Jeho očima 29. (konec)

Zahrada rostla.

Bill mu vždycky říkal, že vyroste, takže bylo ironické, že Tom byl první, kdo si toho všiml.

Tom vedl nehlasnou, ale družnou konverzaci se žárovkou, která byla v hlíně jen napůl (aby mohla vidět slunce a měla dobrý příklad, vysvětlil mu Bill), když si všiml zeleného výhonku vyčuhujícího ze země.

V hrbolaté hlíně mezi dvěma nečinnými semínky začal růst nový život.

Tom zíral.

Maličký výhonek tam vyzývavě seděl. Jako by mu chtěl říct, já jsem ti to říkal.

***

„Byl den, a teď je tma,“ uvažoval Bill nahlas, když balancoval na prahu dveří s jednou Tomovou rukou ležící ochranně na jeho boku a s druhou zakrývající mu oči. „Čas ubíhá tak rychle.“

Tom s tichým odfrknutím poklepal palcem Billovi na čelo. „Na to ti v žádném případě neskočím.“

Dokonce i když stál za ním, Tom dokázal říct, že Bill špulí rty. „Moje oční víčka nejsou krásná, Tome.“

„Ty si myslíš, že je krásné všechno,“ škádlil ho Tom. „Přestaň se snažit koukat. Za minutku to uvidíš.“

Bill bude nadšený, až tu malou rostlinku uvidí, to si byl Tom jistý. Ze všech věcí, o kterých si byl Bill tak jistý, že na zahradě vyrostou, ze všech těch, u kterých trval na tom, že rostou, dokonce i když to nikdo nemohl vidět, něco konečně opravdu rostlo. Něco, čeho se mohl dotknout.

Tom si nebyl jistý, jestli to byla ta myšlenka na Billovo nadšení nad tou rostlinkou, která za to mohla, nebo jestli jen přítomnost Billa Toma jednoduše nutila oceňovat ty nejpodivnější, nejmenší věci, ale jeho srdce se také chvělo štěstím. S povzbuzujícím zatlačením do Billových zad je Tom vedl ven ze dveří a přes zahradu, zatímco Bill se dál zbytečně rozčiloval.

„Tome,“ řekl káravě. „Já nic nevidím, když mám na očích tvou ruku.“

Tom se rozesmál, zkroutil se Billovi přes rameno a vtiskl mu polibek na rty. Jak očekával, Bill pod tím láskyplným projevem roztál a náhle byl poddajný a poslušný, zatímco jej Tom vedl posledních pár kroků přes trávu.

Když byli oba usazeni na trávníku, Tom si odkašlal. „Okay. Okay, jsi připravený se podívat?“

Bill vydal netrpělivý zvuk, což byla jasná indikace, že byl připravený vidět to překvapení už celou věčnost, a Tom svou ruku stáhl.

Slunce zářilo hřejivými paprsky, které Billa nutily zamžourat. Dlouze se kolem sebe rozhlížel a vstřebával celou jejich zahradu. Nebyla jiná než obvykle, se žloutnoucí trávou a plotem s olupující se barvou. Bill se tím zdál být svrchovaně ohromený.

Otočil se k Tomovi s rozzářeným úsměvem. „Ach, líbí se mi to,“ zašeptal, a nosem Toma šťouchnul do tváře.

Samozřejmě, že se to Billovi líbilo. Tom se vřele rozesmál a pokynul bradou. „Tady, Bille.“

Tam, v hlíně na jejich záhonku, byla sazenice. První ze semen růží, které společně zasadili, začínala růst, drobný zelený výhonek. Drobounký počátek, který jednoho dne rozkvete.

Bill s podivným výrazem váhavě natáhl ruku. Prsty se dotkl špičky rostlinky.

„Je to růže,“ řekl Tom. „Ze semínek, která jsme spolu zasadili. Říkal jsi, že si jednou vypěstujeme růže, a… už nám rostou. Že?“

Billovi se zasekl dech v krku, prsty se jen sotva dotkl rostliny, než je stáhl zpátky, a pak pohladil Tomovu tvář s tou samou něžností. Hlasitě popotáhl, ale v jeho očích nebyl žádný zrádný odlesk, a Tom si úlevně oddechl. „Ano,“ řekl Bill, hlas měl neobvykle zdrsnělý. „Pro nás. Jen pro tebe a pro mě, Tomi.“

Byl to jen maličký výhonek. Možná následujícího dne zemře z nedostatku vody, nebo se spíše díky Billově přehnané horlivost utopí. Možná to nakonec bude nějaké zatoulané semínko namísto zářivého růžového keře.

Tom se o to nestaral a věděl, že Bill taky ne.

„Líbí se mi to,“ řekl mu Bill a rozhodně pokyvoval hlavou. Mávl rukou, velkolepé gesto, které zahrnovalo zbytek zahrady – olupující se plot, žlutou trávu, ukradeného zahradního trpaslíka, stromy, oblohu, a dokonce i Toma. Všechno dohromady.

Slunce bylo až příliš ostré, pravděpodobně spalovalo Billovu bledou kůži. Tom zapomněl své sluneční brýle uvnitř. Bylo příliš horko, příliš sucho. Paní Martinová na něj kvůli tomu plotu v poslední době neustále ječela. Byl si docela jistý, že ji mohl vidět i právě teď, jak je sleduje svým dalekohledem.

Umírající tráva Toma škrábala na zápěstí, a on vzal Billa za ruku. „Mně se to taky líbí.“

***

Pořádali koncerty pro růžový koberec, který rostl. Listy a okvětní lístky se houpaly ve větru, květinový tanec. Ptáci, kteří se usadili v blízkých stromech, a mravenci šplhající po stoncích rostlin, a toulavé kočky povalující se na starých zahradních židlích – ti všichni se smísili dohromady a tancovali spolu s hudbou. Občas přes plot oddělující jejich domy vystrčila hlavu Monica a dívala se k nim se zasněným úsměvem na tváři. Občas se k ní připojila paní Martinová, výraz na její tváři byl spíše jízlivý, než usměvavý. Bill svému zbožňujícímu publiku pokaždé zamával. Mezi příčkami starého plotu byly velké mezery a Tom mohl občas vidět, jak si paní Martinová nohou podupává do rytmu hudby.

Neustále entuziastický Bill vyskočil, aby divoce tancoval po zahradě, zakopnul o květináč, zavrávoral, když se spustil zavlažovač, a jako vždy se mu podařilo, že celá ta bláznivá věc vypadala zcela záměrně. A pokaždé Billův divoký a zdánlivě bezcílný tanec končil zpátky u Toma, kde omotal hubené paže kolem Tomových ramen, a hudba se odmlčela pro pomalý polibek.

***

„Hlasitěji,“ řekl Tom, to slovo bylo na jeho rtech podivné. „Hlasitěji?“ Paní Martinová stála na verandě se založenýma rukama, na tváři měla povědomou směsici nadřazenosti a opovržení. „Hlasitěji jako… hlasitěji?“ Zeptal se Tom, bočním pohledem kouknul na Billa. „Opak od ´okamžitě tu hudbu ztlumte´?“

„Jste nevzdělaný?“ Odsekla paní Martinová. „Měl byste se snažit o rozšíření své slovní zásoby, pane Kaulitzi. Na mou duši.“

Tom se zmateně přisunul blíž k Billovi. Bill zavrávoral a narazil do něj ramenem, veselý a až trochu příliš klidný tváří v tvář žádosti paní Martinové. Tom si byl celkem jistý, že se blíží apokalypsa, ale samozřejmě, že Bill by se nenechal obtěžovat něčím tak triviálním.

„Můžu zpívat hlasitěji,“ nabídl Bill rozzářeně paní Martinové. Zdálo se, že její obvykle špatná nálada povadla nad Billovým odzbrojujícím úsměvem. „A hrajeme písničky na přání.“

„Hrajeme?“ Zeptal se Tom se zamrkáním. Bill vážně přikývl.

„Hrajte cokoliv, co jen chcete,“ řekla paní Martinová, vždy taková šlechetná duše. „Jen pokud to bude hlasitěji. Nemůžu vás pořádně slyšet uvnitř domu, nebo snad ano? Prosím, snažte se být více respektující ke svým sousedům.“

Tom zůstal jen civět, když na ně ta stará žena úsečně kývla a znovu se odebrala pryč, s hlavou hrdě vztyčenou.

Bill dál jen zářil. „Myslím, že nás má ráda.“

„Bille,“ řekl Tom s vykulenýma a zděšenýma očima. „Mluvíš z cesty.“

Bill ho jen poplácal po hlavě. Prošel zpátky skrz dům, s Tomem šourajícím se za ním. Na zahradě, kde Bill s Tomem hráli svou hudbu před tím, než je vyrušil zvonek a celý svět se vychýlil, Tomova kytara stále ležela na zemi. Ta kytara byla nyní nadevše milována, přirozeně pod Tomovýma rukama. Byla ponechána v babiččině pokoji na zdi po celé tři roky, ale poté, co on a Bill začali společně vytvářet hudbu, Gibsonka opět našla svoje místo.

Bill stočil prsty kolem krku kytary, zvedl ji, a beze slov ji vtiskl zpátky do Tomovy náruče.

Tom zahrál akord, Bill zvýšil svůj hlas, a růže se začaly houpat do rytmu.

„Hlasitěji,“ zabroukal Bill do Tomova ucha, takže to znělo jako součást textu jejich stále pokračující písně. „Celý svět poslouchá.“

Bill byl hřejivě omotán kolem jeho ramen a Tom nepotřeboval celý svět, ale stejně hrál hlasitěji.

Bill měl nakonec pravdu, samozřejmě. Tom už ani nemohl říct, že by byl překvapený. Jestliže Bill prohlásil, že padá obloha, pak bylo pravděpodobně na čase postavit si podzemní bunkr.

Monica měla legrační způsob, jak uklidnit obvyklý zlomyslný vztek své babičky do tichého mumlání mlhavého nesouhlasu. Tom odmítal uvěřit, že ta ženská měla jeho nebo Billa ráda. Její pohrdání bylo jednoduše zaměřeno novým směrem.

Namísto nesouhlasu s jeho hudbou paní Martinová vysoce nesouhlasila s Tomovou leností, protože by opravdu měl hrát na svou kytaru daleko častěji. Koneckonců, cvičení dělá mistra.

Namísto nesouhlasu se způsobem, jakým Bill mluvil, paní Martinová nesouhlasila se způsobem, jakým Bill zakončoval konverzace. Zejména s jeho tendencí si uprostřed rozhovoru najít něco, co by v tu chvíli dělal daleko raději.

Tom si byl docela jistý, že si paní Martinová ze všeho, co Bill řekl, vyvíjela konspirační teorie. Zdálo se, že si myslí, že jí v kódech odhaluje nějaké tajné klepy. Občas si s sebou dokonce nosila blok, pronásledovala je kolem a zuřivě si cosi zapisovala.

Bill byl tou pozorností potěšený. Podle rozpustilých pohledů, které jí věnoval, Tom mohl říct, že jí Bill, svým způsobem, vodí za nos se svými zmínkami o tajuplných pokojových rostlinách a o duchovi v podkroví v jednom ze sousedních domů. Paní Martinové také přišlo obzvlášť zajímavé, že Bill mluví s hvězdami.

Billovi přišlo obzvlášť zajímavé, že paní Martinová ne.

„Já tomu nerozumím,“ řekl Bill. Tom si nemyslel, že někdy dříve tahle slova slyšel z Billových rtů. Vypadal zmateně, bradu měl opřenou o složené paže, zatímco se pátravě díval na Toma.

„Většina lidí nedokáže vést konverzace s oblohou,“ řekl Tom. Zazíval a protáhnul se, než se opřel o opěradlo židle. Bill se v odpovědi naklonil více přes stůl. Zvědavý náklon jeho hlavy a jeho spánkem rozčepýřené vlasy, tvář bez make-upu a vzorek od polštáře stále viditelný na jeho tváři, to vše bylo až příliš líbivé pro Tomovo vlastní dobro.

„Proč ne?“

„Hádám, že hvězdy chtějí asi mluvit jen s tebou,“ nabídl Tom. „Jsi tím tak trochu speciální.“

Ze všech způsobů, jakými se Tom o Billa bál, tohle nebyl jeden z nich. Pro Billa bylo přirozené přátelit se a komunikovat s hvězdami, stejně, jako by to bylo podivné, kdyby to dělal kdokoliv jiný.

„Tak osamělé,“ zamumlal Bill. Přejížděl prstem po spletitém vzorku povrchu stolu, pěstěným nehtem přitom škrábal lakované dřevo. „Každý musí být tak sám.“

Tom polkl, rukou mimoděk sevřel lem svého trička. Na to, jak dokonale Bill k Tomovi pasoval, jak byl láskyplný a toužil po pozornosti, bylo vždy těžké si přestavit, jaké to pro Billa muselo asi být. Sám a v tichu, v prázdné budově. Jeho společník byl mrtvý, ačkoliv to Bill nejspíš nevěděl, a Bill sám řekl, že se cítil, jako by měl jen polovinu své duše. Tak sám, že dokonce část jeho samého chyběla, část jeho srdce – Tom si uvědomil, že vlastně věděl, jaké to bylo. Znal ticho. Ten druh ticha, kdy byste mohli slyšet spadnout špendlík, ale nebyl tam nikdo, kdo by nějaký upustil.

„Nejsou osamělí,“ promluvil Tom, téměř překvapený svými vlastními slovy. „Lidé mají jeden druhého, s kým můžou mluvit. Ty máš mě. A taky svoje hvězdy,“ dodal Tom. „Ale máš mě.“

„Ach,“ řekl Bill jemně.

Tom nikdy nepřemýšlel nad osamělostí, než Billa potkal. Nikdy o Billa nežádal, nikdy v Billa nedoufal. Nikdy nevěděl, že mu něco – někdo – vlastně chyběl. Kde Bill byl osamělý, Tom si nikdy neuvědomil, že on byl taky. Neuvědomil si, že tam existovalo cokoliv jiného. Měl štěstí, že Bill to věděl, jinak by Tom nikdy nepocítil, jaké to je, mít všechno, co potřebuje, mít Billa. Dokonce by jej to ani nijak neobtěžovalo, uvědomil si Tom, protože nevěděl, že existovalo něco lepšího. Ta myšlenka jej obtěžovala teď. Naproti němu Billova brada stále odpočívala na jedné složené ruce a druhá se natahovala přes stůl. Tom ji vzal a stisknul.

Bill zvedl Tomovu ruku ke svým rtům a pošeptal jeho dlani nějaké tajemství.

Tom pohladil palcem Billův spodní ret. Ticho, které je obklopilo, bylo vše, jen ne osamělé.

***

Stále některé večery seděli před tmavým oknem a sledovali pohybující se stín. Občas se stín za oknem zastavil a sledoval je nazpět.

Bill už to nenazýval pronásledování hvězd.

„Nepotřebujeme pronásledovat hvězdy,“ řekl Bill Tomovi, když se zeptal. Seděli na střeše, zatímco padal soumrak. Bill zaklonil hlavu k mdlé obloze. „Jsou přímo tam. Vidíš?“

„Vidím letadlo,“ řekl Tom a natáhl ruce za hlavou, aby se na střeše protáhl. Už se tam cítil jako doma, už se nebál, že spadne. S očima přilepenýma k obloze se Tom zamračil. „Opravdu nízko letící letadlo. Myslíš, že padá? Já myslím, že možná padá.“

Bill vzdychl, byl to smutný zvuk, kterým světu deklaroval jeho nekonečné utrpení.

Tom se jen zahihňal. „Já taky nevím, jak jsi mohl uvíznout zrovna se mnou. Chudáček Bill.“

„Ano, pravda,“ souhlasil Bill až příliš pohotově.

Tom se zamračil. Bill nemusel souhlasit až tak rychle.

Bill se na něj bezstarostně přetočil. Tom ze sebe vydal rozhořčený zvuk, vyprskl a popadl hedvábný materiál Billova trička. Bill se několikrát zavrtěl, dokud nenašel polohu, kde do sebe oba pohodlně pasovali. Vtiskával malé polibky na Tomovu tvář, na hranu jeho čelisti a po celé délce jednoho jeho dredu, s přihlouplými úsměvy mezi jednotlivými polibky.

„To je nefér,“ stěžoval si Tom polovičatě a okamžitě mu oplácel jeho láskyplnost s rukou umístěnou na zadní straně Billova krku. Střešní tašky Toma pod váhou obou jejich těl tlačily do lopatek, a on se o to vůbec nestaral.

„V lásce a ve válce je všechno dovoleno,“ prohlásil Bill, jakmile si Toma načechral do dokonalé konzistence pohodlného tělesného polštáře. „A stejně se ti to líbí.“

„Lži,“ zašeptal Tom, srdce měl až v krku, když se setkal s Billovým pohledem.

Bill sklonil hlavu na Tomovo rameno a sladce k němu vzhlížel.

Střecha nyní byla oblíbeným místem, s hvězdami a smogem nad nimi. Vítr si pohrával s Billovými vlasy, které Toma lechtaly na nose a z nichž cítil sladký šampón, jež si Bill vybral poté, co v obchodě přearanžoval celou expozici vlasových produktů. Tom si pomyslel, že voní jako sušenka. Tom měl vždycky opravdu rád sušenky.

„Je středa,“ řekl Tom po chvíli. V poslední době se mezi nimi pokoušel vytvořit rozvrh, podle kterého by oba dokázali žít. Bill odhodlaně trval na dvou nedělích namísto pondělka.

„Ano,“ souhlasil Bill. Tom se potěšeně zazubil na hvězdy nad hlavou. Bylo to více jako být v tom stejném světě, když se drželi stejného rozvrhu, a pokaždé to byl drobný krůček blíže k Billovi.

„Ve středy navštěvujeme Bena,“ připomněl mu Tom. „Chceš jít? Začíná se stmívat.“

„Dneska chci jít na měsíc,“ rozhodl se Bill namísto toho.

Tom přejížděl prsty po Billových zádech, jeho tričko nebylo ani zdaleka dostatečně teplé pro větrný večer. „Hřbitov je blíž.“

Ben byl stále náhrobkem na hřbitově. Ačkoliv se setkali s žijícím mužem jménem Ben, Bill stále preferoval hrob. Alespoň dřív. V poslední době neměl příliš zájem jej navštěvovat. Tom si začínal myslet, že je to dobře.

„Je blíž jen proto, že si to myslíš,“ řekl mu Bill moudře. Stále si hrál s jedním z Tomových dredů – s jiným, než který předtím líbal, protože Bill nechtěl, aby se kterýkoliv z nich ctil být nemilován. Vždycky byl opatrný, aby svou pozornost rozděloval spravedlivě.

Prsten, který mu Tom dal, se na moment zamotal do jeho vlasů, než ho Bill znovu vymotal ven a se starostlivým výrazem si ho upravil na prstě.

„Ne,“ řekl Tom a pozoroval, jak Bill rozčileně šťouchá do prstenu, než byl spokojen s jeho bezpečností. „To si nemyslím. Půjdeme místo toho na měsíc.“

Bill vydal tichý souhlasný zvuk, zatímco se ještě jednou zavrtěl a uvelebil se se svým prsteníčkem odpočívajícím bezpečně na Tomově hrudi.

***

Když příště navštívili hřbitov, nebylo to kvůli Benovi.

Oblíbené květiny Tomovy babičky byly lilie. Ale nemyslel si, že by měla nějaké námitky proti růžím, které vzali ze zahrady. Bylo to poprvé, co navštívil její hrob po pohřbu před třemi lety.

Bylo to poprvé, kdy Bill dobrovolně nastoupil do auta.

Tom na Adele v poslední době často myslel. Byla jediným členem jeho rodiny, ke komu měl blízko – před Billem ta jediná osoba vůbec. Řekla mu, že by mohl být rocková hvězda, a pak zemřela.

A jak by řekl Bill, pak ji odhodil. Zahodil vzpomínky společně s odpadem a ohryzky od jablek. Byla to dlouho, co Billa potkal, a Tom už nechtěl nic vyhazovat.

Ale jak Bill stál na příjezdové cestě, velká masa jeho náklaďáku se tyčila nad jeho hubeným tělem, už se to nezdálo jako tak dobrý nápad. Bill si taky nevypadal sám sebou tak jistý, s palcem u rtů, ze kterého si oždiboval nehet.

„Mohli bychom ty růže prostě někde zasadit,“ řekl Tom, jako by to snad dávalo nějaký smysl. „Namísto toho, abychom – však víš. Namísto.“

Bill ze sebe vydal zvuk, jako že by možná i promluvil, kdyby nebyl příliš zaměstnaný odlupováním laku na nehty. Tom mohl cítit, jak z Billova těla prakticky vyzařuje nervozita. Nutilo jej to cítit se nervózně taky, dokonce ještě více, než už se cítil.

Hřbitov, kde byla Adele pohřbená, byl vzdálený, až moc na to, aby tam došli pěšky. Tom za to byl vždycky rád, ta vzdálenost mu ulehčovala vytlačit ji ze své mysli. To nyní nebyl ten případ, a Billovo občasné chvění Toma nutilo si přát, aby to ani nenavrhl.

„Hej,“ řekl a uchopil Billovo zápěstí. Zahákl malíček kolem Billova jako slib. „To nic. Na tom opravdu nezáleží. Pojďme zpátky dovnitř.“ Jemně zatahal, ale Bill ho nenásledoval a Tom se zastavil jen o krok dál.

„Záleží,“ nesouhlasil Bill. Ačkoliv se od auta nijak nevzdaloval, zároveň se k němu ani nepřibližoval. A stejně tak ani Tom.

„Nezáleží na tom tak moc.“ Tom stiskl Billovu ruku a znovu za ni povzbudivě zatahal. Bill ale nikam nešel, jako by mu nohy na místě zapustily kořeny. Tom vzdychl. „Pořád bude mrtvá, dokonce i když na ten hřbitov vyrazíme. Vím to. Nic to nezmění.“

Bill stiskl jeho ruku na oplátku, jeho sevření bylo méně ujišťující, jako spíše trestající. Tomova ruka v jeho pevném sevření pulzovala. „Záleží,“ zopakoval tvrdohlavě. „Je pro tebe důležitá. Nemůžeš to zahodit.“ Bill Tomovi poslal úpěnlivý pohled. „Nemůžeš.“

Tom si nebyl tak úplně jistý, proč to bylo tak důležité pro Billa, byl si jistý pouze tím, že Bill byl naštvaný, když si myslel, že Tom něco zahazuje – od malé plechovky až po vzpomínku.

Nebyl si tak úplně jistý proč, ale věděl, že to byl Billův způsob, jak se o něj staral, a Tom se tomu ochotně podrobil. Bill nechával Toma, aby na něj dohlížel, takže to bylo jenom fér.

„Kromě toho,“ řekl Bill a narovnal se v ramenou. „Říkal jsi, že se s ní můžu setkat. Už jsi to řekl.“

Tom by protestoval, že vše, a čím se může Bill setkat, je jen náhrobní kámen, ale věděl, že to není pravda. Bill bude potěšený, že se může setkat s náhrobkem.

„Já vím, ale… ale to auto.“ Tomovi to dělalo starosti, svíralo se mu srdce při myšlence, že Billa uvězní v autě. Dělala mu starosti i představa, že by šel navštívit Adelin hrob bez Billa. Bez Billa by nikam nešel.

„Já to zvládnu,“ řekl Bill, ještě jednou stiskl Tomovu ruku, než ji náhle pustil.

Bill se přiblížil k náklaďáku třemi dlouhým, elegantními kroky a účelně natáhl ruku. S potáhnutím otevřel dveře spolujezdce a vyšplhal dovnitř. Dveře se za ním s kliknutím zavřely. Bill seděl a čekal v autě na Toma.

Čekal v autě na Toma, aby navštívili Adelin hrob.

„Jasně,“ řekl Tom a polknul. „Já to taky zvládnu.“

Bill po celou cestu držel své prsty pevně sevřené kolem Tomovy paže, dvěma prsty přitom cítil jeho puls. Nejprve si Tom nebyl jistý, jestli to bylo proto, aby jej to uklidnilo, nebo jestli ten dotek uklidňoval Billa. Když si uvědomil, že to bylo obojí, Tom zapnul rádio a začal zpívat, hlasitě a zcela falešně. Bill se k němu s nejistým smíchem přidal.

Tom byl na tom hřbitově jen jednou, když sledoval, jak do země ukládají rakev. Nějakým způsobem si stále pamatoval, která pamětní deska byla její, v poli tisíců, které pokrývaly zemi jako sněhové vločky. Ten kámen byl stejný jako všechny ostatní. Bill klesnul na kolena hned, jakmile se před ním zastavili. Nepustil Tomovu ruku, jeho paže byla natažená v podivném úhlu, jak měli stále propletené prsty.

Nebylo to tak významné nebo tak bezvýznamné, jak si Tom dříve myslel, že to bude, stát před jejím náhrobkem. Spíše přemýšlel nad tím, že vítr je až příliš chladný, že trny růží jsou v jeho dlani až příliš ostré, že jeho babička byla po všech stránkách prostě úžasná, že jej Bill drží za ruku, a že život je okay.

Po dlouhém tichu si Tom uvědomil, že Bill čeká, až bude představen.

„Tohle je Bill,“ řekl Tom ke kameni. Naklonil bradu k Billovi a shovívavě se usmál. „Bille, tohle je náhrobní kámen mé babičky.“

Bill natáhl ruku, aby pohladil zakřivený vršek náhrobku, přátelsky a vřele. „Ahoj, babi.“

Tomova ruka byla pevně sevřená kolem stonků růží, trny jej píchaly do prstů. Postupně své prsty uvolnil a pustil růže na čerstvě posekaný trávník.

„Ahoj, babi,“ zopakoval Tom. „Už je to dlouho.“

***

Občas byla změna dobrá. Tomovi trvalo roky, kdy to popíral, jen pár okamžiků, aby to viděl, a až příliš dlouho, aby to akceptoval. Život se neustále měnil. Pokud se neměnil, bylo to proto, že Tom nežil, ne opravdu. Změna znamenala o věci přicházet, ale znamenalo to taky nacházet nové věci. Nacházet věci, jako byl Bill. Znamenalo to držet si tyto věci blízko. V jednom okamžiku měl Tom pohodlný život, ve kterém nic nepotřeboval, ve kterém si neuvědomil, že něco potřeboval, a pak, když otevřel oči, všechno bylo jiné. Jednoho večera Tom usnul sám, a když se probudil, byla s ním v posteli jeho spřízněná duše, s pažemi pevně omotanými kolem Tomovy hrudi, a na hlavě mu spala vychrtlá kočka. Jednoho večera svou sousedku nesnášel a dalšího večera seděla v jeho obývacím pokoji a Bill ji přesvědčoval, že ano, zelené oční stíny se opravdu hodí k odstínu její kůže, a že všichni marťani vypadají dobře v zelené. V jednom okamžiku Tom věci nenáviděl, a v dalším byly všechny zářivé, živé a magické.

Bill byl skvělý v nacházení věcí, které zářily. Byl skvělý v mluvení s marťany a měl skvělé paže k přitulení. Byl skvělý v tom, jak být Billem.

Změna byla vždycky dobrá, když její jméno bylo Bill.

***

Bill s Tomem měli mývala, ale nebyl to žádný problém.

Bylo pozdě večer a oni dva byli k sobě přitulení na podlaze a zády se opírali o gauč. Četli si, Bill se svou knížkou obrácenou vzhůru nohama a Tom stále na té samé stránce, na které byl před hodinou, protože Billova obrácená knížka se zdála být mnohem zajímavější než jeho vlastní.

Tom nastražil uši při tom zvuku, povědomé kovové cinknutí. Byl to zvuk, ve který byl zvyklý zoufale doufat. Sedával ve stejné místnosti jako teď s nastraženýma ušima, když čekal na Billa, až se mu přijde prohrabávat odpadky, zatímco sám sebe pokoušel přesvědčit, že je mu úplně jedno, jestli Bill přijde, nebo ne. A pokaždé, když zaslechl tenhle zvuk, polila ho vítaná vlna úlevy. Tom se rozhlédl, na okamžik zmatený, a Bill stále seděl přímo vedle něj.

„Co dělá ten zvuk?“ Zeptal se Bill, když vstal a podal svou knihu Tomovi. Tom mu pečlivě založil stránku, než Billa následoval.

„Jsem si docela jistý, že to přišlo zvenku,“ řekl Tom. Bill podezíravě zkoumal jeden z obrazů na zdi. „Tak pojď – nebo ne, zůstaň tady.“

Ať už byl před jejich domem uprostřed noci kdokoliv, Bill by se s nimi pravděpodobně zkusil spřátelit a sdílet s nimi svou lásku k hrabání se v popelnicích. Tomovi se ta myšlenka příliš nelíbila. Naštěstí byl Bill rozptýlen obrazem a Tom otevřel dveře s knihou stále v ruce. Výhružně s ní zamával, jak vykročil na verandu, připravený bojovat se zdrojem toho zvuku právě s pomocí té knihy. Světlo nad garáží osvětlovalo trávník a Tom okamžitě viděl, odkud ten zvuk přicházel. Billovy paže proklouzly kolem Tomových ramen právě v okamžiku, kdy něco tmavého a malého vyskočilo z popelnice, rozběhlo se a zmizelo za plotem. Na Tomově tváři se pomalu objevil úsměv, jak si Bill položil bradu na jeho rameno. Bill ze sebe vydal všetečný zvuk a přitiskl se k Tomovým zádům tak blízko, že byli prakticky jeden.

„Jen mýval,“ řekl mu Tom. Společně se vrátili zpátky dovnitř.

Mýval je navštěvoval každou noc – zrovna jako dříve Bill, škádlil jej Tom – a Bill si s ním okamžitě vytvořil pouto, ačkoliv se k tomu stvoření nikdy nepřiblížil. Měli společného koníčka, poukázal Bill, a Tom dodal, že i stejně vypadali, a přejel palcem Billovi nad očním víčkem, aby tam rozmázl černé třpytivé oční stíny. To Billa jen pobídlo, a mýval se rychle stal kamarádem. Když Tom našel sám sebe jednoho večera v domě záhadně o samotě, bylo lehké hádat, spolu s bouchnutím víka od popelnice, kde se Bill nachází.

Když Tom otevřel vstupní dveře, jen tak tak, že jimi Billa nepraštil. Seděl schoulený na schodech zády k Tomovi, a intenzivně hleděl do tmy, tiše a zvědavě v tu pozdní hodinu.

Tom nechal dveře otevřené a posadil se vedle něj.

„Ahoj,“ řekl Tom a prsty přejel po Billově krku. Bill místo odpovědi zabroukal, očividně zaujatý tím, co sledoval. „Ty ho vidíš?“ Zeptal se Tom a mžoural do západu slunce. Mýval stále neměl jméno. Bill ho chtěl pojmenovat taky ´Bill´, ale Tom si nemyslel, že ten mýval, ať už byl jakkoliv cool, by svému jmenovci prokázal čest.

Billovi se zasekl dech v krku a on se konečně otočil k Tomovi. Celý obličej se mu rozsvítil, jasný v té postupující tmě. „Jsou spřízněné duše,“ řekl, jeho nadšení bylo zjevné, jak ukázal prstem. „Tome, jsou to spřízněné duše. Vidíš? Říkal jsem ti to!“

Tom se překvapeně otočil. V tlumeném světle přicházejícím z garáže mohl vidět jedno hbité, chlupaté tělíčko schoulené přes okraj popelnice. Trvalo mu jen chvíli, než spatřil, co tím Bill myslel – přímo pod prvním mývalem bylo další tmavé tělíčko, identické v té tmě. Prohrabávali se tou popelnicí společně.

„To jsme já a ty,“ řekl Bill.

Nebyl to mýval. Byli to dva mývalové.

Část Toma, ta nová část, kterou objevil, až když potkal Billa, byla za ně neuvěřitelně šťastná.

Dlouhé chvíle oba mývaly sledovali, světlo se odráželo od jejich rychle se pohybujících těl, tak hbitých a čiperných, že je Tom nedokázal rozeznat – ale definitivně tam byli dva.

„Vsadím se, že hledají věci, které září,“ řekl Tom a něžně se usmíval. Cítil, že mýval bude přece jen brzy pojmenován ´Bill´, spolu s jeho společníkem ´Tomem´. Tomovi by to nevadilo.

Bill zběsile přikyvoval a přitiskl se blíž k jeho boku.

„Najdou to, co hledají?“ Zeptal se Tom a naklonil se k Billovi blíž. Odpověď už znal, ale Tom by dokázal strávit zbytek života tím, že by to poslouchal z Billových rtů. Měl to v plánu.

„Ano,“ řekl mu Bill, vždy tak jistý. Hřál a byl blízko a voněl jako domov, zněl jako domov. Vypadal a chutnal jako domov, když se nad ním Tom nakláněl a vdechoval jej. „Už to našli.“

Slunce zapadlo se záplavou fialové a šedé barvy a obloha byla nyní tmavá, ale Tom mohl stále vidět, jak všechno zářilo. Hvězdy ve tmě se třpytily, i ta otevřená popelnice, a dokonce i kapota Tomova auta.

Tom se nemusel podívat na Billa, aby viděl, jak moc září. Jeho oči by se leskly jako vždy, když byl Bill šťastný s celým světem i se vším v něm, a zvláště šťastný s Tomem.

Když Bill vzal Tomovu ruku a propletl jejich prsty dohromady, jeho prsten zářil v temnotě taky.

Bill měl pravdu.

Všechno zářilo.

KONEC

autor: Želatýnka