The Graveyard 8.

autor: Doris & Lauinka

Tom se usadil naproti němu a také se pustil do jídla. Raději se zaměřoval více na svůj talíř než na chlapce naproti sobě. Nechtěl ho drze a zvědavě okukovat. I když by si nejraději prohlédl každý milimetr.

„Ráno kdyby ses vzbudil brzy a já tu nebyl, tak se nelekej. Dojdu jen pro něco do obchodu, tak tu na mě počkej.“ Usmál se po chvíli na svého hosta. Uznal za vhodnější předem Billa upozornit, aby se třeba chlapec nepolekal.

„Dobře,“ přikývl Bill, „ale kvůli mně si nemusíš dělat starosti.“ Nechtěl být na obtíž. Jako by Tom ale jeho myšlenky pochopil, zamračil se na něj a pohrozil mu olíznutou lžící.

„Tohle už od tebe nechci nikdy slyšet. To nejsou žádný starosti.“

Bill chvíli Toma pozoroval, ale nakonec se neudržel a prostě vybouchl smíchy. Starší z chlapců jej chvíli beze slov pozoroval. Jestli mu celou tu dobu přišel překrásný, tak nyní už pro tu dokonalost nenašel vůbec žádná slova. Zaujatě chlapce pozoroval, až nevydržel a propukl ve smích i on, ač vůbec netušil, co tu bylo až tak směšného. Trvalo to několik minut, než se Bill byl schopný nadechnout. Jeho tváře byly sytě červené a Tom měl pocit, že se do mladíkových žil vlil znovu život.

„Promiň, nemohl jsem to vydržet.” Utíral si slzy smíchu černovlásek.

„Čemu jsme se to vlastně smáli?” Nechápal zadýchaný Tom.

„Abych byl upřímný, vlastně tobě.” Řekl prostě Bill a strčil si do úst plnou lžíci.

„Mně?” Starší z chlapců se na chvíli zamyslel. „Děláš si ze mě legraci?”

„Ale ne, jen… víš, jak jsi mi hrozil tou lžíci, nevydržel jsem to. Bylo to opravdu srandovní. Ještě jak jsi ji olízl.” Chlapec se začal smát znovu, ale už ne v takovém záchvatu jako před chvíli.

„Díky,” ušklíbl se Tom a začal znovu jíst. Byl opravdu upřímně rád, že viděl Billa se smát. Najednou jako by veškerou bolest hodil za hlavu, prostě ji vypustil a snažil se radovat z maličkosti. To byla dobrá zpráva, ale Tom zapomenout nedokázal. S každým letmým pohledem na nějakou z modřin nebo jizev se v něm vařila krev, a ač nesnášel násilí, byl si jist, že tady by ho použil bez jediného zaváhání. Vůbec si nedokázal představit, co se takovému člověku honí hlavou, když dokázal tohle udělat vlastnímu synovi. Lehce zatnul ruku v pěst, ale ihned povolil. Nechtěl chlapci kazit dobrou náladu.

„Tak co? Dalo se to jíst?”

„Jo, byla moc dobrá, vážně děkuju.”

„To jsem rád. No… a co vlastně máš rád za jídla? Nebo co by sis dal? Nejsem úplně nejlepší kuchař na světě, ale nějaké základy dám dohromady. Takže jestli máš nějaké speciální přání, sem s ním.”

Bill se zamyslel a chvíli si Toma prohlížel. Naposledy se ho ptala babička, co by si dal dobrého. Byl zvyklý spíš něco doma ukořistit. Pokud zrovna bylo co.

„No já vlastně ani nevím. Sním všechno.“ Pokrčil rameny, ale Tomův pohled prozrazoval, že tahle odpověď nestačí. „Mám moc rád těstoviny. Asi na všechny způsoby, a když jsem byl malý, tak mi babička dělávala k snídani vafle nebo palačinky. To mi taky moc chutnalo, ale úplně mi stačí i rohlík se sýrem.“ Dodal rychle, aby to nevypadalo, že si chce nějak poroučet. Tom uznale zamručel.

„Musím říct, že vafle nebo palačinky jsem neměl už věky. Zní to jako dobrý nápad.“ Bylo to vlastně to nejmenší, co mohl ještě pro černovláska udělat. I když za pomoci receptu.

„Ale…“ Bill se nadechoval k protestům, ale Tom ho okamžitě přerušil.

„Nechci slyšet žádné námitky. Nerad bych znovu mával lžící.“ Zatvářil se naprosto vážně a následně na to se usmál. Bill tedy jen přikývl a odnesl svůj prázdný talíř do dřezu, aby ho po sobě umyl. Tom ho v první moment chtěl zastavit, ale pochopil, že by se chlapec cítil už opravdu nesvůj. Bylo mu jasné, že mu tím chce Bill aspoň trochu poděkovat a něco oplatit.

„Bille,“ ozval se Tom, když se chlapec vrátil naproti němu. „Dovolíš mi otázku?“

Bill přikývl. „Víš, tohle se asi nestalo poprvé, ale copak ve škole se o to nezajímají?“ Tomovi to vrtalo hlavou. Na to jsou přeci zákony. Bill chvíli zvažoval, co říct.

„No… ruce se dají schovat a na tělocvik nechodím.“ Pokrčil Bill rameny. „Táta si nějak záhadně sehnal od doktora potvrzení, že ze zdravotních důvodů cvičit nesmím. Takže se nepřevlíkám, a tím pádem to nikdo nevidí.“

„A co obličej?“ Zeptal se Tom a odsunul prázdný talíř bokem.

„Jsem celkem dobrý v líčení.“ Odpověděl Bill bez zaváhání. „Ale jednou si toho učitelka všimla. Přiznal jsem, že jsem dostal, a ona volala domů. Ale víc nic. Asi to táta nějak zdůvodnil.“

Tom se trochu zamračil. Nechápal, že jsou lidé tak slepí. Že vidí jen to, co chtějí. Jistě, kdo by věřil chlapci? Znovu cítil bublat krev ve svých žilách, ale ovládl se. Přemýšlel, co by na to měl říct, i když v těch čokoládových očích vedle sebe viděl, že chlapec ani žádnou odpověď nečeká.

„Bille, víš… je mi to líto.” Upřímně se mu díval do očí.

„Děkuju.” Odpověděl černovlásek a vděčně se usmál. Nikdy v životě necítil v sobě tak příjemné teplo, co mu zahřívalo nejen srdce, ale snad každou buňku v těle. „Mohl bych se tě na něco zeptat?” Tom se na chlapce zadíval a trochu kývl hlavou na souhlas.  „No ehm… víš…” Bill se trochu začervenal a nervózně si promnul ruce, pak se trochu usmál a zvedl ke staršímu chlapci oči. „Já jen… nechci, aby to vyznělo nějak nevhodně nebo tak, ale… jak je možné, že někdo jako ty nemá velkou rodinu. Tedy myslím ženu, děti, velký dům na pláži a tak. Jsi tu sám na konci města s kamennou zahradou pomníků.” Bill trochu pokrčil rameny. Jemu depresivní prostředí nedělalo žádný problém, jak by mohlo, když v jednom z nich žije. Ale Tom mu nepřipadal jako ten typ člověka.  „Tohle prostředí by se hodilo spíš k někomu, jako jsem já.” Tom jej sledoval téměř bez mrknutí oka a přemýšlel nad tou otázkou.

„Vlastně jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Je to práce jako každá jiná. Vůbec si nestěžuju, víš? Jako mladší jsem si docela užíval. Víš, párty a holky… byl jsem ve škole oblíbenej… holky ze mě omdlévaly, kluci chtěli být jako já. Bylo to super, jenže pak mě to začalo štvát. Neměl jsem klid, neustále sms zprávy, pozvánky na párty. Chtěl jsem chvíli klid, prostě být sám, ale nešlo to. Změnil jsem školu, pak se odstěhoval a prostě mi to vyhovuje takhle. Mám klid od celého světa. Možná se svým způsobem trochu schovávám. A možná jsem čekal, až přijde někdo, jako jsi ty.” Tom se trochu zasmál, aby odlehčil situaci. Nechtěl Billovi nějak ublížit svými vzpomínkami, moc dobře si uvědomoval, že on je jeho pravý opak. I když někde hluboko v sobě měl pocit, že to tak třeba opravdu je. Třeba byl Bill jeho spása. Ten se začal smát.

„Čekal jsi, až tě tu bude otravovat malej usmrkanec?” Oba se začali smát, pak se Bill na Toma dlouze zadíval a zvážněl. „Tome?”

„Ano?”

„Miloval jsi někdy někoho? Myslím tím opravdově. Byl jsi někdy skutečně zamilovaný? Víš… takový to, jak s tou osobou chceš být navždy.”

Tom překvapeně nakrčil čelo a přemýšlel. Sledoval přitom chlapce, jak čeká na odpověď. V tu chvíli se mu chtělo říct, že to právě možná zažívá v tuhle chvíli, ale raději to polkl.

„Mno…“ začal Tom a stále přemýšlel, co vlastně říct. Nebyl si totiž úplně jistý, že by některý z dřívějších citů mohl považovat za skutečnou lásku, ale zároveň mu přišla skoro směšná představa, že by to mohlo být právě teď. Sotva toho kluka poznal a v lásku na první pohled nikdy nevěřil. To je přeci spíše parketa pubertálních holčiček, co rády čtou červenou knihovnu, ne? „Myslím, že ne. Byl jsem zamilovaný, asi jako každý někdy bývá, ale nebyla to ta láska, co máš ty na mysli. Na tu teprve čekám.“ Usmál se na Billa a možná trochu doufal, že v tom pohledu dokáže naznačit, že by doba, kdy ta láska přijde, nemusela být zase tak dlouhá. Ovšem jestli to Bill pochopil, už se nedozvěděl.

„Ty jsi zamilovaný?“ Vrátil mu otázku, jelikož ho nenapadl jiný důvod, proč se zrovna na tohle Bill ptal, a jako jediné vysvětlení ho napadlo, že možná Bill prožívá nějaké první citové vzplanutí, ale není nikdo, s kým by si o tom promluvil. A tak doufá v něj. Bill ale jen zakroutil hlavou.

„To asi ne. Nebo nevím. Ale byl jsem jen zvědavý.“ Nechtěl přiznávat, že něco v jeho pocitech je jinak, než byl zvyklý. Ještě ne. Přišlo mu to příliš brzo odhalit něco tak důvěrného. „A co tvoji rodiče?“ Změnil téma Bill. Tom se jen usmál.

„Myslím, že na dnešek už toho bylo dost. Musíš si odpočinout. Pokračování zítra.“ Zvedl se od stolu, aby umyl talíř i po sobě, a opřel se o linku. „Támhle je moje ložnice, budeš tam mít pohodlí a soukromí. Spi, jak dlouho budeš potřebovat. A se školou si nedělej hlavu, to zařídím.“ Ukázal na dveře na protější straně kuchyně a Bill jen nechápavě zamrkal.

„A kde budeš spát ty?“ Přišlo mu hloupé připravit Toma ještě i o postel.

„Já se vyspím tady. Stejně brzy vstávám do práce, tak tě aspoň nebudu rušit. Kdybych tu nebyl, tak se nelekej. Buď nakupuju, nebo jsem někde tady mezi náhrobky.“ Usmál se a gesty rukou už vyháněl Billa do ložnice. Byl si jistý, že to byl pro černovláska až příliš náročný den a noc, a potřeboval to pořádně dospat. Na mluvení, bude ještě dost času.

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)