Bill ztratil veškerý pojem o čase, když se dveře otevřely. Už těžce neoddechoval, ale slzy se mu stále tlačily přes zavřená víčka, a ruce, kterými se zapíral o zem, se mu třásly. Vstupující kroky se zastavily. Dveře se zavřely. Následoval zvuk toho, jak si někdo sedá na podlahu, dost daleko, takže Bill nemohl vidět tělo druhé osoby.
Navzdory všemu, všem těm věcem, které bratrovi vykřičel do tváře, Bill natáhl ruku a položil ji na jeho paži. Z Tomova hrdla se vydral vzlyk a on se odvrátil, rukávem si zběsile otíral oči. To Billa ranilo víc, než by čekal. Možná Toma neznal, ne z dřívějška, ale ten nynější Tom byl milý a trpělivý a ohleduplný, a Bill na to odpověděl tím, že na něj křičel.
„Omlouvám se,“ zašeptal a přisunul se blíž. „Tome, omlouvám se, já-„
Tom potřásl hlavou, několikrát se zhluboka nadechl a vzhlédl. Vlasy mu vyklouzávaly z culíku, poletovaly mu kolem obličeje a padaly mu do očí. Musel vyplivnout několik pramenů, než mohl začít mluvit. „Jen – jen mě poslouchej, okay? Já vím, že mě neznáš, ale – já se nedokážu nesnažit získat tě zpátky. A potřebuju, aby ty ses snažil taky. Okay? Protože – ty si to nepamatuješ, ale já ano – protože jsem ve svém životě nestrávil ani jeden den bez tebe, a ani to nechci. Tyhle dva poslední týdny to takhle tak trochu bylo, a je to kurva strašné. Bývali jsme jedna osoba ve dvou tělech, víš? A já nedokážu žít jen jako poloviční člověk. Nedokážu to.“
„Já se necítím dokonce ani jako půl člověka,“ zašeptal Bill. „Cítím se jako… jako podvodník. Jako bych chodil kolem a předstíral, že jsem lidská bytost. Vidím tváře a lidé mi říkají, že by pro mě měli něco znamenat, ale neznamenají, a to je – to je tak divné, když nic neznamená nic. Nepamatuju si, jaké byly moje plány, moje cíle, moje sny. Nevím, co bych měl dělat, nebo kam bych měl jít, nebo kdo bych měl být.“
„Měl bys být můj bratr.“ Tomův hlas byl nezřetelný, sotva slyšitelný. „Prosím.“ Přiložil svou vlastní ruku na tu, kterou měl Bill položenou na jeho paži, pak se přisunul blíž a na vteřinu přitiskl své čelo k Billovu. „Prosím.“
Bill kolem Toma omotal obě ruce a přitáhl si jej k hrudi. Jeho dvojče se k němu tisklo a nehlasně mu plakalo do ramene, a poprvé od chvíle, kdy se probudil, Bill věděl, co musí udělat.
26. prosince 2017
Každý kolem mě pořád chodí po špičkách. Je dost zřejmé, že už ztrácejí víru, že se uzdravím, a to rychle. To jim nemůžu udělat. Zvláště ne Tomovi. On na mně zatraceně brečel. Nemyslím si, že Tom vůbec někdy brečí za normálních okolností. Potřebuje mě. Mě celého. Nevím, jak to udělám, ale vím, že musím sám sebe zase najít.
Hej, Bille Kaulitzi. Jdu si pro tebe.
***
Dům byl tichý. Gordon a Simone odešli na uměleckou výstavu; psi dřímali, poněkud zmáčknutí k sobě v pelechu, který byl původně pouze pro Cappera. Avšak spokojeně pochrupkávali.
Bill klečel vedle knihovny, prsty přejížděl po zaprášených hřbetech fotoalb vyrovnaných ve spodní polici. Po schodech dolů se nesly tiché zvuky kytary. Tom hrál téměř nonstop od jejich sdíleného zhroucení na první svátek vánoční – písně jejich vlastní kapely, písně, se kterými vyrostli, písně, o kterých tvrdil, že je Bill vždy nesnášel. Téměř všechny byly nějakým způsobem povědomé, ne dost na to, aby si vzpomněl, ale dost na to, aby pokračovaly.
Terapeutka přes Skype potvrdila to, na co už Bill přišel sám: vzhledem k poutu mezi nimi, ke všemu tomu času, který společně strávili, Tom byl nejpravděpodobněji právě ten klíč k jeho vzpomínkám. A tak Bill hledal cokoliv, co by to pouto mohlo obnovit.
Vytáhl fotoalbum označené 1995 a otevřel ho. Na první stránce byly tři fotky; na všech třech byli on i Tom, ale Bill nedokázal s žádnou jistotou říct, který je který. Oba dva byli blonďatí a usmívali se, s příšerným módním vkusem a s naprosto stejným obličejem. Bill potlačil úšklebek a otočil na další stránku, a na další, až do konce. Více fotografií identických chlapců – držících se za ruce, hrajících si se stejnou hračkou, sedících před vánočním stromečkem, objímajících stejného psa. Bill album s prásknutím zavřel a popadl další.
Album 1996 pokračovalo stejným směrem. Bylo tam pár fotek, na kterých byl jen jeden z nich, a některé z nich mají na okrajích napsaná jejich jména. ´Bill ve školním představení´. Další fotografie pak prokázala, že fotograf musel použít velké přiblížení, aby jej zachytil o samotě, protože se tam nacházel i Tom, jako by k němu byl přivázaný provázkem, který mu nedovoloval vzdálit se více než jen o tři kroky.
V 1997 Bill našel svědectví o jejich vznikající hudební kariéře, a svědectví o tom, že trávili čas i s jinými dětmi v jejich věkové kategorii mimo jeden druhého, ale ten provázek mezi nimi se příliš neprodloužil. Byli společně na třech čtvrtinách všech fotografií v ´98, ´99, a 2000. V tu chvíli se už Bill opět nacházel na hranici zhroucení, a zastrčil všechna alba zpátky na polici. Ta vina jej málem nutila chtít zvracet. Celé dětství přilepeni po boku toho druhého, a jeho mozek neměl žádné potíže to celé zahodit. Proč, proč, proč?
„Našel jsi něco?“ Kytara ztichla, Tom stál ve dveřích z kuchyně s kouskem rebarborového koláče.
Zazubil se, ačkoliv Billovi to připadalo podivně smutné. Tenhle popis jejich společného života mu připadal podivný, ačkoliv nedokázal tak úplně vysvětlil jak nebo proč. „Co tím myslíš ´mohli jsme být sami sebou´? Myslel jsem, že jsi říkal, že jsme se přestěhovali do LA, protože tam nejsme tak moc slavní.“
Tom znovu zaváhal, pak pokrčil rameny. „Hádám, že ses pořád cítil být pod drobnohledem. To je pocit, kterého se jen těžko zbavuješ, víš.“
„Samozřejmě, že máme přátele,“ řekl Tom. „Spoustu. „A-“ Oči mu poskočily od Billovy tváře k rebarborovému koláči v ruce, a pak zpátky k Billově tváři. „Ne, s nikým se nevídáme.“
***
V duchu odhalování Billovi věcí z jeho zapomenuté minulosti jej Tom vzal bruslit. Očividně to mezi nimi dvěma byla tradice. Měli jich spousty, takových, co nezahrnovaly žádné další lidi, povšiml si Bill, ani rodinu nebo jejich nejbližší přátele, kteří byli zároveň spoluhráči v kapele, což ignoroval pro dobro jeho zbývajícího duševního zdraví. Tom jednoduše pokrčil rameny a řekl „dvojčata“ jako způsob vysvětlení. Zamotali se do rukavic, čepic a šál, a zamířili na malé kluziště na blízkém jezeře.
Bill si pamatoval, jak si nasadit brusle, ale neměl žádnou vzpomínku na to, že by to někdy dělal, stejně tak, jako neměl žádnou vzpomínku na samotné bruslení. „Neříkej mi, jestli jsem v tom dobrý, nebo ne,“ varoval Toma. „Chci na to přijít sám.“
Jak se ukázalo, nerozmlátil si okamžitě obličej. Byl na tom však o hodně lépe, zatímco se držel Tomova rukávu, nebo Tomova ramene, nebo Tomovy ruky v rukavici. Tím způsobem to taky byla daleko větší zábava. Otáčeli se na ledě v kruzích, bylo to trochu jako tancování a trochu jako létání, a vzpomínky na podobné okamžiky zaškrábaly na Billovo podvědomí, vždy jen těsně mimo dosah. Se smíchem společně dopadli vedle kluziště do hromady zimního oblečení a končetin, a dělili se o horké kakao z termosky, kterou jim sbalila jejich matka – Bill si téměř pamatoval, že už to všechno někdy dělal.
Štěstí, které pulsovalo pod jeho žebry, když se setkal s Tomovýma očima, bylo to bolestně nejpovědomější ze všech.
***
30. prosince 2017
Pro mé budoucí já s plně navrácenou pamětí: prosím, ignoruj všechny mé nečestné myšlenky na mého bratra. Je to jen vedlejší efekt mé ztráty paměti.
autor: Sturmfrei
Oh, já jsem si jistá, že Tom s Billem byli před nehodou pár! ♥ Takže ´nový´ Bille, vůbec si ty myšlenky nezakazuj, právě naopak! Jen Toma polib! Myslím, že by se pak paměť mohla vrátit jako bumerang 😛
Ovšem začátek dílu byl šíleně emocionální! Když se Tom rozplakal, měla jsem na krajíčku taky. Věřím, že pro něj to musí být ze všeho nejhorší. A to nejen proto, že ztratil lásku, ale vlastně ztratil spřízněnou duši. 🙁 Snad povídka nakonec dopadne dobře! Je velká škoda, že náš čeká už jenom jeden díl! 🙁
Tisíceré díky za překlad, Zuzu! ♥
krásna kapitolka.
Billovo podvedomie je až moc správne, pripomína mu ako moc Toma miloval a určite stále miluje. Nabudúce už bude posledný diel, však? Veľká škoda, páčilo by sa mi prečítať si o tom ako si znova k sebe hľadajú cestu 🙂 možno nabudúce
Ten posledný odstavec je najlepší. Bill sa tak snaží a Tom sa trápi a to, čo by Billovi pomohlo najviac je to, čo mu Tom nemôže povedať. Na druhej strane, ak sa Bill do Toma opäť zamiluje, možno práve to mu pomôže si spomenúť.
Ten zaciatok. Pre Billa je to tazke. Nespomina si na nic. Ale pre Toma je to este tazsie. Pretoze on, Billa miluje, ma s nim pravdepodobne milenecky vztah, a Bill si na to nespomina. Urcite mu velmi chyba. Dufam ze si Bill spomenie. Lebo ako vidim, jeho mozog uz zacina mat konecne zdrave myslienky, na to ako pobozkat brata. Dakujem pekne za preklad.
Tahle povídka je fakt úžasná. Začala jsem ji číst teprve teď a prokousala se jí během chvilky. Líbí se mi, jak Bill zapsal do deníku to: "Hey, Bille Kaulitzi. Jdu si pro tebe." Bylo to fakt úžasné, plné odhodlání a vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Ale chápu ho, kdyby přede mnou plakal můj bratr, šla bych přes mrtvoly za každé situace, jen abych ho už neviděla plakat. Každopádně mám stejný pocit jako ostatní a to, že už před nehodou byli dvojčata v milostném vztahu. Vážně doufám, že si Billi vzpomene a také mám ten vtíravý pocit, že mu pomůže právě nějaká intimita s Tomem… Takže: "Hey, Bille Kaulitzi, vrhni se na svého bratra."
Povídka je úžasná. Myslím,že Bill a Tom byli před nehodou pár. Chudák Bill teď pořádně neví co se v něm odehrává vůči Tomovi. Těším se na další díl. Díky za překlad