Lykara II Stern 2.

„Nastydnu a umřu na rýmu.“ Postěžoval si Bill, zatímco mu Tom dál vytrvale sušil vlasy ručníkem. Zabral se do malování tak, že si bouřky všiml, až když prásklo do stromu kousek od domu. S hrůzou si uvědomil, že Billa nechal na terase spát. Ten tam pořád byl a ani náhlá zima ho neprobudila. Tom ho okamžitě donutil vlézt pod horkou sprchu a nechal ho vyplácat všechnu teplou vodu, co v bojleru zbyla. Zapálil oheň v krbu a taky pár svíček, dokud ještě jakž takž viděl, protože na odpoledne byla tma jak v pytli a elektrika se odporoučela.

Po jídle otevřel láhev vína a Billa si posadil před sebe ke krbu zabaleného v županu a dece. Jenže Bill místo toho, aby ocenil, jakou romantickou chvilku díky bouřce nachystal, kýchnul a začal vymýšlet katastrofické scénáře v parodii Toma, který byl typický rýmičkář.

„A ještě mě chceš opít, abys mě snáz dostal pod sebe. Sotva jsem se vyhrabal z jedný opice.“ Dodal a opřel se o Tomův hrudník, zatímco usrkl trochu vína ze své sklenice. Tom se zasmál a odložil ručník stranou. Billovy vlasy byly beztak už dávno skoro suché, ale Tom nemohl odolat.

„Billy, já tě opíjet nemusím, to uděláš sám a ani se nebudeš bránit. Naopak.“ Usadil ho a přiťukl si s ním.

„Tobě nebo opití?“ Tom mu místo odpovědi ukázal ve své mysli jeho samotného, jak se k němu tiskne, tiše sténá Tomovo jméno a prosí o víc. Bill se začervenal a radši se zaměřil na hladinu ve sklenici.

„Když to podáš takhle…“ Pokrčil ledabyle rameny a po chvíli zaklonil hlavu, aby mu mohl Tom pohodlně shrábnout prsty vlasy dozadu. Spokojeností skoro vrněl. Tomovy doteky, mihotavé světlo svíček a víno, které pili, ho pomalu unášely ke spánku.

Násilím držel víčka otevřená.

„Co jsi vůbec maloval, že tě to tak vzalo?“ Zeptal se, když už lahev padla a venku už padla úplná tma. Ani jeden neměl snahu zjišťovat, jestli už elektrika zase jde.

„Myslím, že bude lepší, když se na to podíváš sám. Týká se to toho, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.

„Tome, zapomeň na to, já…“

„Mluvit můžeš potom, teď pojď. Bude se ti to líbit.“ Každý vzal do ruky jednu z mohutných svíček ve skle, na kterých Bill pro Toma tak nepochopitelně ujížděl, protože světla byla stále mimo provoz a pomalu doklopýtali do ateliéru.

„Víš, že kdybys posvítil mobilem…“ Začal Bill a Tom využil tmy a vyplázl na něj jazyk.

„Sakra Billy, pořád remcáš, že jsem houby romantik, tak mi to nekaž.“ Napomenul ho a chvíli zápasil se zápalkami, když jeho svíce zhasla a Bill zatím přešel k plátnu. Přiblížil svíci a zalapal po dechu. Málem ji upustil, jak měl tendenci zakrýt si ústa dlaněmi. Díval se na něco, o čem se poslední dobou bál jen uvažovat, když byl Tom poblíž.

„Tome… To je…“

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi nechtěl říct. O dětech…“ Vzal ho kolem pasu a položil mu bradu na rameno.

„Vím, že je nemáš rád, že ses s Dominikou rozešel právě kvůli tomu, že tě do dítěte nutila. Říkal jsem ti, že je to jen hloupost… Za chvíli si na to ani nevzpomenu…“ Vyhrkl spěšně.

„Není to tak, že bych je neměl rád… Zanthia je super. A Reyn až se trochu vyhladí, tak bude taky fajn, jen teď vypadá jak scvrklá rozinka. Ale to neznamená, že bych to hned zavrhnul, nebo se na tebe zlobil kvůli tomu, že bys chtěl rodinu. Víš, že udělám cokoliv, abys byl šťastný. Klidně se můžeme podívat po nějaký adopci nebo něco. Ne hned teda, musíme to nejdřív pořádně probrat, ale pak… časem… proč ne? Takže jo, jestli bys chtěl rodinu, nejsem proti. S tebou ne. Nějak bysme to udělali.“

„Tome… Ale to přece nejde… Žádná legální cesta by nefungovala.“ Namítl, otočil se v jeho náručí a pevně ho objal.

„Děkuju ti za ten obraz. Za to, že si nemyslíš, že jsem se zbláznil… je… perfektní… Ale víc žádat nemůžu… Nejde to.“ Dodal a znovu se na něj podíval.

Někdo by mohl říct, že se dívá na podobu sebe samého, když byl malý, ta vystrčená brada a krapet povýšený pohled v očích, to byl jasný on, ale ten úšklebek, ten zvednutý koutek rtů a obočí, to byl jasný Tom. Stejně jako postoj a držení ramen. Bill poznal hned, o co se jedná. Tohle nebyl on. Nebyl to ani Tom. Takhle přesně by vypadal jejich syn, kdyby to bylo možné.

„Bille, jestli budeme chtít mít dítě, je mi jedno jak. Klidně si adoptujem nějakou vílu nebo mořanku, když to tady nepůjde.“ Ujistil ho Tom a zachvěl se nad přílivem lásky, co skrz pouto z Billa přímo vytryskl několikanásobně silněji než normálně. Nevěděl, co dalšího říct. Jak mu vysvětlit, že i když jeho samotného to předtím nenapadlo, teď mu myšlenka na ně a jejich dítě nešla z hlavy. Se slovy to nikdy neuměl. K čertu s nimi.

Vzal Billovu svíčku a postavil ji na prázdný stojan vedle své. Billa vzal kolem pasu a vysadil ho na desku stolu. Ten hned roztáhl nohy a Tom se mezi ně vtěsnal. Chvíli si jen mlčky hleděli do očí, než Billův pohled znovu zabloudil k plátnu, a Tom ho znovu políbil.

„Prostě to nějak půjde. Jsi můj život, můžeš po mně chtít cokoliv.“ Ujistil ho a Bill ho políbil, jako by ho snad neviděl roky. Tom rozvázal pásek u jeho županu a nedočkavě vjel rukama pod jeho látku a přitiskl ho k sobě blíž.

„Když můžu chtít cokoliv, tu část s opojením přeskočíme.“ Umínil si Bill a pomohl Tomovi z košile a nátělníku zapatlaných od barev.

„Když ti to nebude vadit?“ Usmál se Tom, Bill zavrtěl hlavou a vše, co chtěl říct, dál zaniklo ve zvuku tříštícího se skla zezdola. Následovalo klení a Tom si rychle natáhl nátělník. Už se chystal Billa varovat, aby zůstal nahoře v bezpečí, ale ten se naopak kolem něj rychle prosmýkl a spěchal dolů, zatímco zavazoval župan.

Tom na něj narazil na schodech, kde Bill zůstal stát a zíral do osvětleného obýváku.

U stropu tančila duhová světla, Zanthia nenápadně kopala do střepů vázy vedle krbu, ve níž ještě před chvílí byly květiny, které teď držela nad hlavou, aby je skryla v rohu, a Trin se snažil si z ramen sundat malého černovlasého chlapce.

Zanthia si jich všimla jako první. Vypískla a scvrkla se. Chlapec se ještě chvíli bránil, pak si jich všiml taky, nechal se sundat, radostně poskočil, čapnul Trinovo křídlo, až víleník zaúpěl, a odtáhl ho pod schody.

„Vidíš, táta a táta.“ Ukázal na ně a pak ukázal na Trina.

„Má moc hezký křídla a dělá duhový světýlka, můžem si ho nechat?“ Pak jak když střelí, se rozběhl do schodů a pevně sevřel Billa kolem stehen. Ten se jen bezmocně ohlédl po Tomovi a pak Trinovi.

„Co to…“

„Jak co to? Na to jsem se přišel ptát já. Zničehonic se objevil v trůnním sále a tvrdí, že je váš. Na každýho útočí s tím, že ho umečuje, až bude mít meč jako Bill, a ani Elyon si s ním nevěděla rady.“ Rozhodil rukama a chlapec na něj vyplázl jazyk.

„Umečuju. Budu nejlepší v Lykaře. Že jo, tati.“ Zatahal Billa za lem županu a ten se konečně trochu vzpamatoval a vzal ho do náruče.

„Ten obraz…“ Zamumlal a pořádně si ho prohlédl.

„Tome, tys…“

„Ne… teda… já… ne úmyslně.“ Zakoktal se a stejně jako Bill nemohl z chlapce spustit oči. Ten si promnul pěstičkami oči, zívl a natáhl se po Tomovi.

„Dokonce mu tahle malá lítalka pomohla sebrat Billův meč a on s ním lítal po paláci a hledal temný.“ Dodal Trin, a pak se zarazil.

„Obraz? Jakej obraz? To jste si nakreslili děcko a neřekli jste nám o tom?!“ Vyjekl, zatímco se malý definitivně uvelebil na Billově rameni a začal usínat. Malou ručku se pořád snažil natáhnout k Tomovi. Ten nakonec váhavě zvedl svou ruku a malý se jí chytil.

„Půjdem spát, tati? Chci pohádku.“ Kňournul a znova zazíval.

„Já… Asi ho půjdu uložit do postele… Hned jsem zpátky.“ Zamumlal Bill stále vyvedený z míry a i s chlapcem zmizel v jejich ložnici.

Tom zatím vzal Trina a Zanthiu do ateliéru.

autor: Bitter