autor: Ainee
Bill dělá hostitele
Když se Bill vrátil zpátky do domu poté, co vysadil Andrease na nádraží, cateringová společnost už dorazila, a dokonce se ukázalo i několik truchlících. Bill zaparkoval auto na příjezdové cestě a vydal se k domu. Sotva se dostal do dveří, když byl doslova přepaden starší dámou. Nebyl si tak úplně jistý, kdo to je, a tak tam jen nehybně stál, zatímco jej objímala a znovu a znovu mu povídala, jak moc lituje jeho ztráty. Z jejího parfému se mu zvedal žaludek a její kostnaté prsty jej nepříjemně pevně svíraly kolem ramen. Byl to dokonalý začátek toho, co se nepochybně promění v příšerné odpoledne.
Jemně ji odstrčil, zdvořile se na ni usmál, a konečně se na ni mohl pořádně podívat, aby zjistil, kdo to vlastně je. Zdála se mu lehce povědomá a on usoudil, že to bude jedna z otcových tet. Alespoň to předpokládal.
Rychle prošel kolem ostatních hostů a unikl do kuchyně, kde už byla většina jídla připravena k podávání na stůl. Věděl, že lidé z cateringu odejdou, jakmile bude vše připravené, a ta myšlenka se mu líbila. Čím méně lidí, tím lépe. Zaslechl zvuk otevírání a zavírání hlavních dveří a hlasitě vzdychl, těžce se opřel o kuchyňský stůl. Přál si, aby už nikdo další nepřišel a aby ti, kteří už tam byli, zase rychle odešli.
Nakoukl dveřmi do obývacího pokoje a spatřil malou skupinku žen, asi čtyřicetiletých, tiše si povídajících a sem tam ukazujících na obrazy na zdech a kolem po prázdné místnosti. Možná to nebyl zase až tak dobrý nápad, sundat všechny rodinné fotografie. V duchu se nakopnul, věděl, že se jej na to budou ptát.
Rezignoval na svůj osud a vešel do obývacího pokoje, kde se nezúčastněně posadil na gauč. Okamžitě získal společnost, další ženu ve středních letech, která jej očividně znala a jejíž tvář Bill nepoznával.
„Ach, ty můj chudáčku,“ pronesla přehnaným způsobem. „Jak se držíš?“ Jemně jej pohladila po paži a věnovala mu něco, co zřejmě měl být povzbuzující úsměv.
Bill nasadil falešný úsměv a ujistil ji, že je mu fajn.
Protrpěl dvě hodiny lítostivých pohledů a povzbuzujících úsměvů, než se rozhodl, že už toho má dost. Doufal, že není až příliš průhledný, když se omluvil se slovy, že potřebuje čerstvý vzduch, a zamířil ke dveřím. Jakmile se za ním zavřely, zhluboka se nadechl. V domě už se cítil klaustrofobicky a měl radost, že už je mimo ty obtěžující zdi. Upřímně už se necítil na to, aby tam zůstal, a tak utekl.
Nedostal se však příliš daleko, když po jeho boku zastavilo auto. Se snahou ignorovat jeho přítomnost kolem sebe pevněji utáhl své paže a zrychlil krok.
„Nachladíš se, pokud budeš chodit po venku oblečený takhle,“ zavolal na něj hlas.
Bill se už tak nacházel ve špatné náladě a nepotřeboval, aby mu někdo říkal, co by měl a neměl dělat. Vztekle se zastavil a otočil se, jen aby začal s poučováním o tom, jak se má každý starat sám o sebe: „Hele, já…“ Odmlčel se, když našel sám sebe, jak hledí do Tomovy tváře. Billův vztek byl pryč spolu se zbytkem jeho myšlenek. Nemohl promluvit ani se pohnout. Stál naprosto bez hnutí a s otevřenými ústy zíral na druhého muže. Opravdu tam byl. Tom tady skutečně byl, přímo před ním.
Tom vypnul motor a vystoupil z auta. Nebyl si jistý dalším krokem, a tak jen postával na místě a nesměle se na Billa usmíval. Nemusel udělat vůbec nic, protože než měl čas rozhodnout se o svém dalším kroku, Bill se na něj vrhnul. Popadl Toma vší silou, kterou v sobě dokázal nalézt, a zoufale se k němu přitisknul.
Jakmile Bill ucítil Tomovy ruce kolem svého pasu a teplo vyzařující z jeho těla, plně na něj dolehlo, co se to děje. Skutečně objímal Toma, svého Tomiho. Tak strašně moc mu chyběl, a nyní tady opravdu byl a objímal Billa nazpátek.
Bill se Toma držel, jako by na tom závisel jeho život, a zhroutil se. Všechny ty slzy, které celá léta zadržoval, vytryskly ven. Brečel za všechny ty dny, které strávil sám, a za všechen ten čas, kdy měl zlomené srdce. Brečel za to, že Tomovi ublížil, a ronil své slzy hořkosti za to, jak ublížil sám sobě svým odchodem. A konečně, brečel pro Jörga a pro to, jak mu nikdy nebyl opravdovým otcem.
Po celou tu dobu jej Tom hladil po zádech a šeptal mu do ucha konejšivá slova. V Tomově objetí se cítil naprosto a zcela v bezpečí. Bill si už dávno vytvořil pravidlo nenechat nikdy nikoho, aby jej spatřil ve slabé chvilce, ale Tom byl jeho bezpečné útočiště. Vždycky byl.
S Tomem po svém boku se Bill cítil být dostatečně silný znovu vkročit zpátky do domu. Ale nakonec skončil tak, že se schoval v koupelně, nechtěl, aby hosté spatřili jeho oteklé oči. Seděl tam a slyšel, jak je Tom všechny vyprovodil ven a dům tak zůstal prázdný a tichý. Až teprve když Tom lehce zaklepal na dveře a pověděl mu, že je čistý vzduch, pak vyšel ven.
„Jak to vzali?“ Vlastně byl trochu nervózní. Bylo nezdvořilé vyhodit je tak brzy, ale další minutu v jejich lítosti by už nepřežil.
Tom pokrčil rameny a prohlásil, že tomu rozuměli.
O samotě s Tomem se Bill opět cítil nervózně. Bylo to docela unavující. Celý ten den byl velká emotivní horská dráha a už jej to ničilo. Pokusil se to ignorovat, dosedl na gauč a opřel si hlavu o opěrku zad.
Tom se posadil na jedno z velkých křesel a propletl si ruce v klíně. Bill si pomyslel, že vypadá utrápeně. Pak mu najednou došlo, že už tohle někde viděl. Nejprve to ani nezaregistroval, že Tom vypadá úplně jinak, než jak vypadal dřív. Viděl pouze jeho hřejivé hnědé oči a poté se na něj vrhnul. V rozpacích nad svým vlastním chováním si začal Toma prohlížet a schválně se přitom vyhýbal jeho pohledu.
Jeho první myšlenka byla, že vyrostl. Rozhodně byl pod svým širokým oblečením daleko svalnatější, to Bill dokázal říct. A nabarvil si vlasy na černo! Bill se nad tím pousmál, vzpomněl si, jak Tom jednou prohlásil, že by si vlasy nikdy nenabarvil. A zbavil se svých dredů, což byla další věc, o které prohlásil, že se stane jen přes jeho mrtvolu, a nyní měl vlasy zapletené do pevných copánků. Tunely v uších byly taky překvapením. Nikdy by si nepomyslel, že by si Tom něco takového pořídil. Ale vypadal dobře. Zatraceně, vypadal vážně dobře!
Naklonil hlavu a vzpomněl si na toho kluka v metru a na to, jak moc byl Tomovi podobný. Bill přimhouřil oči a na vteřinu se na Toma intenzivně zadíval, čímž jej očividně přinutil cítit se nepohodlně, jelikož se na křesně zavrtěl. Po chvíli přemýšlení byl Bill přesvědčený, že ten, koho viděl v metru, byl ve skutečnosti Tom. Tiše si pro sebe zaklel, že si toho tenkrát nevšiml. Ne, že by na tom nyní příliš záleželo. Tom byl tady, a to bylo vše, co Bill potřeboval.
Tom, odhodlaný, že to rozpačité ticho už musí skončit, konečně promluvil.
„Jsi v pohodě?“
Nebylo to moc, ale byl to začátek, pomyslel si Bill, a přikývl. Nebyl si jistý, co by on sám měl říct, a tak nechal na Tomovi, aby se postaral o mluvení. On byl, koneckonců, ten, kdo by měl být naštvaný. Bill se na něj vykašlal, aniž by mu řekl proč. Tom měl naprosté právo se zlobit.
Ale Tom měl potíže přijít na to, čím by měl začít. Bylo tam tolik věcí, které chtěl Billovi říct, které musel říct. Rozhodl se nejdřív otestovat vodu, než do ní skočí.
„Je tohle v pořádku? Totiž, je v pořádku, že jsem tady?“
Bill se na něj na vteřinu ohromeně zadíval. Tom byl tak nejistý, a Billovi z toho bylo těžko. Proč by se vůbec musel ptát? Vnitřně vzdychl a věděl, že je to jeho vlastní vina. Napřímil se a natáhl se pro Tomovu ruku. Sám ji zvedl, aby ji Bill mohl uchopit, a Bill se na něj povzbudivě usmál.
„Samozřejmě, že je to v pořádku, Tomi. Jsem rád, že jsi tady.“
Ta odpověď jej očividně trochu uklidnila a Bill mohl cítit, jak i on sám se uvolňuje. Být zase s Tomem byl správný pocit, a říkat mu jeho vlastní přezdívkou byl ještě lepší pocit. Lehce Tomovu ruku stisknul.
Dlouhou chvíli seděli v tichosti. Když Bill usoudil, že už to bylo dostatečně dlouho, vstal, stále přitom držel Tomovu ruku.
„Takže, nejspíš tam zůstala hromada jídla. Máš hlad?“
Tom se při zmínce o jídle viditelně rozzářil a Bill se rozesmál. „Budu to brát jako ano. Tak pojď!“ Prakticky Toma za sebou do kuchyně dotáhl. Měl pravdu, bylo tam tolik zbylého jídla, až Bill okamžitě věděl, že většinu toho vyhodí. Z té myšlenky mu bylo špatně od žaludku, ale odmítal na to myslet. O to si může dělat starosti jiný den. Pro tuto chvíli si chtěl užít svůj čas strávený s Tomem.
Posadili se ke stolu naproti sobě a pustili se do jídla, aniž by se obtěžovali s talíři nebo příbory. Bill byl na okamžik ohromen svým jasnovidectvím. Prostě věděl, že jednohubky budou skvělým výběrem, a celá ta věc s jídlem významně zlehčila náladu.
Brzy si povídali tak, jak bývali zvyklí. Tom mu pověděl o tom, jak se po střední škole přestěhoval do Berlína, jak bydlí se svým kamarádem Georgem, že pracuje v malém obchodě s hudebninami a jak moc se mu tam líbí. Když mu Tom pověděl o tom, že stále cvičí na kytaru a jak doufá, že by se tím jednou mohl živit, Bill si nemohl pomoct a začal se cítit trochu nostalgicky.
Tom se Billa příliš na nic neptal, ale on se o to s ním chtěl podělit, a tak mu to stejně pověděl.
Řekl mu, že se odstěhoval do Hamburku, odhodlaný být návrhářem. Řekl mu o Andreasovi, přičemž mu neušlo, jak sebou Tom trhnul při zmínce o jeho blonďatém kamarádovi, a jak mu ta škola ve skutečnosti nevyšla. Pak mu pověděl o tom, jak se přestěhoval do Berlína a myslel si, že tam možná přijde na to, co chce se svým životem provést, a jak si našel opravdu podělanou práci jako barman, u které se nedokázal přinutit s ní skončit navzdory tomu, jak moc to tam nenáviděl. Řekl mu, že k tomu opravdu nevidí důvod, jelikož stejně nemá tušení, co jiného by raději dělal, a že alespoň plat je okay.
Tom toho příliš neřekl, zatímco Bill mluvil, pouze sem tam tiše přikývl. Bill si nedokázal pomoct a uvažoval, proč se zdálo, že Tom o jeho život příliš velký zájem nejeví. Bolelo to.
Když jeden druhého informovali o všech novinkách ve vlastních životech, začali si povídat o starých dobrých časech a Bill myslel na to, jak normální se život náhle zdál být. Bylo to, jako by se nikdy nerozdělili. Ale rozdělili, a Billovi to bylo připomenuto pokaždé, když se dotkli tématu, které mělo něco společného s posledními měsíci na střední škole, nebo života potom. Ze způsobu, jakým se Tom vyhýbal mluvení o tom, proč se rozdělili, Bill porozuměl, že se přes to stále ještě nedostal, ale necítil se být ještě připravený o tom mluvit. A tak Bill to téma také nenačínal. Neodvažoval se, protože nevěděl, co by měl Tomovi říct.
Hodiny utíkaly. Mluvení a smích, Bill se už dlouhou dobu necítil být takhle spokojený při trávení času s jiným člověkem. Ale zase, tohle byl Tom, a s ním se Bill vždy cítil dobře. Byl téměř přesvědčený, že se Tom rozhodl nechat minulost minulostí, když v tom s tím náhle začal.
Nějakou dobu byl zticha a nervózně si pohrával se svým piercingem ve rtu. Podle jeho těžkého dýchání Bill věděl, že tvrdě přemýšlí, měl tenhle zvláštní způsob dechu vždycky, když se připravoval k mluvení o věcech, o kterých mluvit nechtěl. Bill poznával všechny ty signály až příliš dobře.
„Proč jsme přestali být přátelé?“
Billovi neuniklo, že Tom do toho zahrnul i sebe. Cítil se příšerně a nebyl si jistý, co mu má říct, a tak sklopil hlavu, vzdychl a začal si čistit nehty. „Já… ehm…“ odmlčel se. Co by mu měl říct? V žádném případě nemohl Tomovi povědět pravdu.
„Udělal jsem něco?“ Zeptal se Tom, a Bill se na něj podíval, šokovaný, že by si Tom mohl myslet, že udělal cokoliv jiného, než jen že byl tím nejlepším přítelem, jakého jen člověk mohl mít.
„Samozřejmě, že jsi neudělal nic špatného, Tomi!“ Málem vykřikl.
„Tak proč?“ Odvětil Tom. „Muselo to být něco, co jsem udělal! Proč jinak by ses rozhodl, že bychom měli přestat být přátelé? Já to nechápu, Bibi!“
Bill byl téměř na pokraji slz, a zvuk jeho staré přezdívky vycházející z Tomových rtů vytvořil v Billově krku obrovský knedlík. „Já jsem musel, Tome. Nepřineslo by ti to nic dobrého, kdybychom pokračovali tak, jako do té doby!“ Bill to zoufale chtěl Tomovi vysvětlit, ale zároveň nechtěl, a tak se jej pokoušel přesvědčit, že to udělal pro Tomovo dobro.
Tom na něj zíral s širokýma, hnědýma očima. „… nepřineslo by mi to nic dobrého? Bille, to nedává vůbec žádný smysl. Co tím myslíš?“
Bill nad tím svým uklouznutím těžce polkl a nervózně se kousl do rtu. Co teď? „Trávit dlouhodobě čas s někým, jako jsem já, by pro tebe nakonec nebylo dobré. Věděl jsem to, a tak jsem si myslel, že tě ušetřím všech potíží,“ prohlásil věcně.
Tom nad tím pozvedl obočí. „S někým, jako jsi ty? Co to má ksakru znamenat?“
Tom Billa opravdu tlačil do kouta a jemu se to nijak zvlášť nelíbilo. „Ty víš líp než kdokoliv jiný, že já přináším jen potíže,“ snažil se o tom zavtipkovat, nervózně se rozesmál a mávnul rukou ve vzduchu. Neodvažoval se setkat s Tomovým pohledem.
„To je bezpochyby ta nejabsurdnější věc, jakou jsi vůbec mohl říct. Vždyť to ani nedává smysl.“
Bill se nakonec s Tomovým pohledem setkal a byl tak trochu vyděšený. Z jeho očí prakticky sršely blesky a on si překřížil ruce na hrudi. Tom doslova zuřil a Bill se až přikrčil. Nikdy předtím se necítil tak malý a zranitelný jako právě v tuto chvíli, a Toma za to nenáviděl.
„Fajn!“ Prohlásil Bill a hodil rukama do vzduchu. „Opustil jsem tě pro své vlastní dobro, okay? Kdybych tu zůstal, nejspíš bych rovnou šel a udělal něco pitomého, čímž bych stejně všechno podělal. Takhle to bylo nejlepší. Musíš mi věřit!“ Bill se cítil bezmocně a byl na pokraji toho, že to vzdá.
„Všechno podělal, jo?“ Zopakoval Tom. „Jak?“
Bill těžce polkl a rozhodl se, že je to teď, nebo nikdy. „Jsem gay, Tome. Zkus na to přijít sám.“ Vstal, chtěl utéct a už nikdy se neohlédnout.
Tom ho popadl za ruku a držel jej na místě. Pak vstal a trochu příliš silně uchopil druhou rukou Billovu bradu, aby jej přinutil setkat se s jeho pohledem. „Opravdu jsi věřil, že by to něco změnilo na mých citech k tobě?“ Řekl smutně s ublíženým výrazem.
Bill se odvrátil. Nenáviděl Tomovi ubližovat, ale nějakým způsobem to dělal pořád a pořád dokola.
„Nikdy jsi mě neměl opustit.“ Tomův hlas byl tak tichý, a najednou zněl opravdu unaveně.
Bill zavřel oči a vzdychl.
„Omlouvám se, Tomi,“ řekl, a opravdu to tak myslel. To však neznamenalo, že by si myslel, že udělal špatnou věc.
Ucítil Tomovo čelo proti svému vlastnímu a neodvažoval se opět otevřít oči. Tom byl až příliš blízko a Billovo sebeovládání mělo omezené limity. Ne, Bill si byl jistý, že tenkrát udělal správnou věc, a věděl, že ji musí udělat zase. Musel se dostat pryč, a rychle, jinak udělá, nepochybně, něco
velmi hloupého.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Bille ty jsi pako takhle trápit sebe i Toma.
Tak opat je vsetko na tomovi. Bill sa k tomu nejako nema
Ach jo. Bille, ty blbče…