autor: Valecita
Jakmile Tom dorazil do Vídně, vzal si taxi a zamířil do levného hotelu vzdáleného půl hodiny od letiště. Tam odhodil batoh na podlahu a sám padl na postel a zíral do stropu.
Byl vyčerpaný, duševně i tělesně. Ta bolest byla nesnesitelná a stud byl dokonce ještě horší. Nelitoval toho, že odletěl domů, litoval toho, že se Billa pokusil políbit. Naštěstí to Tom nedokončil, ale cítil se, jako kdyby ano. Ta touha jít a dokončit to, co chtěl začít, přetrvávala v jeho hrudi jako nákaza a Tom se snažil bojovat proti jakýmkoliv zbytkům těchto pocitů.
Tom se to nechystal popírat, alespoň ne sobě. Naprosto svému bratrovi propadl.
Zamiloval se.
Odfrkl si a pěstí udeřil do postele. Byl vzteklý. Vzteklý na sebe, na celou tu situaci, na okolnosti. Tom měl prostě vztek a nechtěl nic jiného, než vrátit zpátky čas a anulovat všechny ty věci, které udělal, a jež jej dovedly tam, kde se právě teď nacházel.
Chtěl, aby ta kavárna nikdy neexistovala.
Ne, to Tom nechtěl. Možná chtěl anulovat spousty věcí, ale to, že se setkal se svým bratrem… to nikdy. Dokonce i když to celé podělal, Tom stále považoval Billa za tu nejlepší věc, která se mu kdy stala, a stále byl vděčný, že si Georg uvědomil, o co jde. Že jsou dvojčata.
Tom ucítil, jak se mu z oka skutálela slza a naštvaně ji hřbetem ruky setřel. Zíral na prázdný, bílý strop a bylo mu špatně od žaludku. „Kurva,“ zasténal a vyskočil z postele. Rozběhl se do koupelny, poklekl před toaletní mísou a vyprázdnil do ní obsah svého žaludku.
Byl v prdeli. Ach, tak moc v prdeli.
Jakmile se dal dohromady, zamířil zpátky do pokoje a lehnul si na postel. Jedním chodidlem se i nadále dotýkal podlahy pro případ, že by pocítil závrať.
Tom chtěl jít zpátky a napravit svou chybu, říct Billovi, že neměl v úmyslu se naklonit a políbit jej. Ale věděl, že se prozradil. A nyní byl zde a snažil se přijít na to, co má dělat.
Vzdychl. Možná, kdyby něco udělal, nebo něco řekl, aby si Bill nemyslel, že je do něj Tom zamilovaný – ačkoliv byl. Možná kdyby…
Tom se na posteli napřímil a zalapal po dechu.
Lena.
Tom potřeboval jít za ní. Nevěděl, co jí řekne, co přesně udělá, ale možná by mu nějakým způsobem mohla pomoct.
***
Tom vystoupil z taxíku a rozběhl se k domu, ve kterém byl v minulosti už tolikrát. Před tím, než odešel do Německa, před tím, než dal Leně kopačky.
Tom si stále pamatoval, co se mezi nimi stalo, což byl důvod, proč se mu třásly ruce. Nerozešli se v nejlepším, ale Tom věděl, že její srdce není z kamene. Nebo v to alespoň doufal. Tom věděl, že Lena umí být pěkně náladová a poněkud jedovatá, a to bylo něco, co Toma drželo zpátky, i kdyby jen trošku. Ale teď byl tady, před jejím domem. Už nemohl couvnout.
Hlasitě zaklepal na dveře, zoufale, a čekal, až Lena otevře. „Leno!“ Zakřičel roztřeseným hlasem, nejistě.
Dveře se pootevřely a Lena zalapala po dechu. „Co…“ Stála tam, na sobě měla tepláky a bílé tílko a byla bosa. Její špinavé blond vlasy byly svázané v neupraveném culíku.
Tom strčil do dveří, a aniž by o tom přemýšlel, popadl její tvář a násilně ji políbil. Nevěděl, co to dělá, opravdu ne, choval se čistě instinktivně, ze strachu a zoufalství.
Lena jej nepolíbila nazpět. Prudce od sebe Toma odstrčila. „Tome! Co to kurva děláš?!“
Tom se nenechal odradit. Pokusil se ji znovu políbit, ale ona byla odhodlaná. „Leno.“
„Zbláznil ses? Co…“ Potřásla hlavou. Její oči byly temné a její výraz naštvaný, přísný.
„Prosím, prosím. Potřebuju tě zpátky,“ prosil Tom. Vůbec nepřemýšlel.
„Cože?“
„Leno, omlouvám se. Prosím.“
„Byl jsi to ty, kdo mi dal kopačky, a teď mě chceš zpátky?“ Zeptala se Lena naštvaně. „Opustil jsi mě před několika měsíci se slovy, že nejsem tak důležitá jako tvůj bratr, kterého jsi nikdy předtím neviděl.“
Tom potřásl hlavou. „Omlouvám se. Já se tak zatraceně omlouvám, Len. Prosím.“
Přiložila si ruku na břicho. „Jsem těhotná, Tome.“
Tom vytřeštil oči. „Cože?“ Polkl, pocítil závrať. „Je to moje?“
Lena obrátila oči v sloup. „Ne. Mám ve svém životě někoho jiného. Posunula jsem se dál!“
Tom na vteřinu zavřel oči. „Co?“
„Já…“
„Poslouchej, Tome. S tímhle se teď nemůžu vypořádávat,“ řekla, otočila se, aby zavřela dveře, ale Tom je zadržel na místě. „Co?“
Tom zavřel oči. „Já… sakra.“ Po tváři se mu skutálela slza a Lena zalapala po dechu.
„Tome…“ Potřásla hlavou a popadla Toma za ruku. „Pojď dovnitř.“
Tom si byl jistý, že v něm Lena dokáže číst jako v knize. Byl to jeden z mnoha důvodů, proč s ní začal chodit. Znala ho lépe než kdokoliv jiný a Tom věděl, že poznala, že jde o něco důležitého, o něco velkého. Čím si však nebyl jistý, bylo to, jestli je připravený říct někomu dalšímu než jen Georgovi o svém úchylném pobláznění vlastním bratrem. Tom si byl vědomý, že je to úchylné, zvrácené, špatné. Nechtěl, aby to Lena věděla, a myslela si, že je tak zvrhlý.
Posadili se na gauč v obývacím pokoji. Tom se opravdu hodně snažil nebrečet, nezhroutit se přímo tam na místě, ale bylo to těžké. Nad tímhle neuvažoval, když ho napadlo sem přijít, ale když už se v té situaci nacházel, bude se s tím prostě muset vyrovnat. A Tom nikdy nebyl dobrý ve vyrovnávání se s věcmi.
Lena položila dlaň na Tomovo třesoucí se koleno. „Co se stalo?“
Tom si vložil hlavu do dlaní. „Do prdele.“
„Tome. Podívej se na mě.“
Tom vzhlédl a dělal, co mohl, aby se nerozbrečel. „Posral jsem to.“
Lena chvíli neřekla nic. Sledovala, jak Tom bojuje proti slzám, poplácala ho po koleni a čekala, až se uklidní. „Co se stalo?“ Zeptala se znovu jemně.
Tom se opřel o opěradlo gauče, cítil, že z toho není cesta ven. Nemohl lhát, Lena by ve vteřině poznala, že lže. Teď už jí nemohl říct, že na tom nezáleží, a jít do hotelu, protože to by nepřijala. Přišel sem, nasedl na letadlo a utekl zpátky k Leně. Nepřemýšlel, a to bylo to hlavní, čeho Tom litoval: že si to dříve nepromyslel. Ze všech stran a možností.
„Ani nevím, jak to říct, aby to neznělo jako…“ odmlčel se.
Lena zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží. Nejsem tady od toho, abych tě soudila.“
Tom pozvedl obočí. „Vždycky jsi to dělala.“
Odfrkla si. „Fajn.“
Tom si povzdechl. „Já prostě… Já nevím, Len. Podělal jsem to.“
„Přivedl jsi někoho do jiného stavu?“ Zeptala se pomalu.
„Ne, je to daleko horší.“ Tom si znova zhluboka povzdechl a zavřel oči. „Do někoho jsem se zamiloval.“
„Okay. Co je na tom špatného?“ Zeptala se.
„Špatné je to, do koho jsem se zamiloval.“ Zasténal. „Tak zatraceně špatné.“
„Je… ona nebo on ještě pod zákonem?“ Pozvedla obočí.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, tak to není. Je to…“ Chtělo se mu umřít. Chtěl, aby jej země celého spolkla, aby se už nikdy nemohl vrátit zpátky a čelit tak hrozné situaci.
Lena si olízla rty a stiskla Tomovo koleno. „Poslouchej. Já vím, že jsem tě dříve soudila. Vím, že jsem nebyla ta nejlepší přítelkyně, že jsme měli své problémy, spory a hádky. Ale… Jsem tady pro tebe, okay?“
Tom otevřel oči a podíval se na ni, v očích se mu leskly slzy. „Je to někdo, koho…“ Nadechl se. „Někdo, koho bych neměl…“
„Nemusíš mi to říkat,“ řekla. „To je v pořádku.“
„Já nevím, jak… kurva.“ Zasténal. „Myslím, že potřebuju ke cvokaři.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. „Je to tvůj bratr?“ Zeptala se náhle.
Tomovi se sevřela hruď a srdce se mu silně rozbušilo. Krev mu ztuhla v žilách. „Já…“
„Páni…“ vydechla.
„Len, ne. Já… kurva.“
„Takže to není tvůj bratr? Nelži mi,“ řekla Lena. „No, sakra,“ zašeptala, když Tom sklopil pohled a neodpověděl. „To jsem opravdu nečekala. Wow.“
„Nenávidíš mě,“ řekl Tom poníženě.
„Ne. Ne, Tome. Já jen… co chceš, abych řekla?“
„Já nevím.“ Tom vzdychl a ucítil přicházející slzy. Vztekle je setřel. „Vracím se domů. Potřebuju se od toho všeho na chvíli dostat pryč.“
Na chvíli zůstala zticha. „Víš co? Jsi zbabělec, který nedokáže čelit skutečnostem.“ Pustila Tomovo koleno a podívala se na něj planoucím pohledem. „Jsi zamilovaný do svého bratra. Takže buď si sežeň pomoc, nebo jeď zpátky do Německa a vypořádej se s tím.“ Kousla se do rtu. „Musíš přestat utíkat, Tome.“
„Já si nemůžu pomoct!“ Řekl Tom a vyhodil rukama do vzduchu. „Nemůžu přestat utíkat od něčeho, co je tak zasraně úchylné a zvrácené, Len! Neopovažuj se mi říkat, že nemůžu utéct.“
„Co jsi udělal, že to bylo tak strašné?“ Zeptala se.
Tom zavřel oči. „To není…“
„Řekni mi to.“
Tomovi se třásly ruce. Nebyl připravený to přiznat, nic z toho, ale už s tím začal, takže bude muset. „Pokusil jsem se ho políbit a…“
„A?“
„Chtěl, abych zůstal, ale já jsem nemohl. Já prostě… prostě jsem nemohl zůstat, Len!“ Tom začínal namáhavě dýchat, cítil se nervózně a přemoženě. Nemohl uvěřit tomu, že o tom Leně vypráví, o tomhle jeho úchylném, perverzním pobláznění do vlastního bratra.
„Musíš se vrátit zpátky, Tome.“ Olízla si rty. „Máš tam svůj život. Vsadím se, že máš práci a přátele a tak. Nemůžeš si prostě jen tak přijít, utéct od něčeho, co můžeš kontrolovat. Jsi zmatený, máš nedostatečný sexuální život nebo tak něco, ale můžeš to kontrolovat. Musíš se tam vrátit, omluvit se a posunout se dál. Strávil jsi měsíce jeho hledáním a teď, když jsi ho našel, prostě utečeš zpátky k mamince?“ Odfrkla si. „Myslela jsem, že jsi lepší než tohle, Tome.“
Tom zavrtěl hlavou. „Nemůžu se tam vrátit. Posral jsem to.“
„Tak se omluvíš a překonáš to. Říkala jsem ti to. Přestaň se pro jednou chovat jako zbabělec!“
Lena měla pravdu. On byl zbabělec. Utíkal pryč a schovával se před Billem, před tou jedinou úžasnou věcí, kterou ve svém životě měl. Pokud se musí připlazit zpátky a omluvit se, pak to tak bude. Tom se bude muset naučit, jak napravit své chyby, čelit důsledkům svého jednání a přestat utíkat od svých problémů.
„Máš pravdu,“ zašeptal Tom.
„No jo,“ řekla Lena a protočila oči. „Běž zpátky, Tome.“
Tom přikývl a vzhlédl k jejím očím. „Omlouvám se za tohle všechno.“
Pokrčila rameny. „To je v pořádku.“
„Jak daleko už jsi?“ Zeptal se a ukázal na její břicho.
„Tři měsíce. Už to začíná být vidět,“ řekla a zvedla ruku, aby si s ní břicho pohladila.
Tom polkl. „Víš jistě, že to není moje?“
Lena zasténala. „Ne, není.“
„Tak čí je to?“
„Adama, seznámila jsem se s ním v práci.“
Tom vzdychl. „Ví o tom?“
Přikývla. „Jsme spolu už šest měsíců.“
„Je na tebe hodný?“ Zeptal se.
Lena z gauče rychle vstala, naštvaně. „Proč se teď staráš? Po všech těch měsících.“
Tom sklopil pohled ke svým rukám. „Promiň.“
Potřásla hlavou. „Prostě už běž, Tome.“
Tom vzdychl a vstal. „Díky, že jsi do mě natlačila trochu rozumu.“
„To je okay. Teď běž.“
Tom opustil Lenin dům a šel zpátky do hotelu. Ticho v pokoji jej pronásledovalo od chvíle, kdy do něj vkročil. Dusilo jej to. Ale chystal se vrátit zpátky, omluvit se a překonat to.
Natáhl se pro svůj telefon a vytočil Georgovo číslo. Zazvonilo to dvakrát, než to zvedl. „Tome.“
„Vracím se zpátky.“
Tom doufal, že i jeho srdce to překoná.
autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Jůůů, věřím, a doufám, že Bill ho přijme zpět.
Částečně chápu, že Tom musel odjet, aby se s tím vším sám vypořádal, na druhou stranu je trdlo, že opustil něco, co tak dlouho hledal.
děkuji za dnešní díl a už se moc těším na další. 😉
Toma mi je líto ale útěk to nespravý.
Ach Tom…ty idiot!! Na co toto bolo dobre??? Stacilo sa doma na gauci opit. Hahaha. Snad mu to Bill odpusti. A ja viem ze hej lebo ho toez miluje. 🙂
[1]: Plně souhlasím.Díky za překlad.