pokračování
~~~(*)~~~
„Takže to vypadá, že tahle cesta je definitivně… nepřístupná,“ konstatoval Andy. Oba mladíci stáli před dřevěným hrazením sahajícím až do výšky pasu, jednoznačně postaveným k tomu účelu, aby znemožňovalo přístup každému, kdo by chtěl dál pokračovat v tomhle úseku cesty. Byla to jednoduchá dřevěná závora přepažující dva do země zabité kůly, a k ní bylo ještě napříč přibito pár latěk, tím to celé připodobňovalo primitivní vrata.
„Jak to tak vidím, tak pro koně je tu bezpochyby přístup znemožněn,“ zhodnotil Bill. „Kdybychom je tu ale nechali, tak se klidně můžeme protáhnout bokem.“
Andy se oběma rukama opřel o hrazení a očima sledoval stezku, která se pak v dálce někam stáčela. Nedalo se ale odhadnout, kam ta cesta v dálce vedla.
„Možná je cesta uzavřena, protože není bezpečná pro koně…“
Bill potichu zamručel na znamení souhlasu. Andy ale pokračoval dál: „Mně se ale bezpečná zdá. Vždyť je to úplně normální cesta.“
Vyměnili si znalecké pohledy a kývli na sebe.
„Tak jdeme na to,“ rozhodl Bill za oba, a tím byla jejich debata u konce. Oba mladíci rychle uvázali své koně k dřevěnému pažení a prosoukali se přes hustý porost keřů, které tu rostly po obou stranách hrazení. Bill nadšeně zatleskal a radostí začal poskakovat jako malé dítě, když se znovu ocitli na druhé straně cesty zátarasu. Andreas obrátil oči v sloup, ale chování svého přítele nekomentoval.
„Tak si pospěš,“ Bill jej chytil za paži a začal jej za ni táhnout vpřed. „Už se nemůžu dočkat, až to jezero uvidím. Vsadím se, že bude na nějakém strašidelném místě, nebo to bude třeba začarovaný, hrůzostrašný močál z dětských pohádek.“
„A já se vsadím, že ne,“ zabrblal Andy pod nosem a následoval Billa, otáčeje se současně do všech stran ve snaze zmapovat si své okolí. Všude kolem nich to vypadalo naprosto stejně jako ta část lesa, kterou už prošli, s tím jediným rozdílem, že tento úsek cesty byl už patrně delší dobu neudržován. Křoviska se sem tlačila a prorůstala ze všech stran, pokroucené a spletité větve se nakláněly v přehybech nad cestou a i nízký porost si už začal nárokovat její značnou část a tu a tam se na ní objevily spadlé, tlusté haluze stromů, které se tam musely dostat během vichrů, a nikdo se už potom neobtěžoval je odklidit, protože to nebylo potřeba.
„Tak mě dožeň, Andy,“ Bill na něj zamával, jak byl před ním pár metrů v předstihu. Dostal se téměř až k odbočce a Andreas musel přidat do kroku, jestli ho nechtěl ztratit z dohledu.
„Bille, počkej na mě!“
„Tady to je! Už ho vidím, jak se třpytí v dálce. Tak pospěš přeci!“
Blonďatý chlapec se rozběhl, aby dohnal svého přítele. Mezi kmeny stromů a listím bujné vegetace se vskutku rýsovala stříbřitá vodní hladina. Nemohla být od nich dál než pouhých pár set metrů. Bill se na Andrease zazubil.
„Poběžme!“
Andreasovi nic jiného nezbývalo, než se za ním rozběhnout. Cesta se pod jejich zrychlujícími se kroky mírně svažovala a zanedlouho už viděli rozlehlou vodní plochu. Cesta se zúžila na malý chodník, a i ten po chvilce jejich běhu zmizel. Mladíci došli až k zprudka se spouštějícím kamenným schodům, které se stáčely ke břehu jezera, jež leželo takové tři, čtyři metry pod jejich úrovní. Viděli, jak chodník pod schody pokračuje, a jak se dole klikatí mezi stromy, lemujíc okraj jezera, které tak nejspíš celé obcházel.
„Tak jsme tady,“ vykřikl Bill udýchaně. „Panečku, Andy… podívej, jak je veliké.“
Ve skutečnosti až tak veliké zase nebylo a nazývat jej rybníkem by snad bylo i příhodnější, ale Andreas se rozhodl, že nebude Billovi kazit radost a zbytečně jej opravovat. Když byl jeho přítel něčím nadšen, míval ve zvyku přehánět. Z místa, kde teď stáli, mohli odhadnout, že jezero mělo napříč tak zhruba sto metrů. Poté, co rychle sestoupili po schodech dolů, pospíchali ke břehu.
„Prosím tě, dávej si pozor!“ Andreas varoval svého přítele, který se chytil tlusté větve, aby se jí mohl přidržet, naklonit se tak nad vodní hladinu, a vzápětí nadšeně vykřikl.
„Podívej, kachny!“
„Nemám v úmyslu se vymáchat jenom proto, abych ti zachraňoval kůži.“
„Umím plavat,“ prohlásil Bill vzpurně a podíval se na Andrease rozhořčeným pohledem. Andy se mu rozesmál přímo do obličeje a byl doprovázen spokojeným kvákotem kolem plující kachny a její společnice, které si hochy zpovzdálí nerušeně prohlížely.
„No to ano, na mělčině určitě. Záleží ovšem, jestli se plácání ve vodě dá nazvat plaváním.“
„Strč si, prosím tě, ty svoje moudrosti za klobouk,“ zaprotestoval Bill, ale jeho pozornost se už upírala někam jinam. „Na druhé straně jezera něco je, vidíš to taky?“
Andreas svým zrakem sledoval Billův prst, který ukazoval někam do dálky. Zelenalo se to tam hustým rákosím, které až k vodní hladině protínalo úzké molo, nebo spíš dřevěná lávka, kus doprava pak lesní porost řídl, až vytvořil volný průsek, kde se břeh volně spouštěl do jezera. Bylo to jediné místo podél břehu jezera, kde se dalo pohodlně vejít do vody. A nad tím vším, výše a stále ještě zasazeno mezi stromy, bylo vskutku něco, co se podobalo…
„Dům?“ Andy svraštil obočí.
„Samozřejmě!“ Zatleskal Bill nadšeně, až málem sklouzl do vody. „To musí být jezerní letohrádek!“
Bill se vymotal ze spleti větví a skočil zpět na ušlapaný chodník.
„Co kdybychom to obešli?“ Navrhoval Bill zvesela. „Chtěl bych to tam prozkoumat.“
Andy zůstal svým pohledem připíchnutý na tom samém bodě a jeho oči pročesávaly lesík na druhé straně jezera. Něco se mu na tom domě nepozdávalo, ale kmeny stromů mu výhled na dům clonily, a on si tak nedokázal z rozkouskovaných detailů udělat celistvý obrázek. Bill na něj netrpělivě volal, a tak se nad tím rozhodl mávnout rukou. Za pár minut už stejně na to přijdou sami.
„Já tak miloval váš jezerní letohrádek, Andy!“ Bill se vedle něj zasnil. Andreasovi se vybavila všechna ta ospalá odpoledne, kdy neměli nic důležitějšího na práci, než posedávat u jezera, a ve vodě mezi lekníny si smáčet nohy. Bill si chodíval zaplavat jen málokdy, protože z duše nenáviděl, když mu voda natekla do uší, a Andreas měl podezření, že to taky bylo tím skutečným důvodem, proč byl jeho přítel tak mizerným plavcem. Naučit se dobře plavat snad ani nejde, pokud to jediné, na co při tom člověk myslí, je, aby se mu uši náhodou nedostaly pod vodu.
„Tak se mi zdá, že se budu muset po našem návratu Toma přeptat na pár věcí,“ řekl Bill mezitím, co pokračovali po pěšině mezi stromy. „Bude mi to muset všechno vysvětlit. Proč se mi, zatraceně, nikdy nezmínil o jejich letohrádku u jezera? Je to tak ideální místo!“
„Pak ale taky budeš muset s pravdou ven, a přiznat se, jak jsme se sem dostali,“ připomněl mu Andreas. „Ten nebožák o tobě ztratí veškeré iluze. Doteď si musel myslet, že jsi jen plachý, poslušný oukropeček, který vždy udělá to, co se po něm chce.“
Mělo to vyznít jako žert, ale Billovi to ani zdaleka jako žert nepřišlo. Vůbec nereagoval, pokračoval v chůzi a nepronesl ani slovo. Andreas teď sám sebe za ten neuvážený a hloupý komentář proklínal. Opět se mu podařilo zajít příliš daleko a dotknout se Billova citlivého místa.
„Bille…?“ někdy to bylo s tmavovlasým hochem opravdu těžké. Andy míval občas pocit, jako by s Billem balancoval na napjatém cirkusovém laně, a i to sebemenší zaváhání nebo chyba mohla způsobit krkolomný pád.
„Vážně si myslíš, že si tohle o mně myslí… že jsem zbabělá bábovka?“
Andy si povzdychl.
„Já opravdu nevím. A nemyslel jsem to tak…“
Druhý hoch jej umlčel netrpělivým gestem ruky.
„Možná jsi to tak říct nechtěl, ale já si i tak myslím, že máš pravdu.“ Natáhl se rukou pomalu za hlavu a uchopil do ní svůj ohon, jak ze zvyku dělával vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlel. Jeho prsty začaly pozvolna projíždět černými, vlnitými vlasy. „Vím, že jsem se změnil, ale jen se snažím dělat to, co ode mne čekají.“
Jeho dobrá nálada byla najednou ta tam a na jeho duši klesla melancholie. Melancholie krmená pocitem bezmoci. Andy se na Billa pokradmu podíval a neubránil se obdivu nad jemností jeho rysů. Billův profil byl jako vytesaný do mramoru. Bill pro Andrease představoval toho nejkrásnějšího člověka, kterého kdy tento svět spatřil, ale k čemu to teď všechno bylo dobré? A záleželo na tom vůbec? Tom Kaulitz by si ho býval vzal, i kdyby byl ošklivý, protože by musel. Ale všechna tahle výjimečná krása… a na zmar? Jak Tom vůbec dokázal tohle všechno odmítat, když mu to bylo přistrčeno až pod nos? Stačilo jen natáhnout se a posloužit si. Bylo to právoplatně jen a jen jeho. Uvěřit tomu, že by někdo byl až tak nesobecký, tak ohleduplný, se Andymu moc nechtělo. Ne, že by nebyl rád, že na jeho přítele nebyl vyvíjen nátlak, aby se podvolil něčemu, na co se ještě necítil zralý, ale něco mu na celé té věci nesedělo.
„Vůbec si nedokážu, Bille, představit, jak těžké to pro tebe celou tu dobu muselo být,“ započal, ale Bill ho přerušil cynickým pousmáním plným smutku.
„Ani ne… ba právě naopak. Mám to vlastně mnohem snazší než všichni ostatní. Můj manžel se o mně pěkně stará, je ochoten trpělivě počkat, až se budu konečně cítit připraven na to se mu v ložnici odevzdat, tak co víc bych si ještě mohl přát?“
Andy na okamžik zaváhal, ale pak dal průchod svým tajným pochybám: „A myslíš si, že se k tomu vůbec kdy osmělí… že udělá ten poslední krok a bude chtít být s tebou taky intimně?“
Odpovědi na jeho otázku se mu však už nedostalo, protože Bill se ve své chůzi znenadání zarazil a ohromeným pohledem hleděl na něco před sebou. Andy se zadíval tím samým směrem a došlo mu, že si během jejich zaníceného rozhovoru, do kterého byli zabráni, ani nevšimli, jak rychle se jim podařilo celé jezero obejít. Dostali se až k rákosí a dřevěné lávce, jejíž prkna byla celá zčernalá a prohnilá, a o kus výš se otvíralo volné prostranství mýtiny, ale letohrádek, ten tam nebyl. Kdysi býval, ale teď už ne. Proč ale pohled na ruiny té stavby Billa tak ohromil?
„Haló… Bille, jsi v pořádku?“
Oslovený mladík sebou škubl, jako by se právě probral ze sna. Jeho hnědé oči střídavě kmitaly mezi tváří jeho přítele a prostranstvím před nimi.
„To je přece…“ začal odpovídat. „Hmm, jojo… jsem.“
Zřícenina stála kousek nad nimi ve svahu, cloněna hustou košatinou propletených větví stromů. Byly to jen sutiny rozdrobeného zdiva, ohořelé kusy dřevěných trámů a krovů, vše holé a zpustlé, stojící jako varující ukazovák uprostřed bujné zeleně, která vše obklopovala. Billa zamrazilo, když se k tomu spáleništi pomalu přibližovali. Všiml si, jak se po něm Andy zmateně a starostlivě dívá, ale do vysvětlování se mu teď nechtělo. Snad až později… Momentálně byl naprosto vyveden z míry tím, co si právě před chvíli uvědomil.
„Shořelo to až na kámen,“ pronesl Andy mezitím, co Bill stál strnule na místě, obočí svraštěné předtuchou, která na něj doléhala. Byl rád, když uslyšel Andreasův hlas. Jeho hlas dobře znal, uklidňoval jej, navozoval pocit bezpečí. Stačil mu pouhý hlas, aby se dokázal vymanit tomu svíravému pocitu, který na něj ztěžka dolehl hned od toho okamžiku, kdy toto místo spatřil. Ovinul pevně kolem sebe své paže.
„Jde z toho děs,“ zašeptal.
Andreas viděl, jak se Bill opravdově bojí a nedokázal si jeho reakci nikterak vysvětlit. Byl sice ochoten připustit, že na sutiny shořelého domu nebyl dvakrát povznášející pohled, ale stejně tak mu nepřišly ani děsivé. Když na to přišlo, ten dům mohl klidně vyhořet po udeření blesku, nebo dokonce záměrně rukou člověka z důvodů jim neznámých.
„Je to jen a jen zbytek shořelého domu, Bille,“ řekl konejšivě a položil svou ruku na Billovo rameno. Jeho přítel poslušně přikývl, ale křečovitá ztuhlost jeho těla nepolevila. Andy si musel povzdechnout.
„Jdu se na to podívat zblízka.“ Ve skutečnosti se mu do toho moc nechtělo a ani ho to nezajímalo, ale chtěl Billovi názorně ukázat, že neškodného spáleniště se opravdu není důvod bát. Byly to jen obyčejné sutiny domu.
„Já zůstanu tady,“ řekl Bill opatrně a sledoval blonďatého chlapce, jak vystupuje po kamenných schodech do opuštěných prázdných zdí malého domku, který už tam nestál.
Andy se zastavil na prahu bývalých dveří a nakoukl dovnitř.
„Je to tu prázdné,“ zavolal přes rameno na Billa, ale ten si ho ani za mák nevšímal. Byl otočen k domu zády a díval se na jezero. Venku byl nádherný, slunečný den a zářivé paprsky malovaly po vodní hladině odstínem třpytivě zlatým, okolní vegetace vše prozařovala jasnou zelení. I přesto si nic z téhle krásy nedokázalo najít cestu do Billova srdce. To, co bylo za jeho zády, toho se nedalo zbavit. Svým způsobem jednal iracionálně, jímala jej hrůza a nemohl to ničím vysvětlit, zmocňoval se ho pocit, který dokáží navodit napínavé romány plné mystična a záhad, něco jako hrozivá předtucha, nad čímž by kdykoliv jindy jen mávl rukou, ale tento dům… on tušil, že se v tomto domě něco přihodilo, a to mu nedopřávalo klidu. Cítil, že právě nadešel ten okamžik, kdy od jeho a Tomovy svatby dostal poprvé opravdu strach. Jako kdyby konečně otevřel oči a prozřel po dlouhé době dobrovolné slepoty. Myslel si, že když bude všechny ty podivnosti, co se kolem něj děly, ignorovat, tak že se opět ztratí, anebo že se mu alespoň podaří vymanit se z jejich područí. A teď už to nešlo. Jeho nevědomosti byl konec.
„Bille,“ uslyšel za sebou Andreasův hlas plný obav. „Co se to s tebou, proboha, děje?“
Bill pomalu mrkl, ale k příteli se neotočil.
„Bille! Nelekej mě!“
„Ne, to nic… jenom jsem si na něco vzpomněl.“
Cítil, jak jej Andreas chytil za ruku a něžně mu ji stiskl.
„Tak co je? To nevěstí nic dobrého.“
Bill potřásl hlavou a věnoval mu smutný úsměv.
„Hm, ne, nevěstí.“ Zhluboka se nadechl. „Vybavuješ si ještě, jak jsem se ti před chvílí rozvykládal o tom, co všechno shledávám u Kaulitzů zvláštním? Jejich rodinu, vztah Jorga a Toma…?“
Blonďatý hoch přikývl. „A já jsem si pak z tebe a tvého manželství bez sexu začal utahovat.“
„Přesně, to je ta situace, o kterou šlo,“ neubránil se Bill krátkému zasmání . Mrazení, jež ve svém nitru ještě před malou chvílí pociťoval, o něco povolilo a už ho ani tak neochromovalo. Jako by nemělo šanci proti vřelému, nezapomenutelnému úsměvu jeho přítele a jeho všudypřítomným očím. Strach v něm však i nadále přetrvával. „Je tu totiž ještě něco, o čem jsem se ti doposud nezmínil… lépe řečeno o Tomovi.“
Andreas znovu přikývl.
„Tomovi se zdávají zlé sny,“ vypravil ze sebe opatrně Bill. „A občas mluví ze spaní.“
Hleděli na sebe a řeč ztěžka vázla.
„A co říká?“ zašeptal Andreas a na pažích mu naskočila husí kůže, když se díval do Billova bledého, nepřítomného obličeje. Billovy rty se zachvěly a Andreasův instinkt mu přikázal Billovu tvář zlehka a něžně pohladit. „Billy?“
Bill se od něj pootočil, svěsil ramena a ztěžka se nadechl.
„Moc toho není. Většinou mu ani nerozumím. Ale ty jeho noční můry… ty jsou opravdové.“
„Jak to myslíš, opravdové?“
„No skutečné přeci,“ zopakoval s důrazem a zaťal ruce v pěsti. „Já nevím, Andy… kruci, sám tomu nerozumím.“
Nervózní Bill si nesoustředěně začal masírovat čelo. „Je to něco hrůzného, víš… něco opravdu moc ošklivého, a já to cítím úplně všude.“ Vyprostil svou ruku z Andreasova sevření a kousek od něj poodešel směrem k jezeru. „Myslel jsem si, že když se budu držet v Tomově blízkosti, tak to nade mnou nebude mít moc. Někdy mám pocit, jako by mi svou rukou sám zakrýval oči, jako by on sám nechtěl, abych uviděl, co se skrývá za tou kouřovou clonou… K ďasu se vším! Sám ani nevím, co to tu blábolím…“
Bill však moc dobře věděl, jenom to svému příteli nechtěl říct. To, co se odehrávalo za prahem jeho a Tomovy ložnice, bylo pro něj velice osobní a choulostivou záležitostí, a to i přesto, že mezi nimi k ničemu intimnímu nikdy nedošlo. Tomovy sny ho k smrti děsily, ale i tak se o ně nedokázal s Andym podělit. Byla to pro něj věc zásady, bylo by to krajně nevhodné a dopouštěl by se tím zrady na Tomovi. Když se Tomovi něco ošklivého zdálo, tak ze spánku křičel a naříkal a Bill ho pak musel chlácholit ve své náruči jako malé, bojácné dítě. Tom se však většinou ze svých nočních můr neprobudil a Bill se jakékoliv zmínce o nich následujícího rána vyhýbal. To přitom však ještě neznamenalo, že by se Tomovy sny pro něj staly méně reálnými.
A pak tu ještě byly všechny ty léky. Tom užíval prášky pravidelně a tvrdil, že jsou na jeho žaludek, aby mu odpomohly od jeho stavů chronické nevolnosti. Billa se mu tím ale obalamutit nepodařilo. Ty léky byly na jeho noční děsy, a i když občas zabraly, většinou se míjely účinkem. Potom byly ještě dny, kdy Tom neusnul v noci vůbec. Předstíral, že si jde lehnout, předstíral, že usnul tvrdým spánkem, a potom, když uplynula hodina nebo dvě, se opět z jejich společného lůžka zvedl, sedl si do jednoho z obrovských křesel u okna, zapaloval si jednu cigaretu od druhé a zíral do noční temnoty.
Billovi se hlavou honilo tolik otázek, na které se neměl odvahu zeptat. Nebál se Tomovy reakce, i když i to v tom sehrávalo určitou roli, ale děsil se jeho odpovědí. Bál se jich stejně tak, jako se dokážeme štítit při pouhé myšlence na odporného, nechutného plaza v okamžiku, kdy se naše ruka váhavě chystá dotknout se ho. Taky si ale uvědomoval, že už jenom kvůli Tomovi se na to všechno bude muset jednou zeptat tak jako tak. Sledovat Toma v jeho trýznivých útrapách bylo na jednu stranu srdcervoucí a Bill si přál, aby mu mohl nějak pomoci, na stranu druhou s tím však nechtěl mít nic společného.
Bojoval prohranou bitvu.
„Vykřikuje vždy něco o požáru…“ zašeptal nakonec, a aniž by se musel otočit zpět, dokázal si před svýma očima živě vybavit zuhelnatělé trosky jezerního letohrádku. „O ohni a o tom, jak všechno hoří…“
Od samého začátku se Bill usilovně snažil vyhýbat tomu neviditelnému něčemu, tomu černému, odpornému, co se kroutilo a svíjelo, dotěrně se obtáčelo vždy a všude kolem něj samého, stejně tak jako kolem všech těch, kdo byli součástí Kaulitzova domu. Moc dobře však věděl, že se té neviditelné zrůdy právě dotkl, a teď už nebylo návratu.
„O tom, jak je vše v plamenech…“ vydechl a celý se roztřásl.
autor: Chayenne7
překlad: modrozelenka
betaread: J. :o)
Věřím že Tom neudělal nic zlého netrpělivě budu čekat na další díl.
Ja si myslim ze ono to vsetko spolu suvisi. To ze Tom ma nocne mory. Ze straril niekoho velmi blizkeho. Ze nenavidi svojho otca. Ze zhorena chatka pri jazere je zatarasena a nikto tam nemoze ist. Bojim sa pomysliet, ze jeho otec by bol schopny "odstranit" Tomovu lasku z jeho zivota, len aby mohol o nejake 2 roky dohodnut velmi vyhodny sobas s Billom. Ale ako je tu vykresleny…neprekvapilo by ma to.
Můj názor je že to spolu vše souvisí. Mám dojem,že třeba s Tomovou mamkou? Nikdy se o ní nezmínil.Doufám,že mu Bill pomůže tohle vše překonat a konečně si uvědomí,že se milují. Díky za překlad
Další krásný díl!!
Líbí se mi Billovo a Andyho přátelství, ve kterém se Bill může uvolnit a být sám sebou. Také se mi moc líbila ta část, ve které se zmiňovaly jejich lumpárny: že Bill lumpárny vymýšlel a Andy je konal. Vážně jsou sehraná dvojka. 😉 A přesně takové má přátelství být!!! Takže ano, bylo super, že Andy s ním šel i do toho, co je pravděpodobně panstvím zakázané.
U části, ve které Bill mluvil o Tomovi, že on bude pravděpodobně tím důvodem, proč si mohou vyjet s Andym sami, jsem šla do kolen. To bylo opravdu krásné! Myslím si, že kluci si začínají pomalu uvědomovat, že to, co mezi sebou mají, není jen spojenectví, ale opravdová láska. Myslí na sebe a snaží se pro toho druhého udělat jen to krásné, aby si vzájemně udělali radost. Líbí se mi, když mají kluci takovéhle osobnosti. A tím, že se povídka odehrává na takovém magickém místě, je to celé ještě mnohem hezčí. ♥
Jak ale dojeli k jezeru… Od začátku, kdy jsem četla o závoře, jsem měla tušení, že to bude něco zlého. Pak mě ale trochu překvapilo, že koně byli u závory klidný, protože vím, že zvířata jsou na špatná místa citlivější jak my lidi. Dokonce jsem si chvilku myslela, že koně tam začnou šílet a tím kluky odradí od toho, aby tam šli!
Bill byl kouzelný, jak byl nadšený z vodního hrádku. Vážně jako malé dítě, kterým ve svém věku ještě pořád je! Bylo to opravdu milé. 🙂 Poté ale, co se rozhodli jít s Andym blíže, jsem z toho už takovej dobrej pocit neměla, protože jsem tušila, že to bude něco zlého. A ono skutečně… Tom, jeho noční můry a Billův špatný pocit… Úplně jsem cítila tu bolest, kterou Bill prožíval uvnitř sebe. Myslím si, že to má co dočinění s tou černovlasou osobou, která se vyskytuje v Tomově mysli.
Přidávám se k Iwuance a její myšlence, že Tomův otec nechal jeho milovanou osobu odstranit, aby mohl uzavřít pro sebevýhodný sňatek. Mojí teorií je, že Tom byl skutečně zamilovaný, ale do nějaké osoby, která nebyla pro Tomova otce finančně výhodná, takže jí Tomovi neschvaloval… Tom si ale nedal říct, tajně se na tomhle místě scházeli a dopadlo to tak, že se otec postaral o odstranění té osoby z Tomova života. Možná, že u toho byl Tom přítomen, proto má takové noční můry? Pokud jsou mé domněnky pravdivé, tak mě trochu překvapuje, že se i tak zvládá chovat k Billovi hezky, přesto, že mu toho člověka hodně připomíná. Myslím si, že kdybych si já prošla nějakým takovým traumatizujícím zážitkem, že bych to nezvládla.
Nicméně tohle všechno si jen myslím, hádám, že všechno bude úplně jinak. Rozhodně se ráda nechám překvapit a netrpělivě čekám na další díl.
Moc děkuju za skvělý překlad. ♥
Ach, to nešťastné jezero…
Úplně jsem cítila Billův děs, který ho tam ochromil, jeho vnímavost a intuice ho přivedla na správnou stopu ohledně Tomových nočních můr. To místo musí souviset s člověkem, kterého Tom miloval a kterého ztratil a z jehož ztráty se se stále ještě nedokázal vzpamatovat…
Myslím, že až vyjde najevo Billova návštěva jezerního letohrádku, spustí se docela poprask, protože ta věc už dlouho spala a měla tak zůstat navždy.
I Andy uvažuje správně ve svých úvahách, když má pocit, že za Tomovým odmítáním Billa jako sexuálního partnera je něco více, než jenom jeho ohleduplnost vůči němu.
Tohle byl krásný díl, zasmušilý a tajuplný a v Billovi se teď bezpochyby probudí hodně otázek, zatím ale bez odpovědí…
Mám malou otázečku, nechybí náhodou mezi tímhle a předchozím dílem ještě jeden? 🙂
[5]: Jsem se docela lekla Jani, az jsem se musela jít rychle mrknout na origoš. Ne, ne, je to tam vsechno. Nic nechybí.
[6]: Já jsem taky koukla na originál a myslím, že tady chybí kousek na začátku třetího dílu, v originálu je na začátku jak se Andy s Billem rozhodnou, že pojedou k jezeru, i když je to zakázané a jak o tom mluví s nějakým strážcem a že Tom už nechce jezdit na koni a tady to začíná, jak už jsou kluci u závory na cestě k jezeru a to předtím tady není 🙂 A taky mě mate číslování dílu, proč je u trojky 3.(2/2)? Jsem hrozná, že otravuju, ale fakt mi to nesedí 🙂
[7]: Protože tenhle díl byl moc dlouhý, tak je rozdělený na dvě části. Pár minut před touhle částí byla zveřejněná první půlka 3(1/2)
http://twincest.blog.cz/1803/scar-tissue-3-1-2
[8]: Zuzu díky, teď už vím, kde je problém. Když kliknu na tvůj odkaz tady, tak se mi zobrazí díl 3-1-2, ale když kliknu na rozcestník, tak tam ten díl není, je tam jenom díl 2. a potom hned 3-2-2, proto mi to nesedělo 🙂
[9]: Ahá, tak to tam asi Janule zapomněla přidat, já tam nekoukala, jela jsem na hlavní strance úplně dolů do historie nedávných článků. Já ji to napíšu, ale asi bude pár dní trvat, nez to opraví, momentálně je pracovně indisponována 😀
[10]: Jj, chybička se vloudila, to se stane jedna dvě 🙂