autor: fyredancer
Tom s bezstarostným pískáním svým bokem zavřel dveře a balancoval přitom se dvěma papírovými sáčky s potravinami v náručí. Byl sám se sebou spokojený. Fosmark byl pryč, nechal za sebou díru v rozvrhu, do které mohl nastoupit Bill, možná, a vymanil se tak z jejich životů. On nakoupil dost jídla minimálně na několik dní – se způsobem, jakým jedli – dokonce i když to stálo většinu jeho hotovosti, ale stejně se blížila výplata. A hodiny navíc, které si dnes odpracoval, ji jen osladí.
Cestou po schodech vzhůru jej doprovázely příjemné víkendové myšlenky. Jistě, oba pracovali, ale pokud by si dokázali dostatečně rozdělit své plány, zbývalo jim dost času na hraní…
Jak se rozešel chodbou, všiml si, že žárovka před jejich bytem je rozbitá a na rohožce ležely rozptýleny bílé kousíčky jako kousky skořápek. Otráveně si pokoušel vzpomenout, kde skončilo telefonní číslo na údržbu. Pokud nebylo v jeho mobilním telefonu, byl bezmocný.
Možná to bude vědět Lisa.
Jeho poslední souvislá myšlenka, než se otočil ke dveřím a začal hledat v kapse klíče, byla mírná lítost nad tím, že mají celý byt jen pro sebe, a on ani Bill nebyli ve formě, aby toho využili.
Držel tašky s nákupem, pomyslel si matně, a věděl, že si to bude později pamatovat. Držel tašky s nákupem, dokud nedošel na práh a nespatřil Billa na podlaze.
„Ach bože… Ježíši…“
Tom pustil tašky.
Později si vzpomněl, že mléko prasklo, že klečel v kaluži a jeho džíny se namočily, že jeho prvním instinktem bylo popadnout Billa za ramena a zvednout ho, ale čím byl blíž, tím hůř to vypadalo. Billův obličej, jeho pravé oko, bylo pokryté krví a více té děsivé červeně mu vytékalo z roztrženého rtu.
Byl zbitý, a zle. Billova tak nádherná tvář už byla z těch ran opuchlá, kůže červená a flekatá v místech, kde nebyla krev. Kořen nosu měl rudý a krvácel z ranek po nárazu klouby.
Tom se nad ním skláněl, rukama pohyboval nad jeho obličejem a pažemi, matně si vzpomínal, že kdyby se pokusil přesunout si Billa do klína, mohl by to ještě zhoršit, pokud měl nějaká vnitřní zranění. Ta myšlenka jej ostře zasáhla, protože Bill sípal a dech z něj vycházel jako z namáhaných měchů.
Tomovi se zkroutil obličej. „Ježíši, Bille.“ Dotkl se jeho rukávu a jeho ruka se vrátila mokrá. Štiplavý závan mu napověděl to, co už jeho nevěřícné smysly zaregistrovaly: Bill byl nasáklý močí.
Tom žil vyrovnaným životem a násilí jej nijak nekonfrontovalo. Jistě, byly tam nějaké divoké povahy ve školních šatnách, nárazy rameny a popudlivé konfrontace, ale žádné tvrdé boje ani vyhrocené hádky mimo ostrého slovníku. Nikdy se neocitl tak blízko takovému druhu bolesti.
Po kouskách jeho oči dokázaly zachytit to, co se muselo stát. Poskládat to všechno dohromady byl až příliš velký optický šok. Billův obličej byl rozbitý, údery dopadly na jeho ústa – o čemž svědčily roztržené rty – na oko a na jeho čelo. Polovinu tváře měl pokrytou krví. Tom se odvážil natáhnout ruku a cítil, že Billovy dlouhé tmavé vlasy byly slepené. Jeho tělo – podle toho, jak dýchal, muselo být také zasaženo.
Jediné, co Tom dokázal udělat, bylo nadechnout se, ten zvuk byl pro jeho uši ostrý a pronikavý, a zírat a přemýšlet, co by měl teď sakra dělat? Na kolenou vedle krvácejícího Billa se mu vykouřily z hlavy všechny myšlenky až na tu, že by jej měl držet, a to ani nemohl udělat.
Co když měl zlomená žebra?
Bill se trochu pohnul, zavrtěl hlavou, a pak zasténal.
„Bille… zlato, nehýbej se.“ Projela jím panika, Bill byl vzhůru, možná, nebo částečně při vědomí, ale ať už to bylo cokoliv, snažil se schoulit, aby ochránil svá žebra. Levá ruka se mu pohnula a byla červená, kůže na jeho paži byla podrážděná a slibovala brzké modřiny. Tom přiložil ruku na nekrvavou část Billova obočí na levé straně jeho obličeje a srdce mu poskočilo, když sebou Bill pod jeho dotekem trhnul.
„Ne. Ne.“ Jeho slova byla sípavá jen jako ozvěna toho, čím skutečně měla být.
„Bille, to jsem já.“
Bill trhnul rukou a zkroutil ji, aby chránil svůj bok. „Ne. Ne.“
Tom omámeně zatápal po svém mobilním telefonu.
Ruka mu sevřela zápěstí. „Tome!“
Ten výkřik mu projel celým tělem a Tom sklonil hlavu, obličej mu pracoval, jak si všiml Billových stále zavřených očí, tep mu na hrdle pulsoval až příliš rychle. „Vydrž. Jsem tady. Zavolám 911, okay?“ Okay, pomyslel si, do hrdla se mu dral smích, když uvažoval, jak velmi ne-okay tohle všechno bylo. Zadusil ho a zavřel své vlastní oči, když se na lince ozval klidný hlas.
„Operátor linky 911, uveďte povahu nouzového stavu.“
„Můj přítel.“ Tom musel polknout, pak ze sebe další slova násilím vykoktal. „On – je zraněný. Vrátil jsem se a někdo – je zraněný, prosím pomozte.“ Šok, pomyslel si okolo ohlušujícího zvuku, který narušil rovnováhu jeho světa, byl v šoku. A Bill…
„Dobře, uklidněte se. Pošlu vám sanitku.“
„Já – dobře.“
„Pane, jaká je vaše adresa?“
Tom ji nadiktoval.
„Říkal jste, že je zraněný. Jaké má zranění?“
„Je zbitý – někdo ho zmlátil.“
„Dýchá?“
„Bože. Ano.“
„Je při vědomí?“
„Ne, není – totiž, řekl moje jméno, ale neotevřel oči. Nemyslím si. Ne.“
„Dobře. Počkejte na sanitku, ano? Nesnažte se s ním hýbat, mohl by mít nějaká vnitřní zranění, nebo možná i otřes mozku.“
„Okay. Nechtěl jsem, totiž, nehýbal jsem s ním.“
„Dobře. To je v pořádku.“
Tom se s rozšířenýma očima rozhlédl po obývacím pokoji. Kdyby tam někde byla deka, vzal by ji. Otřes mozku, šok, měl by mít deku, měl by Billa přikrýt. Vymanil se z Billovy ruky a ten znovu zasténal, hlava se mu stočila na stranu, ale oční víčka se ani nepohnula. Tom si svlékl bundu a opatrně ji přes Billa přehodil, pak ho znovu vzal za ruku.
„Já – musím někomu zavolat. Musím zavolat jeho rodičům.“
„Dobře. Sanitka už je na cestě, měli by tam být každou minutu.“
„Děkuju.“
Tom si otupěle stáhl mobilní telefon od ucha. Znovu se podíval na Billa, pak se odvrátil. Dokázal snést pohled na krev, pokud byla jeho vlastní. „Kdo ti to udělal?“
Jednou rukou procházel kontakty ve svém telefonu, dokud nenašel to, které si tam přidal teprve nedávno. ´Bill Trümper´. Stiskl Billovu ruku, zatímco telefon vyzváněl. Fráze – bude to okay – se mu vznášela na rtech a on ji spolkl.
Jak by to mohl slíbit sám sobě, natož někomu jinému?
Na lince se ozval ženský hlas. „Haló?“
Tom polkl. „Zdravím. Je Mluvím s paní Trümperovou?“
„Ano.“ Odmlka. „Je tam… Tom, že ano?“
„Já… ano. Omlouvám se.“ Tom zavřel oči. „Něco se stalo vašemu synovi.“
V čekárně na pohotovosti Tom seděl skrz soutěž svého srdečního rytmu s vteřinovou ručičkou, které odpočítávala chvíle jeho čekání. Schoulil se na tvrdé židli, rukama si přikryl tvář a viděl před očima v nekonečném opakování jehlu infuze pronikající do Billovy paže. Během dlouhé, nenáviděné jízdy do nemocnice mu pracovníci záchranky neřekli nic konkrétního, nic, k čemu by se mohl upnout, jen to, že přijde policie, aby s ním sepsala prohlášení – jeho, a Billovo, pokud se probere.
Pokud. Pokud. Pokud. Tom si dlaněmi zatlačil do očí, až se mu za očními víčky vytvořily záblesky, viděl ten moment ´kdyby´ znovu a znovu. Kdyby vzal Billa s sebou do obchodu. Kdyby Billa v bezpečí vysadil na noc doma, jako byl jeho počáteční návrh. Kdyby Tom vůbec nikam nešel a nechal si nakupování potravin na nějaký logičtější čas.
Někde na jiném místě byl schoulený na gauči s Billem v teple a bezpečí po jeho boku a společně pracovali na domácích úkolech, zatímco ospalost kolem nich tvořila tlustý plášť svazující je dohromady. Tento okamžik, ten, ve kterém seděl, byl až příliš neskutečný, aby ho plně vstřebal.
Otevřel oči při klikání podpatků agresivně kráčejících po podlaze a nechal své ruce klesnout k bokům. S pocitem nevyhnutelnosti se začal zvedat ze židle.
Dlaň jej zastihla nepřipraveného dřív, než stál plně na nohou, a udeřila jej do tváře bez opravdové síly, ale přesto to zaštípalo. Dámská facka. Tom shlédl do Claiřiných zuřivých očí a jednou kývl. Ona jim to oběma bude dělat jen těžší.
Ustoupil, když Claire postoupila kupředu, ale ačkoliv její pěsti byly sevřené, jen otevřela ústa. „Jak jsi mohl, jak se tohle mohlo stát? Chci vysvětlení ty, ty-“ Zhroutila se a její rozzlobená maska se zmuchlala, zatímco ji manžel chytil za paže, jako by ji v případě potřeby chtěl od Toma odtáhnout. Jednou, dvakrát zavrtěla rameny, ale Alan ji držel, dokud se neotočila a neopřela se mu do náruče.
„Omlouvám se,“ řekl Alan tiše nad její hlavou, ale nepodíval se Tomovi do očí.
„Doktor zatím nevyšel,“ řekl Tom, jeho vlastní hlas zněl dutě. „Ehm, po cestě v sanitce říkali, že je to pravděpodobně otřes mozku, a…“ Polkl a zastavil se. Viděl to. Tu krev na Billově tváři, trhliny v místech, kam narazily klouby, klečel vedle něj, zatímco zvuk jeho dýchání, ten strašlivý chraplavý zvuk, plnil vzduch.
Claiřin hlas byl vysoký a tenký, když znovu promluvila. „Proč jsi pořád tady?“
„Claire,“ napomenul ji Alan okamžitě.
„Ne!“ Claire se z jeho náruče vykroutila. „Ne, neměl by tady být, chci ho pryč. Nic takového se našim dětem nikdy nestalo, Bill byl v bezpečí, bylo mu lépe před-“ Kousla se do rtu a zbytek té věty visel ve vzduchu mezi nimi.
„Bylo mu lépe přede mnou?“ Dokončil Tom a uvnitř něj se dral na povrch divoký smích. „Vy ani nevíte-“ nyní to byl on, kdo svou větu přerušil a zbytek rostl uvnitř něj jako trnitá větev. Ne. Tohle ne. Tohle bylo Billovo tajemství k povězení, ne jeho, Billovo, který byl obtěžován, nesl své ponížení, a uzavřel se přede všemi.
Tohle říct mohl. „Bill se bál kohokoliv, než mě potkal…“ Znovu, osobně poté, co ho tak dobře znal z obrazovky počítače. „Věděla jste to? Chcete, aby byl takový?“
Claire zvedla hlavu a podívala se přes rameno s takovým nenávistným pohledem, že ten jed byl jako fyzická rána. „Být gayem mu způsobilo, že je teď zmlácený.“
„Claire. Tohle nedělej.“ Alanův hlas byl tichý a naléhavý, ale už bylo příliš pozdě, Claire už nedbale házela svá slova jedno za druhým a nedržela se zpátky.
„A kdyby nebyl s tebou, pak by se tohle nestalo. Nechci tě v blízkosti mého syna.“
Tom si odhrnul zamotané dredy z obličeje a uvědomil si, že se mu třesou prsty. Byl tak naštvaný, že mohl cítit nenávist na svých rtech, čekající, až se nadechne. Byla byste radši, aby ho šukal jeho fotbalový trenér? Ten ušlechtilý, čestný pilíř vašeho kostela – víte, ten, který se dotýkal vašeho čtrnáctiletého syna? Byla tu hranice, kterou by nepřekročil. Claiřina tvář vypadala až moc jako Billova na to, aby zapomněl, s kým to mluvil a co by to mohlo znamenat, kdyby řekl to, co chtěl. „Ale pořád by byl gay, paní Trümperová. Dokonce i když nebude se mnou, pořád bude gay.“
Clarie se opřela zpátky do náruče svého manžela, jako by jí Tom vrátil její facku.
„Claire, teď není ta pravá chvíle o tomhle mluvit. Slyšíš mě? Teď ne.“ Alan ji znovu otočil pryč od přímé konfrontace.
„Já tohle nechci,“ zasténala, a on ji tišil. „Proč, proč se tohle děje?“
Nyní Tom ustoupil s rukama volně po stranách. Cítil, že by měl odvrátit pohled, od té úzkoprsé povahy jejich soukromého pekla. Tohle bylo jediné riziko, o kterém věděli.
Co bylo horší, to, o čem věděli, že jej před tím nemohou ochránit, nebo o čem on věděl, že nebyli schopni jej před tím ukrýt? To, že on věděl a oni ne… to bylo to nejhorší.
Vysoký muž prošel kyvadlovými dveřmi vedoucími k lůžkům pohotovosti, v nemocničním oblečení a se složkou v ruce. Rozhlédl se a oči se mu rozsvítily při pohledu na otřesenou postavu Claire v náruči jejího manžela.
„Trümperovi?“ Zvolal lékař jasným, tichým hlasem.
Hlavy se otočily a Tom si pevně překřížil paže na hrudi. On byl ten, kdo se rozešel jako první. Když dorazili do nemocnice, Tomovi byla okamžitě odepřena možnost Billa doprovázet, místo toho byl uveden do čekárny… nyní měl pocit, že Claire jej nepustí nikam dál, než kam jej pustily zdravotní sestry.
„Je v pořádku?“
Lékař zvedl obočí a přistoupil k jejich malé skupině. „Vy jste rodiče?“ Po Claiřině přikývnutí pokračoval. „Váš syn je vzhůru a ve stabilním stavu.“
„Díky bohu.“ Claiřina ruka se pohnula přes její čelo a hruď ve znamení kříže. „Můžeme ho vidět? Bude v pořádku, že ano?“
Lékařovy oči přeskakovaly po jednotlivých tvářích. „Nenastanou-li komplikace. Je ještě příliš brzy. Utrpěl otřes mozku a těžké pohmoždění obličeje, horní části těla a paží. Chceme si ho tu nechat přes noc na pozorování… ach… máme tady nějaké papíry k vyplnění ohledně pojištění.“
„Samozřejmě.“ Alan přikývl. „Postarám se o to.“ Odvedl s sebou Claire za paži směrem ke kyvadlovým dveřím pohotovosti.
Lékař se podíval na Toma. „Vy jste ten mladík, který ho přivedl? Jmenujete se Tom? Ptá se po vás.“
Tom se rozešel kupředu.
„Ty ne,“ řekla Claire pevným hlasem a s tvrdým pohledem, když se u dveří ohlédla přes rameno. „Nechci, abys ho viděl.“ Když zmizeli za dveřmi, Alan Trümper se na poslední chvíli konečně setkal s Tomovýma očima, poslal mu ohromený, nejasně omluvný pohled, ale nebylo tam žádné pomoci. Nechci, aby ses s ním ještě vídal, ta poslední slova přetrvávala kolem i poté, co se dveře s pohupováním pomalu ustálily.
Pokud by Tom měl dnes večer Billa vidět, bylo by to jen na Billovo naléhání a on velmi pochyboval, že jeho přítel bude v takovém stavu, aby toho byl schopný.
Tom se otočil, s rukama stále překříženýma, a sledoval, jak hlavními dveřmi přichází policista. Pocítil hořkost lítosti nad věcmi, které řekl, a ještě více nad tím, co mohl říct, ale neřekl. Teď, když znovu stál o samotě v čekárně, závoj šoku zmizel a zůstal v něm jen ten nejstrašlivější pocit, daleko za bezmocností a hněvem.
Nenáviděl pach nemocnice.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
To je děs co se stalo Billovi chápu matku Billa ale ani Tom přece za to nemůže.
Aha takze muj optimismus z předešlého dílu byl unahleny, zmrdi světem vládnou 😔… Co – kdo – proc 😳??? Bože nedockam se dalsiho pokračování… pulit tenhle dil je za trest čtenářům ☹️……….. achyooo chudák Bill 💔
Chudák Bill. A chudák Tom. Že ho zatiaľ vôbec nenapadlo, kto to urobil. Lebo predpokladám, že je to takmer 100% jasné. Snáď si to po rozhovore s políciou uvedomí, alebo si Bill spomenie. Ďakujem za preklad.