autor: Valecita
Skutečnosti o tobě a o mně
Dvojčata ležela na Billově posteli a jen se na sebe dívala. Občas se jeden z nich natáhl k tomu druhému a dotkl se jej na paži, tváři nebo krku a ten druhý přitom vzdychl nebo sebou trhnul, to záleželo na druhu pohybu, ale žádný z nich se necítil nepohodlně. Minimálně Tom ne. Cítil se podivně klidně vzhledem k situaci.
„Surrealistické,“ zašeptal Bill a Tom přikývl.
„Ale dobré, že?“ Zeptal se Tom váhavě.
Bill našpulil rty. „Asi jo. Ještě nevím.“ Zhluboka si povzdechl a natáhl se k jednomu z Tomových černých dredů, jemně za něj zatahal.
Tom se usmál. „Víš, nenechávám nikoho, aby se jich dotýkal.“
Bill pozvedl obočí. „Tak proč necháváš mě?“
„Protože jsi to ty,“ řekl Tom tiše. Prohrával v bitvě sám proti sobě a své zvrácené touze. Věděl, že se přesto musí dostat; prostě nemohl být zakoukaný do vlastního bratra. Ta poslední věc, kterou Tom právě teď potřeboval, bylo svůj novy vztah s Billem zničit. Tom ho po letech hledání právě našel.
Bill se hřejivě usmál a dotkl se Tomovy tváře. „Jsi sladký.“ Poté odsunul ruku od Tomovy tváře a šťouchl jej do boku, až se Tom zkroutil.
„Za co to bylo?“ Zeptal se Tom s malým úsměvem na tváři.
„Jsem lechtivý,“ vysvětloval Bill. „Chtěl jsem vědět, jestli jsme v tom stejní.“
Tom se širokým úsměvem přikývl. „Oblíbené jídlo?“
Bill se pobaveně zamračil s malým úsměvem na rtech. „Co? To je tak náhodné.“
„Jen zkouším, jestli jsme stejní. „Takže…“ Tom se odmlčel. „Oblíbené jídlo?“
Bill přikývl. „Špagety. A pizza.“
„To samé. Ale to je moc všeobecné.“ Dredatý mladík našpulil rty. „Hudba?“
„Miluju pop. Moje oblíbená je Nena,“ řekl Bill se širokým úsměvem, který povadl, když se Tom zamračil.
„Hip-hop. Hlavně německý hip-hop,“ řekl Tom.
Bill se rozesmál. „No, nemůžeme být tak úplně identičtí!“
Tom se zazubil. „Jo…“ pak se odmlčel. „Víš,“ začal, „četl jsem online takový článek o dvojčatech. Bylo tam, že si vzájemně dokážeme číst myšlenky, anebo vědět, co se děje s tím druhým, i když nejsme na stejném místě.“
Bill se zamračil. „Chceš říct jako pocity?“
„Přesně tak.“ Tom si olízl rty. „A já jsem se občas probouzel uprostřed noci nebo jsem se cítil znepokojeně a vystresovaně v náhodných chvílích, když se mi opravdu nic nedělo. Zajímalo by mě, jestli se něco dělo s tebou.“
Černovlasý mladík vypadal zaujatě a vteřinu si mezi zuby okousával kuličku v jazyku, než ji pustil, až to kliklo. „To se mi stalo taky. Hodněkrát.“
Tom vykulil oči. „Jednu chvíli si obzvlášť pamatuju. Bylo mi sedmnáct, asi dva nebo tři týdny před Vánoci. Byl jsem ve svém pokoji a najednou se mi sevřelo srdce. Měl jsem pocit, že snad omdlím, jak jsem byl nervózní a plný úzkosti.“
Bill se trochu nadzvedl a zapřel se o loket. „To bylo, když Gordon… měl autonehodu pár týdnů před Vánoci, a museli ho přijmout do nemocnice. Měl jsem takový strach.“ Intenzivně se podíval do očí svého dvojčete. „Páni.“
Tom k Billovi vzhlédl a vzdychl. „Jo, páni.“ Chvíli si pohrával se svým piercingem ve rtu, než znovu promluvil. „A ty říkáš, že jsi to cítil taky?“
Bill přikývl. „Jo, i když si nepamatuju přesně kdy. Možná si vzpomenu později a povím ti o tom. Uvidíme, jestli se ti něco stalo ve stejnou chvíli, kdy jsem to cítil.“
Dredatý mladík se široce zazubil. Cítil se tak šťastný, a zároveň tak prokletý. Konečně našel své dvojče, to, které hledal celé roky, ale ve stejnou chvíli si Tom nemohl pomoct a cítil k Billovi hřejivé teplo a přitažlivost, dokonce i když si byl plně vědom, že jsou dvojčata. Tom věděl, že to bylo špatné, že by měl být sám sebou znechucený. A byl tak zmatený; myslel si, že to takhle přestane cítit v okamžiku, kdy si uvědomil, že je Bill jeho bratr, ale samozřejmě, že to nebyl ten případ.
„Nikdy jsem si nepomyslel, že budu mít s někým tento druh spojení,“ řekl Bill po krátké chvíli pohodlného ticha. „Je to, jako bychom se nějakým způsobem znali. I když tě ve skutečnosti neznám, ale…“ Odmlčel se a zhluboka si povzdechl, pak se položil zpátky na postel. „Je to, jako bych přesně věděl, jak se cítíš.“
Tom přikývl a doufal, že Bill ve skutečnosti neví přesně, jak se cítí, protože si byl jistý, že by Bill dostal infarkt. „Je to…“
„Divné.“
„Ale dobré,“ dodal Tom rychle a usmál se, když jeho bratr přikývl. Jeho bratr.
„Filmy?“ Zeptal se Bill náhodně a Tom se zamračil. „Oblíbené filmy anebo žánr.“
„Akční,“ odpověděl Tom. „Mizerové, a takové podobné věci.“
Černovlasý mladík si odfrkl. „Nuda. U mě vede romantika.“
Tom se hlasitě rozesmál. „Sentimentální dojáky, vážně? Ty rád brečíš?“
Bill zalapal po dechu. „Hej, tak to není!“
„No, tak jak to je?“
„Je to…“ začal Bill. „Hm. Fajn, jsem v srdci romantik, který se rád dívá na filmy pro holky a na jejich konci brečí. A máš to.“
Tom se rozesmál a natáhl se pro ruku svého dvojčete, aby ji lehce stiskl. „Tak dlouho, dokud mě nebudeš nutit se na ně dívat s tebou.“
Bill se zazubil. „Oh, ale ty se na ně budeš dívat. Jednoho dne budeme mít maraton a bude se ti to líbit! Začneme se Zápisníkem jedné lásky.“
Tom zasténal, ale stejně se usmíval. „Takový holčičí film.“ Kousl se do rtu a pozoroval Billův úsměv. Kdyby stál, podlomila by se mu kolena, to si byl jistý. Bylo nefér, jak život udělal Billa jeho dvojčetem. Měl tak dechberoucí úsměv a oči. Jistě, byly stejné jako jeho vlastní – a Tom si nemohl pomoct a cítil se kvůli tomu trochu narcisticky – ale na Billovi bylo něco, co jej dělalo od Toma zcela odlišným. Bylo to ve způsobu, jakým mluvil, tím vyšším hlasem, než byl Tomův, a jak přitom pohyboval rukama, ve způsobu, jakým chodil a jak vypadal tak jistý si sám sebou.
Bez ohledu na to, jak identičtí byli, Bill byl Tomovým pravým opakem, a možná to bylo důvodem, proč Toma jeho dvojče tak zvráceně přitahovalo. Bill měl rád romantiku, byl citlivý; Tom měl rád akci a rvačky. Bill nosil těsné oblečení, které k němu přiléhalo jako druhá kůže; Tom nosil vše široké tak, že si nikdo nedokázal představit, jak pod tím vším vypadá. Bill se staral o svůj vzhled, o své vlasy, nosil make-up a rovnal si vlasy; Tom se o sebe příliš nestaral, měl dredy a vždy je nosil v ohonu. Bill byl bezstarostnější, sebevědomější; Tom musel mít vše pod kontrolou, každou věc si naplánoval a byl stydlivý. Možná až příliš stydlivý pro své vlastní dobro, a to jej nekonečně otravovalo.
Tom si prohlížel Billovu tvář, analyzoval každý detail, aby nezapomněl, jak jeho dvojče vypadá. Usmál se. „Cítím se, jako bychom byli v děloze.“
Bill se zasmál. „Není možné, aby sis to pamatoval.“
Tom zavrtěl hlavou. „Chci říct, že mám pocit, jako bychom byli miminka, která se snaží poznat jeden druhého pohledy a dotyky. Dvojčecí miminka to dělají, dotýkají se, dívají se. Miminka v děloze nic nevidí, a když jsou venku, chtějí se na všechno dívat. Všechno je fascinující, zvláště světlo. Ale u dvojčat – to jsem někde četl – ta jediná věc, o kterou se zajímají, je jejich dvojče.“
Bill se na Toma hřejivě podíval a přiložil mu dlaň na tvář, špičkami prstů přejížděl po kůži. „To je tak…“
Tom zčervenal. Pocit bratrových prstů na jeho kůži byl až příliš, a on věděl přesně, co chtěl Bill říct. „Je to jen něco, co jsem četl,“ řekl rychle. „Souhlasím s tím, a teď to cítím stejně.“
Bill uchopil tvář svého dvojčete do dlaní a Tom zavřel oči. „To je tak sladké,“ zašeptal Bill, a Tom se usmíval.
„Jen si to prostě myslím,“ řekl Tom jemně, vychutnával si pocit Billových rukou na své tváři a jeho vůně byla všude kolem něj a hrozila, že se z ní Tom zblázní.
Tom otevřel oči a spatřil, že se Bill nějakým způsobem přiblížil k jeho tváři a také zavřel oči. Spotřeboval veškerou svou sílu, aby se udržel a přímo tam na místě Billa nepolíbil.
Bill si olízl rty a Tom si byl jistý, že v té bitvě prohraje. Zlomek vteřiny před tím, než zrušil mezeru mezi jejich rty, Bill otevřel oči a Tom ztuhnul.
Nějakou chvílí zůstali nehybně v tichosti a Tom chtěl umřít. Tak moc se bál, že Bill postřehl, co se chystal udělat, a z pomyšlení na to, že by to Bill věděl, mu bylo špatně. Tom chtěl zalézt pod zem a už nikdy nevylézt, ale ta myšlenka z jeho mysli rychle zmizela, když se Bill usmál.
„Díky, že jsi mě našel,“ zašeptal Bill.
„Díky, že jsi nezačal vyšilovat,“ zašeptal Tom nazpět a pousmál se. „A že jsi zůstal.“ Tom vzdychl. „A když už mluvím o zůstávání, hádám, že bych měl jít.“
Bill se krátce zasmál. „To vůbec nedávalo smysl.“
Tom se zazubil. „To já nikdy nedávám,“ řekl, když se zapřel o loket a shlédl dolů na svého bratra. „Ale měl bych jít, zítra musím do práce.“
„Tvůj kamarád Georg říkal, že si můžeš vzít den volna,“ podotkl Bill.
„Ach, no jo. Máš pravdu,“ řekl Tom. „Ale ty určitě musíš pracovat.“
Bill zavrtěl hlavou. „V soboty nepracuju.“
„To máš štěstí,“ řekl Tom se smíchem.
„Měl bys zůstat. Strávit tady noc. Pořád ještě máme ty muffiny a můžu ti k tomu udělat nějakou horkou čokoládu nebo kávu, jestli chceš.“
Tom si olízl rty a komicky povystrčil jazyk. „Mňam.“
Bill se hlasitě rozesmál. „Cvoku.“
Tom se široce usmál. „Hej,“ začal po chvíli. „Když tady máš kávu i čokoládu, proč chodíš každé ráno do kavárny?“
Bill se posadil a vstal z postele. „No,“ řekl a sklopil hlavu. „Protože jsi tam ty,“ řekl tiše, a vzhlédl. Jeho tváře byly načervenalé a Tom cítil, jak se mu příjemně zkroutil žaludek. „Tak pojďme, mám hlad.“
Tom připitoměle přikývl a také vstal, než následoval svého bratra do kuchyně.
autor: Valecita
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
To bylo tak krásné jak se navzájem poznávali moc dík za povídku.
Povídka je krásná,jemná.Líbí se mi jak se navzájem červenají,když jeden něco řekne.Díky za překlad.
To bolo take sladke. Ale nie neprijemne sladke, len tak akurat, aby mal clovek potrebu priblbo sa usmievat. Krasna cast. Dakujem.