All of Us 3.

23. prosince 2017

Jsem doma už týden. Na straně paměti stále žádné zlepšení.

Mí nejlepší přátelé v životě se jmenují Georg a Gustav, a já si je pořád pletu.

Zítra je Štědrý den. Oslavíme to v malém rodinném kruhu, jen moje máma, Gordon, Tom a já. A psi, zatraceně díky bohu. Očividně ´my´ nemáme moc rádi mého otce. Párkrát zavolal, aby se na mě zeptal, ale vždycky to položil, jakmile mu Tom řekl, že si pořád vůbec nic nepamatuju. Byl on součástí toho, proč možná potlačuju své vzpomínky, anebo to je jen tou nehodou, že můj mozek chce zůstat zamčený? Povídám si přes Skype s terapeutkou, ale jen mi pořád opakuje, abych vyhledával více spouštěčů. To by byla dobrá rada, kdybych dokázal přijít na to, co je u mě nějakým spouštěčem. Měl bych se znovu dostat do nebezpečné situace zahrnující auta, jen abych viděl, jestli si můžu vzpomenout, kdo vedle mě seděl ve školce?

Nejspíš to byl Tom, když o tom teď tak přemýšlím.

Alespoň ode mě nikdo neočekává vánoční dárky. Zajímalo by mě, jestli už jsem před tou nehodou nějaké nakoupil. No, dokonce i kdyby ano, stejně si nepamatuju, kam bych je asi schoval, takže to je stejně jedno. Kromě toho, jsem si docela jistý, že tady je opravdu jen jeden dárek, který by ode mě chtěli, a já jen sotva můžu jít a koupit si svou paměť zpět.

***

Zdobení vánočního stromku se ukázalo být velká zábava, zvláště teď, když už mohl zase používat obě ruce. Bill se točil kolem tmavě zelené jedle, která stála v obývacím pokoji jeho rodičů, s girlandou v ruce a s řetězem světel kolem ramen jako s obrovským náhrdelníkem. Ozdoby a jiná pozlátka mezi větvemi na něj vesele posílaly odlesky. Pumba podřimoval pod stromkem, nijak nevyvedený z klidu plstěnými sobími parohy, které mu Bill nasadil na hlavu, a z kuchyně se linula vůně perníčků.

Bill poodstoupil, jelikož si myslel, že tím má na mysli fotky stromečku, a narazil do Toma, který se pohyboval jeho směrem. Na několik rozpačitých vteřin oba neohrabaně tápali, kterým směrem se mají vydat, než Tom jemně přiložil dlaně na Billovu hruď a postrčil jej zpátky ke stromečku.

Příležitostné doteky mezi ním a Tomem se zdály být běžnou věcí; vypadalo to, že jeho bratr nad tím nikdy nepřemýšlel, když položil ruku na jeho paži, zatímco spolu mluvili, nebo na jeho záda, když se kolem Billa pro něco natáhnul, nebo na jeho tvář, aby odstranil zatoulanou řasu. Prvních pár dní to nedělal, až pak jednou, se zřejmou roztržitostí. Zčervenal a omluvil se, a Bill mu řekl, popravdě, že to je v pohodě. Od té doby Tom padl zpátky do toho, co očividně byl starý zvyk.

Bylo to v pohodě, protože byli bratři a zjevně si byli vždy blízcí. Už však bylo méně v pohodě, že si Bill myslel, že Tom je docela hezký, a že společně s jeho vzpomínkami zmizely i jakékoliv bratrské city. Nebylo by v pohodě dovolit Tomovi, aby si všiml, jak jeho běžné příležitostné doteky zanechávají Billa s nějakými ne až tak běžnými myšlenkami.

„Řekněte sýr!“ Zvolala jeho matka zpoza foťáku, a Billovy obličejové svaly zareagovaly samy od sebe. Usmívat se na povel byla dovednost, kterou si vypracoval v tom životě, na který si nepamatoval; byla to užitečná věc od chvíle, kdy se probudil s amnézií.

***

24. prosince 2017

Zeptal jsem se Toma, jestli jsem vždycky byl na kluky, během čistění zubů, abych měl výmluvu nedívat se mu přitom do tváře. Málem se zadusil zubní pastou. Chtěl vědět, proč jsem nad něčím takovým vůbec přemýšlel, a tak jsem si vymyslel něco o nějakém muži ve filmu. Jediná věc, na kterou jsme se v poslední době dívali, byla zatracená Smrtonosná past. Jestli si Tom myslí, že se mi líbí Bruce Willis, možná budu muset zinscenovat menší autonehodu pro jeho paměť.

Zítra se taky na hodinku nebo na dvě staví naši nejlepší přátelé. Cvičím si v hlavě jejich jména a doufám, že jsem je přiřadil ke správnému obličeji. Pokud přijde na nejhorší a já je nazvu Gregorem a Guntherem, předpokládám, že se to vždycky můžu pokusit obrátit na vtip.

***

První svátek vánoční začali opulentní snídaní a jedlými dárky namísto těch skutečných. Bill nejdříve předpokládal, že to bylo kvůli němu a jeho momentální neschopnosti dávání dárků, ale Tom mu pošeptal, že od chvíle, kdy kapela skutečně odstartovala, se na vánoční tradici dávání dárků z větší části vykašlali. Inklinovali k tomu, že dávali svým rodičům peníze na větší nákupy, jako třeba na skleník na zahradě, ve kterém jejich matka pěstovala orchideje, a na oplátku dostávali více jídla, než kolik si legálně mohli s sebou do Ameriky vzít.

„Prostě budeš muset většinu toho sníst tady,“ zavtipkoval Gordon, a Bill si pomyslel, že ten rebarborový koláč za tu bolest břicha možná opravdu stál. Nikdo nezmínil, že šance na jejich návrat do LA závisela zcela na jeho zotavení – zotavení, které se ani nedělo.

Jelikož snídaně neskončila dříve než ve tři čtvrtě na dvanáct, přeskočili společný oběd a namísto toho se potulovali do kuchyně pro lehké svačinky, kdykoliv jen měli chuť. Billův apetit se snižoval, čím více se blížila plánovaná návštěva. Tak úplně nevěděl, proč je z představy setkání se svými nejlepšími přáteli tak nervózní ještě více, než být kolem své neznámé rodiny. Možná proto, že to poslední, co potřeboval, byl nátlak dalších nadějí a očekávání. Možná to bylo proto, že prozatím každá nová součást jeho minulosti, která se vynořila, se propadla do propasti jeho mysli a zanechala ji stejně prázdnou jako předtím.

Nakonec strávil deset minut vyšilováním nad svými vlasy, načechrával je a sčesával a znovu načechrával, a uvažoval, jestli jeho rozhodnutí nechat si odrůst své blond kořínky bylo to správné. Pomohlo by, kdyby si je obarvil na černo, jako to měl před tou amnézií? Zíral do své vlastní cizí tváře a četl v ní pochyby a užírající beznaděj. Samozřejmě, že vůbec nešlo o jeho vlasy. Šlo o to příšerné, příšerné podezření, že by nepomohlo nic, a ani nikdy nepomůže.

„Bille?“ Tom přišel za něj a opatrně našlapoval jako vždy. „Jsou tady, chceš přijít dolů?“

Georg a Gustav vyskočili z okraje svých křesel, když vstoupil do obývacího pokoje. Na Billa však nevyskočilo nic; nepoznal by je. Vše, co v něm spustili, bylo jen více viny, jak jejich tváře povadly, a více zoufalství, když hledal spojení, které nepřicházelo. Měl pocit, jako by stál na okraji té propasti, se špičkami palců zabořenými do prázdna, připravený spadnout kupředu a nechat se tou prázdnotou spolknout.

„Jak se máš?“ Zeptal se Georg chabě.

Po několika okamžicích ticha se Georg otočil k Tomovi. „Jak to zvládáš?“ Jeho hlas byl jemný, jako by se snažil, aby jej Bill neslyšel.

„Už to jsou dva týdny, co jsem se probudil. Ty víš, že už je to moc dlouho. Ty to víš. Doktor mi dal kolik – tři dny, nanejvýš? Nanejvýš.“ Billovi se zlomil hlas. Musel se narovnat, aby se zhluboka nadechl, ale jeho tělo to odmítalo. Chtělo být malé, schoulené do klubíčka. Jak jinak jej mělo držet pohromadě?

Něco uvnitř Billa prasklo. Hrnek, který držel, udeřil do podlahy, zlomil se na dvě části a rozlil čaj na koberec. Pumba zabafal, vyskočil, a schoval se za Tomovy nohy. Tři páry očí zíraly, šokovaně široce rozevřené, jak Bill ze své židle explodoval.

Nepřišla žádná odpověď, protože Bill k žádné ani nedal prostor. Prásknul za sebou dveřmi, vyběhl po schodech, které vzal po dvou – z toho jej žebra nebolela – a vletěl do svého pokoje. Jeho zběsilé dýchání posílalo bolestivé píchání do jeho hrudi; ramena se mu napjala, jak jimi procházelo jedno zachvění za druhým. Na moment si myslel, že bude zvracet. Pak se zhroutil proti rámu postele, nohy se pod ním podlomily, a on sklouzl na podlahu.

autor: Sturmfrei

original