autor: Bitter
Bill stál uprostřed plamenů s temnou korunou na hlavě. Dorienovou korunou.
Malý v jeho náručí byl obalený temnotou jako dekou a vystrašeně se k Billovi tiskl, co to šlo.
Billovu zbroj nahradila rudá tunika a černý plášť. Oči zčernaly a ani nemrkly. S rukou nataženou před sebe upíral pohled na Teiriena a sežehoval ho plameny.
Temný lapal po dechu, ale Bill mu nenechal ani kapku vzduchu.
Koruna na jeho hlavě rudě žhnula, jak se tavila.
Tom se pokoušel vstát a snažil se zahnat závrať, kterou mu způsobovalo, jak Bill ždímal, aniž by si to uvědomil, veškerou jejich moc jen do sebe.
„Bille! Přestaň!“ Vykřikla Daria a otočila se na matku. „Udělej přece něco!“
„Je mi líto. Takovou moc nemám… Jak je vidět, jediný, kdo odolává, je ten chlapec… Zřejmě nebude jen tak obyčejný.“ Sykla a opatrně se zvedla.
Trin se pokusil uhasit Billovy plameny, ale povedlo se mu jen nahnat trochu vzduchu do Teirienových plic a ten se rozkřičel na celý palác.
Tobias v Billově náručí si na uši připlácl dlaně a vzlykl.
Bill se nespokojeně otočil na Trina a nechal plameny uhasnout.
„Bille…“
„Nepokoušej se mě zastavit… Nechci ti ublížit… Tvoje moc se možná rovnala té Dorienově, ale ne té mojí… Tolik jí nemáš… Nikdo z vás…“ Dodal a otočil se čelem do sálu. Teirien se snažil odplazit co nejdál od něj a Bill nechal ze země vyšlehnut plameny a připoutat ho na místě. K údivu všech neměl na sobě Teirien jedinou popáleninu.
Bill zvolna mávl rukou a celým sálem se prohnal oheň. Sežehl svoje vlastní stíny, ale na dotek nepálil.
„Nikdo z vás by mě nedokázal zastavit, ani kdybyste se spojili… A stejně tady stojíte a diskutujete o něčem, do čeho vám nic není, než abyste dávali dohromady své země. Dali jsme vám svobodu a jediné, co děláte, je, že se drancujete navzájem… Doteď jsem ustupoval, ale tohle vám nedovolím. Tobias je náš syn. Náš dědic, buď se s tím smíříte, nebo zkuste projít skrze mě…“
Bez dalšího zájmu se otočil k Tomovi, pomohl mu vstát, předal mu do náručí Tobiase a usadil se na trůn. Tom ho váhavě následoval.
Omlouvám se… Jsi v pořádku?
Přežiju to… Tohle jsme si nedomluvili, sakra! Málem jsem o tebe přišel, když jsi za každou cenu chtěl Lykaru osvobodit, co to teď děláš?
Už nejsme nesmrtelní, Tome…
Co to s tím…
„Má tahle rada na srdci ještě něco krom toho, že měla odvést naší pozornost, aby tady Valren mohl na Teirienův rozkaz zabít mého syna a krále?“ Křikl Bill místo odpovědi nahlas, a když se všichni kolem nechápavě podívali na elfa u dveří, jeho silueta se rozplynula. Bill ani nemrknul, když stíny vyvlekly skutečného Valrena v plamenných poutech zpoza Tomova trůnu. A půlka sálu šokovaně zalapala po dechu.
„Vidím, že jste se naučili nový trik.“ Sykl po něm, když ho stíny před ním srazily na kolena.
„Řekni mi, podcenil jsi mě, nebo jsi přecenil sebe, když sis myslel, že si nevšimnu, že se stín za trůny ani nehne, i když se změnilo světlo od chvíle, co jsme do sálu přišli?“ Zeptal se posměšně.
„Skrývat se ve stínu evidentně není nic, co by bývalý princ zimy uměl… Děláte mi jen ostudu…“ Sykla jejich směrem Lalita a uklonila se Billovým směrem.
„Odpusť, Králi, postarám se o to, aby se nic takového už nikdy nestalo.“ Znovu se uklonila.
„Co to děláš?“ Sykl k ní Teirien tiše.
„Buď zticha, jestli nechceš, aby vás oba na místě zabil.“ Sykla stejně tiše a narovnala se.
Než ale Bill stihl odpovědět, Valren se vyškubl stínu a postavil se.
„Nepokoušeli jsme se nikoho zabít. Jen zjistit, jestli opravdu platí vaše přísaha. Byla to past, ale nikdo v ní neměl přijít o život. To odpřisáhnu klidně pod lilií. Můj vládce tě podezříval dlouho, že nám něco tajíš. Usvědčil jsi sám sebe. Nikdy jsi nám svobodu nedal. Jen si na to hraješ a při prvním rozhodnutí, které se ti nelíbí, nás skoro zabiješ. Prosím všechny vládce krajů, aby nechali hlasovat o tom, jestli tady je pro Krále ještě místo… Jestli chceme Lykaru opravdu svobodnou, musíme…“
Nic dalšího už Bill nevnímal. Jako by v tu chvíli padl na dno jezera. Jen bezmocně sledoval chaos, který nastal, a nedokázal udělat vůbec nic.
Sledoval, jak se Daria snaží usmlouvat vraní zástupce a Caleb s Veenalee zase ty přístavní. Jak Elyon hrozí své sestře, že jestli bude následovat temné i teď, dovede Lykaru k záhubě. Nedokázal říct, kdy se Trin objevil u jejich trůnů, najednou tam byl a Tobias ho objímal a plakal.
Tom se snažil ho ukonejšit, že to bude dobré, ale oba věděli, že ne. Že je to konec…
Cítil na sobě Valrenův pohled, ale nedokázal ho opětovat. Místo toho se zadíval do Tomových očí, když mu stiskl ruku, aby jej vytrhl z té vlny šoku, ve které se topil.
Ani si neuvědomil, kdy se jeho temná koruna proměnila zpátky na Lykarskou, dokud mu v klíně nepřistál křišťálový prach stejně jako Tomovi, ve chvíli, kdy se zástupci definitivně rozhodli a sálem se rozprostřelo ticho.
„Opusť naši zem. Nejsi tu vítán. Už nikdy.“ Vyzval ho Teirien se samolibým úšklebkem.
„A ty,“ ukázal na Toma. „Nám vydej to dítě, než se rada shodne, co s ním. A zmiz za ním!“
Nikdo se nepovážil ani hnout, když se Bill znovu proměnil do své temné podoby, zvedl se z trůnu a došel těsně k Teirienovi. Valren byl hned za ním s rukou na jílci meče, připravený ho chránit.
„Vem si tu korunu, když po ní tak prahneš. Vem si jíi a vládni. Znič tuhle zemi na prach. Ale mého syna se ani nedotkneš, jinak tě zabiju. Tebe a všechny, kdo by se postavili na tvou stranu…“ Pronesl tiše a vtiskl mu korunu do rukou. „Nic jiného si totiž nezasloužíte, když jste mu tak lehce Lykaru vydali!“ Dodal o poznání hlasitěji.
„Nečekejte, že vám přijdeme na pomoc, až si to uvědomíte. Sami jste se rozhodli… Přijímáme to… Ale teď zmizte…!“ Křikl a sálem se prohnala vlna, která je téměř všechny smetla pryč. Dvoukřídlé dveře se s ohlušující ránou zabouchly a Bill klesl na kolena. Hned k němu doběhl Tobias a pověsil se mu kolem krku.
„Můžete to přece změnit.“ Hlesla Daria tiše, zatímco Elyon pevně objala Billa i Tobiase. „Maličký můj…“
„Slyšíte…? Můžete…“
„To nejde…“
„Ale…“ Vzlykla a Veenalee ji objala.
„Naše moc je pryč. I kdybych se teď ukreslil a Bill upsal, nezměníme už vůbec nic. Víš to… bylas u přísahy.“
„Není to fér. Udělali to záměrně. Věděli, že budete syna bránit za každou cenu. Nahráli to opravdu přesvědčivě. Postaráme se, aby toho litovali. U nás budete vždy…“
„Ne… Už se nevrátíme…“ Přerušil Caleba Bill, a Elyon se od něj v šoku odtáhla.
„Co to říkáš, maličký…“
„Jestli tu dál budeme, jen se to zhorší. Ohrozili bychom vás i Tobiase ještě víc…“
„To ne… Bille, to nesmíte… prosím. Já se omlouvám, že jsem se předtím naštval. Prosím… Nemůžete odejít… ne napořád.“ Vyhrkl Trin a chytil Toma za nadloktí, jako by u něj hledal oporu.
„Vždyť… co Tobias. Je to náš princ, musí Lykaru poznat.“ Dodal v naději, kterou Tom zavrtěním hlavy zmařil.
„Tobias si nebude nic pamatovat hned, jak se vrátíme domů.“
„Jak to…?“
„Máme už vyřešené, co budeme venku tvrdit, ale kdyby mu někde uklouzlo něco o Lykaře… Bylo by to nebezpečné. Dohodli jsme se, že si nebude nikdy návštěvy tady pamatovat, dokud nebude starší, aby pochopil, že to musí tajit. Tady měl mít paměť vždycky v pořádku. Když se už nebudeme vracet, není třeba řešit jeho titul.“ Dodal.
„Měli bychom jít hned… Později to bude jen těžší.“ Utnul Bill další a další návrhy, které se po Tomově prohlášení začaly snášet na jejich hlavy, a s malým v náručí se vrátil k Tomovi, který si ho od něj vzal k sobě, aby se Bill mohl naposledy obejmout s ostatními.
Trin byl jako poslední a jako ostatní, ani on se nenamáhal skrývat slzy.
„Vážně mě to mrzí…“ Popotáhl, když ho Bill sevřel v náručí a pevně ho stiskl.
„Já vím, že nejsi jako oni… Vím, že bys nikdy…“
„Ale jsem Trine. Zničil bych klidně celý svět, jen abych Toma a Tobiase zachránil. Ani bych nezaváhal. Měli pravdu.“
„Ale přece jsi vždycky tvrdil, že se dá všechno vyřešit. Že zabíjení není správné přes jakoukoliv omluvu.“
„Je mi to líto, Trine… Mýlil jsem se. A je mi líto, že nejsem takový král, jakého jsi chtěl. Ty budeš lepší.“ Dodal a bez jediného dalšího slova nebo pohledu prošel portálem následovaný Tomem s Tobiasem.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Uf, docela se mi ulevilo, že se jim podařilo se v pořádku vrátit ( aspoň doufám, když už prošli portálem) i s Tobiasem… Když jsou v Lykařr, tak mám o ně pořad strach. Vůbec bych nebyla proti, kdyby teď nějakých pár kapitol byli hezky v klídku doma 🙂
Mam te zabit ted hned nebo ti mam dat poslednich par hodin zivota? Delas si srandu? Co to jako ma byt? Jaky opustit Lykaru? Jaky navzdy? Ja jsem od tebe sice necekala zadnou ruzovou alej, ale tohle je i na tebe kapanek pres caru ne? To bude hrozny drama. Nechci si ani predstavit v jakym stavu Lykara bude. 😢
[2]: rada bych ti rekla ze timhle dramatem koncim a zacnu napravovat, ale… Jdi pro cigara… A brokovnici 😂
Úplně mi lámeš srdce! Když jsem se dozvěděla, že je druhá řada, úplně mi poskočilo srdce radostí, ale takovýhle šoky…. Trochu mě mrazí při představě, že by se děj měl točit jen okolo jejich dítě, jak se to často stává, ale…. Budu číst až do konce, stejně jako první řadu! Tahle povídka má něco, co miluju… 😀
Tak že se vrací domu ale já doufám že Lykaru přijdou zachránit.