16. prosince 2017
Takže hádám, že jsem Bill Kaulitz. Tom mi přinesl tenhle deník – můj deník – v naději, že vyvolá nějaké vzpomínky, ale zatím jsem jen zmatený celou touhle osobou, která nepoužívá velká písmena ani spoustu další interpunkce, a zdá se, že polovinu svých zápisů do deníku píše směsicí angličtiny a němčiny.
Tady jsou skutečnosti, které si nepamatuju. Měl jsem autonehodu. Nějaký blbec projel svým nóbl autem skrz stranu spolujezdce v taxíku, kterým jsem jel. Řidič taxíku byl v pohodě, já jsem byl odvezen do nejbližší nemocnice s houkajícími sirénami. Měl jsem zlomených několik žeber, nějaká místa v levé ruce, a ach ano, přišel jsem i o svou schopnost pamatovat si cokoliv, co se mi kdy v životě stalo.
Dneska mě propustili z nemocnice. Ruku mám pořád v závěsu, ale to je okay. Ta špatná část je, že podle doktora Jakžesetojenjmenuje už by se mi moje vzpomínky měly vrátit. Po takové době už to není ´fyzická amnézie´, jako že, jestli jsem měl díky té bouračce z mozku míchaná vajíčka, všechen tenhle odpočinek a nemocniční jídlo by to mělo napravit. Nadhodil, že možná podvědomě využívám té nehody k potlačení traumatických vzpomínek. Myslí, že bych si o tom měl promluvit s profesionálem na duševní zdraví.
***
Cesta z nemocnice byla ta nejpodivnější věc, jakou Bill kdy absolvoval – což, vzhledem k jeho současnému stavu, pravděpodobně příliš neznamenalo, ale byl si docela jistý, že ostatní tři osoby v autě to cítily stejně, a to měly celou svou paměť ke srovnání.
Po mučivých třicet minut, co spolu seděli v autě, neřekli jediné slovo. Rádio tiše hrálo, byla to nějaká stanice klasického rocku, která nemohla urazit ničí vkus, a Bill našel sám sebe, jak napíná uši, aby ty písně slyšel. Vstřebával je, slova se v jeho mysli usazovala do těch správných míst. Bylo děsivé si uvědomit, že může zpívat společně s refrénem, o kterém věřil, že ho slyší poprvé v životě. Poté tomu přestal věnovat pozornost.
Konečně, když auto zastavilo na příjezdové cestě bílého dvoupodlažního domu, Gordon řekl: „Jsme doma.“
Jeho rodina však nepřestala doufat. Vzali jej dovnitř, ukázali mu několik různých bund visících na věšácích ve tvaru květin, ukázali mu, které boty patří jemu. Bylo obtížné přemýšlet nad těmi věcmi jako nad svou součástí, přemýšlet nad tou osobou, která si tohle oblečení vybrala a bydlela s těmito lidmi jako nad sebou samým. Alespoň Bill schvaloval svůj vlastní vkus, dokonce i když mu to připadalo, jako by posuzoval nějakého cizince.
V obývacím pokoji byl přitlačen ke zdi dvěma dychtivými vlhkými čumáky.
„Pamatu-“ začala Simone, ale začala vrtět hlavou dřív, než tu větu dokončila.
Oba se nacházeli ve svém druhém pokusu Billa celého slupnout, takže vše, co se mu podařilo, bylo přikývnout, než vybuchl smíchy. Bolela jej z toho žebra, ale ti psi, jak se rozhodl, za to stáli. Nestarali se o to, že si na ně nepamatuje – oni si pamatovali jeho, a to pro ně bylo důležité. Jejich jazyky byly příšerně ostré a měli ten nejhorší dech a jejich drápy zanechávaly na jeho pažích šrámy, ale díky nim se cítil jako kompletní člověk víc, než prozatím díky čemukoliv jinému.
***
Později toho dne po rozpačité večeři, během které každý kromě Billa věděl, že je alergický na jablka, mu Tom řekl, čím se živí.
„Musíš si ze mě dělat srandu. Tohle jsem já? To jsme my?“ Snažil se najít nějakou podobnost mezi dvěma lidmi na nejbližším plakátu, a selhal. Černovlasý kluk se svatozáří z vlasů a černě namalovanýma očima stál vedle kluka, který měl na sobě jako tričko něco, co připomínalo stan. Většina jeho vlasů byla schovaná pod čepicí, ale byly tohle- „Proč jsi, do prdele, měl dredy?“
„Alespoň jsem vždycky měl styl,“ řekl nahlas. Tom za ním vyprskl. Byl to první skutečný smích z jeho úst od chvíle, kdy se Bill v nemocnici probudil, a něco zatahalo za Billovu mysl, jako prst tisknoucí tlačítko, o kterém si nepamatoval, že ho má. Ten smích v něm zaktivoval nějakou svalovou vzpomínku, nutkání se k němu přidat, instinkt rozesmát Toma znovu. Byl to hezký smích, jistě, ale síla reakce jeho těla Billem trochu otřásla.
Odstrčil to stranou a zeptal se na otázku, u které bylo nepravděpodobné, že by vyvolala nějaký smích. „Kdo jsou oni? Ti další dva?“ Mávl rukou k plakátům.
Bill se na něj podíval, zmateně a vděčně a náhle i provinile. Tom jej neopustil od chvíle, kdy jej rozmlátilo to BMW, vždy připravený mu asistovat, dokonce i odpovídat na otázky, které pouze zdůraznily, jak velká část jeho bratra chyběla. Musel být raněný, k smrti vyděšený, a i přesto se zdálo, že neustále upřednostňuje Billovy potřeby. Nebylo pochyb, že emocionální podpora od dvou nejbližších přátel by pro něj byla vítaná, ale odložil jejich pozvání pro Billovo dobro.
„Omlouvám se,“ řekl Bill tiše. Tím si vysloužil pozvednuté obočí, a tak se těžce posadil na postel, než se cítil být schopný to ujasnit. „Já se snažím, přísahám, že ano, jen prostě nic nepřichází. Musí to být pro tebe frustrující, vědět, že ty mě znáš, a pak-„
Tom zasténal.
autor: Sturmfrei
Tom je velmi nesebecky uzasny clovek. Myslim si, ze pred nehodou mali spolu nieco viac, Tom vyckavva ci si Bill spomenie, musi to byt na porazenie :(. Som rada za objasnenie dovodu Billovej amnezie a zomieram nedockavostou, ci si spomenie. Dakujem za prekladik 🙂
Ja si tiez myslim ze chlapci uz spolu nieco mali pred nehodou. Smutne ze si Bill nespomina. Mam napad. Keby mu Tom pri nejakej prilezitosti dal pusu….tak by si Bill spomenul. Urcite.Bolo by to nadherne.
Tohle je tak smutné! 🙁 Úplně mě z toho bolí u srdce. Moc ráda bych klukům nějak pomohla, ale já tu moc bohužel nemám. Nezbude, než doufat, že se Billovi paměť opět vrátí a on tak bude moci navázat tam, kde skončili. A Tom je skvělý bráška. Oceňuji jeho nápad s Billovým deníkem, osobně jsem čekala, že by to mohlo zabrat, tak je velká škoda, že se nic nestalo. 🙁 Ale já věřím tomu, že bude lépe! Tomova láska k bráškovi mě totálně dostává!!! 🙂
Moc děkuji za překlad! 🙂
Doufám že si Bill brzo vzpomene.
Celá táto vec vyzerá ohromne zaujímavo. Je je to prvá poviedka, v ktorej sa vyskytuje strata pamäte, ale – a možno je to aj tým, že je to také krátke – táto napriek ťaživej téme pôsobí ľahko a príjemne. Plus tá zmienka o zabudnutia sexi priateľovi, teraz to, ako si Bill všimol, že pre Toma znamená omnoho viac… Je to úžasné. Ďakujem za preklad.
Musí být strašně divné dívat se na sebe a lidi kolem s takovým odstupem, jako cizí člověk. Naštěstí Billovi zůstal aspoň jeho vkus. 😀 Člověk bez paměti je jako nepopsaný list, neovlivněný tím, co prožil. Pro Toma to taky musí být těžké, jako by ztratil kus sebe, protože s Billem byli vždycky tak srostlí.