Nedokázal to vysvětlit, ale ať už mluvil na kohokoliv, omlouval se mu. A ten někdo mu chyběl. Svíralo se mu srdce jen při tom pohledu.
Tak tohohle muže se Valren tak bál… téhle zlomené trosky.
Snad by se tomu i smál, nebýt tak zmatený.
Měl jen zabít prince. Nic víc. Jenže ten chlapec… přísahal by, že je jeho, ne tohohle krále.
Navíc se ho nebál. Když mu Lalita řekla, kdo je, vyštěkl na ni, že je to blbost. Oslovoval ho stejně jako ten vílí zmetek. Bille…
Byl s ním. Vílí král byl s ním, takže se jen spoléhal na to, že se ho znovu pokouší zmást vílím jedem a toho kluka k tomu nějak využívá, i když nevěděl jak. Nejjednodušší bylo zmizet a sledovat je, a to udělal. A zjistil, že král je blízko. Nedokázal se přimět zabít prince, ale král…
Mělo to být tak jednoduché…
Unaveně si promnul obličej a znovu se zaposlouchal do hlasu linoucího se zpoza stromů od ohně. Mělo, jenže sotva na něj konečně narazil, zase jako by mu někdo sebral pevnou půdu pod nohama. Vše zmizelo a jediné, na co myslel, byla vůně barev, tabáku, prach tančící ve světle linoucí se z okna, pod kterým ležel s jeho rukama kolem sebe. Bylo to silnější než ta jediná vzpomínka na Valrena. Přebilo to všechno, na co si zatím s Valrenovou pomocí vzpomněl.
Jeden z nich lhal. Valren nebo Trin. Ani jedna možnost už nedávala smysl.
Než se zarazil, vztekle mrskl kamenem, který doteď nepřítomně mnul v dlani, do křoví kousek od sebe. Hlas zmlkl a on zatajil dech a vytřeštil oči.
Král se prudce narovnal, a hned měl v rukou zbraně. Chvilku se díval směrem, kde slyšel hluk, a pak se otočil přímo na něj.
Srdce mu vynechalo úder…
Dech se mu po chvíli zklidnil a opřel se o kmen plnou vahou. Král ještě chvíli mluvil, a tentokrát zaslechl něco o narozeninách a něčem jako Disneyland, než uhasil plameny a usnul.
Mohl by jít a zabít ho ve spánku. Bylo by to tak jednoduché… Prostě by věřil Valovi jako doteď… Val ho přece chránil… přišel si pro něj…
Zítra… přikázal si znovu. Zítra už to udělám…
„Počkej… tiše… neslyšel jsi něco?“ Zašeptal a trochu se pod Tomem nazdvihl. Ten se jen tiše zasmál a přitlačil proti němu boky o něco víc. Ušklíbl se nad Billovým zakňouráním a otřel se mu rty o ucho.
„Slyším jenom tebe.“ Broukl a vysloužil si malý pohlavek a Billovu dlaň na hrudi, která ho od něj trochu odtáhla.
„No tak… chůvička je zapnutá. Navíc je po dnešku naprosto mrtvej. Nevstane dřív než na oběd. Klidně bys mohl křičet na celý Loitche.“ Pokusil se ho přesvědčit a Billovu dlaň ze své hrudi sundal. Uvěznil ji na polštáři a přirazil.
Bill znovu padnul na polštář a tiše zasténal.
„Moc unaveně nevypadal, když jsem ho ukládal.“ Namítl a Tom na něj nespokojeně nakrčil obočí.
„Bille… zmlkni, sakra.“ Napomenul ho a pleskl jej po zadku. Bill se tiše zasmál.
„Tak mám ječet, nebo být zticha?“ Rýpl si do něj a Tom zaúpěl a přetočil ho na sebe.
„Mohl by ses zase soustředit na to, co tady děláme?“ Věnoval mu významný pohled.
„To bych mohl… ale říkal jsem ti, že si musíme pořádně promluvit o těch sladkostech. Nemůžeš malýmu pokaždý všechno koupit, jen když zaškemrá.“
Založil ruce na prsou a Tom ty své sundal z jeho boků a připlácl si je na oči.
„Ježiši Bille… bydlíme ve starým baráku, podlaha vrže pořád, vážně kvůli tomu teď přestaneme, abys mě mohl sprdnout kvůli cukrový vatě?“ Zaúpěl a hodil po něm prosebným pohledem.
„To bych mohl, alespoň by sis to zapamatoval.“ Pohrozil mu, ale než stihl cokoli udělat, zapřel se Tom na loktech a vytáhl se do sedu, aniž by ho ze sebe shodil, a uvěznil mu ruce za zády.
„Byla to jedna blbá cukrová vata navíc. Zítra mi třeba osol kafe, nebo se neflinkej a nešetři mě při tréninku, ale teď to bude podle mě. Je ti to jasný, zlato?“ Přírazem proti němu svoje slova zdůraznil a Bill se kousl do rtu, aby nevyjekl. „Rozumíme si?“ Zeptal se ještě, znovu, přirazil a Bill zakňoural.
„Dobře… už mlčím…“ Vyhrkl a Tom zasténal, když se sám Bill proti němu zhoupl. Pustil jeho ruce a narovnal mu čelenku s Mickeyho ušima posetou drobnými kamínky, kterou ho Tobias donutil si koupit a nosit celý den. Tom tu svou úmyslným omylem dávno ztratil a Bill zašilhal nahoru, jako by už zapomněl, že ji vůbec má.
„Hodná myška.“ Zazubil se Tom a znovu se vrhl na jeho rty stejně dravě, než ho Billova paranoia vyrušila.
Ze spánku tiše zakňoural a rukou hmátl před sebe. Skulil se na bok a schoulil se do klubíčka. Tiše vydechl jeho jméno stejně jako král kousek od něj, ale ráno už byl sen se vzpomínkou pryč…
***
„Kreténe!“ Křikl Tobias a čutoru, do které měl nabrat vodu, po něm mrsknul. Trin se zatím na břehu královsky bavil. Ledabylým mávnutím ruky poslal čutoru stranou a založil ruce na prsou.
„Začínám si myslet, že „kretén“ je mé nové jméno.“ Podotkl Trin a jen co Tobias konečně stál nohama na pevné zemi, odstrčil ho.
„Já to napsal. Trine, napsal jsem to. Proto si Bill nevzpomíná. To ta pohádka. Musím domů, jen to přepíšu a bude to. Trine… můžu to všechno zastavit.“ Vyhrkl a šťastně ho objal kolem krku.
„No tak co stojíš, pomož mi.“ Vrazil mu do rukou jeho tašku a nepřestával se šťastně smát. Neušlo mu, jak Trin ztěžka polkl a zadíval se na jejich ruce, které se mimoděk dotýkaly. Pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, a Tobiase na okamžik napadlo, že ho Trin snad políbí. V tom dalším mu došlo, že by mu to i dovolil, a našel sám sebe, jak už se k němu natahuje, když Trin konečně promluvil.
Co už nevěděl, bylo, že zatímco byl v bezvědomí, Trin hned informoval Lalitu, aby jen co se zmocní paláce, vyslala stín, a skicák zničila spolu s jakoukoliv možností změnit to, co Tobias původně napsal.
„Tak ať si… já jsem nezapomněl…“ Zamumlal vztekle a prohledal Trinovu tašku, jestli ještě v druhé čutoře nenajde trochu vody, ale byla stejně prázdná jako ta předtím. Vztekle ji hodil na podlahu a vytáhl lahvičku tekutiny, o které věděl, že ji Trin tu a tam pije, ale jasně zakázal se jí snad jen dotknout. Z toho, co pochopil, to muselo být něco na způsob alkoholu, ale pro víly.
autor: Bitter
Doufám že jej Trin najde.
Ten Trin mě začíná čím dál tím více štvát, už by se měl vzamatovat!!!