autor: xblindmag
Podivný záblesk naděje
„On není skutečný.“
Bill horečnatě zavrtěl hlavou.
„Ty to nechápeš!“ Vykřikl zoufale, nejistý, s kým to v té naprosté tmě vlastně mluví. „On se promění zpátky!“
„Je to jen panenka, a tak taky zůstane.“
„Ne! Je to člověk! Změní se zpátky! Já vím, že ano!“
„Navždy to bude panenka a nic jiného.“
„Ne! Ne ne ne ne! Mýlíš se!“ Bill zavřel oči a zakryl si uši, náhle si uvědomil, že jeho drahocenná panenka schází. „Panebože… panebože, kde je? Kde je Tom? Ještě před chvílí jsem ho měl!“
„Je to jen pitomá malá panenka.“
Bill se zběsile rozhlížel, zoufale hledal svou panenku. „Kde je?! Tome! Tome!!“
„Bille…“
„Ne, musím ho najít! Musím ho přivézt zpátky!“
„Bille!!“
„N-ne!!“
Bill se polekaně probudil za zvuku svého vlastního hlasu, roztřeseného a ochraptělého. Pomalu se nadechl a uvědomil si, že to byl jen sen a že jeho plastová, dredatá panenka stále leží na posteli vedle něj. Bill si povzdechl a opatrně panenku zvedl, přitiskl ji k sobě.
„Bille?“ Starostlivý hlas jeho matky znovu zazněl zpoza dveří. „Jsi v pořádku?“
„J-jo…“ Zalhal, tiše popotáhl a otřel si slzy. „Je mi fajn.“
„Okay… no, už je skoro osm. Přijdeš pozdě, jestli se nezačneš chystat.“
Bill se podíval na svůj budík a zaklel, uvědomil si, že si ho večer zapomněl nastavit.
„Dobře, za chvilku jsem dole,“ zavolal spěšně a odhodil ze sebe přikrývku. Smutně se podíval na panenku, vtiskl jí polibek na hlavu a opatrně ji položil zpátky na postel.
Už to byl týden a Tom se stále nepřeměnil zpátky. Bill s Andreasem strávili spoustu času hledáním, ale jen sotva našli cokoliv kromě článků o zlých panenkách a náboženských věcech o duších a démonech. Všichni lidé, které se pokusili kontaktovat, byli buď podvodníci, nebo magoři, kteří jim vůbec nijak nepomohli.
Billovi rodiče už mu víc nepovolili vynechat školu, takže nyní měl ke každodennímu hledání i spoustu dohánění a domácích úkolů. Bill se odmítal od Toma odloučit, bral si ho s sebou i do školy a doslova jej nespustil z očí. Ignoroval divné pohledy, kterých se mu dostávalo, a upřímně mu bylo úplně jedno, co si o něm ostatní mysleli, když s sebou neustále nosil panenku. Jeho učitelé však rychle přišli s tím, že je panenka rozptýlením, a zakázali mu ji dál do školy přinášet, jinak mu bude zabavena. Bill ani nechtěl riskovat, že o panenku přijde tím, že si ji nechá ve skříňce, a tak neochotně souhlasil, že Toma nechá doma.
Nenáviděl být od něj odloučený, když panenka mohla nějak zareagovat, ale neměl na výběr.
***
Bill zasténal, když s ním Andreas jemně zatřásl, aby jej probudil, během hodiny biologie. Zazíval a promnul si své nenamalované oči.
„Co?“ Zamumlal, jen sotva vzhlédl k filmu, na který se měli dívat a psát si přitom poznámky.
„V poslední době jsi pořád tak unavený,“ Andreas udržoval svůj hlas tichý, aby na ně učitelka nekřičela. „Pořád nemáš dost spánku?“
Bill protočil oči. Věděl, že Andreas takovou otázkou ve skutečnosti myslel: ´Pořád celé noci brečíš a čekáš, až se Tom přemění zpátky?´
„Když už to musíš vědět, tak nemám dost spánku, protože se snažím dohnat všechny ty sračky do školy, které jsem v poslední době zameškal,“ odpověděl Bill popudlivě.
Andreas vzdychl, věděl, že to nejspíš byla pravda jen napůl.
„Chceš, abych přišel a pomohl ti s tím?“
Bill zasténal, nenáviděl soucit. „Jasně, Andy, jasně.“
Andreas se zamračil. „No tak, Bille, nebuď takový.“
„Nemám tušení, o čem to mluvíš.“
„Mluvím o tom, že se ke mně chováš jako malá ukňouraná mrcha.“
Bill sebou trhnul a odvrátil pohled, že si Andreas okamžitě přál, aby svá slova mohl vzít zpět.
„Já… promiň…“ Zamumlal Bill. „Jen jsem tak ve stresu ze všech těch věcí navíc a–„
„Já vím,“ přikývl Andreas chápavě. „To je v pořádku.“
„Chybí mi,“ zašeptal Bill, snažil se odvrátit bolest hlavy, která na něj přicházela. „Tak zatraceně moc mi chybí.“
„Přijdeme na to, jak ho přivézt zpátky.“
„Budu ještě víc pozadu s domácími úkoly, pokud budu dál–„
„Dneska budu vyhledávat já,“ Andreas mu nabídl malý úsměv. „Ty se zaměř na domácí úkoly tak moc, jak to jen dneska půjde, a já zamířím do knihovny pro další hledání.“
„Ale–„
„Přinesu ti všechno, co bude znít přijatelně, a budu ignorovat všechno o ďábelských panenkách nebo o duších spadlých z nebe nebo cokoliv takového, ano?“
Bill si povzdechl, přál si, aby mohl být u toho, ale věděl, že Andreas má pravdu. Opravdu potřeboval ten čas, aby všechno dohnal.
„Díky, Andy.“
***
Bill se toho odpoledne opravdu kompletně zaměřil na domácí úkoly a zameškanou práci. Dokonce opravdu hodně pokročil, ani v nejmenším nebyl ničím vyrušen. Ale v okamžiku, kdy si položil hlavu, aby si dal krátkou přestávku, okamžitě znovu usnul.
Tom, který byl usazený na stole na hromádce dokončených papírů, byl posmutnělý, když viděl, jak moc byl Bill v poslední době vyčerpaný.
Byla to všechno jeho vina, ale stále nemohl přijít na to, jak se přeměnit zpátky na člověka.
Byly tam chvíle, kdy si myslel, že cítí, jak síly, které jej drží v tom malém plastovém těle, povolují, ale když se pokusil soustředit na přeměnu, znovu jej zadržely. Stalo se to už několikrát a on uvažoval, co přesně ty síly v ty krátké okamžiky oslabovalo.
Dokud na to nepřijde, soustředil se na pohyb v tom mrňavém těle, což sám Bill ještě neviděl. Bylo to samozřejmě vyčerpávající, jelikož panenky nebyly určené k tomu, aby se pohybovaly. Ale protože Tom trénoval, zatímco Bill byl ve škole, doufal, že tentokrát bude moct udělat více, než jen pohnout rukou. Chtěl Billa probudit, aby mladík nebyl tak vystresovaný z plýtvání časem, když by měl dělat domácí úkoly.
Tom koncentroval všechny své myšlenky na opatrné pohyby. Byl to pomalý proces jako obvykle, ale brzy mohl cítit, jak se jeho ztuhlé končetiny pohybují. Podařilo se mu přetočit se ze sedící polohy na všechny čtyři, nebyl si totiž ještě tolik sebejistý, jestli by dokázal vstát a chodit na svých panenkovských nohách.
Po centimetrech se přibližoval k Billovu spícímu tělu, zatímco mladík stále ležel shrbený na stole, s hlavou položenou na složených pažích. Každý z Tomových pohybů byl pomalý a unavující, ale on to nevzdával. Byla to opravdu malá vzdálenost, ale v tom mrňavém těle byla ta cesta o mnoho delší.
Nakonec se mu podařilo posadit se vedle Billovy paže. Natáhl se kupředu a opatrně poplácal Billovu ruku, doufal, že mladík ten malý tlak ucítí. Zrovna když usoudil, že je Bill až příliš vyčerpaný a nic necítí, černovlasý mladík unaveně pootevřel oči.
Bill zakňučel, když se probudil, pomalu se posadil, aby se protáhnul a poškrábal si na ruce to podivné lechtání. Když zamrkal, všiml si dredaté panenky blízko okraje stolu a překvapeně vyjekl.
Přísahal by, že panenku položil dál, aby nespadla. Bill vzdychl a smutně se pousmál, když panenku zvedl, jemně pohladil tu malou plastovou tvář, než se přesunul k dredům. Zrovna se chystal položit ji na původní místo, když se Tomova paže pohnula.
Byl to ten nejmenší pohyb, ale Bill to viděl.
Zíral na panenku, oči nadějně rozšířené.
„Tome?“
Tom naklonil hlavu kupředu a doufal, že to vypadalo jako přikývnutí, a poprvé za celý týden se na Billově tváři objevil opravdový úsměv.
„Ach Tome,“ vzdychl a sevřel panenku v něžném objetí. „Chyběl jsi mi. Totiž, věděl jsem, že tady pořád jsi, ale… prostě to nebylo stejné.“
Bill se zasmál, když ucítil maličkou plastovou ruku, která se jej pokoušela konejšivě pohladit po krku. Když se znovu odtáhl, Tom se natáhl k Billově tváři a pokusil se zopakovat své předchozí gesto.
„Páni, Andy měl pravdu,“ Bill natáhl ukazováček a usmíval se, když se zdálo, že jej Tomova drobná ručka sevřela. „Opravdu to je tak trochu děsivé, dívat se, jako se hýbeš v těle panenky.“
Bill se rozesmál, když se Tomova ruka ohnala, jako by jej chtěl hravě plácnout, kdyby měl šanci.
Když Tom znovu natáhl ruku kupředu, Bill mu do dlaně opět vložil ukazováček, ale Tom se odtáhl. Bill se na něj zvědavě díval a Tom pohyboval hlavou ke straně, jako by s ní nesouhlasně vrtěl. Znovu natáhl ruku kupředu, tentokrát dlaní vzhůru, jako by tam Billovi něco ukazoval. Jediné, co Bill viděl, bylo to tlačítko, které spustí tu otřepanou větu. Nicméně jej stejně stiskl.
„Miluju tě, Bille.“
Černovlasý mladík zalapal po dechu, příjemně překvapený – a stále lehce vystrašený, zábavným způsobem – ze skutečnosti, že mu Tom byl schopný něco říct. Se smíchem vydechl a natáhl ruku, aby tlačítko znovu stisknul.
„Hej krásko, chceš se pobavit?“
Vzrušení na Billově tváři očividně ihned povadlo a Tom vnitřně zaklel. Moc rád by promluvil znovu, ale dosáhl svého limitu. Byl vyčerpaný a potřeboval si znovu odpočinout, našetřit nějakou energii, aby mohl takovéhle chvíle s Billem opět sdílet.
Nebo ještě lépe, přijít na to, jak se přeměnit zpátky na člověka a být tam opět pro Billa opravdu.
Tom ze sebe vynutil poslední kousíček energie a přiložil obě dlaně na Billovu, doufal, že mladík porozumí jeho omluvě.
Bill se slabě pousmál a palcem jemně pohladil hřbet plastové ručky. „To je v pořádku, už jsi toho pro mě dneska udělal víc než dost. Děkuju ti.“
Přitáhl si panenku k dalšímu něžnému objetí, než jí na tvář vtiskl malý polibek. Poté si panenku nechal na klíně, dokonce i když znovu začal pracovat na domácích úkolech.
„Jo, a Tome?“ Řekl, když ještě jednou shlédl k panence. „Taky tě miluju.“
***
Andreas překvapeně zamrkal, když dalšího dne Billa uviděl, vypadal nevysvětlitelně rozzářeněji než po celý předchozí týden. Stále nebyl tak úplně ve své kůži, ale něco jej rozhodně alespoň trošku pozvedlo na duchu.
„Hej, co se děje?“ Zkusil se nenuceně zeptat. Pro zachování této Billovy podivně příjemné nálady Andreas nechtěl okamžitě předpokládat, že se Tom přeměnil, pokud to tak nebylo.
„Tom se pohnul,“ odpověděl Bill okamžitě s úsměvem. „Pohnul se! Včera mě probudil, když jsem náhodou usnul u stolu, a držel mě za ruku a řekl ´Miluju tě´ a…“ Bill si šťastně povzdychl a okusoval si spodní ret. „Pořád tam je. Říkal jsem ti to, Andy, pořád tam je!“
„Počkej… Tom tohle všechno udělal… jako panenka?“
Bill dychtivě přikyvoval, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, že panenky dělaly takovéhle věci.
„Ale měl jsi pravdu, bylo trochu děsivé se na to dívat.“
Andreas si nemohl pomoct a rozesmál se.
„Takže teď máš chodící a mluvící panenku jako z Toy Story?“ Popichoval jej Andreas.
Okamžitě toho zalitoval, když Billovo očividné nadšení o kousek povadlo.
„Bylo to jen na chvilku,“ řekl Bill tiše, zjevně se dál snažil usmívat. „A pak musel přestat. Nevím, jestli jej ty panenkovské zákony nutí přestat, nebo se něco stalo a on už se prostě dál nemohl hýbat, ale…“
„Bille, omlouvám se…“ řekl Andreas vážně. „Dokonce ani v knihovně se mi nepodařilo nic najít.“
Bill potřásl hlavou. „To je v pohodě. Zkusíme to znovu později. Tom to očividně nevzdal, takže já to taky nevzdám.“
***
Bill po škole zamířil rovnou domů, jako obvykle nechtěl být od Toma pryč příliš dlouho. Křiknul na mámu do kuchyně krátký pozdrav, protože věděl, že měla ten den volno z práce, než vyběhl do schodů. Možná bude Tom schopný znovu promluvit nebo něco, a jen ta možnost, že by mohl Toma slyšet říct něco jiného, než jen tu otřepanou T.K. větu, stačilo, aby byl natěšený.
Bill vrazil do dveří svého pokoje, ale jakmile to udělal, úsměv mu z tváře zmizel.
Jeho postel byla prázdná. Místo, kde Tom obvykle sedával, bylo prázdné.
Bill upustil svůj batoh a spěchal kupředu, myslel si, že panenka prostě zapadla pod přikrývku, nebo že se zase pohybovala a byla pod postelí. Bill nakonec stáhl z postele všechno ložní prádlo, jen aby skončil s holýma rukama.
„Tome? Tome, kde jsi?“
Prohledával pokoj, opatrně přitom sledoval své kroky v případě, že by Tom byl někde na zemi. Prohlídnul každý kout, každý prostor mezi policemi, kolem skříně i postele, dokonce i šuplíky u stolu, ale Tom nebyl nikde k nalezení.
„Tome!“ Zkusil znovu zavolat. „Tome, prosím, kam jsi šel?“
Brzy Bill doslova přehazoval všechny své věci po celém pokoji v zoufalé snaze najít dredatou panenku. Simone, která ten rámus slyšela až zespoda, se o chvilku později objevila ve dveřích.
„Bille, stalo se něco?“
„Já, ho nemůžu najít…“ Odpověděl Bill panikařícím hlasem a stále přitom zběsile hledal.
„Nemůžeš najít koho?“ Zeptala se, měla z chování svého syna obavy.
„To–… ehm, j-jednu z mých panenek,“ zalhal Bill, protože nechtěl, aby si jeho matka myslela, že je šílený, když tak lpí na panence podobné jeho příteli. Andreas mu neuvěřil, dokud nespatřil důkaz, a Bill nechtěl marnit čas, aby to v tu chvíli své matce vysvětloval. Nechtěl jí ani vysvětlovat skutečnost, že nechával ve svém pokoji tajně někoho bydlet.
„Ach, drahoušku, našla jsem všechny tvoje panenky a darovala je na charitu.“
Bill by přísahal, že se mu při těch slovech zastavilo srdce. Otočil se ke své matce, oči měl široké a nevěřícné.
„C-cože?“
„Byla jsem tady před pár hodinami, abych ti vyprala nějaká prádlo, jelikož jsi byl v poslední době trošku mimo, a našla jsem některé z těch krabic s panenkami, které měly být prodány v té garážové výprodeji, co jsme pořádali nedávno,“ vysvětlovala Simone váhavě a uvažovala, jestli udělala něco špatně. „Nevypadalo to, že bys ty panenky ještě používal, protože všechny pořád jen ležely v těch krabicích, a tak jsem je odnesla na charitu, aby si s nimi mohly hrát ostatní děti.“
Billovo dýchání bylo nyní nestálé a oči se mu naplnily slzami. Jeho matka nemohla náhodně vzít i Toma, nebo ano?
„Tys dala pryč… všechny moje panenky?“
Nyní si už byla Simone jistá, že udělala něco špatně, a cítila se za to příšerně. „Omlouvám se, drahoušku, nezdálo se mi, že by sis s nimi ještě hrál.“
Bill se jen na okamžik zamyslel, než náhle proběhl kolem své matky a dolů ze schodů. Ignoroval její starostlivé volání, popadl klíče od auta a zamířil ven ze dveří. Nestaral se, jestli bude muset jít přímo k nějaké rodině a prosit o svou panenku, nebo možná i nabídnout něco na výměnu; musel získat svého Toma zpátky.
autor: xblindmag
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Myslim ze tato poviedka ma dost zly smer. Podla mna by uz mala nasledovat situacia ked Bill zisti ako z Toma urobit cloveka a nie ze ho bude hladat kade tade po charitach!!!! Ach… tu jeho mamu by som nakopala!!!! Tomovi toto zlomi srdce.
To je děs doufám že Bill Toma najde.
Chudák Tom,vždyť to pro něj musí být strašné,že ho "jeho majitel" odložil. Doufám,že ho Bill brzy najde.