autor: SunlovestheMoon
Auto zamířilo k vysoké budově a přímo na soukromé parkoviště. Mladý muž byl už v tuto chvíli více méně při smyslech, s jednou rukou kolem ramene svého zachránce, zatímco byl pomalu vytahován z auta, a matně si přitom povšiml jejich podobné výšky. Byl vděčný i za tak malou věc, zatímco mu každý pohyb způsoboval bolest, a nevšiml si, že se zastavili.
Dvě hlavy vystřelily vzhůru při zvuku tichých hlasů znějících zpoza rohu. Bill s Gustavem nepotřebovali být viděni, zvláště ne s jejich pasažérem. Bill zůstal stát bez hnutí a jeho oči se vnitřně začaly soustředit. Slova opouštějící jeho rty byla v tichém tónu, který v sobě držel hypnotickou váhu, a byla vyslána kupředu jako štít: Nespatřete nás tak, jak jsme.
Vybraně oblečený pár po padesátce vyšel zpoza rohu a oba vzhlédli, jakmile spatřili trojici lidí. Muž je pozdravil s „dobrý večer, pánové.“ Žena se nejistě držela zpátky, dokud se v jejím výrazu neobjevil úsměv. Bill ztuhlý kývl, oči měl stále soustředné, a nechal Gustava, aby své pozdravy pronesl za ně oba. „Ach, vy máte návštěvu. Jak milé! Neviděli jsme vás s mnoha přáteli, že ano?“ Žena pohlédla na svého manžela a otočila se zpátky dřív, než mohl odpovědět. Přitahována příležitostí mluvit se svými nepolapitelnými a zámožnými sousedy, začala štěbetat trochu příliš dychtivě, dokud se její manžel nedotkl její paže.
„Má drahá, divadlo-“ řekl a ukázal na své hodinky.
Raněný muž zavěšený na Billově paži těžce vzdychl, jako by úlevou. Bill pobaveně zamrkal, ale výraz měl dál neutrální, jak udržoval své soustředění.
„Ach!“ Ženina tvář na okamžik povadla nad manželovým přerušením, než se opět sebrala, „no, ano, měli bychom už jít…“ Trochu se naklonila kupředu, když trojici prozradila jejich večerní plány, jako by to bylo tajemství.
„Dobrý nápad,“ přikývl zdvořile Gustav, očekáváním se na pár podíval a silou vůle je nutil k odchodu. „Bavte se.“
Jakmile se ocitli ve výtahu, Bill se uvolnil a stiskl knoflík nejvyššího patra. Na obrazovce vyťukal jejich bezpečnostní kód. On a Gustav měli pro sebe celé nejvyšší patro budovy, jež bylo maximálně bezpečné; Bill si na tom dal záležet. Dveře výtahu se otevřely do rozsáhlé předsíně s dalšími několika dveřmi.
„Už jsme skoro tam,“ ujistil Bill muže, kterého držel. Muž zmateně vzhlédl; kde to byli?
Zavedli zraněného muže do velké osvětlené místnosti k vyšetřovacímu lehátku u dveří a Bill místnost na okamžik opustil, aby si sundal kabát a rukavice. Na druhé straně místnosti byl stůl, velká knihovna a spousta lékařských přístrojů včetně přenosného rentgenu a skeneru. Na jedné zdi byly vystaveny lékařské nástroje z průběhu posledních několika století od téměř barbarských až do současné technologie. A na vzdálenějším konci stál dlouhý laboratorní stůl, v současné chvíli prázdný, s nedalekou lékařskou lednicí.
Gustav nepotřeboval svou pracovnu; práce, kterou měl, mu umožňovala nastavit si určité hodiny v lékařském centru univerzity, ale starým zvykům se odnaučovalo těžko, a Gustav si svou pracovnu užíval, bylo to místo, kde mohl udržovat tempo s nejnovějším vývojem lékařského výzkumu. Čas od času se oddal tomu, že poslal jednu ze svých prací do TheLancet. Ačkoliv byly vždy zveřejněny, nebylo to uznání, po kterém Gustav toužil, jak jednou řekl Billovi, jen „Dobrý způsob, jak si krátit čas.“ Bill si nad jeho skromností odfrkl, zatímco Gustav sklonil hlavu s něčím, co připomínalo červenání.
Po obléknutí lékařského pláště a umytí rukou se Gustav otočil k zraněnému muži na lehátku, který, navzdory jeho zjevné bolesti, se zdál být dostatečně vnímavý ke svému okolí, jak se odmítal položit.
„Tohle není nemocnice,“ pronesl muž váhavou němčinou, pokukoval přes napuchlá víčka na muže v lékařském plášti před sebou; nebyla to otázka.
„Ne, to není, ale já jsem lékař. Moje jméno je Gustav Schäfer. A tohle je Bill,“ dodal Gustav po jeho návratu. Zvedl ruku, když chtěl druhý muž promluvit. „Na tvé otázky můžeme odpovědět později, ale já vážně potřebuju prohlédnout tvá zranění. Můžeš si sundat bundu a tričko?“
Muž s povzdechem přikývl, pak se zašklebil bolestí, když se pokusil zvednout ruce, aby si stáhl bundu. Ruka na jeho paži jej zastavila a on vzhlédl do Billových medově zbarvených očí. Přál si, aby mohl jeho tvář vidět lépe. „Dovolíš?“ Požádal Bill a muž spustil paže a znovu přikývl, jeho tělo protestovalo proti všem pohybům, když mu byla bunda svléknuta. Chladné ruce mu podepřely záda, zatímco jej položily na lehátko za doprovodu doktorova komentáře, že tričko musí jít taky dolů. Pak zaslechl zvuk trhající se látky a vykulil by oči, pokud by mohl. Ty tmavé oči se dívaly na jeho hruď a na svalnaté ploché břicho. Náhle kmitly zpátky k těm jeho, přistiženy, než se rychle odvrátily. Než nad tím mohl pacient začít uvažovat, doktorovy ruce rychle prohmataly jeho tělo, tvář, paže; téměř každou část jeho těla. Klidné ruce vyšetřovaly dotekem, který byl dostatečně výmluvný ohledně jeho úrovně zkušeností. Navzdory tomu pacient nebyl schopný potlačit ostrý nádech při vyšetřování žeber.
„Potřebuju, aby ses zhluboka nadechl, prosím. Teď zakašli. A znovu.“ Gustavovy krátké instrukce byly pokaždé následovány bolestným vzdechem do ticha místnosti. Běžně zvyklý na výjevy bolesti, Bill nebyl schopný zabránit trošce vzduchu, který mu zasyčel mezi zuby. „Možná můžeš připravit postel?“ Zamumlal Gustav, ten návrh byl klamně nedbalý. „Nějakou dobu nikam nepůjde.“ Gustav zvedl hlavu nad Billovou chybějící odpovědí. „Nebo ano?“
Bill při té otázce vzhlédl od pacienta a bojoval s nutkáním zamračit se. Bylo už dost, že pomáhali; neplánoval a ani neočekával, že jeho kamarád navrhne toho muže ubytovat, ať už jakkoliv zraněného. A navzdory úniku, který mu Gustav poskytl, Billovi přišlo těžké odejít, cítil se k tomu cizinci neobvykle ochranářsky.
Je to člověk! Křičela Billova mysl; zbytek jeho těla tomu bohužel nevěnoval pozornost. Otočil se zpátky k muži podrobujícímu se Gustavově vyšetření, a držel svůj hlas neutrální. „Ty jsi doktor, Gustave, to ty mi řekni.“
„No, s jistotou to budu vědět za pár minut.“ Gustav zapnul několik přístrojů a vrátil se s jedním podivně hučícím. „Prosím, nehýbat se,“ řekl k pacientovi. Po několika kliknutích se Gustav otočil k obrazovce na zdi, kde se objevilo několik obrázků. „Neúplná fraktura osmého a jedenáctého žebra,“ řekl Gustav vesele, „přesně, jak jsem si myslel,“ dodal, než se otočil zpátky ke dvěma prázdným výrazům. „Žádná zlomená žebra,“ řekl jednoduše.
Muž se také dozvěděl, že utrpěl menší přepnutí ramene, má bouli na hlavě, dva monokly, roztržený ret, který vyžadoval několik stehů, a dalších několik pak na rozseknuté obočí. Na těle a tváři pak má velké množství modřin a podlitin. Jinými slovy, netěšil se na to, až se v nejbližší době uvidí v zrcadle.
„Doktore Schäfere,“ muž si odkašlal. „Říkal jste, že tohle není nemocnice?“ Znovu seděl, aby se nechal ovázat. Muž, kterého doktor představil jako Billa, místnost opustil a mumlal si něco o tom, že jde najít nějakou postel. To jej poněkud zmátlo, ale byl unavený a přes napuchlá víčka jen sotva viděl, ačkoliv mu doktor pověděl, že to za pár dní splaskne.
„Jsi u nás doma,“ vysvětlil Gustav. „Místo, kde jsme tě našli, bylo blíž našemu domovu než nemocnici.“ Byla to pravda, i když ne o tolik, a Gustav věděl, že mladý muž je pořád dost dezorientovaný na to, aby zpochybňoval své současné místo pobytu. „Můžeme si promluvit později, teď bude lepší, když si odpočineš. Vezmi si tohle, pomůžou ti s bolestí, zabrání zánětu a pomůžou ti spát.“ Gustav podal pacientovi malý papírový kalíšek s prášky a dodal, že jeho pohyb v následujících dnech bude potřeba být omezen.
Muž držel prášky chvíli na dlani. Byly tam věci, které stále nedokázal vysvětlit, ale zatímco dříve jeho instinkty selhaly, nyní mu říkaly, že je v bezpečí. Přikývl a s trochou úsilí tabletky spolkl; bolelo jej i jen dýchat.
„Děkuju, doktore,“ řekl tiše. „Jsem… opravdu vděčný. Několik dní odpočinku bude dobrých a potom už vás nebudu obtěžovat.“ Vágně si všiml, že mu na to doktor neodpověděl, ale ta myšlenka mu vylétla z hlavy, jak se soustředil na slezení z lehátka. Zrovna se mu podařilo postavit na vlastní nohy, které měl jako z želé, a udělal pár kroků ke dveřím, když se zastavil, nejistý, kam má jít. V tu chvíli vešel Bill, jako by to věděl, a muž přešlápl s rozpaky nad svou úlevou, a tvář se mu rozhořela, když Bill naklonil hlavu na stranu, jako by to vycítil. Naštěstí Bill nic neřekl a nabídl mu své rameno, přičemž odmávl jakoukoliv Gustavovu pomoc, než se vydali ven z místnosti.
Pomalu kráčeli chodbou a ticho kolem přerušovaly pouze jejich tiché kroky a mužův trhaný dech. Léky, které mu lékař dal, odstranily tu nejhorší bolest, ale letargie jej ještě nezasáhla. Také si byl náhle mnohem více vědom paže okolo svých zad, která jej opatrně podpírala; síla toho štíhlého těla tak blízko jeho byla… až příliš dobrý pocit.
Billova ruka, nejprve chladná, nyní proti jeho kůži žhnula, až se mu na zátylku tvořily kapičky potu. Na jeho klopýtnutí Bill reagoval rychle, rukou vyjel po mužově boku tak, aby se vyhnul zraněným žebrům. Muž zalapal po dechu spíše nad tím pocitem než bolestí, rty stiskl k sobě, když mu ta samá ruka se spalujícím pocitem přejela zpátky dolů, a Bill se zdál být naprosto nevědomý k efektu, který na něj měl. Že se mohl cítit i jen vzdáleně vzrušeně ve svém současném stavu jej znervózňovalo, a tak si odkašlal a zamířil k nějakému rozptýlení.
„Ehm… ty jsi Bill?“ Zeptal se a natočil hlavu, aby na něj nakoukl svýma napuchlýma očima. „Děkuju, uh, za tohle všechno,“ rukou neurčitě mávl kolem.
„To je v pořádku,“ Bill se na něj podíval, jejich tváře byly blízko. Gustav očistil všechnu krev a jemné rysy mužovy tváře nyní mnohem více vystupovaly. „Ty máš nějaké jméno?“
„Ach.“ Řekl muž překvapeně nad tím nedopatřením. „Tom. Ale myslel bych si, že už sis prohlédl moji občanku v kapse bundy,“ dodal s pousmáním, rty se mu obrátily do lstivého úšklebku, aby ze svých slov odstranil výčitku. „Já bych to udělal.“
Koutek Billových rtů sebou škubnul, dokonce i když se zatvářil nevinně. „Samozřejmě, že ne,“ zalhal Bill hladce. „Je to něco, co děláte tam, odkud pocházíš?“
Bill z něj zjevně tahal informace, ale Tomovi to nevadilo. „New York. Ale narozen a vychován v Německu, většinou. A ne, to jen já.“ Tom se zazubil, pak sebou škubnul a sykl, jak mu stehy zatahaly za ret.
„Bolí to hodně?“ Zeptal se Bill, když konečně došli do pokoje, a natočil jejich těla bokem, aby prošli dveřmi.
„Jo,“ vzdychl Tom, jejich oči se setkaly, když jej Bill položil na postel. „No, nějakou dobu se určitě nebudu líbat.“
„No, to záleží na tom, jakým způsobem,“ řekl Bill, pak v duchu zaklel. Co to říká?
Rychle vstal a ignoroval Tomovo „Ale, vážně?“ zatímco se rychle přesunul ke dveřím. „Kdybys něco potřeboval, budu-„
„Bille? Počkej!“
Bill se otočil a spatřil stále sedícího Toma s nepohodlným výrazem ve tváři. „Ano?“
„Já, ehm, nedokážu si sám sundat tenisky ani kalhoty…“ Odmlčel se při pohledu na Billovu tvář. „Normálně bych o to nežádal; no, ne takhle.“ Tomův poloviční úšklebek poklesl, jakmile Bill vešel zpátky dovnitř s nečitelným výrazem ve tváři. Opravdu si přál, aby na druhého muže viděl lépe, protože kromě bolesti, to, co cítil, bylo velmi zajímavé, a zdálo se, že to pochází od Billa, což jej uchvacovalo ještě víc. Zamrkal, když Bill poklekl s rukou na jeho chodidle.
Bill k Tomovi vzhlédl s pozvednutým obočím. „A jak bys o to normálně žádal?“
„Prosím.“ Tomův hlas byl ospalý a téměř šeptal.
Tom cítil, jak prsty tahaly za tkaničky jeho tenisek, slyšel zadunění, jak Bill odhodil jednu botu a pak druhou, ale jeho tělo brnělo, navzdory letargii, která byla způsobena prášky na spaní. Cítil, jak byl lehce nadzvednut a položen na postel. Bill měl jedno koleno položené na posteli a Tom cítil náhlé napětí mezi nimi, když se Billova ruka přesunula na vršek Tomových kalhot.
Měla by to být jednoduchá záležitost. Odepnout knoflík, rozepnout zip a sundat kalhoty.
Nebylo tam nic, alespoň co Tom mohl říct, co by na tom všem bylo jednoduché. Bill měl jednu ruku lehce zapřenou o vršek kalhot, ale Tom mohl cítit jemné cestování prstů, jak se rozepínal zip. Ty samé prsty vklouzly pod látku, aby uchopily okraje, chladné prsty proti kůži na jeho bocích lehce zatahaly za materiál; dlaň se mu otřela o stehno jakoby náhodou a pak znovu, jen si tím nedokázal být jistý.
Tom zavřel oči, snažil se klidně dýchat, jak zbytek látky sklouzl z jeho dlouhých nohou a zanechával jej tak pouze v černých boxerkách. Dokonce i ta jednoduchá činnost, kdy přes něj Bill přetáhl přikrývku, se zdála být… víc. Zadní strana Billových nehtů se jen lehce otřela o jeho stehna, přesto se ten pocit rozšířil až do jeho rozkroku, teplý a těžký, až se Tomovi zasekl dech v hrdle. Musím mít halucinace, pomyslel si, v žaludku mu zavířilo. Ucítil zalechtání dechu proti své tváři.
„Spi dobře, Tome Kaulitzi,“ řekl Bill.
Tom se usmál, ani v nejmenším se necítil být dotčen, že si Bill přece jen prohlédl jeho občanku. Otevřel jedno oko a byl překvapený, když Billa spatřil u dveří, jelikož jej neslyšel se pohnout. Pak jej letargie zcela přemohla, a on konečně upadl do blaženého spánku.
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Pokračuje to dobře jen jsem zvědavá jak tam Tom zůstane dlouho.
OMG potrebuju dalsi dil, nejlepe hned, vcera bylo pozde … 😅😅😅 !!! Upíři tu budou 1x tydne 🧛♂️🧛♀️🦇🕸🕷?
Hezky se nám to rozjíždí 🙂
Páni, pekne to medzi nimi iskrí. A to Tom poriadne ani nevníma. Pekne to napreduje. Ďakujem za preklad.