Mám tady pro vás novou povídku od autorky jménem Ainee, od které už jsem překládala povídku Art Imitates Life, což je jedna z mých nejoblíbenějších povídek vůbec, a tak doufám, že se vám od ní bude líbit i tahle. Byla napsaná v roce 2010 a má 14 kapitol. Víc k ní nemám moc co říct, všechno se dozvíte postupně, a tak nechci nic prozrazovat dopředu. Užijte si čtení.
Slunce mu zíralo do očí, a Tom hlasitě zabručel a přetáhl si přikrývku přes hlavu, aby skryl obličej před spalujícími paprsky světla nacházejícími si cestu mezi závěsy. Skvělé, pomyslel si. Náležitě přesvědčen, že se mu Bůh vysmívá, zabořil hlavu hluboko do polštáře. Už týdny pršelo, a tak samozřejmě, že se muselo objevit slunce v den, kdy se probudil s kocovinou tak zákeřnou, že by mohla být navržena samotným Ďáblem. Někde tam, pomyslel si Tom, se nacházela velká bitva mezi dobrem a zlem a obě strany si vybraly jeho tělo jako své bojiště.
Popravdě řečeno, probudit se v posteli s někým cizím nebylo pro Toma až tak neobvyklé. Ale měl pravidlo nikdy si s sebou nikoho nepřivádět domů, když pil. To prostě nikdy nedopadlo dobře. Včera v noci své pravidlo očividně porušil, a Tom věděl, že za to bude muset nějakým způsobem zaplatit.
Zvedl se na loktech, aby si ji prohlédl z větší blízkosti, a omylem do ní přitom drcnul, až se zavrtěla. Nepřetočila se úplně, ale dostatečně na to, aby si Tom mohl udělat lepší představu o jejím vzhledu. To, co uviděl, ho zmátlo a lehce šokovalo. Tuhle holku si vybral?
I přesto byla krásná, to musel připustit, a ta mléčně porcelánová pokožka prosící o dotek byla až příliš lákavá. Natáhl třesoucí se ruku, aby přes ni přejel prsty, potřeboval ji cítit na vlastní kůži. Jen sotva se jí dotkl, když otevřela oči a vzhlédla k němu velkýma, fascinujícíma hnědýma očima. Připravila jej o dech. Ale ze všeho nejvíc mu někoho připomínala. Byla menší, starší a ženskou verzí Tomovy šestileté posedlosti. Ta dívka ležící vedle něj, koupající se ve slunečním svitu a s párem zlatých očí pevně upřenými na něj, byla věrnou kopií Billa.
Tom si založil ruce v klíně a intenzivně na ně zíral. O čem to, sakra, celé bylo? Bezmyšlenkovitě si začal pohrávat s lemem svého obrovského trička, zatímco se snažil utřídit všechny myšlenky, které mu poletovaly hlavou v jednom velkém chaosu. Nedokázal jasně přemýšlet. Vzduch tam byl až příliš těžký a bylo tam moc lidí, aby se mohl na cokoliv soustředit. Bože, jak jen nenáviděl ranní metro!
S těžkým povzdechem se vzdal přemýšlení a vzhlédl, aby si prohlédl své spolucestující. Na všech stranách byli znudění lidé vypadající v depresi až do bodu k pomýšlení na sebevraždu. Proč někdy nejezdili metrem i šťastní, usmívající se lidé, přemýšlel s nezájmem.
Ve skutečnosti byla omračující. Tom na ni zíral, na její dlouhé černé vlasy propletené s černými a bílými dredy, které zakrývaly většinu její tváře. Pouze plné červené rty, lehce pootevřené, byly viditelné. Čelem se dotýkala tyče, o kterou se těžce opírala. Přes dav opravdu nemohl vidět její tělo, ale pokud mohl soudit podle jejích prstů, musela být celkem štíhlá. Měla dlouhé, štíhlé a delikátní prsty s černobílým lakem na nehty a její kůže měla nádhernou alabastrovou barvu. Jak pevně svírala tyč, její prsty byly ještě bledší. Hádal, že se o tyč opírá celou svou vahou a ta myšlenka jej přinutila se usmívat. Alespoň nebyl sám, kdo měl příšerné ráno. Její paže a ramena byly zakryté černým svetrem s širokými rukávy a kolem krku jí viselo několik náhrdelníků.
Tom téměř násilně zavrtěl hlavou a vysloužil si tak druhé kolo zvláštních pohledů. Všechny tyhle Billovy klony mu vážně motaly hlavu a on se potřeboval dostat pryč. Díkybohu, že se blížila jeho zastávka.
***
Tom hlasitě vzdychl a opřel se o pult, lokty si zapřel o desku a rukama si podepřel bradu. Den rozhodně nepokračoval tak, jak doufal. Začalo to Gustavem, otravným obchodním manažerem, který mu vynadal, že přišel pozdě. Tom se chabě pokusil zapůsobit na Gustavovu vnitřní stránku sukničkáře tím, že mu pověděl o své jednonoční známosti, která odmítala odejít. Samozřejmě, že by nikdy nepřiznal pravdu, že on byl ten, kdo ji nechtěl nechat odejít. Nemohl si pomoct, tak strašně moc se podobala Billovi! Ale jeho plán dokonale selhal a vysloužil si jen další pokárání za to, že je nezodpovědný děvkař, jak to Gustav výmluvně podal.
Tom nechal své oči potulovat po obchodě. Miloval tohle místo, opravdu ano, ale to převážně kvůli kytarám. S úsměvem kouknul k výloze, kde byla vystavené jeho oblíbená gibsonka. Jednoho dne, pomyslel si, ta kráska bude jeho. Hleděl na ni, jako by byl nějakou dobu zhypnotizovaný, a myslel na okamžik, kdy poprvé zahrál na svou vlastní kytaru Billovi. Tiše se při té vzpomínce rozesmál i tomu, jak, navzdory skutečnosti, že jeho hraní bylo dost chabé, nikdy dříve ani nikdy poté neviděl Billa tak šťastného.
Zevnitř obchodu zaslechl známý hlas. „Trümpere, snažíš se zničit dobrou reputaci obchodu schválně, nebo jsi prostě jen pitomý? Děsíš a odháníš zákazníky! Teď přesuň svůj bídný zadek sem, mám pro tebe práci, ta se ti bude líbit.“
autor: Ainee
Takto ma zacinat nova poviedka. Nikto nic nevie co sa stalo, co je Tomovi, co je Billovi.
Vzbudzuje to zvedavost a clovek sa vrati aj k druhej casti.
Dakujem za novy preklad a tesim sa na poviedku.
Tak to vypadá moc zajímavě dík za další překlad.