Lykara II Stern 11.

U první řady je celá předkapitola o postavách, a jelikož nám jedna velice důležitá postava dospěla, hodil by se menší update.
Predstavuji vám dospělého Trina!

Ano, je to fanart Adama Lamberta 😉 a asi už tušíte, co s ním mám v plánu 😀

No a Tobias, ten je zhruba tak Bill ještě ve svých „drsných“ letech, kdy byl naprosto rozkošná panenka.

Takže je vám už asi jasné, že dvojka Lykary nebude jen klasický twc 🙂 Užijte si čtení, Bitter :*

„Tobi…? Tobiasi! Sakra!“ Zaklel Tom a málem hodil mobil proti zdi. Ruce se mu chvěly jako ještě nikdy. Měl takový strach. Byl pryč přesně osm hodin a dvacet čtyři minut. Věděl to naprosto přesně, protože od rozhovoru s policií, která se mu div nevysmála, počítal každou minutu.
Teď alespoň věděl, že je v pořádku. Asi už by nepřežil, kdyby měl přijít i o něj… Jen při představě, že by se mu něco stalo, se mu zvedal žaludek.
Takhle je naštvaný, a jestli měl hádat, tak jím bude i znechucený. Nejspíš ho vyhodí, hned jak do Loitche přijede, ale co na tom záleží. Je v pořádku.
Jen se teď musel co nejrychleji dostat do Loitche, než snad přečte vsechny Billovy deníky. Kdyby tady byl on, věděl by, co udělat a co říct. Věděl to už dávno…

„Takže… ta pohádka…“ Začal opatrně, sotva Tobiase znova uložil a zašil se s Billem do ateliéru na širokou palandu v rohu.
„Můžeš se zeptat přímo. Je to Lykara.“ Odpověděl bez zaváhání a uvelebil se mu v náručí.
„Proč? Myslel jsem, že to padá. Vyhnali nás… Tobias se nikdy nemusí…“
„Musí. Nemůžeme mu přece pořád jen lhát. Nebo snad chceš, aby na to přišel sám? Umíš si něco takového představit?“
„Takže co? Prostě si ho za pár let posadíme ke stolu a vybalíme na něj ‚hele, prcku, já a tady strejda Bill jsme králové a ty jsi princ úplně úžasný fantasy země, která se už stejně asi navzájem povraždila.‘ „
„To neříkej!“ Vyhrkl Bill a na palandě se narovnal. „Nic takového se nestalo… Nenechají Valrena převzít moc.“ Dodal značně tišeji a chvíli poslouchali, jestli neuslyší tiché ťapkání.

„Bille, já vím, že tohle, co si myslíš, a Tobias, je to jediný, co tě drží nevpadnout tam, ale je dost možné, že se tam věci nevyvíjí tak, jak si myslíme. Nemá cenu uvažovat o tom, že Tobiasovi o Lykaře řekněme.“
„On je náš dědic. Má na to právo. Navíc… jak chceš vysvětlit nás, když tohle vynecháš?“
„Počkej… ty mu chceš říct o nás? Jakože…“ Ukázal na sebe a pak na něj a Bill kývl.
„Tome, tak jako tak na to jednou dojde. Teď je ještě malej, ale jednou si začne dávat věci dohromady a pak…“ Rozhodil rukama a Tom se opřel o stěnu.
„Ty už o tom uvažuješ dlouho. co?“ Bill jen pokrčil rameny a nechal se stáhnout do objetí.
„Když ho vezmeme do Lykary, klidně jen na chvilku, vzpomene si… Proto musíme začít Lykarou. Jinak nás bude později nenávidět, až si nás všimne.“

Tom jen doufal, že ještě není až tak úplně pozdě. Třeba to ještě zachrání. Protože Bill měl pravdu. Bez Lykary to Tobias nepochopí. Žije v tom, jak Bill strávil dospívání pod taktovkou surového únosce. U něj se bude dát pochopit, že se k bratrovi přimknul, ale Tom? Co si bude myslet o něm?

Lykara

Tobias seděl opřený o kmen křišťálového stromu s hlavou mezi koleny a snažil se v klidu dýchat. Ne. že by mu to snad pomáhalo. Ve chvíli, kdy prošel portálem, přestalo všechno dávat smysl. Na jeho hlavu zaútočily vzpomínky, o kterých neměl ani tušení, že existují. Pokaždé, když se podíval jinam než na podlahu, objevily se další. A ještě ta koruna, co se mu objevila na hlavě, a teď se válela kousek dál od něj.
„Ježíši… Já chci domů… Tati…“ Zaúpěl a přitiskl si dlaně na víčka. V téměř tu samou chvíli se prudce rozletěly dveře sálu a on ztuhl strachem. Ani se neodvažoval pohnout a modlil se, aby ten někdo, kdo vůbec nebyl slyšet, prostě jen nakoukl a zas odešel. Zadržel dech a napjatě poslouchal. Nic. Žádné kroky a za chviličku se dveře zase zavřely. Vykoukl směrem k nim a s úlevou vypustil všechen zadržovaný dech. Byl sám.
„Fuj… To bylo těsný…“ Zamumlal a zase se opřel o kmen.
„A kurva…“

Trin nechal stráž před sálem a vytasil svůj meč. Proměnil se, nechal svá křídla vynést ho pár stop nad zem. Na tohle ještě po všech těch úrazech v bojích se stíny stačila. Prudkým šlehnutím vzduchu dveře rozrazil a připravil se na útok. Sál se zdál prázdný. Vylétl ještě výš, aby ho skryla koruna stromu, a nechal průvan dveře zavřít. O chvíli později zaslechl úlevný povzdech zepředu a okamžitě se rozletěl tím směrem.
Přivolal oheň a namířil na černovlasou postavu kousek od portálu. Tak se přece jen temným povedlo portál prolomit. Nechápal, proč Valren poslal přímo Billa, když ho doteď tak bázlivě střežil za hradbami obsidiánového paláce. Jenže pak si uvědomil, že ne portál k Temným je ten, který září. Zalapal po dechu a prudce se před černovláska snesl.
Ten jen něco nesrozumitelně vyjekl a pak se poroučel k zemi.

Ten hlas k němu doléhal vzdáleně a nezřetelně. Byl a nebyl mu povědomý. Byl to hlas z těch nových vzpomínek. Nejradši by nechal oči zavřené a počkal, až se to všechno přežene. Až to všechno skončí. S výdechem pomalu otevřel oči a víleník od něj trochu couvl.
Tak tohle byl… Trin. Jenže nebýt těch vlasů s šedými pramínky u spánků, které mu zůstaly po tom, co ho temní zabili, nepoznal by ho. V jeho vzpomínkách to byl vílí král sotva dospělý kluk. Jemné rysy, hubený a vytáhlý. Teď už se o vílím králi nedalo říct, že je to jen kluk. Tváře mu pokrývalo krátké strniště a rozhodně už nebyl hubený. Myslel, že táta je docela korba, ale řekl by, že Trin měl ramena ještě širší a s tátou by zametl podlahu. Při té představě se ušklíbl a víleníkovo obočí vyjelo nahoru.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se opatrně a Tobias se uchechtl.
„Jo, je mi přímo báječně. Právě jsem se ocitnul v pohádce, o který jsem doteď neměl tucha, a hey… Já vlastně ani nejsem člověk…“ Došlo mu.
„Ty jsi o Lykaře nevěděl?“
„Ne. To je super, co? Když zjistíš, že ti vlastní…“ Trin ho zadržel zvednutou rukou.
„Zadrž… na nic dalšího jsem se neptal. Musíš okamžitě zpátky. Tady zůstat nemůžeš.“ Natáhl se po něm a zvedl ho na nohy.
„Hey! Počkej…!“ Snažil se mu vykroutit, ale marně. Víleník ho neoblomně vedl k portálu.

„Musíš hned pryč. Potřebujeme, aby se vrátil Tom. Ty tady nejsi v bezpečí. Vyřiď mu to.“
„Tak to teda ne! Hele, ty zuběnko na steroidech, pusť mě!“ Trin ho poslechl a o krok od něj couvl. Hned na to na něj ukázal a spustil.

„Tak poslyš, chlapče, nemáš ani ponětí, co se tady děje, a jestli někdo, kdokoliv, zjistí, že jsi tady, je po tobě. Takže teď uděláš hezky čelem vzad a půjdeš fofrem zpátky domů. Pošli sem svého otce, a možná za nějakou dobu tě sem pustíme. Teď zmiz. Hned.“ Tobias jen zalapal po dechu. Bylo to skoro jako kdyby dostal facku. Vždyť to byl Trin! Chtěl si ho nechat, vázal mu do vlasů a na křídla stužky… Trin ho přece měl rád…
„Nejsi takový, jak si pamatuju…“ Broukl a málem se mu do očí nahrnuly slzy. Tohle už bylo moc. Všeho už bylo moc.
„A co si pamatuješ, princi? Duhu?“ Odsekl posměšně víleník a nechal pár kapkami, které setřásl z prstů, protančit světlo. „Spokojený? Teď už půjdeš domů? A pošleš sem laskavě svého otce, ať je, kde je? Protože hádám, že o tomhle výletu nemá ani tušení, že? A už takhle jsi nejspíš nadrobil až dost. Bill si musí…“ Tobias mu skočil do řeči dřív, než Trin stihl říct, co vlastně Bill musí.
„Do toho ti nic není. A mám dojem, že jsem Lykarský princ, takže se tobě zpovídat nemusím. Bill sem nepřijde. Nikdy!“ Křikl na něj a založil ruce na prsou. Po tváři mu stekla slza a on se rychle otočil, předstíraje odchod, aby si toho nevšiml.
„Potřebuju, abys přivedl Toma, ne Billa. Bill je tady.“
„Cože?“

autor: Bitter