autor: SunlovestheMoon
Tom vešel dovnitř a položil svou tašku, očekával dva páry pozvednutého obočí a nebyl zklamaný. Dokonce i to vzplanutí v Billových očích, jakkoliv nenápadné, mu dodalo odvahu.
Bylo to už více než měsíc, co před sebou Bill naposledy toho copánkatého muže viděl, stále nosil až směšně velké oblečení, které neukazovalo nic z toho nádherného těla pod ním, pomyslel si. Tmavé džíny a bílé tričko, které pod rozepnutou modrobílou košilí na několika místech odhalovalo jemné opálení. Bill potlačil nutkání zavrčet nad tím, kam jej jeho myšlenky vedly, zvedl bradu a napřímil se v ramenou.
„Co je tohle?“ Mávl Bill panovačným prstem podezřívavě na tašku.
„Chtěli jste, abych zůstal, ale dali jste mi možnost odejít,“ řekl Tom, šel přímo k věci.
„A tys odešel.“
„Odešel. Protože jste to dovolili,“ souhlasil Tom. „Ale z nějakého důvodu jste mě tady chtěli a já vím, že jste mě nechali sledovat.“
„Víš jistě, že neměl otřes mozku?“ Odfrkl si Bill a blýsknul pohledem po Gustavovi. „Gustave, možná by ses měl podívat-„
„Jmenuje se Georg Listing,“ přerušil ho Tom hladce s úšklebkem na tváři, jakmile Billova pozornost přeskočila zpátky k němu. Aha. Mám tě.
Bill s Gustavem si vyměnili pohled, jejich výrazy byly pro Toma záhadou, bylo to, jako by spolu mlčky komunikovali.
„Přesně tak,“ promluvil Gustav nakonec, byla probuzena jeho zvědavost. „Předpokládám, že něco chceš, co je to?“
„Jak už jsem řekl, chtěli jste, abych zůstal. Nevím proč, ale mělo to něco společného s tím, co se stalo tu noc, kdy jsem byl přepaden.“ Tom kolem toho tématu opatrně našlapoval.
„Co se stalo,“ zopakoval Bill, s jasným skepticismem v hlase. „Nevím, o čem to mluvíš.“
Tom potřásl hlavou. „Myslím, že víš přesně, co se stalo. Zachránili jste mi život. A já jsem extrémně vděčný, jsem vašim dlužníkem,“ Tom se na oba díval vážným pohledem. „A tak jsem se vrátil, abych vám to splatil a dal vám to, co chcete.“
Bill ztuhnul, a náhle vzduch mezi nimi zdánlivě zhoustl a zapraskal. Bill upustil od veškerého předstírání, postoupil kupředu a začal kolem Toma pomalu kroužit a naklánět se k němu blíž. „A co, Tome,“ vydechl jeho jméno smyslným šepotem, „je to, co si myslíš, že chceme?“
„To jsem sem přišel zjistit.“ Stál si Tom za svým a odolával nutkání nervózně si olíznout rty. Po několika týdnech všech těch snů vidět Billa znovu, mít to štíhlé, sexy elegantní tělo tak blízko, bylo jakýmsi druhem sladkého utrpení. „Ale nemyslím si, že chcete můj život. Jinak byste mě nezachránili. Ani mě nepustili.“
Bill se odtáhl, aby na Toma zazíral, v očích mu blýsklo. „Tohle jsi pochopil, a přesto jsi sem zpátky nakráčel s předpokladem-„
„Voraussetzen Sie?“ Zopakoval Tom s tázavým gestem, cítil zvrhlé potěšení z toho, že se Billovi dostal pod kůži tou malou lží tak moc, jako se Bill dostával pod tu jeho. „To slovo neznám.“
„Ty předpokládáš,“ přecedil Bill to anglické slovo mezi zuby s otráveně přivřenýma očima.
„Ach. Já předpokládám?“ Tom přepnul zpátky do němčiny, otočil hlavu a pozvedl obočí na Gustava.
„Ano!“
„Ne.“
„Gustave!“
„Tys ho tady chtěl,“ Gustav ignoroval Billův smrtící pohled.
„On neví, o co žádá, Gustave,“ rozčílil se Bill. „A ty hraješ nebezpečnou hru, Tome Kaulitzi.“
„Pokud mě dál budeš sledovat, můžeš to stejně tak dobře dělat tady,“ pokračoval Tom bezstarostně, navzdory Billovu varování. „Tak oba zjistíme to, co chceme vědět… ačkoliv ve tvém případě to není to, co chceš vědět, ale to, jak s tím naložíš.“
„Mohl bych tě jednoduše vyhodit,“ vyhrožoval Bill.
Tom se na Billa podíval, téměř lenivě nechal svůj pohled klouzat od jeho nádherné tváře dolů po jeho štíhlém, téměř příliš hubeném těle, a zpátky vzhůru, s úšklebkem nad naprostým rozhořčením v Billově postoji. Dokonce i vzteklý Bill byl nádherný na pohled v jeho černých džínách a černé, nezastrčené košili. Sexuální napětí mezi nimi pulsovalo jako magnet, a Tom nechtěl nic víc, než jen dostat Billa někam do temnější místnosti, a nejlépe v horizontální poloze.
„Jistě, pokud mě opravdu nechceš… tady.“ Naklonil se blíž, jeho myšlenky byly jasné v tíze jeho pohledu, jak si jazykem pohrával se svým piercingem, a uzamkl s Billem pohled. „Pokud to je to, po čem toužíš.“
„To, já…“ Bill se odmlčel, neschopen říct, že to nemohl. Tom, mluvící k němu takhle, nízkým a zastřeným hlasem, jej znepokojoval, znervózňoval, a on chtěl, aby byl Tom zcela vyléčený a zdravý, aby mu mohl přesně ukázat, po čem touží.
Bill se odvrátil se sevřenými rty. „Udělej, jak je ti libo. To, po čem toužím, není důležité, jelikož vy dva už jste se zjevně rozhodli.“ Bill věnoval Gustavovi obviňující pohled, než odpochodoval bez dalšího slova směrem k balkónu.
Tom zamrkal, zmatený tím náhlým obratem. Otočil se od místa, kam Bill odešel, zpátky ke Gustavovi, s omluvou na rtech, vylekaný, když zjistil, že je tam sám. Tom se zamračil a skenoval byt, ale po blonďákovi tam nebyly žádné stopy. To byla další otázka na seznam, pomyslel si Tom, než se bez překážek vydal na balkon.
„Bille?“ Tom se váhavě dotkl Billovy paže, jako by se snad Bill možná mohl odtáhnout, a když to neudělal, sklouzl níž, aby se krátce dotkl jeho dlaně. „Nebuď naštvaný na Gustava. Na tom, co chceš, záleží. Záleží na tom… opravdu hodně.“ Tom se cítil lehce ztraceně. Billa jen sotva znal, a přesto pod tím vztekem Tom cítil, že je Bill raněný, cítil to od okamžiku, kdy se opět podíval Billovi do očí a chtěl to zmírnit. „Možná jsem se neměl vracet,“ vzdychl. „Ale já-„
„Proč ses opravdu vrátil?“ Přerušil ho Bill, pohled držel namířený kupředu, s nečitelným výrazem.
„Já-“ Tom ztratil odvahu. Přebíral a zatracoval důvody ve své mysli. Říct Billovi, že se budil z vlhkých snů jako nadržený teenager, definitivně nepřicházelo v úvahu, a tak se Tom rozhodl pro ten nejlepší důvod, který jej napadl. „Omluvit se.“
Malý pohyb brady Tomovým směrem byl jediným znamením, že Bill poslouchá.
„Tu noc se něco stalo. Než jsi mě zachránil. To, co jsi udělal… mě děsí,“ řekl Tom tiše, dostal se tak blízko, jak jen se opovážil k tomu, co viděl. „Tys věděl, že bude, a proti veškeré logice, vše, na co jsem dokázal potom myslet, bylo, že jsem neměl odejít. Tvoje reakce-“ Tom pokračoval, ačkoliv se Bill po jeho slovech napjal, „-mi říká, že bylo správné se vrátit, doufám. A ne jen z důvodů, které jsem řekl… Bille.“ Tom zadržel dech, když s tím posledním slovem zvedl ruku k Billově tváři a přesunul si jeho půvabnou tvář směrem k sobě, vnitřnosti se mu zkroutily nad bolestí, kterou spatřil, než se Bill odtáhl a znovu odvrátil pohled.
Bill mlčel tak dlouho, až Tomovi zklamáním poklesl žaludek, byl si jistý, že to ticho je Billova odpověď. „Okay,“ řekl, nevěděl, co jiného by měl říct, nejspíš nic. Kousl se do rtu a natáhl ruku, aby se prstem naposledy dotkl Billovy ruky, nemohl tomu poslednímu doteku odolat. S kývnutím se Tom vydal k odchodu, když ucítil Billův prst omotaný kolem svého vlastního.
„Zůstaň,“ Billův hlas byl tichý, pohled měl chvíli namířený na Tomovu čelist, než svou ruku odtáhl. „Můžeš zůstat, Tome.“
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Mezi nimi to pěkně jiskři ale Bill se bojí co udělá Tom až se dozví co je zač.
WUAAA 🤩🤩🤩!!!!!!!!!!! Konečně jsou zase spolu na scéně – hip hip hurá 👏👏👏. Ted to teprve začne poradne svistet, damy a pánové, držte si klobouky 😀 nemuzu se dočkat 😍. By the way absolutne nechápu, jak to někomu muze připadat nudné 😱. Holt proti gustu… Pro me ma zas naopak tahle povídka takovy náboj, pche 😅 … a ta chemie mezi nimi je tak poutavě a tajemne vylicena, ze me to vzdy totalne vtáhne do deje takovým zpusobem, az se bojim najet na dalsi odstavec, protoze se tim dostávám blíž a blíž ke konci dílu, ktere jsou u tehle ff opravdu žalostně krátké 😭. Asi pod heslem “dobreho pomalu” nebo co 🤣. Nu a to gesto s prsty bylo ňuňavé 🥰. Ha jsem se nechala unést, promiňte 🙂. Jdu polknout sve léky 😉😆😂 a snažit se přežít do dalsi nedele 😇😊😙.
PREVELIKE DEKUJI ZA PREKLAD ♥️♥️♥️❣️❣️❣️
Mam takovy dotaz … mas přeložené nejake díly teto povídky tzv. dopředu, “do foroty”?
[3]: Ne-e, překládám a posílám doslova na poslední chvíli, Janule by mohla vyprávět 😇
[4]: aaa škoda ☹️ chtěla jsem Te uplatit 😇
Netvrdím, že je to vyslovene nuda, len je to strašne… zamotané a nejasné. Stále len dohady a domnienky a náznaky a inak nič. A vlastne ani samotný dej sa nikam nepohol. Som zvedavá, či sa to teraz konečne niekam pohne. Ďakujem za preklad.
[6]: Ahoj 👋. Vsak jasné, psala jsem to s tou nudou s trochou nadsázky, nemelo to vyznit rejpave 😀. Samozrejme uplne chapu. Jak se rika: “na světe neni clovek ten, jenž by se zalíbil vsem”! A totez plati o povídkách, mozna dokonce dvojnásob. Tak snad ted, kdyz se to konecne trochu pohne (v coz tedy doufam, original jsem nečetla, takze netusim, co bude následovat 😬), to pro Tebe začne mit to prave kouzlo. A kdyz ne, bude tu jina povídka – ups tedy modlím se za to, ze bude dalsi 🙏🙏🙏!!!!!!!!!!!!!!!! A jak je videt, Zuzu nepozaduje jen poplacavani po ramenech a vyznání lásky a díků, je vdecna za jakýkoli vyjádřený nazor, či reakci, coz mi prijde cool. A vlastne, kdyz se nad tim zamyslim, je to logické – jakákoli emoce, ktera Te donutí zanechat komentar, ktery je svym zpusobem určitým zadostiučiněním spisovateli/překladateli, je lepsi, nez obyčejná ignorace, byt to v daný moment nemusi vzdy znamenat chválu, ale naopak i rozhořčení a nesouhlas. Je to proste neco a to je vzdy lepsi nez nic. Pravda Zuzu?