autor: Ainee
Billův návštěvník
Nebylo to nutné a Bill si myslel, že Andreas zašel až příliš daleko za to, co bylo nezbytné. Trval na tom, že přijede na pohřeb. Navzdory tomu, že měl z dřívějška dohodnuté schůzky, které znamenaly, že bude muset odjet hned po obřadu, i přesto se ujistil, že bude po Billově boku, když ho jeho kamarád potřeboval.
Samozřejmě, že se mu Bill stále dokola snažil vysvětlit, že mu byl otec spíše cizincem a že vůbec není nijak rozrušený, a že to v pohodě zvládne sám.
Andreas nic z toho nechtěl slyšet a předchozí večer dorazil až z Hamburku. Bill měl v duchu velkou radost. Neviděl svého kamaráda už věčnost a ten dům byl jen pro něj samotného příliš velký, chladný a prázdný.
Celý večer strávili vzpomínáním na Billův čas v Hamburku, doháněli ztracený čas a jedli nezdravé jídlo. Cítit se tak uvolněný a šťastný byla příjemná změna, pomyslel si Bill. Celý týden nemluvil o ničem jiném než o přípravě pohřbu a nemyslel na nic jiného než na minulost. Začínalo jej to vyčerpávat a blížil se k tomu, že od toho úplně prchne. Ale nyní tam byl Andreas, což znamenalo, že už aspoň nebyl sám. Byl to opravdu dobrý pocit.
S úsměvem koukl na Andrease vedle něj, tvrdě spícího. Bill nevěděl, kam ho na noc uložit, a tak nakonec navrhl, aby strávil noc v jeho vlastní posteli. Mezi nimi nikdy nebylo nic víc než přátelství, ale i přesto bylo trochu rozpačité lézt do stejné postele pouze v boxerkách. Mít Andrease tak blízko bylo uklidňující a Bill se opět cítil jako malé dítě, když měl někoho na návštěvě přes noc. Ta myšlenka jej přinutila k zahihňání. Ani si nedokázal vzpomenout, kdy naposledy u něj někdo přespal a nebylo na tom nic sexuálního. Nejspíš to byl Tom, tenkrát na střední škole. Ačkoliv to byl obvykle Bill, kdo trávil noc u Toma doma.
V duchu si vynadal, že už zase myslí na Toma asi po x-té za ten týden, přetočil se na záda a hleděl do stropu. Zaměřil se na následující den a v hlavě si procházel všechny detaily. Bože, bude to dlouhý den. Už teď měl z toho hrůzu.
***
„Můžu jít takhle?“ Bill vyšel z koupelny a tázavě se podíval na Andrease. Oblékl si extrémně úzké kalhoty s batmanovským opaskem a kolem boků mu visely kožené kšandy. Tričko měl černé s červeným vzorkem a přes to červenou koženou vestu. Kolem krku měl několik náhrdelníků a celý outfit doplnil černými bezprstovými rukavicemi a armádními botami. Andreas zalapal po dechu. Silný make-up, který už se stal Billovou poznávací značkou, byl bezchybný, a Andreas se musel usmát, když spatřil, že nehty má nalakované černě s bílou špičkou. Celý jeho vzhled byl divoký, a pro pohřeb naprosto nevhodný.
Andreas už odpověď znal, ale stejně cítil, že se musí zeptat. „Ty vážně půjdeš takhle?“
Bill byl tou otázkou skoro dotčený a hlasitě si odfrkl. „Ne, Andreasi, oblíknul jsem si to jen proto, že jsem se na to cítil,“ řekl sarkasticky, jednu ruku si opřel o povystrčený bok a pozvedl obočí na svého beznadějného kamaráda.
„Fajn, fajn, promiň, že jsem tak hloupý. Jen jsem myslel, že by to mohlo být trochu… moc?“ Andreas si oblékl své černé sako a byl rád, že alespoň jeden z nich vypadá vzhledem k okolnostem decentně oblečený.
„Na tom nezáleží,“ řekl Bill a mávl rukou. „Stejně by se o to nestaral.“
Andreas vzdychl a poslal Billovi přísný pohled. „Neměl jsem strach, že by byl zděšený tvůj otec, Bille, myslel jsem spíše na ostatní truchlící.“
Bill se zarazil uprostřed pohybu, s lakem na vlasy v jedné ruce a s pramenem vlasů ve druhé, a otočil se k němu čelem. „A proč přesně bych se měl starat o to, co si myslí? Je to pohřeb mého otce a já si můžu vzít na sebe cokoliv jen, sakra, chci.“
Andreas věděl, že je lepší se s Billem nehádat, když už se k něčemu rozhodl, a tak jen pokrčil rameny a řekl „Dobře.“ Alespoň bude ten pohřeb daleko více vzrušující. Jen když si představil všechny ty pobouřené pohledy, musel se hlasitě pochechtávat.
Bill mu poslal přes rameno zvláštní pohled, a pak svou pozornost přesunul zpět k vlasům.
V kostele nebylo nijak zvlášť velké množství lidí, ale Bill tím nebyl vůbec překvapený. Nečekal, že by jeho otec měl velký okruh přátel. Jörgův společenský život zemřel spolu s jeho ženou a nikdy se nezdálo, že by měl zájem ho obnovit. Okolnosti kolem jeho smrti také naznačovaly, že vedl uzavřený a osamělý život až do hořkého konce.
Bill byl k smrti znuděný ještě dřív, než obřad vůbec začal, a tak studoval ostatní lidi. Všichni byli oblečeni v černém a v obličeji měli smutný výraz. Figurky, pomyslel si, nikdo se neodvažoval být ani trošku originální. Kostel však vypadal hezky. Vše bylo uděláno jednoduše, jak o to požádal, s pouze bílými květinami zdobícími oltář i rakev.
Vstal a loudal se k rakvi, kde přejížděl prstem po straně, zatímco procházel kolem. Byla to jednoduchá hnědá dřevěná rakev a Bill si myslel, že je to dokonalé. Nevýrazná rakev pro nevýrazného muže. Pobavený tou myšlenkou se pousmál a zvedl hlavu, jen aby našel více než tucet lidí omráčeně na něj zírajících.
Vteřinu mu trvalo, než si uvědomil, jak to muselo vypadat, když měl na sobě outfit hodící se spíše na párty než na pohřeb, a na tváři úsměv. No, pomyslel si, raději by si měli zvyknout na překvapení. Neměl v úmyslu dnes postupovat podle běžné etikety.
Rozhodl se využít té příležitosti a hledal v davu povědomou tvář, jen aby skončil zklamaný, když ji nenašel. Sklíčeně se vrátil na své místo, těžce na něj dosedl a vzdychl.
Andreas se k němu otočil a pohledem se jej ptal, co se děje.
„Není tady,“ zamumlal Bill.
Andreas jej pevně chytl za ruku, věnoval mu povzbuzující pohled a pověděl mu, aby nad tím moc nepřemýšlel.
„Je velká šance, že o tom ani neví,“ snažil se. Andreas se smířil s tím, že je pro Billa vždy až ten druhý, už dávno předtím. Čemu však stále nerozuměl, bylo to, proč se tím Bill neustále týral, když to byl on, kdo Toma na prvním místě opustil. Ale věděl, že se nemá ptát. Bill nejspíš měl své důvody, a když se Bill rozhodl, že je něco správně, tak to správně i bylo. Dokonce i když nebylo.
Téměř neslyšně zaslechl Billův slabý hlas, konstatující: „Ví to.“
Samotný obřad byl krátký a přímočarý. Nikdo kromě faráře neměl co říct. Andreas se Billa snažil přesvědčit, aby pronesl aspoň pár slov, ale on odmítl s prohlášením, že nemá co říct. Když byl konec, tiše doprovodili rakev na hřbitov.
Jak tam Bill stál a sledoval rakev klesající do země, náhle mu po zádech přeběhl mráz. Všechno se náhle zdálo být tak definitivní. A když farář zakončil celý rituál slovy: „Nechť jeho duše a duše všech zesnulých věřících odpočívají v pokoji,“ Bill sám sebe překvapil, když ke svému otci pocítil upřímný zármutek. Nebylo to tak, že by Billovi chyběl, ale spíše to, že byl na svém úplném konci sám.
Sklopil hlavu a pevně sevřel Andreasovu ruku. Pronesl tichou motlitbu, aby nezemřel sám, bez kohokoliv, kdo by jej miloval, po jeho boku.
Jakmile bylo vše u konce a lidé mu projevili soustrast, Bill zůstal na místě. Stál na okraji jámy a zíral na rakev na dně. „Memento Mori,“ zamumlal sám pro sebe a cítil se trochu smutně velmi podivným způsobem.
Andreas přišel blíž a položil mu ruku kolem ramen. „Jsi připravený jít? Musím se ještě zastavit u tebe pro své věci, než zamířím na vlak.“
Bill ke svému kamarádovi vzhlédl a přál si, aby mohl zůstat. Smuteční hostina bude příšerná a jemu by se hodil někdo, kdo by mu dělal společnost. „Víš naprosto jistě, že musíš odjet?“ Řekl prosebně.
Andreas se na něj jen smutně pousmál a táhl jej pryč od té tmavé jámy. „Jo, vím to jistě.“
autor: Ainee
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Doufám že se z Tomem setkají než Bill odjede.
Predpokladam ze Tom sledoval cely pohreb niekde v dialke. Nenasiel odvahu prist k Billovi. Skoda. Snad chlapci na seba este narazia.