou velmi konzervativní,“ dodal Tom přesně ve chvíli, kdy dostali na stůl své jídlo.

V tu chvíli Billa zasáhlo nepříjemné uvědomění, že se eventuálně bude muset setkat s Tomovými rodiči, a to poslalo jeho dobrou náladu až k zemi.

autor: Dušinka