Zaslepení 13.

„Ahoj Tome… ach.“ Simone napřáhla ruku, a poté zaváhala. „My už jsme se setkali…“ Věnovala Tomovi zmatený pohled, ale ten jí rukou i přesto potřásl.

„Ano, setkali…“ Potřásl i Karolininou rukou, než vše odhalil. „Setkali jsme se na začátku školního roku na dni otevřených dveří. Jsem Kaulitz.“

Simone a Karoline na Toma obě nevěřícně zíraly. Bill těžce polkl a omotal obě ruce kolem jedné Tomovy, věděl, že tohle bude ta nejtěžší část. Měl pocit, jako by jel na horské dráze a právě se s ní vyšplhal na ten nejvyšší vrchol. Nyní jen musel počkat na pád dolů.

„To si… děláte srandu.“

V tu chvíli Billovi vyskočilo srdce až do krku.

„KiKi-“ Začal Bill okamžitě, ale přerušila jej.

„Tvůj učitel? To je… podívejte, omlouvám se, pane Kaulitzi-„

„Tome, prosím,“ přerušil ji Tom, a Karoline vypadala na okamžik zaraženě, že ji vůbec opravil.

„No, Tome, tohle je prostě… tohle je absurdní. To nemůžeme dovolit.“

„A měla jsi v plánu diskutovat o tom se mnou?“ Vložila se do toho Simone, poslala své partnerce přísný pohled, a Bill se přikrčil. Jediná věc, horší, než když byly Simone s Karoline naštvané na něj, byla, když byly naštvané jedna na druhou. „Myslím, že bychom si nejdřív měly vyslechnout Billův pohled, a ne okamžitě vynášet rozsudek.“

„Možná v jiném případě, ale tohle je jednoduše nezákonné,“ zdůraznila Karoline a divoce gestikulovala k Tomovi, kterého Bill odtáhl stranou, aby se k němu připojil u stolu. Posadil se, položil si Tomovu dlaň na stehno, a ihned svěsil hlavu. Jinak by v nejbližší chvíli omdlel.

„A já si nemyslím, že je dobrý nápad v jakémkoliv případě dělat takováhle rozhodnutí, aniž bychom promluvily s naším dítětem,“ trvala na svém Simone. Bill zaslechl kroky, a pak se Simone posadila vedle něj. Pohladila jej po vlasech a řekla: „Budeš v pořádku? Můžeš s námi mluvit?“

Bill zvedl hlavu, přikývl a promnul si obličej. Pohlédl na Toma a pak na své rodiče, všichni tři ho pozorovali. Byl to velký tlak, ale když vklouzl svou rukou do Tomovy, cítil se zároveň lépe i hůř. Lépe, protože tam měl Toma, ale hůř, protože musel uvažovat nad tím, jestli o něj brzy nepřijde.

Čelem ke svým matkám Bill sesbíral všechnu sílu, kterou v sobě ještě měl, a řekl: „Já vím, jak hloupé tohle je. Jak je to pro nás oba riskantní. A věřte mi, po většinu roku jsme se snažili jeden druhému vyhýbat a popírat naše city, ale… a nebylo to jednoduché to před vámi tajit. Nechtěl jsem to tak, ale… nevěděl jsem, jak vám to říct, nebo co byste si myslely.“ Bill se odmlčel, tahal se za vlasy a přemýšlel, co by chtěly slyšet. Samozřejmě, že jim musel říct pravdu, bez ohledu na to, co chtěly. Pohlédl z jedné na druhou; Simone stále vypadala ustaraně a Karoline stále vypadala frustrovaně. „Miluju ho,“ dodal Bill, jako by to mohlo pomoct. Simonino obočí se ještě více stáhlo k sobě, pokud to vůbec bylo možné, a Bill si pomyslel, že viděl Karoline zvednout oči ke stropu. „Já… já nevím. Když někoho milujete, jak se můžete přinutit, abyste se od té osoby drželi dál? Jak se s tou osobou můžete každý den potkávat a prostě ji… ignorovat? Víte?“

Simone přikývla. Ona věděla, a Bill jí věnoval slabý úsměv, jeho ruce prakticky devastovaly Tomovu dlaň tím, jak pevně ji svíraly, ale Tom se neodtáhl.

„Bille, ale jsi tak mladý,“ promluvila Karoline a Bill se na ni zmateně podíval.

„Je mi osmnáct…“ připomněl jí, a uvažoval, jestli se tím snažila poukázat na to, že je pro něj Tom příliš starý. Byl legálně dospělý, to bylo vše, co ho zajímalo.

„Jörg je o sedm let starší než já, a já jsem si ho vzala,“ vložila se do toho Simone, a to Billa pozvedlo na duchu jako nic jiného, slyšet ji, jak ho nějakým způsobem podporuje. Simone s ním sdílela ten nejmenší úsměv.

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla Karoline. „Ačkoliv to je další záležitost. Chtěla jsem tím říct, že… a nesnažím se tím nijak nad tebou povyšovat, ale Bille, je ti osmnáct. Já vím, že si myslíš, že to znamená, že ti teď patří celý svět, ale jsi pořád ještě dítě-„

„Karoline!“ Přerušila ji Simone.

„Všechno, co tím říkám, je, že se zdáš být trochu mladý na to, abys chodil s někým o tolik starším a prohlašoval, že jsi do něj zamilovaný.“

„To není pravda, Bille, jsi dost starý na to, abys věděl, kdy jsi zamilovaný,“ ujistila jej okamžitě Simone, a Bill se cítil podvedený. Ne však od Simone, ale od Karoline. Bylo to pro něj šokující, když doposud měl vždy její neochvějnou podporu a důvěru.

„Ale… ty… vždycky jsi mě nechávala, abych měl svou vlastní svobodu a abych dělal svá vlastní rozhodnutí. A najednou na to nejsem dost vyspělý?“ Vyprskl Bill raněně.

„Tak to není, Bille, jsi na svůj věk dostatečně vyspělý, ale-„

„Ale ne dost na to, abych byl skutečně dospělý. Zacházíš se mnou jako s dospělým, ale jakmile vkročím jednou nohou do skutečného světa, jsem najednou zase dítě? Tom a já jsme si rovni. Když jsme spolu, není mezi námi žádný rozdíl. Není tam žádná zeď, žádný pocit toho, že bychom byli na jiných úrovních. Možná, že jiný osmnáctiletý by nezvládl chodit s někým starším, ale vy víte, a každý den mi to opakujete, že nejsem průměrný osmnáctiletý člověk, a že jste pyšné na to, jak nezávislý a vyspělý jsem. To se nějak změnilo?“

Karoline hned neodpověděla a Bill se na své židli třásl, vztekle a vyděšeně. Se svými rodiči se hádal jen velmi vzácně, a když už, obvykle to u něj končilo slzami, protože nenáviděl se s nimi hádat každou buňkou svého bytí. Zhluboka se nadechl, pak ještě jednou, a naposledy, než se konečně podíval na Toma. Jako Simone, i on vypadal starostlivě, a Bill přitiskl tvář do jeho ramene a doufal, že Tomova síla jej trochu dobije.

„Já si prostě nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla Karoline tiše. „Je pravda, že jsi velmi vyspělý, Bille, ale zrovna teď to vůbec neukazuješ! Kdyby se o vás dvou někdy někdo dozvěděl, Tom by mohl jít do vězení. Soudy nejsou moc shovívavé k učitelům, kteří využívají své studenty. A tím neříkám, že ty to děláš,“ dodala okamžitě, když Tom začal mít námitky. „Ale takhle se na tyhle případy vždycky každý dívá. Je to velmi, velmi špatný nápad. Zvláště, pokud se spolu vy dva líbáte na příjezdové cestě! Přemýšlel jsi vůbec, Bille? Neuvědomuješ si, že tady v sousedství žije spousta tvých spolužáků a mohli vás lehce vidět?“

„To nebyla Billova vina,“ poznamenal Tom a Karoline své kázání na moment přerušila. Bill mrkáním potlačil několik slz a sklopil hlavu, byl tak emocionálně vyčerpaný. Stiskl Tomovi ruku. „Já byl ten, kdo ho v té chvíli políbil. Ve skutečnosti jsem to vlastně byl já, kdo celou tuhle věc začal.“

„To neznamená-„

„Prosím, nechte mě domluvit,“ požádal Tom klidně. Ačkoliv neochotně, Karoline respektovala jeho přání a opřela se o svou židli s překříženýma rukama. Simone jí promnula rameno. „Já vím, že tím nepadá celá vina na mě… očividně bych tady právě teď nebyl, kdyby mě tady Bill nechtěl. Ale to, co se stalo v pátek… to jsem byl já. Nebyl jsem tak opatrný, jak jsem měl být. Bill byl ten, který mě odstrčil. Prosím, nedělejte závěry, že on je ten nezodpovědný.“

„Všechno na tomhle je nezodpovědné,“ promluvila Karoline.

„Ale Karoline, dej si pohov!“ Vložila se do toho Simone. „Ušly ti celé ty tři roky, kdy jsme spolu chodily, zatímco jsem byla vdaná za Jörga?“

„To bylo úplně něco jiného, Simone, a po většinu toho času jsi stejně byla uprostřed rozvodu.“

„Snažím se tím ukázat, že jsi pokrytecká, Karoline. Cizoložství je nezákonné, stejně jako to, aby Bill chodil se svým učitelem, je nezákonné, ale tenkrát jsi s tím neměla vůbec žádný problém. A pamatuješ si, co jsi mi řekla? Protože já ano, slovo od slova.“ Simone čekala, ale Karoline tvrdohlavě mlčela. „Řekla jsi: „Zákon má tak moc způsobů kontrolování, koho miluješ, ale já myslím, že by měli prostě nechat každého být, ať si miluje, koho jen chce´.“

„Vlastně jsem řekla, že si myslím, že vláda by měla jít do prdele a nechat každého, ať si miluje, koho chce, ale bylo to dost blízko,“ zabručela Karoline, a pak se Simone sdílela malý úsměv. „To nic nemění na skutečnosti, že Tom by mohl minimálně přijít o práci. Možná, že my nebudeme podávat obvinění, ale jsem si jistá, že někdo by to zkusil.“

„Ehm, pokud můžu…“ Vložil se to toho opět Tom, a Bill k němu vzhlédl. „Ano, je to risk, a je to risk, se kterým bojuju už celé měsíce. Snažil jsem se od sebe Billa odstrčit a ignorovat ho a

držet se od něj dál, ale… je to prostě příliš těžké. Je příliš těžké předstírat, že mi na něm nezáleží, nebo že s ním nechci být. Vím, co všechno riskuju, a dokonce i když… občas skáču do věcí po hlavě… tak jsem si nikdy ve svém životě nebyl ničím jistější. Bill za to riziko stojí, a za více. Vždycky se můžu odstěhovat do jiného města a najít si jinou práci, kdybych chtěl. Ale nemůžu se prostě… odstěhovat do jiného města a najít si jiného Billa. A možná jsem hloupý, že kvůli němu tolik riskuju, ale byl bych vážně idiot, kdybych ho nechal jít.“

Bill znovu přitiskl tvář do Tomova ramene a omotal mu ruce kolem pasu, pevně ho stiskl v naději, že mu tím možná dá vědět, jak je vděčný a jak moc je díky Tomovi šťastný. Tom mu objetí opalitil a Bill se rozhodl, že si později zaslouží spousty a spousty polibků. Vtiskl jeden na Tomovu klíční kost, lstivě tak, aby si toho jeho matky nevšimly, a otočil se k nim čelem, stále v Tomově náruči. Přisunul si svou židli blíž, aby mohl zůstat u Toma blízko, a usmál se na ně. Karoline měla zahloubaný výraz a Simone střídavě po všech skákala pohledem.

„Myslím, že bychom si měly jít promluvit,“ rozhodla a vstala, zatímco položila dlaň na Karolinino rameno. Karoline sebou trhla, pak přikývla a následovala Simone ven z jídelny a po schodech nahoru.

Jakmile je Bill uslyšel až nahoře, zasténal a sesunul se Tomovi do klína. „Tohle je ta nejtěžší věc, kterou jsem ve svém životě dělal!“ Prohlásil.

„Budeš okay?“ Zeptal se Tom a pohladil jej po vlasech.

„Nakonec jo, ale… bože, prostě se cítím strašně, víš? Ne provinile, ale… podívej, třesu se.“ Zvedl ruce do vzduchu a Tom je sevřel, a pak zatáhl. Bill zasténal, ale nakonec se oba zvedli na nohy a Bill je okamžitě nasměroval do obývacího pokoje, kde se sesunuli na gauč. „Ale ty jsi tak dobrej,“ zamumlal Bill, lísal se obličejem do Tomova krku, tak trochu jako kočka, a Tom jej pohladil po zádech. „Byl jsi tak dobrej.“

„Dobrý,“ opravil ho Tom, a Bill se zahihňal.

„Vážně, jsi nejlepší,“ řekl Bill a zvedl hlavu, aby Toma hlasitě políbil. „Nejlepší-“ polibek, „přítel-“ polibek „ze všech!“ Tentokrát Toma políbil tvrději a trvalo několik dlouhých vteřin, než se od sebe odtáhli.

„Jsem?“ Zeptal se Tom poněkud ochraptěle, a Bill se kolem něj chtěl schoulit a prostě tak usnout. Opravdu si potřeboval zdřímnout po takovém emocionálně vyčerpávajícím přelíčení.

„Ano, to jsi… my… ach. Tenhle rozhovor jsme nikdy neměli, že?“ Zamumlal Bill, a Tom zavrtěl hlavou. Jejich tváře u sebe byly blízko, stále v líbací vzdálenosti, a Tomovy tmavé oči byly uzamčené s Billovými.

„Já nechci být tvůj přítel,“ řekl Tom, vzal Billovy ruce a lenivě si s nimi pohrával. „My jsme více než jen to.“

„Jo?“ Bill se zazubil. „A co teda? Partneři? Milenci? Drahé polovičky?“

„Tohle všechno. Já nevím.“ Tom Billa znovu políbil. „Přítel nezní… dost vážně.“

„Ach…“ Bill se naklonil a jemně Toma políbil, oždiboval mu spodní ret. „S tím jsem v pohodě.“

„S tím, abys byl můj přítel, nebo s tím, abys nebyl můj přítel?“ Zeptal se Tom pro ujištění, jezdil rukou nahoru a dolů po Billových zádech, a Bill mu znova zabořil tvář do krku.

„Nebyl.“

„Okay… dobře.“ Tom zastavil své ruce, místo toho je kolem Billa omotal a společně tam v tichosti seděli, dokud si Bill zhluboka neoddychl a neposunul se, aby mohl s Tomem mluvit.

„Moc díky za to, že tady jsi. Opravdu bych to bez tebe nezvládl. A děkuju… za všechno, co jsi mým rodičům řekl. Jsi tak statečný. Já… takové konfrontace vůbec nezvládám.“

„Upřímně? Byl jsem vyděšený,“ zamumlal Tom a zvedl ruku, aby Billovi odhrnul pramen vlasů. „A když mám strach, tak ztichnu. Možná jsem tak nevypadal, ale po celou dobu, co jsem s tvými rodiči mluvil, jsem měl v kalhotách.“

„Aww, Tome… vedl sis skvěle.“ Bill ho políbil do koutku úst a projel mu rukou skrz vlasy. „Líp než já. Já se vždycky hroutím. Hlavně když přijde na mé rodiče… obvykle jsme schopní si všechno prostě vyříkat, víš? Hádat se… pokud by se tomu tak dalo říct…. to se nikdy nestává. Já… to nezvládám. Nedokážu unést, aby na mě byly mámy naštvané,“ zašeptal. Tom ho pohladil po tváři a políbil na čelo. „KiKi… chci říct, ona byla vždycky přísnější než máma, ale nikdy jsme se kvůli ničemu takhle nehádali.“

„Možná je v tom něco více,“ navrhl Tom, a Bill se zamračil a zvedl hlavu.

„Jako co?“

„Já nevím… já tvé rodiče neznám,“ pokrčil rameny. „Ale pokud tohle není její obvyklé chování, možná ji trápí něco jiného.“

„Možná vypadáš jako nějaký její ex,“ zahihňal se Bill, a Tom se na něj zmateně podíval. „Ona je bi…? Alespoň jsem si docela jistý, že je. Nikdy to otevřeně nepřiznala. Hej, pojďme si zahrát videohry, protože ta jejich diskuze bude zřejmě na dlouho.“ Bill vrhl po schodech obviňující pohled, a pak vstal, aby zapnul Playstation.

Ukázalo se, že videohry byly dobrý nápad, protože to dalo Billovi šanci odvést své myšlenky na chvíli někam jinam a uvolnit se. Pořád si myslel, že by mu prospělo malé zdřímnutí, a doufal, že Tom zůstane a připojí se k němu. Jelikož pololetí bylo příští týden a Tom už měl hotové známkování, možná by jej Bill mohl přesvědčit, aby zůstal na večeři. Pokud mu to jeho rodiče dovolí, samozřejmě.

„Hej, ty podvodníku!“ Vyjekl Bill, když ho Tom porazil už po třetí za sebou, a vrhnul se na něj, aby ho nemilosrdně zlechtal. Tom vykřikl a statečně bojoval, ale nakonec stejně skončil ve fetální poloze, kdy si svíral boky a prosil o slitování.

„Tohle si nezasloužím!“ Sténal, a Bill se stáhnul, když usoudil, že už má dost. „Příští kolo tě nechám vyhrát, okay?“

„Hmm…“ Uvažoval Bill, a věnoval Tomovi polibek. „Pojďme si zahrát jinou dráhu.“

„Bille, mě nemůžeš porazit. Ve videohrách jsem mistr.“

„Jak?! Kdy na to vůbec máš čas?“ Naléhal Bill a roztáhl se Tomovi na klíně.

„Na videohry se vždycky najde čas,“ vtipkoval Tom, a pak řekl: „No, během školního roku opravdu tak často nehraju, ale co myslíš, že dělám o prázdninách?“

„Plány do školy? Říkal jsi to!“

„Ano, ale netrávím každou hodinu každého dne psaním učebních plánů.“

„Aha, no, asi jo…“ Bill se odmlčel a přepínal mezi několika různými dráhami. Najednou se otočil k Tomovi a políbil ho na rty, než obrátil svou pozornost zpátky ke hře.

„Za co to bylo?“ Zeptal se Tom a promnul Billovi stehno.

„Prostě jen tak. Co, potřebuju nějaký důvod?“ Zeptal se, poslal Tomovi úšklebek a pomyslel si, že zaslechl v pozadí nějaké mumlání. Posadil se a napjal uši, jak se snažil zaslechnout šepot svých matek, a zachytil několik úryvků od Simone.

„… jak šťastný je. Já vím… tvoje osobní výhrady… Bill, ne ty.“

Po chvíli si Bill dal dvě a dvě dohromady, a zariskoval pohled přes rameno, kde Simone a Karoline byly schoulené uprostřed schodiště. Simone mu poslala malý úsměv, a pak jej gestem přivolala k nim.

„Oh. Vydrž, Tome, mí rodiče si chtějí promluvit. Můžeš si zahrát hru pro jednoho,“ nabídl Bill, vstal, a Tom se také ohlédl přes rameno. Nabídl dvěma ženám úsměv, a pak vzhlédl k Billovi.

„Neměl bych prostě…?“

„Ne, ne, hned budu zpátky,“ slíbil Bill a políbil Toma na rty, než obešel gauč a přidal se ke svým matkám, které si vyměnily pohledy. Simone se zamračila.

„Možná by už měl jít,“ navrhla, a Bill se zamračil.

„Vlastně… jsem tak trochu doufal, že by mohl zůstat na večeři?“ Konstatoval formou otázky, a jeho matky si opět vyměnily pohledy. „Kromě toho, když bude tma, až bude odcházet, bude méně pravděpodobné, že ho někdo pozná…“

„Tma bude už tak za deset minut,“ řekla mu Karoline, a pak ho pobídla, aby ji následoval. „Pojď.“

Bill poněkud neochotně své matky následoval do jejich ložnice a posadil se na postel. Následovaly jej a posadily se naproti němu.

„Bille…“ Začala Karoline, a natáhla se pro Billovy ruce. Natáhl je a sevřel ty její, usmál se na ni, ona mu na oplátku nabídla mateřský úsměv. „Omlouvám se, zlatíčko, tak moc se omluvám, že jsem na tebe tak spustila. Máš pravdu, že jsi dospělý, ale… ale tak to prostě je, a pro tuto chvíli jsem prostě… za tebe šťastná.“ Znělo to částečně vynuceně, ale omluvný pohled na její tváři byl upřímný.

„Děkuju,“ řekl Bill, a pak se natáhl, aby ji objal. Políbila jej do vlasů, poplácala po zádech, a pak se s úsměvem odtáhla. Bill se zazubil. „Já ho mám opravdu, opravdu rád, a já… chtěl jsem vám to říct už tak dlouho, protože jsem s ním opravdu šťastný.“

„To vidíme,“ řekla mu Simone, vypadala pobaveně. „Ale teď už žádná tajemství, ano? Bez ohledu na to, s kým budeš chodit… chceme být součástí tvého života, Bille.“

„Já vím,“ řekl jemně. „Já vím. To jen… já… chtěl jsem vám to říct, ale zároveň, jsem o Toma nechtěl přijít. Chci říct, že po většinu času jsem dokonce ani nevěděl, o co mezi námi jde.“

„Jak se to stalo?“ Zeptala se Simone, a Bill si hlasitě povzdechl a lehl si na bok.

„Ach, bože… no, jak řekl Tom, on to všechno začal. Ehm…“ Bill si promnul oči, a snažil se dát dohromady jeho i Tomovu stranu příběhu, a během toho si uvědomil, že se Toma nikdy nezeptal, proč ho tenkrát políbil. Přesto však rozmotal celý příběh, od začátku až do konce – Tomovu zdánlivě okamžitou přitažlivost, jejich doučovací lekce, ten polibek a následný zmatek trvající až do Silvestra, kdy Tom přišel a požádal Billa, aby s ním byl.

„A, jo… od té doby jsme byli několikrát na rande. Možná na ´jednom´ pořádném. A to je důvod, proč jsem se tolik nevídal s Andym a Natálií, protože kdykoliv nemám práci nebo nedělám úkoly, snažím se vídat s Tomem,“ dokončil Bill a pohlédl na své matky. Karoline se kousala do rtu a Bill okamžitě přemýšlel, co řekl špatně. Nic z toho pro ni určitě nebylo překvapující.

„Víš, já jsem tak trochu měla podezření už od Silvestra. Pořád o něm mluvíš a říkáš nám, jaký je báječný učitel…“ řekla Simone zamyšleně.

„Nemění ti známky, že ne?“ Zeptala se náhle Karoline.

„Samozřejmě, že ne!“ Vykřikl Bill. „Všechny moje známky jste viděly, víte, že mám daleko k tomu, abych měl v tom předmětu samá Áčka. Dokonce jsme o tom i mluvili. Nehraje si na oblíbence. Svou práci bere opravdu, opravdu vážně.“

„Ale s tebou to myslí ještě vážněji?“ Pokračovala Karoline, a Bill zaváhal. Něco na jejím tónu se zdálo být negativní.

„Karoline,“ zamumlala Simone a stiskla její zápěstí, zatímco krátce pohlédla na Billa.

„Prostě mi to celé nějak nesedí.“

„Co… že… že mě Tom opravdu miluje? KiKi, on… já…“ Bill ani nevěděl, jak na to odpovědět, narovnal se a cítil se nepohodlně. Už si skoro myslel, že si všechno vyjasnili.

„KiKi má jen strach, že tě možná… jen… využívá,“ vysvětlila Simone tiše, a Bill sevřel ruce v pěst.

„Nevyužívá! On… chci říct, pokud není zatraceně dobrý herec…“

„Já vím,“ řekla Simone jemně, a Bill se zamračil.

„O co jde? Je tady něco, co mi neříkáte,“ zatlačil, a jeho matky si vyměnily pohledy. Simone naklonila hlavu s tichou otázkou ke své partnerce, která přikývla.

„Ve zkratce,“ začala Karoline, „jsem se už s několika muži dříve spálila. Se staršími muži, kteří… se mě snažili jen využít. A nemůžu si pomoct, ale prostě v tobě vidím samu sebe pokaždé, když se podívám na Toma. Já… vím, že to k ani jednomu z vás není fér.“

„KiKi…“ Bill nevěděl, co na to říct, a tak se přisunul blíž, natáhl se ke své matce a objal ji. „To je mi líto. Ale Tom je tak dobrý člověk…“

„Já vím, já vím,“ vzdychla Karoline. „Já vím, že ho miluješ a že mu věříš… ale jedna moje část se bude vždycky cítit znepokojeně, když tě s ním uvidím.“

„A tak co? Chceš, abych se s ním kvůli tomu rozešel?“ Zeptal se Bill chabě. Nechtěl nerespektovat přání své matky, ale tohle od něj žádalo příliš mnoho.

„Ne, zlatíčko, já… prostě mi jen bude trvat nějaký čas, než s tím budu v pohodě. Omlouvám se. Věřím ti, ale… je to pro mě těžké,“ zamumlala mu Karoline do vlasů, a Bill se k ní rozrušeně přitiskl.

„Je mi to líto,“ zašeptal, protože to tak opravdu cítil. Karoline zavrtěla hlavou.

„Proč? Zlato, tys neudělal nic špatného…“

„Je mi to líto,“ zopakoval Bill, „přál bych si, abych to mohl… zlepšit.“ Náhle nevěděl, jak s touhle novou informací naložit; všechno, co věděl, bylo, že jej to velmi rozrušilo a nutilo cítit vztek.

Dokonce i kdy Bill nevěřil na peklo, doufal, že nějaké existuje pro všechny ty muže, kteří jeho matce ublížili.

autor: Dušinka