autor: Bitter
A tak zatímco Králové žili svou pohádku ve světě lidí, v jejich říši propukla válka.
Královna draků byla zahnána do říše ledu, Král temných zrazen a zabit vlastním pobočníkem. Mladému vílímu králi se jeho zem zbortila pod rukama. Víly prchly k elfům a ti zbourali hraniční mosty. Ty, které prchnout nestihly, skryl se svou sestrou a temnou Královnou v Lucernovém lese. Přístav padl a vrány se skryly hluboko v Černém lese. Neškodily, ale ani nepomáhaly. Moc dobře pamatovaly, jaké to bylo, když pomáhaly naposledy.
Nakonec to byl jen mladý vílí král, který se nevzdával a s hrstkou nejvěrnějších bránil to poslední, co jim zůstalo.
Duhový palác. Palác dvou Lykarských králů a portál do jejich světa.
Ten portál byla poslední naděje, kterou měli.
Vedl k jedinému, který ještě mohl Lykaru zachránit. K jejich princi.
Jenomže roky plynuly a portál zůstával stále uzavřený…
Naděje žádná…
„Mám průšvih, Bille…“ Zamumlal Tobias a odhodil batoh do kouta kuchyně. Zkroušeně sebou plácnul na židli a položil před sebe svůj velký notes.
„Nepovídej, to není novinka.“ Odvětil Bill nevzrušeně a polil špagety pořádnou porcí omáčky. Přistrčil talíř před syna a sám si sedl naproti němu.
„Ředitelka volala hned dopoledne.“
„Aha… A táta už to ví?“
„Nevolal jsem mu, to nechám na tobě. Nebo radši chceš, abych mu tlumočil, co řekla ředitelka?“
„A nemůžu ti říct, jak to bylo, a ty mu to pak řekneš?“ Zkusil a jeho psí oči by obměkčily i kámen.
„Ne. Jsi už dost velkej na to, aby sis svoje průšvihy uměl vyřešit.“
„Je mi třináct. Vlastně jsem ještě dítě.“ Namítl a Bill se zasmál.
„Fajn, připomeň mi to, až zase budeš vykřikovat, že nejsi mimino.“ Rýpl si do něj a chlapec svěsil ramena. Špaget se ještě ani nedotkl a místo toho nimral ohnutý roh notesu.
Bill odstrčil svoji porci a starostlivě nakrčil čelo. „Hvězdičko… Je to zlé? Ředitelka jen říkala, že jsi byl drzý na učitelku a že ti máme domluvit, aby ses omluvil.“ Řekl tiše a shrnul mu polodlouhé černé vlasy za ucho, aby na něj viděl.
„Já se tý hnusný…“
„Tobiasi…“
„Neomluvím se jí. Ona by se měla omluvit mně.“
„Dobře… víš co, najez se, a pak mi všechno řekneš, ano?“ černovlásek kývl a natáhl se po špagetách.
Nebyl ani v polovině, když začal zvonit Billův mobil. Jen se natáhl, aby se podíval, kdo volá, bez úmyslu hovor teď přijmout a Tobias zbledl.
„Táta…“
„Ahoj Tome.“ Oslovil bratra rychle jménem, aby ho varoval, že není sám, místo obvyklého „ahoj zlato“.
„Bille… Ahoj. Tobi je už doma?“
„Jo, akorát obědváme.“
„Tak mu to hned seber. Tohle už vážně přehnal! Volala mě ředitelka. Evidentně se mě snažila sehnat celý dopoledne.“
„Já vím, taky sem volala. Že byl drzý a máme mu domluvit…“
„Drzý? Prý jí řekl, že se odmítá učit, když maj tak zaostalý učebnice, a že je sama zaostalá, jestli tomu, co v nich je, věří a hádal se s ní, že nemá důvod se omlouvat. Když mu dala poznámku, začal se s ní hádat znova, že na to nemá právo.“ Bill se ani nemusel ptát, aby věděl, že to syn slyší.
„Tome, vteřinku, dám tě na odposlech.“ Zadržel ho v dalším mluvení a položil telefon mezi něj a Tobiase.
„Ahoj tati…“
„Tobiasi, proboha, kolikrát ti musím opakovat, aby ses s učitelama nehádal!? Já vím, že to tam není žádná hitparáda, ale snad si to můžeš nechat pro sebe a nadávat s kámošema někde za rohem. To snad není tak těžký.“
„Jenže ty nevíš, co řekla,“ namítl. „Na občance jsme teď měli něco jako rodinou a… sexuální výchovu…“ zamumlal, že mu skoro nebylo rozumět a zrudly mu uši. Bill už začal tušit, o co půjde. „V učebnici je, že homosexualita je odchylka od normálu a ona se přeřekla, že je to úchylka, ale udělala to schválně, protože se vůbec neomluvila. Celá třída se začala smát, tak jsem namítnul, že to není úchylka ani odchylka, ale že je to taky normální a ona na mě vypálila, že to normální rozhodně není, že normální je koncept rodiny, je muž a žena a ti mají děti a všechno ostatní je zvrácenost a Bůh to dlouho tolerovat nebude. Pak jsme se pohádali…“ Dodal a ze židle sklouzl skoro pod stůl, jak se zavrtával hlouběji, jako by se chtěl schovat.
Dlouho bylo ticho a Tom si jen povzdechl. Jak v takových chvílích trvat na respektu ke starším a k učitelům, netušil. Sám by tu učitelku poslal někam.
„A co Andreas?“ Zeptal se Bill a Tobias pokrčil rameny.
„Nic. Smál se taky.“ Odvětil ještě tišeji a znovu začal ohýbat roh bloku. Andreas byl jeho nejlepší kamarád a Bill by dal každý cent na to, že je taky gay a Tobias do něj je zakoukaný. I jeho zamrzelo, že se ho nezastal. Na druhou stranu s rodiči, jaké Andy měl, se nemohl ničemu divit.
„Tobiasi, podívej… Tohle nebude zrovna nic, na co bych byl pyšnej, že ti řeknu, ale omluvit se jí musíš. Je to učitelka.“
„Takže to, že je učitelka, omlouvá, že je to blbá kráva?“ Odsekl a Bill si povzdechl.
„Tobiasi…“
„Promiň…“
„Takhle jsem to nemyslel. Omluv se jí, žes vyrušoval. Ne za to, co jsi řekl. Nemá pravdu, to víš. Ale je holt…“
„Stará rašple.“
„Bille, notak… Snažím se to nějak zachránit.“
„Promiň, ale mně se to nelíbí. Jestli se má omluvit, že vyrušoval, o.k., ale ona by se měla omluvit za to, co řekla. Tohle si nemůže dovolit. Je mi jedno, že je to učitelka, nebude urážet mého syn… synovce.“ Zarazil se Bill na poslední chvíli a Tobias povytáhl obočí. Byl zvyklý od Billa spíš slýchat věci jako „hvězdička“ „princátko“ „zlato“, ale nikdy ho neslyšel o něm mluvit jako o svém synovci.
„Necháte mě vy dva domluvit? Alespoň jednou?“
„Promiň, Tome… Povídej…“
„Děkuju… Tobiasi, ty se zítra omluvíš. Ředitelka na tom trvá, a taky trvá na tom, abych se dostavil do školy, už jsem si to zařídil a kolem oběda budu zpátky. Pojedu rovnou do školy a promluvím s ředitelkou. Neboj se, že to nechám jen tak.“ Ujistil ho a Tobias se rozzářil jako sluníčko.
„Vážně?“
„Jo. Přispívám tý škole dost na to, aby mi tam ještě uráželi dítě.“
„Děkuju, tati.“
„Ještě neděkuj, třeba taky dostanu poznámku. Hele, asi tam na tebe počkám a vezmu tě rovnou domů, jo?“
„Bezva.“
„A co kdybych přijel za váma a jeli bysme pak do města? Kino nebo tak?“ Navrhl Bill a Tom s Tobiasem vyhrkli naráz:
„Nový X-meni!“
„Dobře. Domluveno. Tobiasi, jestli ještě budeš jíst, vem si to nahoru a začni s úkolama. My se ještě domluvíme a pak za tebou přijdu.“
„Dobře. Tak ahoj, tati. A děkuju! Jsi nejlepší.“
„Zatím, prcku.“
Tobias drapl talíř, cestou si ještě přidal nášup a za chvíli už za ním práskly dveře.
„Kráva jedna.“ Ulevil si hned Bill a Tom přitakal.
„Už aby mohl přestoupit, ta škola je příšerná.“
„Na ty poměry to zvládá dobře. Jen mě mrzí ten Andy.“
„Zlato, s tím my nic neuděláme. Sakra, já ale taky neměl hned pěnit. Měl jsem ho nechat mi to vysvětlit.“
„Nevěděl jsi to a on to chápe. Ale ne, že se zase budeš cítit provinile jako vždycky, když ho sprdneš, a koupíš mu zítra půlku obchoďáku.“
„Nic takového nedělám.“ Ohradil se Tom a ticho místo odpovědi stačilo, aby zaúpěl.
„No dobře… Trochu…“ Uznal a jen co se domluvili na tom, v kolik přijede, v kolik Tobias končí a v kolik přijede on, šel Bill zkontrolovat, jak si jejich syn vede s úkoly.
Jak předpokládal, bídně.
Ležel na břiše na posteli, vedle sebe stoh knih, jednu otevřenou a tužkou črtal něco do skicáku. Jestli mohl Bill hádat, vsadil by na bělovlasého lovce stínů ze série knih, do které byl momentálně úplně zažraný.
„To nevypadá na úkoly…“
„Hmmm… Máme jen sloh. A máme vymyslet pohádku.“ Zamručel otráveně a Bill si pořádně prohlédl hromádku knih.
Byly to jeho knihy. Před lety měl pro něj Tom překvapení. Začal nahrávat pohádky, které si vymýšlel pro Tobiase, a pak je přepsal a ilustroval. Jen tak se zmínil před známým a nakonec to dopadlo tak, že už měl Bill na kontě pár vydaných dětských knih.
Sedl si na postel a pocuchal mu vlasy.
„Hodláš švindlovat?“
„Spíš hledám něco ne tak… šablonovitýho… Furt dokolečka dobro proti zlu a pak vyhraje.“
„O to v pohádce jde, ne?“
„Nuda. Chci psát o nějakým padouchovi.“
„A proč nepíšeš?“
„Protože to má bejt pohádka. Dobro porazí zlo.“
„No a co hrdina, co je na začátku padouch, protože neví, že je hrdina? Ztráta paměti třeba?“ Mrkl na něj a tužka se na papíře zastavila.
„To by šlo. No a jak procitne z toho padoušství?“
„Je to pohádka. Pravá láska.“
„Ah fuj. Nuda.“ Nakrčil obočí a Bill mu pocuchal vlasy.
Ještě večer začal Tobias psát první nástřel své pohádky. Chtěl jí ještě pořádně probrat s Billem, ale myslel si, že na to je času dost. Udělá to zítra… Víc se zmýlit nemohl…
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Jůů, tohle se mi moc moc líbí. Teda ne to, jak se ve školek Tobiasovi chovají chudák princátko. Ale ten konec, ten vypadá moooc slibně. Že by si Tobias nějakým způsobem našel cestu do Lykary sám? 🙂
Teda, toto vyzera velmi slubne. A ten zloduch, ktory zab7dol, ze bol vlastne hrdina a vyslobodi ho laska, kto by to tak mohol byt? Hm? 😎 Len teda vzhladom na Tobiasov vek dufam, ze jeho oteckom nebude trvat roky, kym im dojde, kam zmizol, xi… No, som zvedava, akym smerom sa ubera Bitterina fantazia, 😉
[1]:
[2]:
Ehmmmm uplne opacne 😀
[3]: Tak teď jsi mě totálně zmátla, už tady nad tím dvacet minut sedím, dokonce jsem si celý díl přečetla znovu, ale žádná opačná varianta mě vůbec nenapadá….!? No táák, teď se ještě víc nemůžu dočkat dalšího dílu!!!
[4]: pristi dil je nejzlomovejsi. Budete hodne prekvapene 😉 a bude i Lykara, alespon to prozradim.
Moc pěkná kapitolka.