autor: Bitter
„Zanthio, jestli vyliješ nebo rozpatláš jedinou barvu, bude tě hlídat tvoje teta.“ Pohrozil Trin malé víle Treemeriou a ta se na truc zase zmenšila a vlétla na nejvyšší poličku s barvami.
„Proč je vlastně tady?“
„Nechtěla se od toho kluka hnout. Zmenšila se a schovala. Vůbec jsem si jí nevšiml. Elyon s Calebem mě zabijou…“ Zavrtěl Trin hlavou, a konečně si pořádně prohlédl obraz, který ráno Tom namaloval. Musel uznat, že nikde na pozadí nebyl ani náznak Lykary nebo trůnního sálu.
„To mě utancuj… Jak se ti to povedlo…?“
„To bych taky rád věděl.“ Zamumlal a promnul si obočí. „Předtím jsem črtal trůnní sál, ale tady… Já vážně nevím…“
„Na co jsi myslel?“
„Že jsem totální idiot?“
„Myslím to vážně, Tome, tohle není sranda.“
„Já taky, sakra. Včera jsem si všimnul, že je naše pouto s Billem nějak divný a ráno mi to potvrdil. Bylo to tak už pár týdnů, ale já si toho všiml až včera. Myslel jsem jen na to a jak je v háji, že nevím, jak to, co Bill tajil, vyřešit.“
„Co tajil?“
„Že by chtěl rodinu… Šel jsem pak hned malovat. Hele, v Lykaře jsme my dva spolu v pohodě, ale tady to prostě nejde, to víš. Tady je to jiný. Říkal jsem si, že doma v Lykaře by to asi nebyl problém nějak děcko opatřit, ale tady…? Neexistuje.“
„Takže sis v podstatě vysnil, jak máte v Lykaře dítě?“
„Takhle jsem to nemyslel…“
„No evidentně jo. Vem si, že před lety jsi změnil, jak Bill vypadá, a taky stačilo jen myslet na to, že v Lykaře je… tohle je to samý.“
„Něco měnit, budiž, ale tohle…?“
„No jo… trochu se ti to vymklo. A abych nezapomněl, je z toho pěknej průšvih. Lítal tam jak praštěnej a všem rozkazoval a odvolával se na vás. Tomu temnýmu šaškovi od Lality řekl, že všechny temný umečuje hned, jak zdědí korunu. Lalita z toho měla srandu, je to děcko, ale on je… debil.“ Zanadával a Tom pozdvihl obočí nad nadávkou, kterou od nich víleník pochytil.
„Chce od vás oficiální vysvětlení a chce ho hned.“
„Kvůli tomu, že mu… jak se vůbec jmenuje?“
„To se ptáš mě? Je to vaše dítě, ne moje.“ Odvětil a Tom zbledl, když mu to konečně začalo docházet. Dítě… jejich dítě…
„Sakra… Co budeme dělat…?“
„Tak, to by šlo…“ Zhodnotil Bill malého černovláska navlečeného do Tomova volného trika, které mu přidělil na spaní po tom, co s ním absolvoval mycí rutinu v koupelně, která už jen díky svíčkám byla malý očistec. Díky bohu za náhradní kartáčky a Lesliinu jahodovou pastu, co vyštrachal v její skříňce. On s Tomem, jak mohl zkonstatovat, dělali nákupy do domácnosti úplně na nic.
„A teď šup spát.“ Nahnal ho do postele. Chlapeček se uvelebil uprostřed jejich postele a Bill ho přikryl.
„Dobrou noc.“ Usmál se na něj a sklonil se, aby mohl sfouknout svíčku.
„A co pohádka?“ Zazíval malý.
„No… nedá se moc číst takhle ve tmě…“ Namítl a přemýšlel, kam sakra dal tu bednu s jejich dětskými knihami.
„Tak mi něco vyprávěj.“ Černovlásek se po něm natáhl a Bill si váhavě vlezl k němu do postele. Chlapeček se k němu hned přitulil a Bill zatajil dech a váhavě ho pohladil po vlasech.
„No a… víš, o čem by ta pohádka měla být?“
„O mečování.“
„Na noc? Nebudeš mít zlé sny?“ Zeptal se trochu pochybovačně a malý prudce zavrtěl hlavou.
Bill nakonec vsadil na Petra Pana. Trocha pirátů snad noční můry nepřivolá, a nakonec měl úspěch. Jen nečekal salvu otázek, co následovaly. Počítal s tím, že odpadne dřív, než vůbec domluví. Místo toho málem usínal on sám.
Malého hrozně zajímalo, kde se v Zemi Nezemi všechny ty děti vlastně vzaly. S vysvětlením, že to byly ztracené děti, které Petr našel, nebo děti, co vypadly z kočárků, se nespokojil. Doptal se až k zásadní otázce, kde se vůbec berou děti všeobecně předtím, než vypadnou z kočárků.
„No… Když se maj maminka a tatínek moc rádi… tak se proste objeví miminko.“
„A co já, když mám dva tatínky a nemám maminku?“ Bill jen zamrkal a prohrábl si vlasy. Proč si vlastně myslel, že mít dítě je super úžasné a že je na to připravený? Málem už skrz pouto volal Toma o pomoc.
„Tak to je otázka za milion… to bych taky rád věděl…“ Zamumlal spíš pro sebe, ale černovlásek se s jeho nesrozumitelnou odpovědí evidentně nespokojil.
„Tak jak jsem se tady vzal?“
„No jak? Přece jako každá víla.“
„A jak se berou víly?“
„No, musíš si ji moc a moc přát a musíš v ní věřit.“
„Jako Petr Pan, když zachránil Zvonilku?“
„Jako ten!“
„Já věřím na víly!“ Vyhrkl malý hlášku z pohádky a Bill se usmál. Vlastně ano. Přesně tak to přece bylo…
„Já taky věřím. A moc.“ Líbl ho do černých vlasů a vytáhl mu peřinu k bradě.
„A teď už spi… Tobiasi…“ Pousmál se na něj, přivinul ho k sobě blíž, a aniž by si to uvědomil, zavřel oči. Probralo ho až tiché odkašlání ode dveří.
„Mysleli jsme, že jsi taky usnul.“ Pousmál se Tom a opatrně si sedl na kraj postele k Billovi, který se rozzíval na celé kolo.
„Musel jsem ukrást Leslie náhradní kartáček na zuby a pastu. A taky mu najít něco na spaní. A pak chtěl pohádku a měl hromadu otázek.“ Zašeptal Bill rozespale a Tom jen zavrtěl hlavou. Fajn, on by to děcko asi rovnou poslal do postele. Něco jako čištění zubů nebo náhradní oblečení ho vůbec nenapadlo.
„No jo… to mi nedošlo…“ Přiznal a Bill se natáhl po jeho ruce.
„Musíme…“ Začal Tom, ale bratr ho přerušil.
„Bojím se pohnout, aby se nevzbudil. Nemůžeme to nechat na ráno?“
„Myslím, že jo. Trin zaletěl vrátit Zanthiu, tak na něj jen počkám a domluvíme se. Ale upřímně… Vůbec nevím, co budeme ráno řešit. Co můžeme dělat? Nemůžu nad tím mávnout rukou, že jsem se splet a udělal to omylem. Asi těžko ho můžeme šoupnout do nějakýho vílího sirotčince.“ Uchechtl se ironicky a neušlo mu, jak k sobě Bill malého víc přivinul při zmínce o sirotčinci.
„Nechceš snad…“ Zajíkl se při představě, že by snad Tom chtěl obraz a tím i malého zničit.
„Ne…! Proboha to ne…“ Ujistil ho spěšně a ani neztlumil hlas. Chlapeček něco zamumlal a sevřel v pěsti Billův župan.
„To ne Bille… Nikdy…“ Dodal už šeptem a váhavě natáhl ruku, aby malého pohladil.
„Budeme muset vymyslet, co dál, nevím, jak to všechno uděláme, to je všechno. Tak jsem to myslel. Předtím jsem ti snad slíbil, že když chceš rodinu, budeme ji mít. Nečekal jsem, že se to zvrtne tak brzo, ale už s tím nic neudělám. Měl jsem si dávat bacha, na co myslím, když jsem maloval…“
„Já jsem rád, že jsi nedával.“ Přiznal Bill a stiskl Tomovu ruku ještě víc.
„Všiml jsem si… Víš, že ti to s tím prckem…“
„S Tobiasem.“
„Už jsi vybral jméno… Že mě to nepřekvapuje.“ Usmál se a líbl ho na rty.
„Hrozně ti to s Tobiasem sluší…“
Musel se tvářit jako idiot, jak se tak opíral o sloup a pozoroval, jak Bill malého učil tleskanou a Trin jim u toho nechával mezi dlaněmi vybuchovat malá světýlka pokaždé, když tleskli, ale bylo mu to fuk. Povedlo se jim shromáždění odložit o celý týden a celý ho strávili v Lykaře spolu s malým. Marně vzpomínal na to, kdy viděl Billa takhle uvolněného a šťastného.
Jistě, nic jim nechybělo, našli své „a žili šťastně až do smrti“, ale ani to nedokázalo úplně zahnat stíny z minulosti.
Billovy stíny. Stalo se to poprvé asi měsíc po tom, co zničili deník. Byli v Lykaře a Bill měl noční můru jako už kolikrát, ale tentokrát to bylo jiné. Byl to první impulz k tomu, aby přenechal veškerý boj Tomovi. Ze spánku temnými plameny zničil celý domek na stromě a Tom se musel hodně snažit, aby to dal co nejrychleji do pořádku, než si toho někdo všiml.
Vzbudila se v něm temnota, kterou ze sebe vypsal do Doriena. Když ho ale porazil, vrátila se mu.
Dokázal ji kontrolovat a celé roky nikdo nepoznal, když se projevila ve chvílích, kdy byl naštvaný, ovíjela ho a číhala mu za zády připravená ničit, ale teď? Zmizela beze stopy.
Došlo mu, že teprve teď našel jejich „šťastně až do smrti“.
Nechal je si hrát a pomalu se vydal k trůnnímu sálu podívat se, kolik času ještě mají, než budou muset malého svěřit Arie a vysvětlovat, kde a jak se vzal nový budoucí král. A omluvit se tomu temnému šaškovi a ujistit ho, že Tobias nepůjde a neumečuje všechny temné, jak mu hrozil.
Zahlédl ho na balkoně v předsálí, jak se s někým baví, ale neviděl s kým. Bez zájmu ho minul, jako celý týden, kdy se jeho nebo Billa snažil odchytit, a pak se zarazil, když slyšel odpověď od neznámého.
Ten hlas…
Přiblížil se k výklenku a mohl jasně vidět vysokého, bělovlasého elfa, který se Teirienovi ukláněl.
„Nový Teirienův pobočník. Před pár dny opustil vězení. Kdo ví proč, můj drahý spoluvládce si myslí, že mu bude užitečný…“ Ozvala se vedle něj Lalita pohrdlivě a Tom nadskočil úlekem. „Čeká nás velice zajímavá schůze, že, můj králi?“
autor: Bitter
betaread: J. :o)
"Kvůli tomu, že mu… jak se vůbec jmenuje?"
"To se ptáš mě? Je to vaše dítě, ne moje".. Tohle mě prostě dostává.. 😀 😀
Bill je ukázková maminka. Hodně rychle do té role dokázal vklouznout. Ale jasně, po dítěti toužil, takže by se pro něj teď rozdal..
No a nejlepší správá dne.. ten z*****ný blondýn je zase na scéně. To nebude pěkný..
Šmarjapano, zpráva a ne správa. Jsem z té práce zblbá. Stydím se. 😀
Krásná kapitolka jen ten konec mě děsí.
No teda, celý díl.byl tak krásně roztomilý, a ten konec to takhle dokonale zkazil!!!! 😀
Jen rakový malý dotaz, protože si nepamatuju, jestli to už bylo v první sérii zmíněno… Bytosti z Lykary mohou žít normálně v lidském světě? I natrvalo, ne jen na krátké návštěvy? Napadlo mě to až teď, když se objevil prcek, jestli by si ho opravdu mohli nechat u sebe, v lidském světě, když pomineme zákony…atd.
[4]: muzou zit i venku. Driv mohli zkrz portal u reky jen temni tam a zpet, proto tam Bill tenkrat byl a tim v palaci jem Bill a Tom. Ted jsou portaly v kazdem kraji a ty vedou do hlavniho palace odkud klidne "na navstevu" muzou, pokud jim to uz dvojcata dovolila. Vic o systemu portalu bude v nasledujicich dilech ☺️
Delas si ze me soufky ze tam bude zase oxidovat zmrzlinar? Ja se picnu. Ale desne jsem se nasmala. Musela jsem dohnat i predchozi dil se scvrkliu rozinkou 😂😂 no tak to jsem teda zvedava o cem a jak se budou poradovat. A jestli ten bilej manekyn z tou tmavou hydrou neco zkusej …. Umecuju je sama.