Zaslepení 12.

Bill si četl to přání znova a znova, dokud už to déle nedokázal. Uvědomil si, poněkud opožděně, že brečí, a bezmocně se podíval na Toma s penězi v jedné ruce a s přáním ve druhé. Tom zavrtěl hlavou, nezdálo se, že by měl odpověď na Billovu tichou otázku.

„On nemůže…“ Vydechl Bill, odhodil přání i peníze. „To nemůže! Nemůže mi prostě… poslat přání… a chovat se, jako by byl najednou součástí mého života.“ Bill si otřel slzy a vstal, aby pochodoval tam a zpátky, zatímco si mnul ruce. „Nemůže napsat s láskou. Nemůže sám sebe nazývat mým otcem. On jím není. To nemůže.“ Billovy slzy se transformovaly do vzteku a on sevřel pěsti a otočil se k Tomovi. „Proč si myslí, že to může udělat? To není fér!“

„Bille… já nevím,“ řekl Tom a vstal, aby se pro něj natáhl. Bill zaváhal, pak postoupil kupředu a dovolil Tomovi, aby jej objal. Trvalo mu však nějakou dobu, než se natolik uklidnil, aby Toma objal nazpět. „Možná si myslí, že napravuje to špatné.“

Bill zavrtěl hlavou proti Tomovu rameni, chvěl se. „Já myslím, že je to kretén, který věří, že poslat mi peníze je stejně dobré, jako říct ´omlouvám se´. No, ať jde do prdele. Já jsem s ním skončil.“

Tom se zhluboka nadechl, pohladil Billa po zádech a políbil jej do vlasů, než řekl: „Chceš, abych šel?“

„Ne… možná… já nevím. Myslím…“

„Já půjdu,“ přerušil ho Tom jemně a Bill přikývl, byl rád, že Tom věděl, co chce, lépe než on sám. Bill ho políbil, a pak navrhl, že se místo toho sejdou v neděli. Tom s tím souhlasil, políbil Billa na tvář a sám se vyprovodil ven.

V momentě, kdy Tom odešel, už Bill nechtěl být sám, ale přinutil se za ním nejít. Tohle byla rodinná záležitost. Bill zavolal Karoline; pracovala jako úřednice, takže bylo pravděpodobnější, že bude moct mluvit, a řekl jí o tom přání. Moc toho neřekla, jen Billa nechala, aby ze sebe dostal svůj vztek a slzy, ačkoliv polovina z emocí, které Bill v tu chvíli cítil, byla ztráta a touha po Tomovi. Vše to splynulo dohromady v jeden bolestivý uzel v Billově žaludku, a on nechtěl nic jiného, než aby jej jeho matky pevně držely a přinesly tak nějaký druh normálnosti, nějaký druh rovnováhy do jeho života.

„Billi, něco se s tebou děje,“ utrousila Simone toho večera, když odchytila svého syna na chodbě, než se odebral do postele.

„Pololetní zkoušky… stresují mě. A Jörg, a Corey… je toho hodně, mami,“ řekl jí Bill jemně, a pak ji objal, protože nenáviděl, když ji kvůli sobě viděl ustaranou. „Jen malé překážky na cestě životem, to je všechno. Budu v pohodě.“

„A nic jiného v tom není?“ Naléhala Simone, promnula mu záda a prosebně k němu vzhlédla. Bill si však nemyslel, že by byla nějak podezřívavḠjen si dělala starosti.

„Nic jiného mě teď nenapadá. Půjdu už do postele.“

„Dobře, hezky se vyspi. Dobrou, zlatíčko.“ Simone se natáhla pro pusu, v čemž jí Bill vyhověl, a pak jej zahnala do jeho pokoje.

***

Marina přišla následujícího dne po Billově směně v potravinách a společně více méně v tichosti pracovali na svém projektu. Bill si mezitím neustále vyměňoval esemesky s Tomem a Marina nevypadala, že by jí to vadilo. Jednou nebo dvakrát jej však kvůli tomu poškádlila.

„Tom, jo?“ Zeptala se, když se naklonila a přečetla si jméno, které Billovi vyskočilo na obrazovce, když mu telefon znovu zazvonil. Bill ho popadl dřív, než mohla dostat nějaký hloupý nápad. „Tom, jako… Tom Kaulitz?“

„Uh… haha! Proč bys něco takového říkala?“ Řekl Bill zneklidněně, snažil se to odbýt smíchem, ale selhal. Marina pozvedla obočí a spojila s Billem svůj pohled.

„No, je dost vidět, jak si tě oblíbil. Prostě jsem si myslela, že spolu dobře vycházíte, ale…“ odmlčela se a zavřela složku. Byli hotoví. Bill na ni prostě jen zíral a přál si, aby pokračovala, aby mohl buď přísahat až do nebes, že mezi ním a Tomem nic není, anebo se před ní plazit a prosit, aby to na ně neřekla. „Do čeho jsem to včera vpadla?“

„Jak jsme si povídali?“ Zkoušel to Bill, ale pohled na Marinině tváři mu prozradil, že mu to nežrala. „No tak, přestaň s tím,“ zakňoural a Marina se rozesmála.

„No… já nevím. Jste vy dva, jako… máte spolu něco?“ Naklonila se, aby to spiklenecky zašeptala, a Bill se rozhlédl kolem, jestli jeho rodiče nejsou nikde poblíž, i když věděl, že obě jsou nahoře a dívají se ve svém pokoji na televizi.

„To by bylo… šílené. Je to můj učitel,“ snažil se Bill. Marina protočila oči.

„Okay, no, jsi příšerný lhář, Bille.“

„Já vím,“ řekl Bill bezútěšně, až se jeho kamarádka zahihňala. Pousmál se.

„Podívej – bojíš se, že to někomu řeknu?“ Zeptala se náhle, jako by ji ta myšlenka napadla až teď. „Ale ne, no tak, Bille… To bych neudělala. Vážně je mi to jedno, chci říct, je roztomilý! A je k tobě opravdu sladký, takže to není tak, jako bych neuvažovala už předtím… no, než jsem do té třídy vpadla.“ Znovu se rozesmála, a dokonce i když Bill věřil, že její slova jsou upřímná, cítil se neklidně. Derekovi mohl věřit, že má na mysli Tomův – a tím pádem i Billův nejlepší zájem. U Mariny si tím nebyl tak jistý. Navzdory jejím nejlepším záměrům ji Bill neznal natolik dobře, aby věděl, že jí něco neuklouzne, třeba i jen náhodou.

„Prosím, Marino… tohle je vážné. Já… ani ti nedokážu říct, jak je důležité, abys nikdy nikomu neřekla, co jsi v pátek viděla.“ Odmítal to přiznat; alespoň pokud nebude zbytí, mohl popravdě říct, že nikdy její podezření nepotvrdil, pouze uznal to, co už na vlastní oči viděla.

„Bille… já vím. Opravdu, vím, a… víš co? Prostě to považuj na kompletně zapomenuté.“

„Děkuju,“ vydechl Bill, cítil se ohromně lépe, když se zdálo, že si uvědomovala, že tohle nebylo něco ke klevetění.

Rozhodnutí setkat se s Tomem znovu o víkendu bylo obtížné. Bill byl nepochybně váhavý poté, co Marina více méně prokoukla jejich krytí, ale logicky věděl, že navštívit Toma na pár hodin v jeho bytě je jen sotva riskantní. Tom bydlel mimo jejich školní zónu, takže jeho byt nebyl poblíž žádných studentů, kteří by je spolu mohli vidět. Momentálně to byl nejjednodušší a nebezpečnější způsob, jak být spolu.

Bill stále nenáviděl, že svým rodičům lže.

„Po práci půjdu k Andymu,“ zavolal na ně, když odcházel do práce. „Takže se pokusím být zpátky do večeře. Všechny domácí úkoly mám hotové.“

„Dobře, měj se hezky,“ zavolala za ním jedna z nich, a Bill spěchal ven ze dveří. Byl tak špatný lhář, a lhát svým rodičům bylo to nejtěžší. Bill uvažoval, jak by jim to řekl, a kdy, zatímco nastupoval do auta. Plánoval, že jim to řekne po maturitě, ale stejně by věděly, že s Tomem randil i během školního roku. Možná by si měl naplánovat, že jim to řekne před koncem školního roku. Stejně nebyl tak úplně přesvědčený o tom, že na to nepřijdou dřív.

Práce se táhla snad šnečím tempem, ale nakonec byl na cestě k Tomovu bytu. Připomněl si, že musí říct Tomovi o Marině, a uvažoval, jestli budou mít vůbec někdy hezký společný čas, aniž by se potýkali s odcizenými rodinnými příslušníky, anebo s tím, že by jejich vztah mohl být prozrazen. Jen jednou, pomyslel si Bill, jen jednou chtěl mít s Tomem normální rande.

Bill s tím přišel, zatímco spolu leželi na Tomově posteli, před tím, než měli šanci začít se muchlovat, protože v tu chvíli si byl Bill jistý, že by byl zcela neschopný dát přednost čemukoliv jinému než tomu, mít Toma nahého.

„Mluvil jsem s Marinou,“ řekl v tichém okamžiku a stiskl Tomovu ruku. „Ona, ehm… tak nějak uhádla, o co jde.“

„Tys jí to řekl?“ Zaúpěl Tom, a Bill ho štípl.

„Samozřejmě, že ne! Ani jsem jí žádným způsobem nic nepotvrdil. Řekla mi o svém podezření a já jí rovnou řekl, ať už se o tom nikdy nezmiňuje. Chci říct… že tady není nic, co bychom mohli dělat, než jí prostě věřit,“ řekl Bill odevzdaně. S výjimkou vyhrožování nebo násilí, ji opravdu nemohli zastavit, aby to na ně řekla, kdyby chtěla.

„Bože, já jsem opravdu doufal… no, zatraceně. Ale je to tvoje kamarádka, že? Takže je to lepší, než… já nevím, kdyby to zjistil Corey,“ povzdechl si Tom s nepobaveným zasmáním. Bill pokrčil rameny.

„Jo… to je lepší. Já si opravdu nemyslím, že by to v sobě měla, aby něco takového udělala, víš. Je to milá holka, nedokážu si představit, že by mi nějak chtěla ublížit…“ Bill se nezmínil, že do něj byla zakoukaná. Za prvé nevěděl, jestli to tak pořád cítila, a nechtěl Toma zbytečně znepokojovat. „Každopádně, opravdu o tom nechci mluvit. Prostě to tak je, víš? A když o tom příliš přemýšlím, jen mě to stresuje.“

„Mmm.“ Tom Billa políbil na spánek a pak si jej zabalil do náruče. „Pro naše rty tady je stejně lepší využití,“ navrhl, a Bill Tomovi s radostí ukázal, jak užitečná jeho ústa mohou být.

***

Bill přišel domů pro jednou veselý a uvolněný, a byl odhodlaný to tak i udržet. Zakázal si veškeré myšlenky na Coreye, Jörga i Marinu, a myslel jen na Toma, na své umění a na své úžasné matky.

Jeho úžasné matky… které nevypadaly příliš šťastně, když Bill vešel. Ztuhnul v hale, když je spatřil obě u stolu s nevrlými pohledy.

„Uh…?“ Řekl Bill váhavě.

„Bille… pojď sem, posaď se,“ promluvila Karoline a gestem jej pobídla. Simone vypadala vážně, což Billa děsilo – občas vypadala ustaraně nebo naštvaně, ale jen vzácně viděl její tvář tak… bezvýraznou. Trhla sebou, když se Bill posadil, a poslala mu poloviční úsměv, který vypadal spíše omluvně než cokoliv jiného.

„Co se děje?“ Zeptal se, neklidný nad chováním svých matek. Sdílely spolu pohled, a pak se Simone naklonila kupředu.

„Bille, prosím, řekni nám, co se děje ve tvém životě.“ Její obočí se starostlivě stáhlo a její oči byly pro jednou nevyzpytatelné.

„… Co tím myslíš?“ Mohlo to vybízet k tisícům věcí; Bill se snažil nedělat ukvapené závěry.

„Už celé měsíce, Bille, se chováš velmi odlišně. Ano, dělo se ti v životě hodně věcí, ale… ne všechno se načítalo dohromady. Nebyly jsme si jisté, jak si to máme vysvětlovat, až do pátku, kdy jsme obdržely zajímavý telefonát od našich sousedů, Hendersonových.“ Karoline se zhluboka nadechla a sdílela pohled se Simone.

„Chtěli nám dát vědět, že tě viděli líbat na příjezdové cestě nějakého muže. Měli obavy, že tenhle muž… se ti možná vnucoval, z toho, co viděli,“ dokončila Simone a Billovi poklesla čelist.

„Ale, já – ne – já…“ Bill, úplně paf, se nacházel v rozporu mezi svým instinktem Toma bránit a instinktem všechno popřít. „Ale… proč jste o tom nezačaly už v pátek?“ Vybreptl namísto toho.

„Hendersonovi nikdy nebyli… no, ty víš, že k nám nejsou moc přátelští. Nebyly jsme si opravdu jisté, co si z toho vzít, dokud… no.“ Karoline se odmlčela, a Simone na ni znovu navázala.

„Stavil se tady Andreas, zatímco jsi byl pryč,“ odhalila, a její malé rty se zkroutily do zamračení. Vypadala… zklamaně. Panebože, byly v něm zklamané. Bill si zkroutil ruce dohromady a nasadil svůj nejprovinilejší obličej – ne, že by se musel příliš snažit. „Chtěl vědět, jestli jsi doma, protože říkal, že už si se svými přáteli nikdy nikam nevyrážíš. Takže prosím, prosím, Bille, řekni nám, co se děje.“

„Já…“ Bill přišel o řeč. Na tohle teď nebyl připravený. A co bylo nejhorší, zdálo se, že jeho matky předpokládaly, že je v nějakém druhu násilného vztahu. Bill si vložil obličej do dlaní, bojoval s pravdou a s tím, jak to zformulovat do slov, kteroá jeho matky chtěly slyšet.

„Vídáš se s někým? Se starším mužem?“ Zeptala se Karoline, a Bill slyšel, jak jedna z nich vstala. Simone se posadila vedle něj a omotala kolem něj své paže.

„Mluv s námi, Billi, prosím.“

Billovou myslí létalo tisíce různých možností, a on se pokoušel najít jednu, jen jednu, která by všechno vyřešila. Ale věděl, že se z tohohle nemůže dostat, aniž by své rodiče zklamal. Nenaštval je, protože jim lhal, protože se nacházel v nezákonném vztahu se svým učitelem… Bill pocítil závrať, skoro mu bylo na zvracení, a Simonina ruka na jeho rameni se zdála být tou jedinou kotvou, která mu zabraňovala začít panikařit.

Měl by všechno popřít? Lhát jim? Bože, ne, Billovi už bylo ze lhaní špatně. Chtěl, aby to bylo všechno venku, a raději by přijal jejich vztek, než aby musel pokračovat jako doposud.

„Já… nechám vás se s ním setkat,“ zaskřehotal Bill a podíval se na Simone, než se okamžitě zase odvrátil. Musel to říct, a nemohl to zvládnout sám. Jestli to má udělat, potřeboval Toma po svém boku.

„Takže se s někým vídáš?“ Zeptala se Simone, stiskla Billovu paži téměř bolestivě. „Proč… proč jsi nám to neřekl?“ Vydechla, zněla podvedeně. Bill poraženě potřásl hlavou.

„Potřebuju mu zavolat,“ prohlásil Bill a omluvil se na chodbu. Nezavolal však, ale poslal Tomovi zprávu musím to říct našim. Přijď.

Jsi si jistý? Odepsal Tom nazpět téměř okamžitě. Bill se silně kousl do rtu a sevřel telefon. Bože, ne, nebyl si jistý, ale neměl na výběr.

„Okay,“ řekl Bill, když roztřeseně vešel zpátky ke svým matkám. Měl potíže ohnout nohy v kolenou, jak je měl celé otupělé. Pohlédl mezi Karoline a Simone; Karoline vypadala naštvaně, možná trochu vztekle, a Simone vypadala zklamaně, ustaraně. Bill chtěl někam utéct, když to viděl, jít někam jinam, a až se vrátí, všechno by bylo v pořádku. „Nechtěl jsem nic jiného, než vám to říct,“ svěřil se Bill tiše, jako by to mohlo nějak pomoct.

„Bille, vyhrožuje ti ten kluk? Ubližuje ti?“ Naléhala Karoline, a Bill poskočil.

„Ne, to ne! To, co, ehm, Hendersonovi viděli… Já nevím, vytrhli úplně jednoduchou situaci z kontextu.“ Bill si promnul zátylek a pohlédl mezi svými matkami. Simone se na něj zamračila, a pak se natáhla, aby mu promnula paži. Karoline si přesunula židli, takže nyní seděla na Billově druhé straně a omotala mu ruku kolem pasu. Jen to, že je měl fyzicky blízko jako oporu, jej uklidňovalo, ale jeho vina se tím jen zdesetinásobila, užírala jej a nutila jej cítit se ještě hůř.

„Kdo to teda je? Proč nám to neřekneš?“ Pokračovala Simone ve vybízení, a Bill se zatahal za vlasy.

„Počkejte, až se s ním setkáte,“ prosil. „Bude tady za pár minut; už je na cestě. On je… Já vám to všechno vysvětlím. Ale chci, abyste se s ním nejdřív pořádně setkaly.“

„Já ničemu z toho nerozumím,“ řekla Simone pomalu, a Bill odvrátil hlavu, jako by se tam mohl schovat před tou ublížeností v jejím hlase. „Bille, nikdy jsi před námi nic netajil. Nikdy. Zvláště ne něco takového. Jestli, jestli máš toho kluka opravdu rád, proč…? Je to… je to proto, že není veřejně přiznaný? Bojí se toho, že by se to lidé dozvěděli?“

„Je to… něco takového,“ řekl Bill, cítil úlevu nad tím vysvětlením a upnul se na to. Jeho rodiče to pochopí. Budou rozumět tomu, že někoho milujete způsobem, který společnost neakceptuje, a tak to musíte skrývat. Zvedl pohled ke svým matkám s rozšířenýma očima, a Karoline jej sevřela v objetí následována Simone. Bill se v jejich náručí třásl, převážně z nervů. Byla z něj troska, a pravděpodobně se tak bude cítit, až dokud Simone a Karoline Toma řádně nepoznají a neřeknou mu, že jsou s tím v pohodě.

Náhle někdo zaklepal na dveře, a Bill vyskočil. Nervózní a chvějící se a dychtivý mít už to konečně za sebou, se Bill odšoural do chodby a natáhl se pro kliku. Ohlédl se na své matky postávající nedaleko, a odmávl je pryč. „Nechte mě si s ním nejdříve promluvit,“ poprosil, a Karoline zahnala Simone poslušně do kuchyně. Bill se zhluboka nadechl, a pak otevřel dveře, jen aby tam našel stát Toma vypadajícího velmi zmateně a ustaraně. „Pojď dál,“ řekl Bill, ustoupil a zavřel za Tomem dveře.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptal se Tom a rozhlédl se po domě, nejspíš hledal Billovy rodiče. Bill ho však nejdříve objal, potřeboval to, a Tom jej stiskl nazpět.

„Jo, je to, ehm… dlouhý příběh,“ zamumlal Bill. Byl si velmi vědom toho, že jeho matky uslyší všechno, co řeknou, a tak se rozhodl nechat většinu detailů na později. „Ve zkratce… jsme prozrazeni, a já jsem tě chtěl mít tady, až jim to řeknu.“

Tom jej s jemným úsměvem políbil na čelo, a pak se zeptal: „Kde jsou?“

„Ehm…“ Bill se vplížil svou rukou do Tomovy dlaně a sdílel s ním pohled. Tom mu ruku pevně stisknul.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, a Bill zavrtěl hlavou, než vedl Toma dál do domu.

„Schovávají se v kuchyni,“ odpověděl nakonec, a klopýtnul po cestě několik schodů. „Mami, KiKi… jo.“ Bill před ně postavil svého přítele a trhaně na něj ukázal. „Tohle… je Tom.“

autor: Dušinka