And love is not a choice 5.

Rodiče do práce v neděli nechodili, ale měli svůj rituál péče o zahradu, takže mi nezacláněli. Pohybovali se na zahradě za domem a cosi kutili v hlíně. Takže jsem měla možnost nerušeně šmírovat sousedy. Ne, že bych viděla něco zajímavého.

Naši vpadli dovnitř až v čase oběda, samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy Bill prudce odhrnul záclonu a já zahlédla kousek jejich obýváku. Jenže to už mě mamka hnala z okna ke stolu, aby přede mě postavila nějakou břečku plnou mrkve. Znechuceně jsem polkla a v duchu se loučila se životem.

Roztřesenou rukou jsem nabrala první lžičku. Mamka byla na svá díla háklivá a nikdo nesměl od stolu odejít, než dojedl. Otec si za ty roky prostě zvyknul a už se ani nepokoušel protestovat. Když už jsem se smiřovala s tím, že zemřu pomalou bolestivou smrtí a v křečích, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Díky bohu,“ vydechla jsem bezděčně. Mamka vyskočila jako čertík z krabičky a utíkala otevřít. Mně se při tom podařilo vylít dobrou polovinu misky do dřezu. Taťka to přešel jen nesouhlasným zabručením.

„Dennisi, podívej se, kdo přišel. No není to milé?“ švitořila mamka z chodby. Tolik jsem se soustředila na svou misku a maskování malých kapiček kolem ní, že jsem příchozího naprosto ignorovala. Když jsem vzhlédla, myslela jsem, že omdlím. Přede mnou stál v plné kráse Tom. Nemohla jsem si pomoct, ale před očima mi proběhly události včerejší noci. Znovu jsem slyšela to Tomovo poslední zasténání.

„Tome, rádi vás vidíme. Připojíte se k nám na oběd?“ usmál se zdvořile taťka. Nebo se možná jen chtěl zbavit polívky a nacpat ji prvnímu, kdo jde kolem.

„Tohle je naše dcera Abbigail. Prý se znáte ze školy,“ mávla mamka neurčitě mým směrem.

„Vážně?“ nakrčil čelo Tom, ale na rtech mu pořád hrál ten úsměv, který mi v pubertě nedával spát.

„Jo,“ vykníkla jsem jako nějaké pískací zvířátko a v tu ránu mě polila červeň.

„No, chodila tam spousta lidí, že,“ nadhodil, aby tak omluvil to, že si mě nepamatuje.

„Pracovala jsem v kavárně,“ dokázala jsem ze sebe vymáčknout se špetičkou důstojnosti.

„No jasně. Už si vzpomínám. Lila jsi mi místo kafe colu,“ rozzářil se, když mohl vybruslit z nepříjemné situace.

„No teda Abbigail. Takhle šidit zákazníky. Že se nestydíš,“ pokárala mě okamžitě mamka. „Není divu, že tě vyhodili.“

„Nevyhodili. Odešla jsem na vysokou,“ zamumlala jsem, ale to už samozřejmě nikdo neslyšel.

„Tak to není, Marto. Měli jsme takovou tajnou dohodu,“ uklidňoval matku Tom. Bože můj, byl tak neskonale milý. Takhle se mě ještě nikdo nezastal. Měla jsem co dělat, abych se nezačala pitomě culit.

„No každopádně,“ otočil se teď Tom na mého otce, aby změnil téma. „Budeme s Billem pořádat takový menší večírek, tak se chci ujistit, že vám to nebude vadit. Nebudeme dělat moc velký kravál.“

„Ale Tome, nemusíte se nás pokaždé ptát. Víte, že jsme velmi tolerantní,“ ujistila ho matka a já musela potlačit odfrknutí. Když pořádal party Rob, který bydlí až na konci ulice, lamentovali oba nejmíň ještě čtrnáct dní.

„Jste opravdu úžasní,“ rozplýval se Tom. Musela jsem uznat, že to na ně hrál perfektně. Ta předstíraná pokora. To, jak se milostivě přišel zeptat, jestli jim to nevadí. Určitě by si mejdan udělali tak jako tak. „A samozřejmě pořád platí, že jste pozvaní,“ mrknul na mamku, která si při tom gestu položila ruku na hrudník a zatvářila se jako rozpustilá školačka.

„Ale no tak, Tome,“ zachichotala se. „Víte, že my na to nejsme.“

„Možná by mohla jít Abby,“ vložil se do toho taťka. Prudce jsem po něm střelila pohledem, až mi luplo za krkem.

„No jasně, rádi tě s Billem uvidíme,“ přitakal okamžitě Tom. „Můžeme zavzpomínat na ta skvělá školní léta.“ Usmál se tak široce, že jsem div neviděla plomby na jeho zadních zubech. Teda pokud by tam nějaké měl. „Přijdeš?“

„Jasně, že přijde,“ potvrdila mamka místo mě a začala Toma pošťuchovat ven z místnosti. Nepochybně proto, abych si nemohla rychle najít nějakou výmluvu, proč nejít. Jo, nebyla jsem zrovna společenská. Radši jsem se držela v pozadí. V tomhle konkrétním případě za oknem.

„No není to milý kluk?“ rozplývala se mamka, jakmile se vrátila zpátky a usedla ke stolu. „Ten by se k tobě báječně hodil, Abbigail.“

„Na něj teda rozhodně nemám,“ řekla jsem naprosto sebekriticky.

„To je pravda, ale kdyby ses snažila, možná by se na tebe usmálo štěstí,“ zpražila mě mamka. No není nad rodinnou podporu, že jo.

Byla jsem si tak na osmdesát pět procent jistá, že se pozvracím. Hodím šavli přímo tady na ten dlážděný chodníček. Ono by to možná ani nevadilo. Později by si kluci možná mysleli, že to udělal někdo z účastníků té jejich party.

Stála jsem před jejich vstupními dveřmi a zhluboka dýchala. Vevnitř už duněla hlasitá hudba, jenže já se nějak nemohla odhodlat, abych zaklepala. Od chvíle, kdy mě Tom pozval (nebo spíš, kdy mě taťka vnutil), jsem žila jako ve snu. Napůl jsem nevěřila tomu, že se to ve skutečnosti stalo, a napůl jsem byla vyděšená, že konečně vstoupím do toho domu, kde se to všechno děje. Že ho uvidím i zevnitř. Neuvěřitelné.

Nasoukala jsem se do svých oblíbených šatů pro štěstí, protože malými černými to prý nikdy nemůžete zkazit. Líčení jsem se dnes věnovala s takovou pečlivostí jako nikdy. Obvykle to byly jen dva šmahy řasenkou a trochu pudru, abych se neleskla, a pryč. Jenže dnešní večer byl speciální. Dnes možná znovu uvidím ta kouzla.

Další nádech, ale stejně jsem prostě pořád stála jako zkoprnělá. Určitě bych tam stála ještě dneska, kdyby nepřijel taxík a z něj nevyskákala banda lidí. Hrnuli se cestičkou a byli tak rozjaření, že mě zkrátka přibrali s sebou. S nějakým klepáním se nezdržovali a já zničehonic stála v prostorné hale a s otevřenou pusou se rozhlížela kolem. Byla to naprostá nádhera. Kluci si museli najmout někoho, kdo jim to tu zařídil, protože takhle dokonalý domov jsem nikdy neviděla.

Marně jsem se pokoušela donutit své nohy, aby udělaly krok dopředu, takže jsem jen natahovala krk jako žirafa a nahlížela do další místnosti. Nespletla jsem se. Opravu měli obývák propojený s kuchyní. Když jsem si všimla onoho pultu, kdy jsem poprvé viděla, jak si to tam některý z kluků rozdává, cítila jsem, jak se mi do tváří žene horkost. Myslela jsem si, že se bude večírek odehrávat hlavně tam, ale lidé jako by byli roztroušení po celém domě. Slyšela jsem zvuky z horního patra a početná skupinka se shromáždila i venku na zahradě. Vypadalo to, že se všichni znají a dobře se baví. Až na mě. Moje plachost mě uvěznila v předsíni.

„Ahoj,“ pozdravil mě někdo, kdo právě scházel z patra. Bleskově jsem se otočila a spatřila Billa, jak se ke mně blíží a měří si mě pohledem. „Známe se?“

„A-ahoj,“ vykoktala jsem, když došel až ke mně. Rozhodně dospěl a zmužněl. Strniště na jeho bradě mě lákalo, abych zvedla ruku a zkusila, jaké je na dotek. „Já jsem Abbigail. Bydlím tady vedle,“ mávla jsem neurčitě rukou. „Tom mě pozval. Teda pozval moje rodiče, ale ti nechtěli přijít, takže mého otce napadlo, že bych mohla přijít já.“

Bill se zamračil. Moje šílené blábolení mu určitě nedávalo smysl. Sjížděl mě velmi hodnotícím pohledem.

„Teda, ne že bych nechtěla přijít nebo tak. Jsem tady ráda. I když tak nějak omylem.“

Pane bože, Abbigail, zmlkni už. Co to meleš za hovadiny? „Pěkný dům, mimochodem,“ dodala jsem, když už mě ten slovní průjem přešel.

„Díky,“ odpověděl. „Jsi mi povědomá. Neviděli jsme se už?“

„Chodili jsme spolu do školy,“ oznámila jsem jeho levému uchu. Nebyla jsem schopná dívat se mu do tváře přímo. Připomínalo to zírání do slunce. Zkrátka nemožné.

„Říkala jsi Abbigail?“ zamračil se znovu.

„Jen Abby,“ opravila jsem ho automaticky.

„No, takže když už jsi tady, půjdeš i dál?“ ukázal směrem ke kuchyni a mně se podařilo přikývnout, takže jsem ho poslušně jako pejsek následovala. Bylo na něm znát, že z mé společnosti není úplně nadšený, ale snažil se to statečně skrývat.

„Co si dáš k pití?“ zeptal se a ukázal na kuchyňskou linku, kde stál snad všechen alkohol světa.

„To je jedno,“ vykoktala jsem. Nevěřila jsem tomu, že tady stojím s Billem. Mám perfektní příležitost s ním komunikovat a já jen hloupě koktám a plácám páté přes deváté.

„Je ti to jedno?“ podíval se na mě jako na blázna. „Piješ všechno?“

„Tak třeba vodku s džusem,“ upřesnila jsem, abych nevypadala jako totální alkoholik. Musel si myslet, že jsem úplná blbka. Jenže Bill mi vůbec nevěnoval pozornost. Jakmile mi podal drink, zahleděl se někam ven a na tváři měl útrpný výraz. Podívala jsem se stejným směrem jako on, ale nic zvláštního tam nebylo. Jen spousta pro mě cizích lidí a Tom v živé konverzaci s nějakou dívkou. Byla to ta „ach bože, Tome, ošukej mě“ holka? Podle jejího hýkavého smíchu bych řekla, že ne, protože měla hlásek jako píšťalka.

„Takže ty jsi dcera Dennise a Marty?“ nadhodil Bill. Byl tak milý, že se se mnou alespoň pokoušel komunikovat.

„Ano, to jsem,“ potvrdila jsem. Teď byl čas dodat nějakou zábavnou historku o naší rodině nebo prostě cokoliv. Já jsem ovšem nezklamala a nedostala ze sebe ani ťuk.

„Aha,“ pokýval hlavou Bill a napil se ze své skleničky. Jo, neměl to se mnou zrovna jednoduché. Horečně jsem přemýšlela, na co bych se mohla zeptat. Na dům, na práci, zavzpomínat na školu. Bohužel, než jsem se k něčemu odhodlala, Bill se omluvil a zmizel někde venku. Opravdu dobrá práce, Abbigail. To se ti povedlo. Hvězda večera.

Po zbytek času jsem se jen snažila proplouvat domem a vypadat zaměstnaně. Oslovil mě už jen jakýsi přiopilý chlápek a něco blábolil. Po desetiminutovém rozhovoru mi došlo, že si mě s někým spletl. Měla jsem snahu mu to vysvětlit, ale nemělo to význam. Nakonec se odporoučel sám. Po očku jsem sledovala Billa, který se neustále smál a obracel do sebe jednu skleničku za druhou. Jenže pokaždé, když si myslel, že se nikdo nedívá, nasadil takový zoufalý výraz a kousal se do rtu. Navíc každou chvilku hledal očima v davu Toma. Jako by doufal, že se Tom ohlédne a všimne si ho. Jenže nic. Jeho bráška měl plno práce s vykládáním nějaké historky a všichni kolem něj propukali v hlasitý řehot. Hudba duněla moc nahlas, abych slyšela, co říká, ale z jeho postoje vyzařovala neochvějná sebejistota. Po boku mu už nějakou dobu stála ona blondýna, a když ji konečně zaregistroval, hodil jí ruku kolem ramen a přitáhl si ji k boku.

Na ten popud se Bill zvednul ze zahradní houpačky a odešel do domu. Bylo to hrozně zvláštní. Za celý večer spolu dvojčata neprohodila ani jediné slůvko. Zdálo se, jako by Tom Billa okázale ignoroval.

Šla jsem si namíchat další drink a pečlivě se vyhýbala všem lidem. Všichni mi připadali takoví styloví a lesklí. Já ve svých černých šatech jsem si tu připadala jako šmudla. Štěstí, že jsem hodila do křoví ten béžový svetr s růžičkami, co mi vecpala matka. Vypadala jsem, jako bych šla na shromáždění nedělní školy.

„Tak jsi přišla.“

Lekla jsem se tak moc, že jsem málem protáhla džus nosem. Roztřesenou rukou jsem odložila kelímek na mramorovou desku a otočila se. A tam stál přede mnou Tom. Takhle zblízka vypadal jako anděl. Vlasy měl svázané do culíku, ale několik pramenů mu vypadalo. Pocítila jsem silnou touhu zabořit mu prsty do vlasů a několikrát je prohrábnout.

„Abby?“ oslovil mě znovu, když jsem jen stála a zírala na něj. Cítila jsem, jak mě polévá horkost. Moje tváře nabyly barvy zralých rajčat.

„Jo, já ano. Přišla jsem. Moje matka by nepřipustila nic jiného,“ dokázala jsem ze sebe konečně vysoukat.

„Jo, Marta je osobnost,“ zazubil se Tom a natáhl se pro flašku. Byl mi teď tak blízko, že jsem cítila jeho vodu po holení. Pokud bych na místě omdlela, nebylo by to nic překvapujícího.

„Viděl jsem tě, jak zahazuješ nějaký svetr do křoví. Předpokládám, že ten byl od ní,“ mrkl na mě pobaveně.

„Ach ne, tos neměl vidět,“ zasténala jsem a zakryla si obličej dlaněmi.

„Přestaň, bylo to docela roztomilé, když sis ho tak vztekle rozepínala a pak s ním mrskla,“ dobíral si mě. „Na moment jsem zadoufal, že tě donutila si vzít i ty šaty.“

Opravdu se to děje? Opravdu se mnou Tom Kaulitz flirtuje? Opravdu právě naznačil, že by mě chtěl vidět nahou? Nevymýšlím si to, že ne?

„Tome,“ zavolal někdo ze zahrady. Nepochybovala jsem, že je to ta vyčouhlá blondýna.

„Omluv mě. Musím běžet,“ mrkl na mě a byl pryč.

Moje nohy byly jako z másla, ale nějak se mi podařilo dojít do patra. Potřebovala jsem najít koupelnu a trochu se osvěžit. Měla jsem totálně zpocená záda. Koho by napadlo, že se stane něco takového?

Díky své šmírácké práci, jsem dobře věděla, kde koupelna je, takže jsem do ní neomylně zamířila. Hmátla jsem po vypínači, a když se rozsvítilo, polekaně jsem uskočila dozadu. Na podlaze seděl Bill a vypadal jako hromádka neštěstí. Oči měl úplně červené a rozhodně to nebylo jen alkoholem. I když ten na tom měl asi taky značný podíl, protože se vedle něj válela poloprázdná láhev.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem rychle. „Jsi v pořádku?“

„Vypadám tak?“ štěkl na mě a vzlykl.

„Ani moc ne,“ přiznala jsem popravdě.

„Sakra, nemohla bys mi lhát? Stejně jako to dělají ostatní. Ne, Bille, vypadáš úžasně. Sluší ti to. Je s tebou taková zábava,“ pitvořil se.

„Hmm, pěkný boty,“ řekla jsem nakonec.

Podíval se na mě, jako by si nebyl jistý, jestli si z něj dělám srandu, nebo to myslím vážně.

„Nemám zajít třeba pro Toma?“ navrhla jsem.

„Ne!“ vykřikl zděšeně. „Všechno, jenom to ne.“

Chvilku jsem stála bez hnutí a přemýšlela, co dál. Očividně o mou společnost nestál, ale nechtělo se mi ho tu takhle nechávat. „Tak já asi půjdu,“ zamumlala jsem a pomalu zavírala dveře.

„Bylas někdy zamilovaná?“ vypálil najednou. Chvilku jsem se nad tou otázkou zamyslela. Nakonec jsem si povzdychla, zavřela dveře a zhroutila se k němu na podlahu. Z nějakého důvodu jsem teď nebyla tolik nervózní, když byl Bill takhle opilý. Byla tu totiž velká pravděpodobnost, že si nic z našeho rozhovoru nebude pamatovat.

„Já nevím. Platonicky snad stokrát, ale doopravdy asi ne.“

„Já vím, jaké to je být zamilovaný,“ řekl Bill. Bylo mi jasné, že ho moje odpověď nezajímala, jen potřeboval nějak začít rozhovor. „Být zamilovaný je peklo. Jo, jasně, když ti to ten druhý oplácí, tak je to krása. Jako na obláčku, ale když ti přestane tu lásku oplácet, je to hnus.“

„Hmm,“ zahučela jsem. Měla jsem v úmyslu nechat ho vykecat. Moje opilá spolubydlící mě v tomhle dost naučila. Vždycky když se vrátila z nějakého večírku, blábolila, dokud vyčerpáním neusnula. Ráno na mě samozřejmě byla zase protivná a předstírala, že se to nestalo.

„Tolik ho miluju,“ vyhrkl Bill. No, aspoň jsem vyřešila záhadu jeho orientace. „Tolik ho miluju, ale on se pořád chová, jako bych pro něj byl vzduch. Teda ne pořád. Někdy je na mě hodný a pozorný, a pak se zase začne chovat jako kretén a odhání mě od sebe,“ blábolil dál. Podíval se na mě a pokoušel se zaostřit. „Jak že se jmenuješ?“

„Abby,“ zopakovala jsem. „Takže tenhle chlap se stydí za to, že je s tebou?“

„Pff,“ odfrknul si Bill. „To by se se mnou nejdřív musel někde ukázat, aby se za mě mohl začít stydět.“

„Takže on ještě nepřiznal veřejně, že je gay?“

„Řekl bych, že není schopný přiznat si to ani sám před sebou,“ vzlykl Bill a najednou se mu po tvářích začaly koulet slzy jako hrachy. Kvílel jako lodní siréna a mezi huhláním jsem občas pochytila větu: „Proč mě nemiluje“ nebo „Je to hajzl“. Pokusila jsem se ho přitáhnout do objetí, jenže v ten moment ztuhl a vyhrknul: „Asi budu zvracet.“

Během vteřiny už visel na míse a vyprazdňoval obsah svého žaludku. Bylo mi ho tak líto. Trpěl nějakou komplikovanou láskou a jeho vlastní bratr to měl na háku. Teď by tu s ním měl sedět on a ne já. Hladila jsem Billa po zádech a čekala, až se uklidní.

Když konečně skončil se zvracením, stulil se do klubíčka a hlavu mi položil do klína. Ještě chvilku něco mumlal a pak usnul. Byl tak roztomilý. Začala jsem ho hladit po vlasech. Vůbec mi nevadilo, že smrdí jako žumpa. Konečně jsem měla možnost se ho dotýkat.

Asi za hodinu do koupelny vrazil Tom. Byl bílý jako stěna, a když nás viděl, vypadal vyděšeně.

„Co se stalo?“

„Neboj se, jen se opil a vytuhnul. Zůstala jsem tu s ním, kdyby se mu zase udělalo zle, ale vypadá to, že už je mu líp,“ vysvětlila jsem.

„Aha,“ pokýval hlavou Tom. „Jsi moc hodná. Už si ho převezmu.“

Opatrně jsem se zpod něj vysoukala a hlavu mu podložila koberečkem. Protáhla jsem se kolem Toma s jasným úmyslem jít domů. Tom mě ještě zastavil.

„Abby, prosím, neříkej o tom nikomu.“

„Neboj se.“

autor: Becs