And love is not a choice 1.

Ahoj všichni,
mám pro Vás novou povídku. Je trochu jiná, než na co jsme zvyklí, ale i tak doufám, že tomu dáte šanci. Název je podle písničky od Panic!At the disco, Girls/girls/boys. Je boží, takže doporučuju pustit, i když s povídkou nemá nic společného. Doufám, že si užijete čtení. A opravdu upřímně doufám, že se mi povedlo vypravěče napsat tak, abyste se do něj všichni dokázali vžít. Dost spoilerů, jděte na to. Za banner děkuji mojí Bitter.
Becs

Mám v živé paměti ten den, kdy jsem Toma Kaulitze spatřila poprvé. Byl to můj první školní den na vyšším stupni a já se cítila pekelně nervózní. Teď už nešlo jen o nějaké dětské záležitosti. Byli jsme starší. Začínal opravdový svět. Navíc jsme se sloučili s vedlejší školou, takže nás čekala záplava nových studentů. A jak už jistě tušíte, on byl jedním z nich. Když poprvé vstoupil do útrob školy, působilo to dojmem, že těmi chodbami kráčí už roky. Že to tu všechno dobře zná, ba co víc, že mu celá škola patří. Vznášela se kolem něj taková ta aura, kdy prostě víte, že bude oblíbený. Byl opravdu krásný i přes to svoje pitomé pytlovité oblečení. Na rtech mu hrál přidrzlý úsměv, ze kterého bylo patrné, že je pro každou špatnost a nedělá mu problém porušit pravidla. Byl to prostě grázlík.

V paměti mám i náš první rozhovor. Vrazil do mě, když dobíhal pozdě na hodinu, a zeptal se, kde je učebna chemie. Neomluvil se mi, že mi vyrazil knížky z ruky, a ani se nenamáhal mi je pomoct sesbírat. I tak byl ale naprosto okouzlující. Vykoktala jsem odpověď a on mě obdaroval tím úsměvem, který měl vyhrazený jen pro určitý typ holek. Zdálo se mi o něm ještě tři noci.

Naproti tomu první setkání s Billem bylo úplně jiné. Nevrazil do školy jako král předměstí a neukořistil si pro sebe srdce všech. Popravdě jsem řadu dní vůbec nevěděla, že existuje. Ztratil se v tom novém anonymním davu a působil dojmem, že mu to tak vyhovuje. Popravdě, nebýt Toma, asi bych ho ani nezaznamenala. Slyšela jsem zvýšené hlasy z učebny hudebky a nedalo mi to, abych se nezastavila. Škola byla téměř prázdná, protože vyučování skončilo už dávno, a zdržovali se tu jen studenti, kteří docházeli na různé kroužky. Nakoukla jsem malým okýnkem ve dveřích a srdce mi vynechalo úder jako pokaždé, když jsem HO uviděla. Rychle jsem se vzpamatovala ze svého okouzlení a zaměřila se na černovlasého kluka. V tu chvíli jsem ještě netušila, že jsou bratři. Dvojčata. Snažila jsem se pochopit to zvláštní napětí, které jsem cítila i přes zavřené dveře. Tom Billovi něco vysvětloval, ale ten jako by to nechtěl poslouchat. Pořád vrtěl hlavou a vypadal, že potlačuje slzy. Nakonec ho však něco muselo přesvědčit, protože svěsil ramena a pokýval hlavou. Tom k němu natáhl ruku a propletl jejich prsty dohromady. Pak si ho přitáhl do objetí a věnoval mu pusu na temeno hlavy. Vykulila jsem oči a zůstala zírat s otevřenou pusou. Vypadalo to tak důvěrně, jako by byli milenci, a mé srdce se zatetelilo blahem. První gayové ve škole. Konečně. Tu pachuť toho, že Tom není k mání, jsem se snažila nevnímat. Stejně bych u něj neměla nejmenší šanci.

O pár dnů později jsem zjistila, že jsou bratři, a pocítila osten zklamání. Byla jsem si tak jistá, že je mezi nimi něco víc. Na tyhle věci já mám zkrátka šestý smysl. Nešlo mi to do hlavy. A jak čas plynul, stala jsem se těmi dvěma naprosto posedlá. Trávila jsem co možná nejvíc času na chodbách a div si nevykroutila krk ve snaze je zahlédnout. Kdybych měla nějaký hudební sluch, přihlásila bych se na zpěv, kam chodil Bill. A kdybych měla sportovní nadání, následovala bych Toma na fotbalové hřiště jako roztleskávačka. Jenže já byla jen obyčejná nezajímavá holka bez valného nadání, zato s velmi bujnou fantazií. Pokaždé, když jsem nemoha usnout a převalovala se v posteli, jsem si malovala, jak mě Bill na chodbě zpozoruje a nabídne mi přátelství. Že mě Tom zachrání při nějakém atentátu na škole a prohodí něco v tom smyslu, že jsem opravdu krásná. Nic z toho se nestalo, a tak jsem se proměnila v tichého pozorovatele.

Billa jsem vídala častěji než Toma, přestože jsem ani s jedním neměla žádnou společnou hodinu. Prostě jsem na něj měla větší štěstí. Zatímco se Tom obklopil partičkou věrných kamarádů, Bill býval většinou sám. Občas jsem ho zahlédla s nějakým klukem, kterého jsem neznala. Později jsem zjistila, že je to nějaký Georg a znají se už od dětství.

Strávila jsem s nimi ve škole několik let a nepodařilo se mi ani k jednomu dostat blíž. Jednou se mi naskytla perfektní příležitost. Jenže moje stupidní plachost mi nedovolila udělat ten první krok. Pracovala jsem v místní kavárně. Nebylo to žádné velké terno, ale potřebovala jsem si našetřit aspoň nějaké peníze, protože naši v tomhle směru nebyli zrovna velkorysí. Přišla jsem ze skladu a oni seděli u jednoho stolku až u okna. Smáli se. Věděla jsem, že bych je neměla sledovat, ale nedokázala jsem si pomoct. To, jak se spolu bavili, prostě přitahovalo moji pozornost. Tom něco důrazně vysvětloval a přehnaně při tom mával rukama. Bylo jasné, že to dělá schválně, aby bratra pobavil. Bill zarputile vrtěl hlavou a snažil se tisknout rty k sobě, ale nakonec to nevydržel a hlasitě se rozesmál. Ne, to bylo slabé slovo. Byl to přímo výbuch smíchu. Na Tomově tváři bylo znát, jak je rád, že splnil svůj úkol, a přestal tolik přehrávat. Pronesl pár dalších vět a Bill přikývl.

Oba sem chodili docela často. Bill většinou sám a Tom s partou lidí ze školy. Jenže to nikdy nebylo takové jako teď. Billovy oči zářily. Nebylo to jen obyčejné štěstí. Vypadal jako to děcko, které si u vánočního stromku rozbaluje dárky. Chtěla bych vědět, co to způsobilo. Hryzla jsem se do spodního rtu a neuvědomila si, jak nepokrytě na ně zírám, dokud Tom nevstal a nevykročil směrem ke mně. Škubla jsem sebou a snažila se dělat, že mám něco na práci. Jenže všechno bylo hotové, pulty utřené, hrnky srovnané v úhledných řadách. Takhle před zavíračkou už nebylo moc věcí, které bych mohla dělat, abych vypadala zaměstnaně.

„Ahoj, vím, že už budete zavírat, ale mohli bychom si ještě dát kafe?“ zeptal se, když došel až ke mně. Trochu mě bodlo u srdce, že se na mě dívá jako na anonymní obsluhu, ale tak to se mnou asi zkrátka bylo. Ne, že bych byla úplně neviditelná, jen jsem neměla obličej, který uvízne v paměti. Jasně, že si úžasný Tom Kaulitz nepamatuje, že mě zná. Že mě dennodenně potkává ve škole a že se mnou dokonce už i mluvil.

„Jo, jasně. Co to bude?“ nahodila jsem profesionální úsměv. Cítila jsem, jak se mi ruce potí jako blázen a nenápadně je utřela do zástěry.

„Sakra, já zapomněl, co chtěl,“ zašklebil se. Kdokoliv jiný by tou grimasou zošklivěl, ale Tom ne. Pravděpodobně by mohl mít úplně zmalovaný ciferník a stejně by byl k sežrání. Ano, dobře. Takže konec úvah, Abbigail.

„Obvykle si dává capuccino. Vezme si dva cukry, ale ne pokaždé si je nasype do kafe oba.“ Do prdele. Tohle bylo asi až moc informací. Teď vypadám jako opravdová stalkerka.

„Páni,“ pokýval uznale hlavou. „Pamatuješ si, co si zákazníci dávají. Jsi vážně dobrá.“

Jo, anebo taky úchylná. Nech to být. Není to tak, že bych věděla, co si dávají ostatní zákazníci. Jsem jen tak trochu posedlá tebou a tvým bratrem. Nevím, čím to je. Takže jo, prostě tohle vím. Ehm, tohle by asi nešlo. Takže znovu a lépe.

„Jo, pár lidí si pamatuju,“ mávla jsem ledabyle rukou, jako že pohoda jahoda.

„Sakra, a co si dám já?“ zamračil se a přejel pohledem po nabídkové tabuli. Jo, v tomhle ti neporadím, kamaráde. Protože si pokaždé dáváš něco jiného a většinou to ani nedopiješ. Jako bys snad kávu ani neměl rád.

„Můžu ti říct tajemství?“ naklonil se přes pult a mně se zatajil dech. Teď to přijde. Řekne mi něco velkého. Srdce mi vynechalo jeden úder. „Já fakt nesnáším kafe,“ řekl to tak spikleneckým hlasem, že trvalo pár neuvěřitelně trapných vteřin, než mi došlo, že si jen dělá srandu. Přece jsem ho už viděla, jak se předvádí. Proč jsem čekala, že se mi tady bude najednou svěřovat, když si myslí, že mě ani nezná. Prostě si jen zase hrál.

„Tak to sis vybral špatný podnik,“ zazubila jsem se, abych nějak zamaskovala svoje rozpaky.

„Jo, to asi jo. Jenže Bill to tady miluje, takže…“ nechal větu vyznít do ztracena, jako by to říkalo všechno. Bill to tady miluje, a tak sem prostě chodí, přestože není nic, co by si tady chtěl dát. Chodí sem, protože není nic, co by bráškovi odepřel. Začínala jsem vidět tuhle jeho stránku častěji. Ve škole mohl být mega frajer, kterému tuhle pózu všichni žerou. Ale Bill pro něj byl všechno. Zajímalo by mě, jestli tohle postřehl i někdo jiný.

„Mám nápad, ale nesmíš mě prásknout,“ naklonila jsem se blíž a napodobila jeho tón.

„Přísahám, že mlčím jako hrob,“ pokřižoval se a usmál se tak, až mi začaly nohy měknout jako želé. Opravdu se to děje? Opravdu se mnou flirtuje? Vím, že takhle mluví se spoustou holek, ale nedokázala jsem si to neužívat.

„Mám tady colu. Můžu ti ji nalít do hrnku od kávy a nikdo nic nepozná,“ mrkla jsem na něj.

„To bys pro mě udělala?“ vykulil oči, jako bych mu právě řekla, že mu dám svoji ledvinu.

„Náš zákazník, náš pán,“ odrecitovala jsem trapnou hlášku. Bill k nám začínal vysílat netrpělivé pohledy. „Víš co? Běž si sednout a já vám to donesu.“ Líbilo se mi, že si se mnou povídá, ale nechtěla jsem, aby si Bill myslel, že si jeho bratra uzurpuju pro sebe. Byla jsem opravdu rozpolcená. Možná bych se nechala Tomem sbalit, ale nedokázala jsem se zbavit pocitu, že bych tím ranila Billa. Vím, že jsem úplně pitomá. Vždyť jsem s ním nikdy doopravdy ani nemluvila, ale někde hluboko uvnitř jsem cítila, že jsme spřízněné duše. Nebo jsem možná opravdu úplně šílená.

„Díky, jsi moc hodná,“ sjel očima k mé jmenovce a dodal: „Abbigail.“

„Jen Abby,“ opravila jsem ho vlídně. Nic dalšího neřekl a vrátil se k bráškovi. Bill po mně vrhnul ještě jeden zamračený pohled, ale pak už jsem pro ně přestala existovat.

Připravila jsem nápoje a odnesla jim je ke stolku. Tom mi věnoval pokývnutí, zatímco Bill mě okázale ignoroval. Štvalo mě to. Fakt že jo. Měla jsem chuť si k nim přisednout a říct mu: „Hele, já ti ho nechci vzít. Jen mě oba fakt fascinujete. Dívám se na vás a vidím všechnu tu chemii. Jedním pohledem si dokážete říct víc než většina lidí za celý život, a to mě hrozně dostává. Nevím, jestli je to tím, že jste dvojčata, a hrozně moc bych tomu chtěla přijít na kloub.“ Jenže to bych ho pravděpodobně vyděsila a on by pro jistotu změnil školu a odstěhoval se na druhou stranu zeměkoule. Takže ne, neudělala jsem to. Otočila jsem se na patě a šla si po svých, znovu přerovnala kelímky a uvažovala, jestli bych si neměla najít nějakého psychiatra.

Jo, tehdy to byla příležitost, kterou se mi nepovedlo urvat pro sebe, a tak jsem se na to vykašlala. Plynuly roky a já se stala jen tichým pozorovatelem toho, jak hezký vztah spolu kluci mají. Už se mi nepodařilo zachytit ten moment, který jsem viděla tehdy poprvé. Nebyla jsem svědkem žádné další hádky ani ničeho dalšího. A když jsem odešla na vysokou, na nějaký čas se mi podařilo na ně přestat myslet. I když jsem na ně nikdy doopravdy úplně nezapomněla.

Byl konec června a já se vracela domů z vysoké na letní prázdniny ve svém rozhrkaném autíčku. Loni jsem na léto zůstala ve škole, protože se mi podařilo si sehnat stáž. Letos bylo všechno jinak. Neschrastila jsem si stáž, protože jsem vlastně žádnou ani nehledala. Popravdě řečeno jsem nesesbírala dost kreditů a měla jsem dvě možnosti. Buď si školu o rok prodloužit, anebo se na to úplně vykašlat. Čím blíž jsem byla k domovu, tím víc mi bylo jasné, že se zpátky už nevrátím. Celý ten vysokoškolský život jako by vůbec nebyl pro mě. Nenáviděla jsem přednášky. Moje spolubydlící byla děvka, která si na pokoj tahala spousty kluků, a já nějak ztratila zájem o to se tam aspoň pokusit cítit dobře. Kromě krátkého randění s Theem, který studoval politologii, jsem se tam s nikým neskamarádila. Cítila jsem, že tam zkrátka nepatřím. Částečně se mi ulevilo, když mi studijní poradkyně prostě oznámila, že jsem to nedala. Jediný problém byli rodiče. Nedokázala jsem si představit, jak se před ně postavím a přiznám jim, že jsem vybouchla. V duchu jsem si představila jejich zklamané obličeje a bylo mi na zvracení. Určitě mě usmaží za živa. Naštěstí mám celé léto na to, abych vymyslela, jak jim to co možná nejšetrněji sdělit.

autor: Becs