autor: elvisfan
Páni!“
Bill s otevřenou pusou zíral na širokou chodbu, která vypadala, že se táhne po celé délce třetího patra hradu. Podlaha byla pokryta rozmanitými orientálními koberci a stěny byly obloženy obrovskými zarámovanými obrazy.
„Galerie portrétů,“ pověděl mu Tom. „Očividně. Každý král Stennheimu za posledních… pět set let, nebo tak… myslím.“
Bill si prohlížel portréty, z nichž každý vyobrazoval jiného neusmívajícího se muže oblečeného v té samé červené kápi s kožešinou jako ten před ním. Portrét visící nad velkým mramorovým krbem jej přinutil se zastavit.
„Tohle musí být tvůj otec,“ hádal a podíval se na Toma. „Vypadáš přesně jako on.“
„Natálie a já oba vypadáme jako on,“ odpověděl Tom. „Georg je více po matce.“
Bill se rozhlédl a Tom rychle uhádl proč.
„Portréty se obvykle nemalují dřív, dokud není král na trůnu rok,“ vysvětlil. „Já jsem byl králem jen měsíc.“
Bill nakrčil nos. „Stejně si tě nedokážu představit v červené kápi.“
„Já si v ní neumím představit Georga.“ Tom se uchechtl. „Nejspíš budou muset ohrnout všechny formální róby. Georg je podstatně menší, než já a náš otec.“
Bill vyprskl. „To nebylo hezké, Tome.“
„No, je to pravda!“ Tom pokrčil rameny a vzal Billa za ruku. „Připravený?“
Bill se nepohnul. Místo toho sevřel Tomovu ruku pevněji a přitáhl si jej zpět, rozhlédl se na obě strany chodby, aby se ujistil, že jsou o samotě. Koketně se usmál a rukama vklouznul kolem Tomova krku. Tom Billa chytil kolem pasu a hladově se políbili, kousali se do rtů a jejich jazyky se hluboce proplétaly, dokud oba těžce neoddychovali. Bill si olíznul rty a trhnul hlavou vzad.
„Tvůj pokoj je tudy, že?“
„To nebude fungovat.“ Tom Billovi vtisknul rychlou pusu. „Jdeš se seznámit s mým bratrem.“
Bill zakňučel, zatímco jej Tom vedl na konec galerie.
„Chápeš, proč jsem nervózní, že?“ Zeptal se ho Bill. „Zatím mě má ráda jen třetina tvé rodiny.“
„Polovina.“ Tom se na něj přes rameno zazubil. „Já tě mám opravdu rád.“
Sešli po několika schodech a Bill po posledním schodu zamrzl na místě.
„Co se děje?“ Zeptal se ho Tom.
„Okay, teď vážně,“ Bill téměř zašeptal. „Měl bych se poklonit nebo tak něco?“
Tom vzal do dlaní obě Billovy ruce a vtiskával mu polibky na prsty.
„Bille, už ses dnes setkal s královnou a princeznou,“ připomněl mu. „Poklonil ses některé z nich?“
„No… ne,“ odpověděl Bill. „Ale tvůj bratr je král.“
„Ano, to je.“ Tom přikývnul a vedl Billa další chodbou. „Technicky bych se měl poklonit i já, protože má vyšší postavení než já. Ale pokud nejde o formální událost, obvykle necháváme poklony a pukrlata služebnictvu.“
Na konci chodby odbočili doprava, prošli další chodbou, a pak odbočili vlevo. Bill si byl celkem jistý, že by bez pomoci nedokázal trefit zpátky ani k poslednímu schodišti, jakmile vkročili do celkem prostě vypadající kanceláře okupované třemi lidmi u tří identických stolů. Všichni vstali a poklonili se a Tom jim všem pokynul hlavou, zatímco přešel místnost. Dvakrát zaklepal na další dveře a usmál se na svého tak zjevně nervózního přítele.
„Připravený setkat se s králem?“ Poškádlil jej tiše.
„To není vtipné,“ zazíral na něj Bill.
Bill byl překvapený, když vešli do další kanceláře, ačkoliv tentokrát daleko hezčí, než byla ta, kterou právě opustili. Místnost byla obložena tmavým dřevem a okna ozdobena těžkými sametovými závěsy. Muž za příliš velkým stolem byl překvapivě mladý, i když Bill věděl, že bude, s krátkými kaštanově hnědými vlasy. Oblečený v jednoduché šedé košili nebyl vůbec nic, co Bill očekával. Jakmile spatřil své hosty, upustil pero na stůl, narovnal se a překřížil si paže na hrudi.
„No podívejme se, kdopak to přišel,“ řekl. „Přišel jsi změnit mou budoucnost ještě víc, Tome?“
„Myslím, že pro teď už jsem skončil,“ odpověděl Tom s úšklebkem.
Georg vstal a svého bratra objal, pak svůj úsměv otočil k Billovi a napřáhl ruku.
„Takže to jsi ty,“ řekl.
„Moc rád vás poznávám,“ odpověděl Bill, hlas se mu třásl, když Georgovi podal ruku.
Georg pohlédl na svého bratra, než potlačil škádlivý úsměv.
„Čekal jsi, že mě uvidíš na trůnu nebo tak něco?“ Zeptal se.
Bill si odfrkl. „Vlastně jo.“
Jakmile zaslechl svůj hlas, vykulil oči a pohledem skákal mezi oběma bratry.
„Bille, prosím tě.“ Georg mávl rukou ke dvěma křeslům naproti svému stolu, zatímco se zpátky posadil. „Uklidni se. Udělej si pohodlí.“
„Nebyl opravdu v klidu a uvolněný od chvíle, co jsme opustili New York,“ odpověděl Tom a pro uklidnění Billovi stiskl ruku. „Obvykle je mnohem otevřenější.“
„Jsem v pohodě,“ trval na svém Bill, poskočení jeho hlasu však naznačovalo opak.
Bill cítil, jak se červená, zatímco Georg s Tomem spolu sdíleli další pohled. Vydechl a zavrtěl hlavou nad svou vlastní hloupostí.
„Okay, teď už jsem v pohodě,“ zamumlal tiše.
„Ujišťuju tě, Bille, že jsme úplně stejní jako každá jiná rodina,“ usmíval se Georg. „Jen jsme prostě opravdu bohatí.“
„A žijeme v opravdu velkém domě,“ dodal Tom. „S hromadou lidí, kteří dělají všechno za nás.“
„Já mám pět lidí, kteří se zodpovídají pouze mně,“ pokrčil rameny Georg. „Pořád si ani nejsem tak úplně jistý, co přesně dělají.“
„A už máš tušení, co přesně děláš ty?“ Škádlil ho Tom.
„Tak trochu.“ Georg ukázal na spoustu papírů roztroušených po stole. „Jen mezi námi, nečtu vždycky úplně každé slovo, než něco podepíšu.“
„Ach, já to chápu,“ odpověděl Tom. „Naprosto.“
„O co si však nemusím dělat starosti, je to, koho si budu brát,“ ušklíbnul se Georg, s podivným odleskem v oku.
„Víš, že matka bude naléhat, aby sis někoho našel tak rychle, jak jen to bude možné,“ zasmál se Tom. „Příští rok touto dobou už nejspíš bude chtít mít vnuka.“
„Ach, já se budu ženit,“ zazubil se Georg. „Ve skutečnosti příští měsíc. Bille, jsi vítaný Toma doprovodit, pokud budeš chtít.“
„No jistě,“ odpověděl Bill. „Děkuju.“
„O co jde?“ Zeptal se Tom svého bratra. „Co znamená ten ďábelský úšklebek?“
„Měla by to být nezapomenutelná událost, to je všechno,“ řekl mu Georg. „Moje korunovace, a pak, o dva dny později moje svatba.“ Odmlčel se. „S Johannou.“
Tom jen zíral s rozšířenýma očima, jak na okamžik přišel o řeč. „To si děláš srandu.“
„Jsem naprosto vážný,“ odpověděl Georg. „Jakmile se její rodiče dostali přes tu hrubou potupu, žes zlomil jejich dceři srdce, nejspíš se rozhodli, že jakýkoliv král bude dobrý, a ona souhlasila, že si mě vezme.“
„Počkat.“ Bill se zamračil a skákal pohledem z jednoho na druhého. „Chceš říct… že si bude brát tvou Johannu?“ Zeptal se Toma.
„Zřejmě jo,“ uchechtl se Tom.
„To může?“
Georg se okamžitě přestal smát a podařilo se mu na tváři vytvořit věrohodné zamračení.
„Samozřejmě, že můžu,“ řekl Billovi přísně. „Kdo jsi, abys mi říkal, že nemůžu?“
Bill vytřeštil oči a nervózně polkl.
„Ale ne! Já tím nemyslel… Chci říct, samozřejmě, že můžete…“
Odmlčel se, když ucítil, jak jej Tom vzal za ruku. Podíval se na svého přítele, který na něj hleděl s úšklebkem.
„Jen si s tebou zahrává, Bille.“
Bill se zamračil a podíval se na Georga. Ten si rukou přikrýval ústa a ramena se mu třásla tichým smíchem. Bill si se zabručením překřížil paže na hrudi a na oba bratry zazíral.
„To nebylo vtipné, Vaše Výsosti.“
To je, samozřejmě, přinutilo rozesmát se ještě víc.
autor: elvisfan
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Chudák Bill je ze všeho vykulený ten konec neměl chybu.
Chudák Bill. Nebolo by to také ťažké, keby si nemyslel, že svojou existenciou niečo pokazil a niekomu ublížil. Snáď keď pochopí, že Georg nie je nijak naštvaný, konečne sa uvoľní.