Back To Hell 19. (1/2)

„Uvědomuješ si, co po mně chceš?“ Rozhodil rukama muž nápadně podobný Georgovi, jen o něco starší.

„Jo.“ Odpověděl s klidem Georg.

„A přijde ti to v pohodě? Nezbláznil si se úplně?!“ Vyhrkl starší muž rozlíceně. Rozhodně nebyl tak klidný jako jeho mladší bratr.

„Nejdřív jsem si to taky myslel. Ale co když je to pravda? Co když máme šanci vyřešit největší případ v historii, co se bloku 24 týká? Víš, co by to znamenalo?“ Georgovi svítily oči vzrušením, jenom si to představil. Neměl příliš dlouhou dobu na přemýšlení, ale probděl nad tím celou noc a rozhodl se časně ráno zastavit za svým starším bratrem Johannesem, aby mu sdělil, co se dozvěděl. Pracoval u tajných služeb a věděl, že byl jediný, za kým mohl s tímhle přijít. Koneckonců, poradil mu to i jeho záhadný informátor. Zajímalo ho, jak to, že toho tolik věděl o jeho životě a práci. Bohužel, čas nebyl zrovna na jeho straně, a proto se musel zabývat spíš informacemi, které dostal do rukou, než tím, kdo mu je poskytl.

„A víš, co by znamenalo, kdyby to pravda nebyla? Oba bychom mohli přijít o práci a hodnosti. Mohla by proti nám být vznesena obvinění za křivé udání nejvýznamnějšího policejního týmu v Berlíně, prokrista!“ Johannes se chytil za hlavu a začal nervózně podupávat nohou.

„Já vím, já vím. Ale něco mi říká, že bychom to měli prošetřit.“ Georg se snažil bratra přesvědčit. Věděl, že jestli se mu to nepodaří, bude v koncích, protože on sám byl malý pán na to, aby dal diskrétně dohromady schopný tým, který úspěšně provede celou operaci.

„Nehodlám si zničit kariéru jen kvůli tvé intuici, Geo.“

„Johannesi, vzpomeň si, kolikrát se moje intuice mýlila.“

„Máš na tyhle věci čuch, to je pravda, proto ses stal taky detektivem. Tak si to nechtěj zničit takovou hloupostí.“ Johannes uznal, že Georgova intuice se málokdy mýlila, ale tohle bylo příliš riskantní.

„Nedáváš mi jinou možnost. Dělám to nerad, ale chci si od tebe teď vybrat laskavost, co mi dlužíš.“ Georg musel na bratra vytáhnout silnější kalibr. Nelíbila se mu představa vydírání vlastního bratra, ale neměl na vybranou. Kdysi dávno odhalil bratrův dlouhodobý poměr v době, kdy byla jeho žena Maria těhotná. Samozřejmě to neschvaloval, ačkoli se jednalo o jeho bratra, a tlačil ho k tomu, aby se Marii přiznal sám. Johannes slíbil, že poměr ukončí a bude si hledět pouze své ženy, když to Georg neprozradí. Prokázal mu obrovskou laskavost tím, že tenkrát držel jazyk za zuby, přestože mu to bylo dost proti srsti. Johannes mu slíbil, že mu tu laskavost oplatí, kdykoli bude potřebovat. Georg nečekal, že někdy nastane okamžik, kdy si ji vybere zpátky, neplánoval to. Jenže teď neměl čas a docházely mu možnosti. Musel jednat.

„To snad nemyslíš vážně.“ Johannes se na Georga nevěřícně podíval. „To po mně nemůžeš chtít. Nemůžu riskovat všechno kvůli informaci, která může být pouhým vtípkem. Vždyť ani nevíš, jestli je tvůj zdroj důvěryhodný.“

„To nezjistíme jinak než tak, že do toho půjdeme.“

„Proč by ti dával tak málo času? Proč to neřekl dřív? Nepřijde ti to divný? Je to, jako by chtěl někdo vyvolat zničehonic paniku oznámením takové bomby. A jestli ta vybuchne, smete nás všechny s sebou.“ Johannes se snažil Georga zviklat.

„Vlastně mi to přijde docela logické. Kryl se tím. Nemohl to prozradit dřív, protože neměl jistotu, že do toho půjdu. Kdybych se v tom začal pitvat a zatáhl do toho místní oddělení, podle jeho informací zkorumpované, mohlo by to zhatit celou akci a on sám by byl v ohrožení. Už proto mi přijde reálnější možnost, že tohle celé není výmysl.“ Objasnil Georg bratrovi, čím si podložil svoji teorii.

„Jestli do tohohle půjdeme, budeme potřebovat pořádný plán.“ Kapituloval Johannes. Věděl, že když si Georg vzal něco do hlavy, nepustilo ho to, dokud tomu nepřišel na kloub. Byl detektiv každým coulem.

„Doufal jsem, že s tím mi pomůžeš ty.“ Pousmál se Georg a oddechl si, že získal bratra na svou stranu, i když se mu nelíbily donucovací prostředky, které k tomu musel použít.

„Už teď toho lituju.“ Povzdychl si Johannes a vytáhl svůj mobilní telefon, aby udělal pár telefonátů. Nebylo času nazbyt, museli se pustit do práce.

Tom seděl na posteli v kytaristově bytě zamuchlaný v přikrývce a pozoroval ho. Starší mladík ještě spal a stejně tak Pumba, který pochrupoval u nohou postele. Tom se musel pousmát. Byli oba roztomilí. Když se od buldočka odvrátil pohledem a upřel svůj zrak znovu na kytaristu, zatajil se mu dech. Měl odhalenou horní část těla a přikrývka byla ledabyle přehozena těsně pod jeho pasem. Tak tak zakrývala jeho intimní partie. Tom se začervenal a vrátil se o pár centimetrů výš na Billovo potetované břicho. Spali spolu nazí, což Tom nikdy předtím s nikým nedělal, ani s Theem ne. Byl na to moc stydlivý, což samozřejmě kytaristu vůbec nezajímalo a přiměl ho zapomenout na nějaké oblečení v první chvíli, kdy se jeho rty dotkly Tomova krku. Ty věci, co s ním dělal, ho donutily zapomenout na všechno okolo. Nebyl schopný ani myslet. Ocitl se v nebi a naplno si to užíval. Nebo spíš v pekle, protože v nebi určitě neměli pekelníky, co prováděli s Panenkami, jako byl on, věci za hranicí nemravnosti. Musel se pro sebe uculit. Pořád nemohl uvěřit tomu, že zrovna on je ten, který tu s Billem leží. Že on je ten jediný, který lapil kytaristova nezkrotného rebelského ducha.

Opatrně, aby Billa nevzbudil, přejel jemně prstem od jeho čela přes nos, rty, krk až dolů po hrudník. Chtěl se ujistit, že nesní, že starší muž tu s ním opravdu leží a tohle není jenom jedna z jeho bujných fantazií. Protože jestli byla, nechtěl se z ní probudit. Najednou hlasitě vypískl, protože ho silná ruka chytila za zápěstí a stáhla na sebe.

„Hezkej výhled?“ Zachraptěl rozespale kytarista.

„Ugh, málem jsem se počůral. Jak to děláš, že mě vždycky dostaneš?“ Zakroutil Tom nechápavě hlavou a vzpamatovával se ze šoku.

„Protože na mě vždycky zíráš, když spím.“

„To teda ne.“ Bránil se tomuto tvrzení urputně Tom.

„Ale jo, nemůžeš se na mě vynadívat, Panenko. No nedivím se ti.“ Ušklíbl se starší muž provokativně a Tomovi trochu zrudly tváře.

„Někdo je tady hodně domýšlivej, viď?“ Rýpnul si do Billa nazpátek Tom. Za tu dobu, co ho kytarista neustále popichoval, si zvykl bránit se. Už nebyl ta malá nevinná Panenka, kterou tenhle chuligán uvedl do rozpaků vším, co řekl. No dobře, možná pořád tak trochu byl, ale nebyl již tak snadná kořist.

„Spíš upřímnej. Celkem se divím, jak to kolem mě můžeš celou dobu vydržet, když si mě v hlavě představuješ věčně nahýho.“

„No to teda nepředstavuju. Ty seš hroznej!“ Již zcela zrudlý Tom uraženě nafoukl tváře a tloukl svýma malýma pěstičkama kytaristovi do hrudníku. Ten se jen zasmál.

„Jseš jasnej, Panenko. A když máme tu část s oblečením za sebou, můžeš mi to rovnou názorně ukázat.“

„Nic nebude! Slušní lidi jako já nemají nemravné myšlenky na přidrzlé pekelníky.“ Vyplázl Tom na Billa jazyk.

„Ale velmi nemravně u toho vzdycháš, když je praktikuju.“

„Protože to nejde, když děláš takové věci…“ Zamrkal Tom stydlivě a Bill ho pod sebe převalil. Lehnul si mezi jeho stehna a přitlačil na něj svoje tvrdé vzrušení. Tomovi zacukalo v rozkroku.

„Myslíš tyhle?“ Ušklíbnul se kytarista. Další slova zanikla mezi jejich polibky a tancem s jazyky. Všechny Tomovy protesty se vytratily, protože jeho tělo zoufale odpovídalo na kytaristovy doteky. Vždycky udělal, co Bill chtěl. Měl ho ve své moci.

…

O dva dny později se sešli v parku nedaleko Tomova domu. Tom se usmál, když přišel a uviděl, že kytarista má přes rameno přehozenou kytaru.

„Awww, chystáš se si mě získat písničkou?“ Zamrkal vesele Tom, přicupital k Billovi a věnoval mu sladký polibek na přivítanou.

„Není potřeba, mám tě dávno v hrsti, Panenko.“ Nadhodil kytarista svůj obvyklý přidrzlý úšklebek.

„To je pravda, ale i tak si zasloužím, abys mi zahrál něco pěkného od srdce.“ Vypláznul Tom na kytaristu jazyk a sehnul se k buldočkovi, který mu skákal po nohou a dožadoval se jeho pozornosti.

„No jo, tebe taky rád vidím, ty můj kluku.“ Tom podrbal Pumbu za ušima a ten radostně vyštěkl. „Chyběl jsem ti, viď?“ Cukroval na psa Tom a posílal mu vzdušné pusinky. Buldok se snažil Toma olíznout, ale ten mu pokaždé uhnul a smál se tomu, jak se Pumba začal rozčilovat, že na něj nemůže.

„Teď si jeden druhýho užijete víc než dost.“ Podotkl starší muž, jak ty dva pozoroval.

„Jak to myslíš?“ Podíval se na Billa zmateně Tom.

„Panenko, musím ti něco říct, pojď.“ Bill pokynul hlavou směrem k lavičce pod stromem, na kterou se posadili. Bylo krásné počasí, a ačkoli svítilo sluníčko, v parku se potloukalo jenom pár lidí. Většina osazenstva se asi usadila někde u vody, kde se mohli před žhnoucím sluníčkem zchladit.

„Potřebuju, abys mi ho teď pohlídal. Mohl jsem ho dát k Bí, ale říkal jsem si, že oceníš společnost, když budu pryč.“ Začal kytarista a Tom nakrčil nelibě nos.

„Ty někam jedeš?“

„Jo, chci říct ne… je to komplikovaný. Teď ňákou dobu nebudu okolo, okey?“ Mladík s havraními vlasy se to Tomovi snažil celé zformulovat tak, aby to pochopil. Ale bylo těžké vysvětlovat něco, o čem nemohl prozradit skoro vůbec nic. Bylo to tak pro Tomovo bezpečí nejlepší.

„Je to kvůli tomu, o čem jsme mluvili?“ Zašeptal Tom. Bill jen pokýval hlavou na souhlas.

„Na jak dlouho?“ Tomovi se v očích začal odrážet lesk, jak se mu v nich tvořilo vlhko.

„To nevím. Může to být pár měsíců, než ti budu moct dát echo.“

„Nechci, abys šel.“ Zakroutil Tom odmítavě hlavou a přitiskl se staršímu muži obličejem do ramene. Rukama ho pevně objal kolem těla a začal popotahovat.

„Musím to udělat, Panenko. Dlužím to Fredovi. A dělám to i pro nás.“ Kytarista uchopil pár blonďatých copů a nechal si je proklouzávat mezi prsty.

„Mám strach. Ať děláme, co děláme, osud se zdá být pořád proti nám.“ Zafňukal Tom.

„Serem na osud. Obstaráme si vše sami.“ Bill se snažil pofňukávající blonďaté stvoření trochu povzbudit.

„Co máš vůbec v plánu?“ Zkusil se zeptat nadějně Tom, ale už dopředu mu byla jasná odpověď.

„Nic, o čem bych ti moh říct.“

„Jak překvapující. Takže mám sedět v nevědomosti, trnout strachy a čekat?“ Odfrkl si Tom.

„A nedělat žádný bejkárny. To by dost ulehčilo situaci.“ Cvrnknul starší muž Toma do nosu a ušklíbnul se.

„Uvědomuješ si vůbec, co po mně chceš? Tu nejtěžší věc na světě.“ Zaúpěl Tom.

„Jinak to nejde. Je to jedinej způsob, jak neskončit pod drnem a vyhrabat se z těch sraček. Pokud vše pofachá podle plánu…“

„Počkej, jak pokud? Chceš mi říct, že je tu možnost, že se něco zvrtne?“ Vytřeštil Tom oči. S touhle možností vůbec nepočítal, protože ať byl tento fakt sebevíc reálný, zatlačil ho někam hluboko do mysli a rozhodně si ho nehodlal dobrovolně připouštět.

„Je to 50 na 50. Nemůžu ti nic slíbit, Panenko, vždycky se to může posrat.“ Pokrčil Ďábel rameny.

„To teda nemůže, protože jestli se ti něco stane, tak je tam všechny vlastnoručně zabiju a je mi to jedno.“ Založil si Tom ruce na hrudi.

„Klídek, zabijáku. Umím se o sebe postarat.“ Uchechtl se Bill při představě, že by tohle žábě mohlo někomu zkřivit byť jen vlásek.

„Ale já ne. Jak mám bez tebe vydržet?“ Mrmlal Tom.

„Tohle malý chrochtavý prase tě zaměstná, žádný strachy.“

„Ale on tak hezky nevoní. Taky slintá a prdí.“ Zafňukal Tom a Pumba se na něj nevrle podíval. „Bez urážky.“ Prohodil směrem k buldočkovi. Bill se musel ušklíbnout.

„Budeš mít klid, nikdo tě nebude provokovat.“

„Nevadí mi, když to děláš.“

„Věděl jsem, že z tebe jednou to přiznání dostanu, Panenko Jsi na nemravný řečičky.“ Rýpnul si do Toma kytarista.

„Jenom na ty tvoje. Zahraješ mi aspoň?“ Tom nadhodil na Billa velké smutné psí oči.

„Ale žádný bulení, Panenko. Jinak tě tu nechám napospas toulavým vořechům a veverkám.“

„To už si člověk nemůže ani pobrečet, to je život!“ Nafouknul Tom tváře.

„Mám radši, když se takhle čertíš.“ Ušklíbnul se Ďábel a štípnul Toma do tváře. Ten se po něm ohnal a scvakl zuby.

„Ale no tak, Panenko. Jestli budeš kousat, budu ti muset nasadit náhubek.“

„Chmmmppf, nechápu, proč mi vlastně už teď je smutno po takovém sadistovi. Nejenže do mě furt rejpeš, ale ještě bys na mně nejradši provozoval sadistický prasečinky.“

„A jak by se ti to líbilo!“ Dodal sebevědomě Bill.

„Bohužel. Dělá to ze mě taky zvráceného perverzáka?“ Nadhodil Tom zamyšlený výraz a položil si ukazováček na spodní ret.

„Tak to si piš.“ Mrkl na Toma Ďábel. Takhle se ještě nějakou chvíli hašteřili, než kytarista konečně vytáhl svoji krásku a zahrál Tomovi pár písniček. Ten vedle něj seděl a oddaně poslouchal každý tón, který nástroj pod zkušenými prsty staršího muže vydal. Ani jeden z nich nevnímal tok času. Upozornilo je až lehké setmění.

„Je čas.“ Pronesl Bill tolik obávanou větu. Tom si opřel čelo o jeho a smutně vydechl.

„Dávej na sebe pozor.“

„Pro tebe to platí dvojnásob, Panenko.“

„Na, vem si to, pro štěstí.“ Tom si sundal černý dřevěný náramek a navlékl ho kytaristovi na zápěstí. Poté mu věnoval dlouhý polibek. Nehýbali se, jen se dotýkali rty a užívali si poslední chvíle v přítomnosti toho druhého.

„Tohle není sbohem, že ne?“ Zašeptal Tom roztřeseně.

„Nikdy nebude, Panenko.“ Kytarista pohladil Toma po tváři svojí mozolnatou dlaní a ten při tom doteku přivřel oči.

„Ty na něj dávej pozor.“ Rozloučil se i s Pumbou a ten začal úzkostně kňučet.

Okamžitě chtěl vyběhnout za svým páníčkem, který se otočil a kráčel pryč. Tom pevně chytil vodítko a přitáhl si buldočka k sobě.

„Nesmíš.“ Poručil mu, aby zůstal, a již nedokázal zabránit slzám. Vpíjely se do Pumbovy srsti, jak k němu měl přitisknutý obličej. Ďábel kráčel bez ohlédnutí, protože věděl, že kdyby se otočil, nebyl by schopný odejít.