autor: Valecita
Zpátky doma & Odhalení
„Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se,“ opakoval Tom stále dokola. „Nemyslel jsem to tak. Nevím, co mě to popadlo,“ říkal, ležel na své posteli a zíral do stropu.
Byl zpátky v Německu. Po několika dnech plných návštěv své rodiny a přátel se Tom rozhodl, že poslechne Lenu a vrátí se do Hamburku. Snažil se zvyknout si na myšlenku, že se musí Billovi omluvit, a modlil se, aby Bill jeho výmluvy přijal.
„Neměl jsem nikoho už dlouhou dobu,“ vyšla lež z Tomových rtů. Bez ohledu na to, kolikrát už to řekl, prostě to neznělo přesvědčivě. „A spletl jsem si naše spojení s…“ odmlčel se a hlasitě zasténal.
Prostě to nefungovalo. Ty lži byly tak očividné, tak lehce k zahození. Tom si byl jistý, že mu na to Bill neskočí, ale možná, že dokonce i kdyby Bill věděl, že Tom lže, bude se chovat, jako by tomu věřil, pro dobro jejich vztahu.
Tomovi se třásly ruce, když vstal z postele a přecházel po pokoji. „Omlouvám se,“ řekl znovu. „Začal jsem vyšilovat a utekl jsem.“ To nebyla lež. „Nevěděl jsem, co mám dělat, cítil jsem se tak trapně a…“ odmlčel se. „Pravda je, že jsem do tebe zamilovaný, ale nemůžu se přimět s tím cokoliv udělat, protože je to špatné a já si nemyslím, že to cítíš stejně,“ zašeptal.
Tom byl unavený. Unavený ze schovávání, z útěku, z předstírání. Chtěl svého bratra zpátky, a kdyby si dovolil být zcela upřímný, být více než jen bratři. Chtěl Billa líbat celé hodiny, celé dny; chtěl být schopný Billovi říct, že ho miluje, a aby jej Bill miloval nazpět. Tom se chtěl dotýkat a uctívat každý Billův pór, každý centimetr jeho těla. Chtěl být volný a milovat Billa tak, jak si zasloužil být milován.
Tom dokonce ani nemyslel na sex. Sex zněl jako tak malicherná věc, když bylo ve hře jeho srdce, když byl ve hře jeho život. Protože Bill byl nyní jeho život. Tom strávil jeho velkou část hledáním svého dvojčete – nechal vše, co znal, za sebou, a pátral po Billovi.
Tom roztřeseně vydechl a rozhodl se zamířit do Billova bytu. Musel se omluvit, protože se nedokázal přimět k tomu, aby řekl Billovi pravdu.
Tom zavřel oči a zvedl ruku, aby zaklepal na dveře, ale nezvládl to. Stál tam už minimálně patnáct minut, jak se snažil posbírat odvahu zaklepat a čelit svému bratrovi, ale měl takový strach. Vlastně byl vyděšený, že nebude schopný dívat se Billovi do očí a přitom lhát. Protože proto tady byl: aby lhal.
Nervózně si olízl piercing ve rtu, zatímco se díval na dveře Billova bytu; to tmavé dřevo se mu vysmívalo.
„Kurva,“ zašeptal a svěsil ruku. Tom věděl, že musí zaklepat, ale bylo to téměř, jako by jeho ruka nenaslouchala tomu, co říká jeho mozek. Stál tam ještě nějakou chvíli, a zrovna když se jeho pěst chystala zaklepat na dveře, otevřely se. Tom zalapal po dechu.
„Tome,“ zalapal po dechu i Bill. „Tome,“ zopakoval, jako by nemohl uvěřit tomu, že Tom skutečně stojí u jeho dveří.
„Bille, já-“ začal Tom, ale byl přerušen Billem, který jej za tričko zatáhl dovnitř bytu. Bill za ním zavřel dveře a plácl Toma po paži. „Au!“ Vyjekl Tom.
Bill Toma plácnul znovu, a pak si jej přitáhl do pevného objetí. „Proč jsi, do prdele, odešel?“
Tom ztuhnul na místě a zasténal, když ho Bill plácnul do zad. „Bille.“
„Ty jsi tak pitomý, Tome.“
Tom se vymanil z Billova sevření a omotal si paže kolem svého těla, zatímco hleděl dolů k podlaze. Podlaha byla bezpečné místo, nenutila jej se třást, jako to způsobovaly Billovy oči. „Poslouchej, přišel jsem, abych to vysvětlil.“
„Tome…“
„Ne, prosím. Nejdřív mě vyslechni, nechej mě domluvit. Okay?“ Požádal Tom.
Bill si povzdechl. „Okay,“ souhlasil.
Tom v ruce žmoulal lem svého trička a svíral ho, jako by mu mělo zachránit život. „Omlouvám se za to, co jsem udělal. Za to, co jsem málem udělal.“
„Tome-„
„Bille, prosím,“ vzdychl Tom. „Nevím, co mě to popadlo,“ řekl, odříkával tak to, co si před půl hodinou nacvičoval ve svém pokoji. „Nepřemýšlel jsem. Možná je to nedostatkem sexu. Totiž, nebyl jsem s nikým už měsíce a… já nevím, Bille. Omlouvám se. Nevěděl jsem, co dělám a-„
„Tome!“ Řekl Bill hlasitě a Tom v okamžiku přestal mluvit a vzhlédl k Billovi s rozšířenýma očima. „Přestaň tohle říkat!“
„Myslím to vážně,“ lhal Tom. „Nevím, na co jsem myslel.“
„Já cítím-„
„Prosím, nic neříkej. Byla to chyba; chci, abychom zase byli bratři.“ Tom Billovi nyní lhal přímo do tváře. Nenáviděl lhaní, ale byl to v jeho hlavě ten jediný způsob, jak věci mezi ním a Billem napravit.
„Tome! Já-„
„Omlouvám se. Pojďme zapomenout, že se to stalo, a už nikdy o tom nebudeme znovu mluvit.“
Bill zavrčel, očividně frustrovaný, až přinutil Toma poskočit. „Tome! Proč mi lžeš?“
„Já nelžu.“
Bill zavrtěl hlavou. „Nenávidím, když lidé lžou. Nemůžu vystát, že mi lžeš, Tome. Nemůžu.“ Zasténal. „Řekni mi pravdu. Proč jsi to udělal?“
Tom zaúpěl. „Já…“
„Řekni mi to!“
„Já nemůžu! Je to… sakra.“
Bill jej náhle přirazil ke zdi, až Tom zalapal po dechu. Billovo tělo bylo bolestivě a zároveň lahodně přitisknuté k Tomovu. „Tome. Řekni mi, co opravdu cítíš. Já vím, že lžeš, dokážu v tobě číst jako v knize.“
Tom roztřeseně vydechl a chvěl se proti Billovu teplému a sladce vonícímu tělu. „Do prdele.“
Bill zvedl ruce k Tomovým bokům a jemně jej hladil přes látku jeho trička. „Prosím,“ řekl, hleděl Tomovi hluboce do očí, a Tom v tu chvíli začal tát.
Už nemohl lhát. Už to prostě nebyla jedna z možností. Pokud chtěl Bill znát pravdu, pak ji tady dostane. „Miluju tě,“ zašeptal.
„To já vím,“ řekl Bill pomalu.
„Já tě opravdu miluju. A já… myslel jsem na tebe způsobem, jakým by nikdo neměl přemýšlet nad svým vlastním bratrem.“ Tom se odmlčel. „Hned od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl v té kavárně… Jsi fascinující. Hned v té chvíli jsi mě dostal, a když jsem zjistil, že jsi moje dvojče… kurva.“
„Dál.“
Tom se zamračil. „Já se tak omlouvám, Bille. Snažil jsem se ty pocity zastavit. Je to tak zatraceně špatné a… Omlouvám se,“ řekl Tom tiše. Chtěl si zalézt někam do díry a navždy se tak schovat. Nemohl uvěřit, že Billovi právě přiznal své divné a špatné pocity.
Bill se přitulil nosem k Tomovu krku a Tom ztuhl. Byl zmatený. Proč se Bill choval tak láskyplně, když se mu právě přiznal ke svým zvráceným citům?
„Tome, ty jsi tak hloupý.“
Tom zasténal a snažil se Billa odstrčit, ale Bill mu to nedovolil; jen se přitulil blíž. „Je mi líto, že si myslíš, že je to hloupé, Bille,“ vyštěkl Tom.
Bill se usmíval. „Miluju tě.“
„Já vím.“
Bill vzhlédl. „Proč jsi tak zabedněný?“ Zeptal se a přisunul se k Tomovi blíž a zavřel oči.
Tom se zamračil, a těsně před tím, než se jejich rty setkaly, odstrčil Billa pryč a odsunul se od něj. „Počkej, co – cože?!“
Bill rozšířil oči a udělal krok kupředu, snažil se ke svému dvojčeti dostat blíž. „Tome…“
„Ne, ne, ne. Jestli mi tohle děláš naschvál, pak-„
„Tome! Tak to není, přísahám!“ Řekl Bill hlasitě.
Tom potřásl hlavou. „Bille.“
Bill si olízl rty a vzdychl. „Prosím, neodstrkuj mě od sebe. Nech mě mluvit.“
Tom si nebyl jistý, jestli tohle byla cesta, jakou věci měly pokračovat, ale nemohl to svému bratrovi upřít. Pokud Bill chtěl mluvit, pak jej Tom nechá.
Bill přistoupil blíž a znovu něžně zabořil nos do Tomova krku. „Drž mě,“ požádal a Tom mu vyhověl, poraženě přitom vzdychl. „Nemyslel jsem to tak, že jsi hloupý. Totiž, jsi, protože mě prostě neposloucháš. „Já…“ Na okamžik se odmlčel. „Já to cítím stejně, Tome.“
Tom zavřel oči. „Cože? Jak…“
„Já vím, že jsme dvojčata a miluju to, ale nikdy jsi pro mě nebyl jako dvojče. Alespoň ne úplně. Máme mezi sebou úžasné spojení, skvělou chemii… Nikdy jsem to opravdu necítil tak, jako bys byl můj bratr. Jsem si toho vědom, věř mi, ale já nevím. Setkali jsme se a já jsem se na tebe díval a okukoval tě už dlouhou dobu předtím, než jsme spolu poprvé promluvili. Tenhle druh přitažlivosti přišel dřív než to dvojčecí spojení, které máme. Dává to smysl?“
„Ale Bille, ty nemůžeš – my nemůžeme!“ Řekl Tom hlasitě Billovi do vlasů. Nikdy ani za milion let by Toma nenapadlo, že by Bill jeho city opětoval. Prostě mu to v hlavě nadávalo žádný smysl. Ale najednou tady Bill mluvil o přitažlivosti a spojení a Tom to nedokázal snést. Bylo to příliš moc. Otevřel oči a roztřeseně vydechl.
Bill vzhlédl a chvíli hleděl na Tomova ústa. „Tomi…“
„To nemůžeme,“ řekl Tom znovu. Musel myslet na důsledky; nebylo tak jednoduché prostě jít a být ve vztahu s Billem. V cestě jim stáli přátelé a rodina.
„Ale stejně to uděláme, že?“ Zeptal se Bill šeptem a vzhlédl k Tomovým očím.
Tom zavrtěl hlavou. „Já nevím, Bille.“
„Prosím,“ prosil Bill, jeho hlas byl zoufalý.
„Já-“ Začal Tom, ale byl přerušen Billovými rty na svých. Byly teplé a jemné a tak dokonalé, až si Tom myslel, že snad exploduje. Tohle bylo to, co už tak dlouho chtěl, takhle Billa políbit. Zavřel oči a zvedl ruku k Billovým vlasům, zapletl do nich prsty a líbal Billa nazpět.
Bill Toma znovu tělem přitlačil ke zdi a zvedl jednu ruku k Tomovu boku a druhou k jeho čelisti. Naklonil hlavu na stranu, aby k sobě pasovali lépe a mohli se líbat pohodlněji.
Tom ze sebe vydal sten, když ucítil Billův jazyk šťouchající do jeho spodního rtu, a vyšel mu vstříc svým vlastním jazykem. Líbali se hluboce a pomalu, doháněli tak vše, co postrádali. Tom do polibku vzdychl, když ucítil, jak Bill přirazil boky proti těm jeho se zjevnou erekcí v kalhotách.
Tom svou tvář opět odsunul a přitiskl dohromady jejich čela. Vzájemně se dívali jeden druhému do očí a těžce oddechovali. „Bille,“ zašeptal Tom roztřeseně.
„Miluju tě, Tome.“ Bill přitiskl své tělo proti Tomovu silněji. „Jsi tak hloupý, že jsi to neviděl dřív.“
„Tohle nemůžeme.“
Bill zasténal. „Kdo to říká? Ty? Zatraceně dobře víš, že to bylo jako časovaná bomba. Každou chvíli jsi mohl vybuchnout.“
„Ale naše rodiny a…“ Tom se odmlčel.
Bill Toma opět hluboce políbil a přirazil svými boky kupředu. „Záleží ti na tom?“ Zeptal se Bill, jakmile polibek přerušil.
„Ano,“ řekl Tom zadýchaně.
Bill zavrtěl hlavou. „Nezáleží,“ řekl, jeho hlas byl panovačný.
Tom zaúpěl. „Okay.“
Bill se usmál a znovu Toma políbil. „Miluju tě,“ zašeptal proti Tomovým rtům.
„Taky tě miluju.“
A Tom doufal, že věci už se budou jen zlepšovat. Měl pocit, že ano.
autor: Valecita
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Tom je takové roztomilé pako ještě že je Bill tak zarputilí.
[1]: Lépe bych to nenapsala taky mi tak Tom přijde.Diky za další díl.
Trochu som si odtiaľto oddýchla ( rozumej pustila som sa do čítania Casoprostoru ), ale dnes som sa rozhodla dohnať niečo zameškané z noviniek a moja voľba padla okamžite na túto poviedku. Lebo… Kto by odolal tomu nesmelému somárikovi Tomovi? Bola som zvedavá, či sa už veci posunuli dopredu, a veru že áno. Ale evidentne nie tak úplne jeho zásluhou, xi. Vďaka ti, Bill, že si taký odhodlaný, inak by Tom zrejme umrel na nadržanosť. Ďakujem za úžasnú časť a dokonalý preklad.