autor: fyredancer
Tom zíral na první věty svého referátu do Aplikovaných Marketingových Strategií a došel ke skutečnosti, že už ten první odstavec několikrát četl, aniž by ho skutečně vnímal. To nebylo dobré. Stejně tak dobře mohl svůj laptop zavřít a zabývat se tím, co jej tížilo v mysli.
Dokonce i když Billa předchozí den on sám neodmítnul, cítil se špatně. Spíše provinile. Bylo to přesně naopak – Bill odmítnul jeho. „Dovol mi ti to ulehčit. Nejsem dost hezký?“ Tomovi při té vzpomínce zahořely tváře. Tak to nebylo, to vůbec ne. Ani sám vůbec nerozuměl tomu, co chtěl udělat – nebo proč. Jako TruBishonen chtěl domluvit setkání, nové a vzrušující, něco, co přemostí ta běžná přátelská setkání, která provozoval se záhadným Dawntreaderem online. Setkat se s ním osobně a spojit tu osobu s tichým, odtažitým Billem Trümperem – jeho spolupracovníkem, podřízeným – to bylo trochu víc než jen znepokojující. Takže nasadil automatický odmítavý postoj.
Tom si sevřel kořen nosu a odstrčil se od stolu. Ten napůl rezignovaný a napůl naštvaný pohled na Billově tváři mu stále nedal pokoj. „No, neřekl bych, že jsi nehezký…“ Skvělá odpověď od Toma Kaulitze. Zaklel a vstal. Byl idiot.
„Ano, to jsi,“ řekla zrzka postávající v kuchyni. „Zvlášť, pokud zase přemýšlíš nahlas.“
„Jak víš, že jsem nemluvil sám se sebou?“ Odporoval Tom, opřel se o zeď a překřížil si paže na hrudi.
Přítelkyně jeho spolubydlícího Lisa Reilly tam byla po většinu dopoledne jako obvykle. Sjel ji pohledem, jak to dělal celkem často, když se na ni skutečně zadíval. Lisa byla hezká, aniž by přitom byla nějak nádherná, trochu moc zaoblená na hrudníku na jeho vkus, ale rozhodně speciální. Měla typické irské barvy, světlou pleť, spoustu zrzavých vlasů a zelené oči. Také patřila k jeho přátelům od chvíle, co loni nastoupili do prvního ročníku spolu s Brandonem Chanem. Ti dva spolu, což bylo neuvěřitelné, chodili už od chvíle, než na vysokou nastoupili.
Tomovi to občas dodávalo víru, že lidé v jeho věku spolu dokážou zůstat i takhle dlouho.
„To je jedno,“ řekla Lisa a mávla rukou. „Nebuď tak náročný. Každopádně jsi idiot.“
Tom pokrčil rameny. „Právě teď si nemůžu pomoct, a musím souhlasit.“
Lisa zavřela svůj sešit a podívala se na něj s lokty na pultě. „Co jsi udělal tentokrát, hezounku? Zlomil další srdce?“
„Ale to je daleko složitější,“ řekl Tom a přešel kuchyň, aby si vzal pití. Lisa jej následovala pohledem, lišáckým a hodnotícím. „Včera jsem se chystal někoho odmítnout, někoho, koho jsem poznal opravdu dobře online, pak jsem se s ním konečně setkal osobně, a… no, je to jeden z mých spolupracovníků. Ale odmítnul mě jako první.“
„On?“ Řekla Lisa se zamračením. „Kdo je tenhle ´on´, o kom mluvíš?“
Tom se zašklebil. „Jsem tak trochu bi, Liso.“
„Bisexuál?“
„Jo… nebyl jsem s klukem už od střední, ale každou chvíli se mi nějaký líbí,“ odpověděl Tom. Otevřel si colu a periferním viděním Lisu sledoval. Nezdála se být šokovaná, jen trochu zmatená. Byl za to rád, tenhle druh přiznání už pro něj jednou dopadl špatně.
„Takže tenhle kluk od vás z práce… on tě odmítnul?“ Zeptala se Lisa. Odmávla to přiznání, jako by to nic nebylo, což jen zdůraznilo jeho názor, že Lisa je po všech stránkách liberální člověk. Ale zase, to už měl vědět, vzhledem k tomu, na jaké všechny věci byla.
Tom byl chvíli zticha. Nebylo to tak, že by Bill nebyl hezký, to vůbec ne. Byl extrémně dobře vypadající, skoro… skoro krásný, i když si to očividně neuvědomoval. Tom sám si přivlastnil online přezdívku TruBishonen kvůli svému vzhledu: ´bishonen´ bylo japonské slovo pro krásného kluka. Byl atraktivní, a zatraceně dobře to věděl. Ale Bill… na něj seděl výraz ´krásný kluk´, rovnou až k jeho tmavě hnědým očím s dlouhými řasami.
Odkdy si na jeho očích všímal takových detailů?
„Bylo to trapné,“ řekl Tom nakonec. „Když jsem ho požádal, aby se se mnou setkal v Java Shack, rozhodně jsem si sakra nemyslel, že to bude někdo, koho už znám.“
„Takže… co? V čem je problém?“ Chtěla Lisa vědět.
Tom se zamračil. Jeho námitky z předchozího dne se v blednoucím podzimním slunci zdály být chabé, neskutečné. „Já nevím. Asi… hádám, že kluk, jakým jsem si myslel, že je Bill, není ten kluk, kterého jsem poznal jako Dawntreadera.“ To nedávalo smysl dokonce ani jeho vlastním uším. Zastávalo to Billova vlastní slova, když řekl, že se tam oba dva ocitli právě proto, že jeden druhého vůbec neznali.
Lisa se na něj zazubila. „A co, čekal jsi anonymní schůzku a krátkou, žhavou homo aférku?“
Tom na ni ukázal svým nápojem a málem tu colu vylil. Rychle se napil. „To není fér!“ Namítl.
„Není?“ Lisa pozvedla obočí. „Jen sotva se usadíš v nějakém vztahu s holkou, alespoň za tu dobu, co tě znám. Možná to bylo proto, že by to bylo až moc trapné ho milovat, a pak ho opustit, když ho znáš z práce. Ale počkat… on odmítnul tebe.“
Tom neřekl nic, jen popíjel kolu a mračil se.
Někde v dálce se otevřely vstupní dveře a zase zabouchly. Lisa se na barové židli otočila. „Brandone!“ Seskočila a zmizela Tomovi z dohledu. „Vítej zpátky… umírám hlady, dáš si něco k jídlu?“
Tom zaslechl, jak Brandon cosi zamumlal. Pořád se mračil a pevně svíral plechovku coly, až ji promáčkl. To, co Lisa řekla, dávalo smysl, a jemu se nelíbilo, nad čím jej to nutilo přemýšlet. Možná, že vše, co od osobního setkání s Dawntreaderem čekal, byla krátká schůzka, hlubší a s více vrstvami toho, co už o něm věděl z jejich nočních rozhovorů za posledních několik měsíců. Šel tam s oparem nejednotných očekávání, a to, že tam uviděl Billa, dalo všem těmto předpokladům tvrdou ránu.
To Billa nedělalo o nic méně atraktivním. Jen si ho Tom prostě nikdy dříve takhle nevšiml. Poslední rok a půl se soustředil na prohánění dívek, za celou tu dobu nevěnoval klukům ani myšlenku. No, s výjimkou jedné nebo dvou nocí v gay barech. Od jeho posledního a rázného rozchodu krátce před maturitou se uvnitř něj nacházelo prázdné místo a on potřeboval něco nového. Něco ženského a měkkého.
Jeho snění bylo poslední rok příjemně plné žen, hřejivých a ochotných stvoření s prsy a štíhlými pasy, a medové vlhkosti, kterou vyhledával mezi jejich stehny. Tom měl téměř neustále myšlenky plné sexu, nebo minimálně každou druhou minutu. Vždycky tam byl nějaký nový sen, na který se mohl zaměřit. Bylo to už tak dlouho, co naposledy vážně přemýšlel nad klukem, až si začínal myslet, že jeho vztah se Stephenem a to, co bylo předtím, byla jen nějaká fáze. Byl stvořený pro holky, rozhodl se, a oddal se jejich cílevědomému pronásledování, které překonával pouze ve svých studiích.
To ráno se probudil ze snu, ve kterém se proti němu pohybovalo mužské tělo, a vlasy, do kterých zaplétal prsty, byly tmavé. Ta tvář mu byla povědomá.
Bylo to trapné, dohadoval se sám se sebou. Bez ohledu na to, jak dobře Dawntreadera znal… Proč si tímhle způsobem nikdy dříve Billa Trümpera nevšiml?
Bylo to, jako by uvnitř sebe přepnul spínač, ztmavil místnost, ve které byl předtím schopen se normálně pohybovat. Potřásl hlavou a dopil svou colu. Pohyboval se v kruzích.
V pozadí řinčel telefon a Tom vzhlédl ze svého zamyšlení. Nedošel sám se sebou k žádnému jasnému výsledku. Pouze věděl, že vidět toho večera Billa bude nanejvýš rozpačité.
Brandon Chen vstoupil do kuchyně s bezdrátovým telefonem v ruce. „To je pro tebe.“
„Skvělé,“ utrousil Tom a vzal si ho.
„Tome,“ ozval se mu do ucha hlas Jonathana Kaulitze. „Jak se máš?“
„Fajn, tati,“ řekl Tom automaticky a odhodil plechovku do třídícího koše v rohu kuchyně. Zabalancovala na okraji a se zařinčením spadla dovnitř. Máchnul sevřenou pěstí ve vítězném gestu. „Proč voláš?“
„Abych tě zkontroloval,“ odpověděl Jonathan přesně tak, jak Tom čekal. „Jak jde škola?“
„Držím se,“ řekl Tom obezřetně a v duchu si rychle procházel jednotlivé předměty. „Pořád je ještě začátek semestru, ale myslím, že nebudu mít problém udržet se na děkanově seznamu.“
„To je dobře,“ řekl Jonathan, tentokrát zněl nadšeněji. „Raději tak pokračuj, bylo by pro tebe dobré odpromovat s vyznamenáním… víš, že budeš muset mít lepší hodnocení, aby se ti dostalo uznání v porovnání s promocí na lepší škole…“
„Jasně, tati,“ přerušil ho Tom. „Nemám chuť se s tebou znovu dohadovat, jen abych šel na nějakou Akademii. Myslím, že tady jsem v pohodě.“
„Dobře,“ odpověděl Jonathan, hlas mu lehce ztvrdnul. „A práce?“
„Ta je v pohodě. Je to práce,“ řekl Tom a přesunul se ke svému laptopu. Prohlížel si ten jediný odstavec, který ze sebe vymáčknul jako krev z kamene, a který byl stejně tak nepoužitelný. Uložil ho a vypnul. „Vlastně už se musím jít připravit, mám večerní směnu.“
„Je dobré, že jsi to dotáhl na vedoucího směny,“ řekl Jonathan, pak se jeho tón změnil na ostřejší, „přesto bys měl raději vypadnout z maloobchodního prodeje a najít si pořádnou praxi.“
Tom si povzdechl. „Já vím, tati, už jsem to slyšel i dřív. Podívám se na to. Až do léta moc stáží nenabízejí, víš.“
„Tak si najdi letní stáž.“
Po této instrukci se oba odmlčeli a Tom měl opět pocit, jako by padal do zajetého vzorce, reagoval defenzivně na každý otcův útok namísto toho, aby se zpod jeho vedení vymanil. Podařilo se mu tady zůstat, nebo ne? To byla jeho volba.
„Je to všechno?“ Zeptal se Tom netečně.
Mohl slyšet, jak se Jonathanovi zadrhl dech, nejspíš podrážděním nebo vztekem, ale pak jeho otec pronesl kontrolovaným tónem: „Irene chce vědět, kdy přijedeš na zimní prázdniny.“
„Co, žádné podzimní prázdniny?“ Zavtipkoval Tom.
„Moc legrační. Raději se pořádně uč a pracuj, jinak tam pěkně zlenivíš,“ vyštěkl Jonathan.
„Já nejsem-“ Začal Tom.
„Víš, co tím myslím,“ přerušil ho Jonathan. „Podívej se do svého diáře a pošli Irene email, nebo mi nech zprávu v hlasové schránce. Cokoliv. Já ti pak pošlu letenku.“
„Fajn,“ řekl Tom, snažil se kontrolovat iracionální vztek. Jen proto, že mu jeho otec naplánoval zimní prázdniny, to ještě neznamenalo, že je panovačný, emocionálně nepoužitelný blbec.
Ne, takový byl prostě už od přírody.
„A kdyby sis mohl ostříhat vlasy, než tě znovu uvidíme-„
„Měl bys vědět, že je zbytečné o to žádat,“ přerušil ho Tom pevně. Své vlasy si dredoval od deseti let a nehodlal teď přestat jen proto, že si jeho otec myslel, že to vypadá směšně a ´neprofesionálně´.
Na druhém konci linky se ozval povzdech.
„Dobře. Dávej na sebe pozor,“ Jonathan se odmlčel.
„Sbohem,“ řekl Tom jízlivě.
„Čau.“ Telefon kliknul.
Tom vrtěl hlavou a nesl telefon zpátky na vidlici. „Kretén,“ utrousil. Byl teprve říjen. Do zimních prázdnin byla spousta času, aby se kouknul do kalendáře a dal jim vědět. Byl překvapený, že jeho otec vůbec chtěl, aby poctil svou přítomností jejich obydlí po jakoukoliv dobu. Ale zase, v jeho kruzích to stálo za to, aby se mohl předvést svým dokonalým synem a sesbíral pochvaly oproti Tomovým vrstevníkům, ať už s dredy nebo bez. V tomto odvětví mu dal Jonathan už mnohokrát najevo, že by to s ním mohlo být lepší, ale co se jeho týče, stále to ještě jde.
„Víš, myslím, že všechny tvoje rozhovory s otcem končí vždycky takhle,“ řekla mu Lisa, když vzhlédla z gauče v obývacím pokoji, kde byla napůl roztažená na Brandonově klíně.
„Tím, že ho nazvu kreténem? Nejspíš,“ řekl Tom. „Myslel jsem, že jste se šli někam najíst.“
„Čekali jsme na tebe,“ řekl Brandon.
„Já nemůžu.“ Tom zavrtěl hlavou. „Musím být v práci za-“ podíval se na hodinky „asi za hodinu. Buď produktivní za nás oba, ano?“ Pomyslel na svůj referát a v duchu se zašklebil. Měl být hotový do pondělka, ale pořád měl ještě víkend.
„Jo, jasně,“ odvětila Lisa. „Je pátek a já už nemám žádné přednášky.“ Protáhla si ruce nad hlavou, až jí poskočila prsa, jak se s fascinujícími pohyby zavrtěla.
Tom zachytil Brandonův pohled a zazubil se. „No, tak se pobav za nás oba.“
Po těch slovech Tom pomyslel na Billa a ušklíbnul se. Čekalo jej důležité omlouvání. Pokud Bill – nebo Dawntreader, jeho kamarád – s ním vůbec ještě někdy znovu promluví.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Bylo mi jasné, že Tom to celé nemyslel nijak zle – vůči Billovi. Prostě ho zaskočilo, že ho zná.
Jen si nejsem úplně jistá, že Bill bude o nějakou omluvu stát, nebo že bude ochoten si ji vyslechnout.
Budu Tomovi držet palce!
To jsem zvědavá co Tomovi řekne Bill.
Zdá sa, že Bill Toma predsa len zaujal. Skvelé. Nikki, drž sa! 😎 Ďakujem za preklad.